Stará fronta Zítra č. 3 – červen 2019

ŠEDESÁT – A CO DÁL?

Možná, že by otázka měla být položena jinak: Šedesát – a zda dál? Tou šede-sátkou jsme už překročili plán a jde o to, jakou náplň by měla mít další šede-sátka, na jejímž konci už budu určitě velmi unaven.

Teď však mi jde o 61. sezónu – 2019 až 2020. Snad nejsem příliš domýšlivý, když mám za to, že tou dobou budu ještě schopen napsat nějaký text, sehrát ne-velkou roli a zazpívat píseň s minimálním hlasovým rozsahem. Ovšem jde taky o to, zda bude publikum ochotno se na to přijít podívat. Vůkol se to hemží novými talenty, což je silná konkurence. Pokračovat by mělo smysl kdyby bylo divákům nabídnuto něco objevného, aniž by se opustilo to, co dělá Semafor Semaforem.

Není to tak dlouho, co jsem se pokusil o dvě inovace: tou jednou byl vznik Big Bandu Semafor – orchestru, který hraje divadlo. Ukázalo se, že je to dobrý nápad. Orchestr, jehož členové odvádějí profesionální práci jazzového muzikanta a záro-veň vystupují i jako herci. (Felix Slováček ml. jako Jindřich VIII. či spisovatel Kví-do Maria de la Camera van Obscura.) Orchestr složený z herců, kteří jsou schop-ni chopit se hudebního nástroje a ještě k tomu na něj zahrát. A jak to dopadlo? Orchestr byl skutečně přijat s nadšením, ale za pár měsíců se stal samozřejmou částí divadla a diváka už tento počin nevzrušuje. Nejhorší na tom je, že na to má platící divák právo.

Druhý takový experiment dopadl ještě hůř. Možná že jistě ale určitě snad – to je název hry patřící k těm hrám, o nichž říkám po básnicku „představení, od něhož publikum odvrátilo svou tvář“. Napsal jsem libreto, ve kterém nescházel náš semaforský humor, složil jsem texty k písničkám (někdy i hudbu), hru jsem obsadil zajímavými lidmi a následně zrežíroval, účinkující jsem oblékl, z hlavní představitelky jsem udělal s pomocí paruky a šatů ze secondhandu úplně jinou postavu, než byla ta, co přišla do divadla z domova, a měl jsem za to, že tímvším budu v představení přítomen a nemusím tam být i fyzicky. Ó, jak jsem se mejlil!

Divácká obec mi dala znát, že nad mým literárním počinem netřeba žasnout a jestli si myslím, že se někdo bude chodit dívat na to, jak Suchý a Molavcová. nepřijdou do práce, tak jsem na omylu. Zkrátka, dovolili jsme si příliš.

A teď si představte, že jsem měl v úmyslu nabídnout publiku tímto způsobem i další své práce a odepřít mu pohled na mou nepříliš atletickou postavu. Věřil jsem, že si publikum zvykne a bude chodit. Publikum rozhodlo, že nebude.

Platící divák má právo takový požadavek vyslovit a placenému herci je velkoryse dopřána možnost tomuto požadavku vyhovět. Jen ať si herci hrají klidně dál, co je jim libo, publikum jen využije svého práva se nedostavit.

DIVÁCI A JEJICH REAKCE

Po šedesáté jubilejní sezóně vstoupím do další, nejubilejní. Tedy, vstoupím-li. Budu dál po večerech předstírat, že jsem svěží, a diváci mě za to odmění potles-kem. Malý problém tkví v tom, že jsem byl zvyklý si s diváky rozumět. Výtečný divadelní teoretik Ivo Osolsobě to nazýval metakomunikací publika s jevištěm. A nechci si lhát do své vlastní kapsy – za šedesát roků tato metakomunikace občas krní. Divák je někdy vstřícný, jindy lhostejný – jak se kdy sejde. A já zírám do hlediště a vidím, co diváci nevidí.

Světlo z jeviště dopadá tak nejvýš do čtvrté řady – co se děje dál, můžu usuzo-vat jen z akustického poselství, kterému se říká potlesk, výkřiky bravo nebo zapískání, které za jistých okolností může být projevem nadšení, jindy odsouze-ním. Odsuzující pískot jsme u nás ale dosud nezažili. Nezažili jsme ani tzv. buče-ní. To se prý ozývá někdy i v opeře. (Nebo ve chlévě.) Publikum tak vysloví ortel, a není mu líto vybučeného tenora, režiséra, či skladatele. Divák si zaplatil vstupné, umělec nesplnil jeho představu, a tak je třeba se mu za to pomstít. A protože se nehodí počkat si na nešťastníka u zadního vchodu a tam ho zmlátit, je třeba ho aspoň ponížit. Ano, publikum nebývá vždycky šlechetné.

Semaforu naštěstí projevilo publikum svou nelibost nanejvýš slabší odezvou, než na jakou byl zvyklý, ale většinou pod jeho stropem burácí smích. A někdy na závěr propukne i něco, čemu se ve světě říká standing ovation. Mám ale za to, že tímto druhem pocty se nemá plýtvat. Občas si nejsem jist, zda nám publikum tleská vestoje za to, že se nám podařilo dohrát kus až do konce. V takových přípa-dech mám ve zvyku požádat stojící diváky aby usedli, že hymna se hrát nebude.

Vím, lidé tleskají vestoje proto, že se jim hra líbila. Ale hra má přece povinnost se líbit. Že se líbí, to není zásluha. Standing ovation ochotně přijmu, až se dožiju sta roků, pakliže se mi to povede. To už totiž bude výkon, na jaký se nejspíš zmůžu jen jednou za život.

TAKŽE JEŠTĚ JEDNOU: ŠEDESÁT – A CO DÁL?

Mám-li na tuto otázku odpovědět poctivě, znám jen jednu odpověď: To se uvidí. Budu bedlivě sledovat stav návštěvnosti, intenzitu reakcí, rady přátel a hlasy těch druhých – a vážit. Ale ne na decimálce! Na lékárnických vážkách, protože divadlo je věc křehká a slona snesu spíš v porcelánu než v hledišti.

 

 

KDO JINÉMU JÁMU KOPÁ

  1. květen 2018. Toho dne jsem kráčel (svou octavií) k divadlu za zvláštním úkolem. Ve vzduchu tehdy dlel problém nesmírné důležitosti. Šlo o hymnu. Některým našim spoluobčanům se zdála být krátká, a tak podali návrh na její prodloužení. Důvody, které k tomu vedly, byly opravdu závažné. Utkvěl mi ten, v němž si někteří sportovci stěžovali, že pokud zvítězí v mezinárodním utkání, tak že si na stupni vítězů užijí pocit hrdosti kratší dobu než sportovci jiných států.

Nevím, co mě to napadlo, že jakkoliv státní hymna je věc vážná, klání o její dél-ku je dobrý motiv k legraci. Navrhl jsem své profesní partnerce, že bychom se k problému mohli vyslovit po našem. Ochotně souhlasila. A tak vznikl impro-vizovaný večer, jehož úspěch, ve srovnání s minimem práce, kterou si vyžádal, byl olbřímí. (Zná ještě někdo toto slovo? Znamená to hodně velikej.)

Začal jsem uvažovat o tom, zda to není cesta. Po šedesáti letech existence Semaforu jsem v hledání dalšího směřování našel zálibu. A tak jsme se pokusili 6. ledna 2019 připomenout si další vlasteneckou záležitost, tentokrát však ne směšnou, nýbrž opravdu významnou. Ke stoletému výročí ČSR jsme uskutečnili další takový happening: vzpomínání na to, co se za uplynulých sto let u nás zpí-valo. Úspěch večera byl ještě větší než úspěch našeho boje za hymnu co nejdelší. A tehdy jsem si řekl: Napsat hudební komedii mI trvá půl roku. Čtvrt roku ji pak zkoušíme. A když sestavíme jeden večer během půl dne a pak na to jdeme vabank, úspěch je větší než u toho muzikálu. A tak jsme se rozhodli, že na tuto cestu vsadíme. Pouze Molavcová, Suchý a náš věrný hudební doprovod.

Název našeho dalšího večera byl záhadný: Kdo jinému jámu kopá, toho píseň zpívej. A podtitul: Dočkej času, až se ucho utrhne. Tato zkomolenina nás nasmě-rovala k poezii nonsensu, ke svobodě dadaismu a k humoru recese. Tím náš ve-čer začal. A pak jsme přešli k písním závažnějším, které nás formovaly po celá ta desítiletí, co jsme nezdárnými obyvateli planety Země. Večer plynul a, jak to už bývá, taky skončil. Měl jsem však dojem, že závěrečný potlesk nebyl tentokrát tak bouřlivý jako u předešlých dvou akcí. Dobrý pocit, který jsem původně měl, mě začal už během představení zvolna opouštět. Následovaly gratulace, o nichž se nikdy neví, zda jsou zdvořilé, nebo upřímné, a posléze odchod domů. Cestou se mi v hlavě rojily myšlenky. A dospěl jsem k tomu, že tentokrát můj záměr nevyšel.

Ráno jsem se probudil, jak už to naštěstí bývá mým zvykem, a šel jsem k počítači, jak je rovněž mým zvykem. A tam jsem našel e-mail:

Milý Jiří, dnešní večer byl krásný, vtipný a dojemný. Zdálo se, žes chytil z vesmíru příděl energie, střihačka Blanka říkala, žes vypadal jako kluk. Děkuju Ti za všechno, čím jsem dnes byla obdarována, Olga.

 Dobrá duše režisérky Olgy Sommerové jako by vycítila mé zmatky a vyslala slo-va útěchy. Obratem jsem jí odepsal:

Milá Olgo, drahá, vzácná a momentálně pro mne i potřebná, já totiž, na rozdíl od Tvého sdělení, považuju ten včerejší večer za průser. Jediné plus vidím v tom, že jsem ještě zřejmě nezblbnul a že si dovedu říct do očí pravdu, byť neblahou. Ale včera jsem dočasně zblbnul. Po evidentním úspěchu oněch dvou večerů, o nichž jsem se zmiňoval, jsem pozbyl sebekontrolu a, jako bych se utrhl z jakéhosi pomyslného řetězu, blábolil jsem zcela nekontrolovaně – a jako totální hovado jsem si začal připadat teprve, až když všechno skončilo.

Vůbec taky nechápu, jak jsme mohli vytýčenou hranici devadesáti minut pře-kročit o „pouhých“ čtyřicet. Může za to náhle zduřelá sebedůvěra, kterou jsem, naštěstí, po celej život postrádal.

Tvá vlídná slova zabrala jako medicína konejšení – před upotřebením zatřepat. Přišla mi velmi vhod. Neupadl jsem do malomyslnosti, což by bylo už to poslední, a řekl jsem si, že v tom promarněném večeru se zřejmě sem tam našla krůpěj čehosi, co dřív jsem měřil na půllitry.

Chci Tě ale ujistit, že se mě nezmocnila poraženecká nálada, už se začínám otřepávat a poučen se pouštím do dalších projektů. Moc Ti děkuju. Jiří

Vzápětí mi na displeji naskočila odpověď:

Milý Jiří, to je teda zvláštní, ten rozdíl mezi subjektivním a objektivním hodno-cením. Ta moje mladá střihačka, pankačka, byla u vytržení, smála se a vej-skala, a děkovala mi, že jsem ji vzala s sebou, protože vás dva nikdy ne-viděla naživo při představení, jen v našem filmu. A mně bylo tak dobře, žádné blábolení jsem nezaznamenala. Ten večer nebyl promarněný, byl skvělý.

A já přece nebyla v Semaforu žádná prvnička, pro mě to bylo něco nového, překvapivého a zcela radostného a úctyhodného. Tvá Olga

Přiznám se, že mě ten vlídný pohled na mé nevlídné dílko pomohl dostat se z jakéhosi pokleslého stavu, který u mě nebývá zrovna obvyklý. A vzápětí tu byl další mail. Ing. Jaroslav Majerčík, přítel, dlouholetý štamgast, a dnes předseda dozorčí rady Semaforu, o. p. s., mi píše:

Milý Jiří,

právě jsem dorazil do Brna z vydařeného večera, který vysoce ocenili všichni mí tři pozvaní hosté. Po mé pravici Přemek Rut s manželkou Markétkou Potužákovou (mimochodem, je po náročné operaci v rekonvalescenci a na Tebe přišla načerno…), po mé levici spisovatel Pavel Kosatík, známý svými knihami především z historie, ale také například scénářem k filmu Hovory s TGM.. Večer se jim moc líbil, a mně také.

Ale překvapil jsi mne taky svými pohybovými schopnostmi. S obdivem jsem Tě sledoval ve chvíli, kdy Ti upadl list s textem jedné písničky. Hbitě jsi se sehnul způsobem, který je dnes pro mne už scifi.

Tímto jsi mi potvrdil to, co vím dávno, že jsi totiž v obdivuhodné nejen psy-chické, ale i fyzické kondici, což Ti upřímně závidím, ale především přeji. Po ukončení mládí se Ti tyto kondice sejdou k tomu, aby jsi úspěšně proplouval léty dozrávání a na pomalý či rychlý odchod z jeviště abys co nejrychleji za-pomněl. Jsi s Jitkou dokonalá dvojice, kterou budou chodit davy diváků obdi-vovat ještě drahně let. Toto vše Ti píšu především proto, že kdybych to chtěl napsat ráno, určitě bych to zapomněl.

Přeji příjemný závěr víkendu a těším se na další představení.  Jaro

Další šlechetný člověk, který mě nechce nechat utonout ve víru pochybností, pomyslel jsem si. A tak i jemu jsem poslal zprávu o svém názoru.

Milý Jaro,

na rozdíl od Tebe mám o včerejším večeru jiné mínění. Nejradši bych se o tom zevrubně rozepsal, a to jsem právě udělal, když mně Olga Sommerová poslala chvalozpěv podobný Tvému. A tak dovol, abych Ti tu přiložil můj dopis Olze. Přesně to bych totiž napsal i Tobě.

A ušetřil jsem si psaní další zprávy tím, že jsem poslal milému Jaroslavovi onen dopis Olze. Jeho další mail na sebe nenechal dlouho čekat:

Milý Jiří,

děkuji za bleskovou odpověď. Znám názor Tebe–tvůrce a nyní si dovo-lím vyjádřit názor sympatizujícího diváka.

Včerejší představení zařazuji do zlatého fondu semaforských her živých, kdy publikum aktivně spolupracuje a vyjadřuje okamžitě svůj názor na zhlédnuté. Navazuje na předchozí skvělá představení Zavíráme, pojďte dál a současná Co na světě mám rád. Včera došlo k absolutnímu sou-znění herce a diváka, který vítá všechny možnosti nahlédnout do divadelní kuchyně, což jsi mu Ty umožnil měrou vrchovatou. Dlouhotrvající potlesky dávají za pravdu mému optimistickému pohledu.

Přeji příjemný večer a ještě jednou děkuji za včerejší parádní představení. Paní Sommerová měla pravdu.  Jaro

A to už mi na displeji naskočil další mail. Náš stálý zákazník, který nevynechal jedinou premiéru a navíc dlouhá léta dbal o zdravotní stav členů našeho divadla, docent Petr Bartůněk, se ozval:

Vážený pane Suchý, vážená a milá paní Jitko,

srdečně a s obdivem děkujeme za úžasný večer, který nám bylo – díky vám – včera prožíti. Shodli jsme se se ženou jednoznačně, že jste byli oba ve vrcholné životní formě.

Vaši  Petr a Staša Bartůňkovi

Byl to další hlas, který mě sice potěšil, ale pochybností nezbavil. I odepsal jsem to, co jsem si stále myslel:

Milí a vlídní Bartůňkovi,

na rozdíl od Vás si o tom včerejším večeru nemyslím nic pěkného. Dostávám sice velmi nadšené dopisy, a to mě těší, ale odpovídám jim mejlem, který obsa-huje zamyšlení se špetkou trpkosti navíc. Myslím, že mi adresáti prominou, že Vám dám nahlídnout do naší korespondence. Píšu jim vesměs to, co bych na-psal všem. Toto jsem napsal Olze Sommerové:

A opět jsem připojil svůj e-mail pro Olgu Sommerovou. Ještě téhož dne mi přišel od Bartůňků další mail a v něm stálo:

Vážený pane Suchý,

je to nezdvořilé, ale musím Vám zásadně oponovat. Je to právě naopak – to, co vy v poněkud sebemrskačském kontextu považujete za „pozbytí sebekon-troly“, bylo vůbec to nejhezčí. Taková míra uvolnění – a dovolte mi ten výraz –  klukovského třeštění Vás lidsky úžasně přiblížila.

Za padesát let lékařské profese jsem se nikdy nesetkal s osobou téměř na konci devátého decenia života s takovou mírou kreativity, vitality, o fyzické kondici nemluvě. Vaše míra sebekritičnosti není přiměřená situaci.

S úctou Petr Bartůněk

 A ohlasů přibývalo. Ing. Ivan Englich, kdysi provozní šéf Semaforu, po oslovení

Milovaná Jitko, milý Jiří,

zhodnotil naše představení slovy:

 Bylo úžasné. Jedno z nejlepších za poslední léta. Děkujeme a gratulujeme. Moc jsme se bavili a nasmáli, ale za vámi už jsme nešli. Bylo tam příliš mnoho důležitějších gratulantů.

 Obdiv a úžas. Děkujeme.   Ivan a Lída

 P.S. Strašně bychom chtěli získat texty zejména některých písniček. Nešlo by to nějak?

S podobnou odezvou jsem se setkal i v řadě telefonních rozhovorů a potkával jsem známé i neznáme diváky, kteří mluvili obdobně. I přihodilo se mi něco, co se mi běžně nestávalo: Pokud se někdy některé představení minulo s názory diváků, namlouval jsem si, že chyba je v nich. Nic nepochopili. Tentokrát to bylo obrá-ceně: diváci ve své většině možná pochopili to, co mně nedošlo. Začal jsem si připouštět, že na tom večeru přece jen něco bylo. Pochybnosti mě sice neopustily, jen někam zalezly a čekají na svou šanci.

Pak jsem dostal několik e-mailů, které mě upozorňovaly na text, který zavěsil na svůj blog dr. Radkin Honzák. Vyhledal jsem si ten doporučovaný text a byl jsem příjemně překvapen. Z jeho obsáhlejšího článku nadepsaného Až Jiří Suchý bude starý vyjímám:

Celý předchozí odstavec je tu k ilustraci mých emocí: už tehdy jsem znal Jiřího Suchého a měl pocit, že máme společný životní azimut. Tuhle pravdu jsem si průběžně ověřoval dalších šedesát let a potvrdil znovu včera na představení Kdo jinému jámu kopá, toho píseň zpívej, které mi evokovalo večery v Redutě. Jen s tím rozdílem, že jsem neseděl na schodech a neměl na zahájení bílou myšku v deliriu, ale neméně úžasnou Jitku Molavcovou.

Zazněla zde myšlenka Járy Kohouta, že stáří je čas, kdy člověk zná od-pověď na řadu otázek, chyba je ale v tom, že se ho na ně nikdo neptá. Dobře, že jsme se tam sešli všichni zvědaví, než bude Jiří Suchý starý, a bylo mi tam mezi diváctvem moc dobře, nejen proto, že to jednou za čas bylo společenství, kde jsem nebyl nejstarší. A Suchý s Molavcovou tu téměř 150minutovou kládu unesli s lehkostí starců na chmelu. Suchý nám na závěr vysvětlil, jak to bude v divadle dělat, až bude starý.

Nedávno mě někdo přesvědčoval, že Semafor nejde s dobou. Myslím, že nej-trefnější odpověď na tuhle námitku dal Franz Kafka, když napsal: Moudří lidé kráčejí rovnoměrným krokem a ostatní kolem nich tančí dobové tance.

Je mi jasné, že Franz Kafka, když tu větu vyřkl, neměl na mysli mě. Slova „moudří lidé“ se vznášejí příliš vysoko, než abych na ně dosáhl. Ale ta zmínka o dobových tancích, ta mě zaujala.

–  –  –

Dnes je 11. května a za chvíli odcházím do divadla, odehrát první reprízu našeho večera. Bude poučená o minulé omyly a jsem zvědav na to, jak se publikum zachová.

–  –  –

Právě jsem se vrátil ze Semaforu a nezbývá mi než pokorně přiznat, že Olga Sommerová a ti ostatní měli pravdu. Reakce publika dnes byla velmi, velmi bouřlivá, porozumění tentokrát bylo na obou stranách a já mám za to, že jsme našli do budoucnosti Semaforu počátek další cesty. Počátek. Nebylo by dobré, kdyby nás zmátl úspěch, a my jsme přestali hledat a vylepšovat.

Došlo mi též, že toto představení by mohlo spadat do kategorie Nedivadlo. Toto slovo si však pro sebe vymyslel kdysi Ivan Vyskočil a já se nehodlám na něm přiživovat. I napadlo mě slovo a n t i t e á t r . Má příchuť divadla, i když se ho zároveň zříká. A vlastně vystihuje tím i charakter našeho představení. Jde už jen o to, zda se takové slovo vžije.

Řekl bych, že ne.

–  –  –

  1. květen: Pozdržel jsem proti původnímu záměru, tisk Staré fronty ZÍTRA, abych mohl poreferovat ještě o další repríze té naší Jámy. To nadšené přijetí nás ubezpečilo, že ano, to bude jedna z nových cest Semaforu.

co na to recenzenti, co na to kritici

K dnešnímu dni jsme zaznamenali ohlasy, které tu předkládáme. V tom prvním ze 3.května věnuje v Lidových novinách svou pozornost našemu počínání Marta Švagrová. Ta sleduje Semafor už značnou dobu a tak nepřipadá v úvahu, že by po nás chtěla to, co nejsme. Jinými slovy – píše s porozuměním:

Na cosi mezi představením a vzpomínáním na písně, které pro Jiřího Suchého a Jitku Molavcovou v minulosti něco znamenaly, se jde s vědomím jisté nostalgie, kvality výběru i s předpokladem, že bude dost improvizace, která někdy působí vtipně, někdy roztomile až dojemně. A s jistotou, že spletitý název Kdo jinému jámu kopá aneb Dočkej času, až se ucho utrhne určitě nevyjadřuje obsah produkce.

Marta Švagrová pojednala svou recenzi jakou jakousi dvojkritiku: rozepsala se o Semaforu a taky o Cabaretu Calembour. (Musím se tam jít někdy podívat, už dlouho si to slibuju.) A nachází v obou divadlech mnoho společného:

…slovní bohatství, hříčky, chytrý humor, nadsázka, schopnost “shazovat” sebe i publikum, které je jednou velkou spřízněnou duší a chodí – tam i tam – naladěné vstřícně a vděčně. K tomu patří ještě neodmyslitelná kvalita hudební.

A ještě je tam větička “Tam i tam je příjemně”. Ta mě potěšila nejvíc. O to nám totiž jde, k tomu směřujeme každým našim představením. Jsem už natolik zkušený, že neusiluju o to, co nám není vlastní. A Semafor jsem pasoval na jakýsi útulek pro všechny, kterým je tam příjemně.

V posledním čísle Divadelních novin (se rozepsal o našem představení Ivan Žáček. Z článku nazvaném Semafor zahleděný do minulosti mě zaujaly následu-jící řádky:

Přijde na to, s jakým očekáváním divák přichází. Jistá dávka trpělivosti se žádá i od něj. Já jsem se chvílemi výtečně bavil, chvílemi trochu nudil – to když se řeka vzpomínek začala rozlévat do přílišné šířky a představení se začalo zadrhávat. Ne-závazné listování minulostí, a to nejen semaforskou, jistě naplní duše mnohých milovníků divadla nostalgickými vzpomínkami. Protože v publiku nebyl takřka ni-kdo jiný než pamětníci slavné éry Semaforu, nemá příliš smysl klást si otázku, zda tento tvar má co říci i mladé generaci. Své publikum si Semafor stále dokáže udržet, ale nešlo přehlédnout, že i starší ročníky se ve druhé polovině počaly jaksi ošívat a zívat. Možná by představení prospěla přestávka. Naštěstí vzápětí přišel nějaký hit, zazpívaný Jitkou Molavcovou o poznání jistěji než některé z těch mr-tvých ryb vyta-žených na světlo, a představení se zase chytlo.

Ivan Žáček těmito slovy dává zapravdu mému lamentování, které jsem poslal Olze Sommerové a ostatním. Kdyby místo na premiéru přišel na první poučenou reprízu, psal by úplně jinak. Ale recenzent vždy hodnotí premiéru, tak je to zave-deno. A nemůžeme se přece vymlouvat na to, že měl přijít jindy. Recenzent musí počítat s tím, že premiéra se někdy nevydaří, zatímco další reprízy ano, a spo-kojení účastníci repríz pak na něho zanevřou. Je to nespravedlivé, ale je to tak.

Ivan Žáček píše dál:

Navíc zde bylo i leccos předstíráno. Trochu zbytečně, přišlo mi. Předstíraná improvizace je ovšem už dávno specifickým fenoménem české scény, sema-forská verze patří ještě k těm snesitelnějším.

Ivanu Žáčkovi neušlo, že občas jsme měli nachystán prefabrikát, pro případ, že by se tok představení zadrhl. Počínal jsem si nejspíš nešikovně, když se tahle berlička proflákla.

Je jisté, že šarm obou členů nerozlučné dvojice je stále tu, stále dokáže okouzlit a být zdrojem příjemné zábavy, minimálně pro své publikum. Sve-de-li stále bavit – toto divadlo, o němž mnozí soudí, že již patří minulosti, není to právě málo. Kladu si jen otázku, zda by Semafor neměl dokazovat svůj raison d’être současnějšími projekty. Nedávat tolik střelného prachu svým odpůrcům.

Jistěže už dávno není, a vlastně ani nikdy nechtěl být tím, co má v názvu, tedy semaforem ukazujícím cestu vpřed. Ale přesto se mi nechce věřit tomu, že prohrabování se vlastní šedesátiletou minulostí je opravdu to jediné, co dramaturgii Semaforu dnes zbývá.

My ale směřujeme vpřed – připomenu zde znovu obrázek, který jsem na-maloval jako vysvětlení našeho záměru být konzervativními tradicionalisty.

 

a ještě k me too

V minulém čísle jsme zveřejnili ohlasy kritiků na muzikál MeToo. Nedávno se v Právu objevila další recenze na tuto komedii. Napsala ji Radmila Hrdinová. Pod titulem „Citová újma jako zdroj výdělku“ čteme řádky, kterými Radmila Hrdinová 2.dubna jakoby předběžně a bezděčně polemizovala s pozdějším článkem Ivana Žáčka (z 28.května).

Jiří Suchý už před lety pochopil trik úspěšného divadla, který před ním vyzná-vali mnozí kolegové principálové, včetně jistého Williama Shakespeara. A sice, že divadlo se hraje o tom, co právě hýbe světem. A tak jeho bystrému oku nemohlo ujít ani hnutí MeToo, jež před pár lety odstartovalo lavinu skutečných či smyš-lených obvinění ze sexuálního obtěžování.

Suchého hudební komedie nesoucí název hnutí si dělá legraci nikoliv z problému samého, ale z jeho zneužívání, kdy se z citové újmy stává zdroj snadného výděl-ku. A činí tak s velkou noblesou, vtipem a nadsázkou, která aktuální námět povy-šuje do obecnější roviny. O příběh samotný tentokrát ani tak nejde, ostatně se do něj vejde kromě samotného „metoo“ i parodie opery, televizních soutěží, planých literárních ambicí a mnoho dalšího, včetně satiry na rozpoznatelné politické stra-šáky.

Ale především je tu opět úroda krásných textů, v nichž třeba verš Leč když dlaň se s tempem hlemýždě /sune pomaloučku na hýždě mě okouzluje jazykovou i obrazovou hravostí. Každý z aktérů tu má svou parketu, od lehkonohého popěvku až k černému blues. Olina Patková, Lucie Černíková, Jolana Smyčková, Jiří Štědroň či Michal Stejskal jsou jistoty, k nimž už dávno přibylo hvězdné dívčí trio Eliška Hurábová, Magdalena Jedličková a Eva Přívozníková. To vše doprovázeno skvěle šlapajícím combem z hráčů orchestru divadla Semafor.

Diváci se samozřejmě nejvíc těší na Jiřího Suchého a Jitku Molavcovou, ale ti dva si dnes už mohou dovolit svěřit větší část večera výše zmíněným kolegům. A užit si svou hvězdnou chvilku ve dvou kabaretních výstupech, v případě MeToo jako dvojice Jiří Sudý a Jitka Lichá.

Bonusem pro ty, kteří si zakoupí program, je text, v němž se Jiří Suchý vyrovnává se svými divadelními profesemi od libretisty a autora písňových textů přes komponistu, herce, režiséra až po scénografa. Je to čtení, z něhož by mohl být bez jediného škrtu excelentní divadelní výstup, natolik je psaný Suchého sebeironickým jazykovým gestem ostatně, kdyby nic, tak bonmot Jiřího Suchého alias Sudého z představení MeToo stojí za připomenutí a poděkování: Člověk je v zásadě dobrý, jenomže o tom neví, a proto je takové hovado.

V Žáčkově článku je zmiňován fakt, že Semafor neoslovuje mládež. Ale nejen Ivan Žáček, je to výtka s níž se setkávám častěji, a tak jsem ji musel vzít v úvahu. A ta úvaha už vznikla, leč do tohoto čísla našeho listu se už nevejde.  Uložil jsem ji do zásuvky a na podzim ji vložím do čísla 4.

co se událo a co se chystá

kufřík

Šel jsem nedávno Kyjevskou ulicí, co je hned za rohem u Semaforu, a zjistil jsem, že prostory, ve kterých byl donedávna obchod s módním zbožím, jsou k pronajmutí. Ještě dřív tam byl obchod, do nějž jsem kdysi rád chodíval, protože to byl obchod se starožitnými předměty, které miluju. Prodával je příjemný a vlídný pan Kučera, se kterým jsem se zastavil někdy jen na kus řeči. Nazval tehdy svůj obchod Antik Semafor, a už to svědčilo o tom, že mu nejsme jedno.

Teď byl ten prostor k pronajmutí, a já se rozhodl. Potřeboval jsem někde uskladnit spoustu věcí, které se vázaly k minulosti divadla Semafor, takže vyhodit je by byl zločin. A vzápětí jsem si řekl, že tomu skladišti dám podobu jakési stálé výstavky. Moje firma Semafor s.r.o. do toho investuje peníze, které se mně nejspíš nikdy nevrátí, takže se stanu mecenášem, a to jsem zatím ještě nikdy nebyl, tak si to aspoň vyzkouším.

A teď už to zkrátím: Na podzim okázale otevřeme tuto výstavní síňku, která ponese název KUFŘÍK, do nějž jsem nasypal hrst divadelních vzpomínek. Píšu to v první osobě, protože i písemně, na cedulkách, budu jakýmsi průvodcem po této expozici já. A prosím – nepodezírejte mě ze zduřelé neskromnosti. Důvod je totiž ten, že jsem dnes jediný obyvatel planety Země, který všechno, co se týká Semaforu, pamatuje.

V Kufříku se zatím intenzivně pracuje a že jsem se zapojil i já, toho jsou dokladem dva snímky z mnoha, která pořídila fotografka Ajrín.


jednašedesátá sezóna

  1. října nám bude kulatých šedesát. Toho dne nám v roce 1959 vznikl Semafor, a tím nám vypukla první sezóna. A toho dne oslavíme letos šedesátku a vykročíme do 61. sezóny. Bude kolem toho hodně slávy, což já, notorický neslavič, ke svému štěstí nepotřebuju. Ale protože se to sluší, podřídím se.

Tentokrát se bude ta sláva konat v našem divadle, kam Česká televize pozve ty, kteří byli spolutvůrci legendy Semafor. Přátelé našeho divadla můžou tento večer zhlédnout na svých obrazovkách, anebo během listopadu přímo v hledišti Semaforu. Budeme tam program opakovat v deseti reprízách, jejichž data budou zveřejněna, jen co z externích herců vymámíme jejich volné termíny. Oproti tomu televiznímu bude tento program proveden v prodloužené verzi. Budeme se v něm zabývat propadáky, od kterých publikum odvrátilo svou tvář, v nichž však zazářily výstupy a písně, přijaté tehdy s nadšením. Zachránit celé představení však nezvládly, a tak upadly do zapomnění. Pořad se bude jmenovat TO NEJLEPŠÍ Z NEJHORŠÍHO.

Chci ale budoucí diváky ujistit, že v tom večeru se nakonec hodláme po-chlubit i tím nejúspěšnějším, takže námitka ve smyslu „koukat se na ňáký propadáky nepotřebuju“, je lichá.

olga sommerová a semafor

Když se významná režisérka, oceněná celou řadu uznání a cen, rozhodla po dnes už slavném filmu o Soně Červené natočit film o další bytosti, vybrala si mě. Takovou poctu pochopitelně nešlo odmítnout. A tak vznikl film nazvaný JIŘÍ SUCHÝ – LEHCE S ŽIVOTEM SE PRÁT. Znalci semaforských textů si možná vzpomenou na čtyřverší z písně: Ten kdo se řehce / mračit se nechce / ten bude lehce / s životem se prát. Vložit mé jméno do titulu písně si pak vyžádala Česká televize, ne já.

Film je dokončen a v září bude mít premiéru. O kameru se postarala další Olga – Špátová. Tím seznam Olg končí a už jsou tu další jména: samozřejmě je to Jitka, tedy Molavcová, která už půl století věrně stojí po mém komediantském boku a bez níž by to nešlo. Na plátně, případně na obrazovce, se bude vyskytovat i má asistentka Ajrín, neboli Irena Zlámalová, kterou Olga Sommerová vybrala jako asistentku režie, a ve fragmentech her se objeví i další členové našeho souboru. Film bude k vidění v kinech i na obrazovkách.

nové cesty

Na Big Band Semafor už si publikum zvyklo a nad tím, že jeho členové se prezentují i jako herci, už se nikdo nepozastavuje. A směšná tragédie Možná že jistě ale určitě snad po nadšeném přijetí zaznamenala rapidní sešup do suterénu popularity.

Dnes už vím, proč tomu tak je, a v čem spočívá můj omyl. Návštěvnost v divadle je však stále dobrá, ale říkám si, že tomu tak nemusí být pořád. Už v dávných dobách jsem zaznamenal, že úspěch je závislý na tom, jak se divadlo zavděčí, a každý chybný krok způsobí, že část diváků své milované divadlo klidně odepíše.

Kdybych já nebyl já, zanechal bych veškerého experimentování a přestal bych naslouchat hlasům nadšenců, kteří mé počínání ochotně přijímali. Měl bych jim jen poděkovat a pak zařadit zpátečku. Ale co mám dělat, když jsou to lidé, jejichž úsudku si vážím.

Pokus o nový radikální krok na sebe nedal dlouho čekat. Po dvou impro-vizovaných a přesto veleúspěšných večerech (Za hymnu co nejdelší a ČSR a Tři králové) jsem usoudil, že mé komedie, které jsem celé měsíce vypiplával, byly překonány těmi večery, kdy stačil nápad, jedna krátká zkouška, a šlo se do toho. Večery, které by přiznaly, že nejsou divadlem, ani koncertem, ani besedou, ale tak trochu vším tím dohromady a ještě něčím navrch. A to navrch z nich dělá nový pohled na to, jak na to.

Večer nazvaný Kdo jinému jámu kopá toho píseň zpívej tu cestu naznačil. Je na čem stavět, ale i co vylepšovat. Krok, který jsme vykonali od premiéry k první repríze, nás přesvědčil, že se dokážeme poučit, a tak o to chceme usilovat dál. Těch pár zkušeností nám našeptává, že to půjde.

Naším ideálem je jak známo divák, který nechodí do divadla za příběhem, za skvělým hereckým projevem či za vynalézavou režií, nýbrž přichází do hlediště s úmyslem usednout a cítit se dobře. Řada diváků už nám dala na vědomí, že tento pocit už u nás nalézá. A my se radujeme z toho, že se nám to daří.

nový záznam dávného představení

DVD, v katalogu PERPLEX uvedené pod číslem 25, právě vychází. Kromě kompletní komedie ÚNOS TURECKÉ HOUSLISTKY obsahuje i připomínky dvou představení: Galakoncert a jiné ptákoviny a Je mi nějak česko, jejichž záznamy se nedochovaly, nejspíš proto, že nebyly pořízeny.

V komedii Únos turecké houslistky se vedle Jiřího Suchého namísto obvyklé Jitky Molavcové tentokrát objeví Václav Kopta, v roli nepříliš bystrého příslušníka SNB. Tureckou houslistku hraje Denisa Kubová a v představení, jehož děj se odehrává v létech šedesátých, zazní řada dobových písní. Ujišťuji vás, že důvod ke smíchu je tu nadstandardní.

(Svého času v nejmenovaných novinách byla hra z nepochopitelných důvodů pojmenována Unes turecké housličky!)

možná že jistě

V urputné snaze protlačit směšnou tragédii Možná že jistě ale určitě snad do přízně diváků přicházíme se sdělením, že od nové sezóny, která začne v polovině září, budeme ke vstupenkám na toto představení přidávat zdarma vstupenku na posezení v Semaforu. Vždy jednou za půl roku budou mít majitelé této „vstupenky navíc“ možnost popovídat si s autorem. Ten se tímto pokusí odčinit svou absenci ve hře, kterou vrhl do repertoáru a v níž je postrádán. S Jiřím Svobodou u klavíru a s Jitkou Molavcovou po boku se postarají o vlídný improvizovaný večírek.

Protože jedno představení hry Možná že jistě… se hraje už v červnu, kdy je část vstupenek prodána, obdrží návštěvníci tuto mimořádnou vstupenku z rukou uvaděček, hned při příchodu do divadla. Snad se takto publikum časem naučí chodit i na taková komorní představení, kde protagonisty zastoupí jejich mladí přátelé (o kterých třeba časem uslyšíte a budete si říkat: ty pamatuju z časů, kdy jejich jména ještě nebyla slavná).

nemyslete si

že když je červen, tak Vánoce jsou v nedohlednu. Budete se možná divit, jakým fofrem se dostaví. Jiří Baur a Vlastimil Hála složili song, který Vratislav Blažek opatřil textem. V něm se praví, že čas je běžec s dlouhým krokem. Je to pravdivá píseň, a tak už dnes se v Semaforu zaobíráme podobou našeho tradičního vánočního programu. A usmyslili jsme si, že tentokrát se každoroční Tiše a ochotně bude odehrávat jen v první polovině večera. Tu druhou pak bude tvořit nová verze naší vánoční zpěvohry, nazvané OPERA BETLÉM.

 

a nakonec přání

Vánoce se blíží, ale připusťme, že dřív tu budou prázdniny, a tak vám přejeme, aby proběhly dle vašich představ, abyste se neutopili v některém oceánu nebo rybníku, a abyste si nadměrným opalováním nepřivodili rakovinu kůže. A taky abyste po prázdninách nezapomněli na Semafor, kde 11. září zahájíme jedna-šedesátou sezónu starým dobrým muzikálem Čochtanův divotvorný hrnec. Bude to jeho sedmdesátá repríza.

Pokud se vám někdy přihodí, že vás posedne nepřekonatelné nutkání nakrmit žirafu, prostudujte si důkladně toto poučení.

JAK SE KRMÍ ŽIRAFA

Ten kdo někdy viděl žirafu a nevšiml si, že má krk delší než ostatní zvířata, je na tom nejspíš špatně s očima, popřípadě je dokonce mdlého rozumu. Rozhodně si to žádá návštěvu očního lékaře nebo psychiatra.

Vy však zaručeně žirafu podle dlouhého krku ihned poznáte, a jste tudíž způsobilí žirafy krmit. Dokonce jste možná už žirafu krmili, ale to neznamená, že byste si neměli zopakovat některé poučky v této příručce obsažené.

Poučka první

Není dobré krmit žirafu ze země – dokáže se k vám sice sehnout, ale musí při tom potlačit svou hrdost, a tím raníte její sebevědomí. Proto je lépe krmit žirafy z balkonu prvního patra libovolného domu. Ale pozor: na druhé patro už zvíře nedosáhne a bude mít za to, že se mu vysmíváte.

Poučka druhá

Do libovolné ruky uchopte jablko a ruku pak přibližte žirafě k jejímu obličeji. Není třeba se bát. Zvíře sebere jablko z vaší dlaně velmi opatrně. Jen ve zcela výji-mečných případech se stane, že ukousne krmícímu ruku, ale protože žirafa není masožravec, vzápětí ruku vyplivne a zručný chirurg vám ji dokáže znovu přišít.

Poučka třetí

Žirafa se obvykle nespokojí s jedním jablkem, a proto se doporučuje mít v zásobě jablek více, minimálně tři. Nabídnete-li žirafě pouze jedno jablko, urazíte ji. A nanejvýš uražena se cítí být, pokud jí nabídnete jablko nakousnuté. Protože žirafa je zvíře noblesní, nedá na sobě nic znát, nakousnuté jablko přijme, ale co si při tom o vás myslí, to si nepřejte vědět.

Poučka čtvrtá

Chybu neuděláte, když se žirafě před podáním prvního jablka představíte. Stačí říct své jméno a příjmení. Jakýkoliv akademický titul jí nic neříká, a tak je lépe od něj upustit. Žirafa je tvor vděčný a má výtečnou paměť. Jestliže ji jednou nakrmíte, nezapomene vám to do smrti (dožívá se pětadvaceti roků.)

Poučka pátá

V Zimbabwe žije vládce všech žiraf, bedlivě sledující, jak se kdo k žirafám chová. Jmenuje se Žirafissimus XIV. a vy, kteří jste, byť jen jednou nakrmili žirafu, můžete se, kdykoliv navštívíte Zimbabwe, u něho ohlásit. Určitě vás přijme. Pozor: Je ale naprosto nevhodné začít ho krmit. Na to má své lidi. Bylo by to totéž, jako kdybyste chtěli prezidentovi republiky při audienci nabídnout rohlík.

Poučka šestá:

Podáte-li si žádost, dostane se vám povolení nechat se s Žirafissimem XIV. vyfotografovat, ovšem bez blesku – mohl by se splašit. Nikdy ho však nežádejte, aby vám fotografii podepsal. Vyšlo by totiž najevo, že je analfabet a je velmi pravděpodobné, že opustit hranice Zimbabwe s touto informací by vám nebylo dopřáno. Za minulý rok tam záhadně zmizelo 365 lidí, z čehož 354 jich před tím žádalo Žirafissima o autogram.

Stará fronta zítra č. 2 – únor 2019

Stará fronta ZÍTRA byla před léty www-odpovědí Mladé frontě DNES za proroctví, že divadlo Semafor nedožije konce sezóny 2011-12. V současné době však panuje na obou frontách vlídné příměří.

milovat nepřítele

Prezident Havel a evangelista Lukáš – ti dva dokážou našemu člověku zahejbat žlučí. Jeden mluví cosi o vítězství pravdy a lásky, druhý dokonce nabádá, že máme milovat své nepřátele!!! Někteří tyto názory tvrdě odsuzují, ti rozumnější z nich je jen ignorují. Chcete znát názor můj? Ne? Tak tady je.

Trochu to v následujícím fiktivním rozhovoru přeženu:

  • Vy idiote, kreténe, blbče!!!

Možná, že se vám tak jevím, pane – je to váš názor, vaše právo, váš slovník. Mám dokonce porozumění pro vaše výrazy, kterých bych se sám nedopustil, protože každý máme jiné vychování, ale řekl bych, že hledat nějakou střední cestu by snad stálo za to, kdyby odměnou nám byl život v poklidném vzájemném respektování.

  • Co to plácáš, ty hovado? Máme snad couvnout před výplodem chorých mozků nějakých pitomých snílků?

Proč couvnout? Necouvat, stát si za svým a pokoušet se jim přiblížit svůj názor pomocí argumentů. A to způsobem, který by nepostrádal základní lidskou slušnost. Svedete to?

Taková zdánlivě prostoduchá tráva se dokáže tráva uskrovnit a poskytnout díl svého životního prostoru houbě čirůvce, která, když odumře, dá na oplátku trávě živiny. Ty způsobí, že tráva je kvalitnější a příště věnuje čirůvce ochotně další kus prostoru a čirůvka může vesele bujet. A to se opakuje. Čirůvka rozšiřuje své teritorium a moudrá tráva jí to umožňuje, protože ví, že… atd.

Mahatmá Gánhí vymyslel fintu: neodporovat zlu zlem.A jeho následovníci šli proti pendrekům, aniž kladli odpor. Výsledek? Pendreky to vzdaly.

A u nás? Víte, jak by vypadal náš rozdělený národ, kdyby hrubý pytel byl spravován záplatami z lyonského hedvábí? Dovedeme ale být tolerantní k názorům z opačného břehu? To se neví, protože se to zatím nezkusilo. Myslím, že je dobré důsledně trvat na vlastní pravdě, a přitom se ale urážením soupeře nepřipravovat o vlastní důstojnost. Stačí si říct: I můj protivník má na svůj hovadnej názor právo a to je, bohužel, nutno respektovat.

Vraťme se ale k trávě a čirůvce. Kdyby byla tráva blbá, řekla by si ne, ty kreténská čirůvko, ty stará ku.vo zas…á, jdi už do pr…e, jsi zm.d – Ne nebudu už pokračovat, vyplejtval bych na to všechny tečky, co jich mám v počítači. Zkrátka kdyby tráva byla blbá, vzkázala by čirůvce: Ty se mi nebudeš roztahovat na mým pozemku! A jala by se čirůvku dusit, čímž by se bezděčně připravila o živiny, které jí čirůvka poskytuje. A z čirůvky by se stal živořící nepřítel, jenž by počal zoufale bojovat o své místo na slunci. Místo toho žijí rozumná tráva a vděčná čirůvka v poklidném režimu vzájemného respektování, a ono jim to svědčí.

Shrnuto: Tráva a čirůvka jsou moudřejší než mnohý člověk.

semafor na dvd

Společnost Semafor s.r.o. vydává pod značkou PERPLEX historii  našeho divadla od jeho počátku, až po naše časy. Chceme vás zde informovat o posledních novinkách.

V prosinci znovu vyšel rozebraný Jonáš dejme tomu v úterý, tentokrát v rozšířené a obrazově zkvalitněné verzi.

Vyšla též současná podoba Kytice – box obsahuje, podobně jako Jonáš v úterý, dva disky.

Připravujeme k  vydání další dvě komedie: Život je náhoda v obnošený vestě a Sladký život blázna Vincka.

 Tato DVD nevycházejí v chronologické řadě, jednotlivé hry vydáváme až když se k nim podaří shromáždit sdostatek materiálů. Mají však chronologické číslování.

 

A až dosud vyšlo: 

  • 13 Smutek bláznivých panen
  • 15 Dr Johann Faust Praha II Karlovo nám. 40
  • 18 Nižní Novgorod
  • 24 Víkend s Krausovou
  • 26 Pré
  • 27 Noc v synagoze
  • 32 …nikoho nezabije
  • 34 Penzion Rosamunda
  • 37 Lysistrata
  • 39 Šlitr s námi a zlý pryč
  • 40 Já jsem otec Bemle a já matka Žemle
  • 41 Dnes večer v hotelu Modrá hvězda
  • 42 Kytice
  • 48 Laura a Oliver
  • 49 Opera Betlém

 V blízké době má vyjít komedie Únos turecké houslistky. V hlavních rolích Jiří Suchý a Václav Kopta jako půvabný příslušník VB. A zní tu hrst písniček a vzpomínek pojednaných v duchu socialistického realismu. Což dohromady slibuje, že bude čemu se smát.

A tak, pokud chcete mít za pár roků celou historii Semaforu doma, není nic snazšího než zajít do obchůdku Klokočí. Cena jednoho disku je 199 Kč a 299 Kč za dvojdisk, není zase až tak moc.

 

 



novinky ze semaforu

V uplynulém roce nás napadlo, sejít se a improvizovat jeden večer na téma prodloužení naší hymny, kterého se část veřejnosti tehdy dožadovala. A tak se zrodil spontánní a srandyplný večírek. Publikum si nejen libovalo, ale bylo nadšené. A nám neušlo, jaká mimořádná atmosféra onoho večera vznikla. Usoudili jsme, že by bylo dobré v takových večerech pokračovat.

A tak jsme letos 6. ledna pokračovali pořadem, nazvaným ČSR a Tři králové. Náplň večera byla jednoduchá. Vzpomněli jsme na Tříkrálovou deklaraci, která předcházela vzniku republiky a pak jsme vzpomínali na písničky, které u nás zněly od roku 1918 až po naše časy. A zase tatáž jedinečná atmosféra a nadšení v hledišti i na jevišti.

A tu nám došlo, že i naše improvizované jazzové večery nazvané Co na světě mám rád, mají tutéž náladu a jsou stále navštěvovanější. Při tom prvním byly obsazeny čtyři řady. Při posledním bylo narváno. A že improvizace, kterou jsme v minulosti příliš neprovozovali, je dnes našim nejžádanějším zbožím. A výsledek?

Na repertoáru Semaforu se v dubnu poprvé ocitne náš  nový pořad, nazvaný „Kdo jinému jámu kopá, toho píseň zpívej.“ Podobně jako v našem tříkrálovém večeru chceme se i tady věnovat historii české písničky za posledních sto let. A věříme, že to budou večery se stejnou atmosférou, jako všechny ty dva předešlé, které tu byly zmíněny. Upřímně Vás zve firma Suchý a Molavcová, a s nimi semaforský band s Jiřím Svobodou.

 

játra

text písně z hudební komedie MeToo

 

Jo jeden král když ráno vstal

Tak začal ihned chlastat

A i když král nás děsně štval

My chceme se ho zastat

Ten král se ptal a rád by znal

Proč jeho tělo chátrá

On nevěděl že ač je král

Má jenom jedny játra

A proč ten král pil dál a dál

My známe důvod pravej

To proč tak pil nám prozradil

On nechtěl umřít zdravej

 

 

jak jsme dopadli

poznámky k naší poslední premiéře

Při premiéře se naší hudební komedii MeToo se dostalo velmi vlídného přijetí a hned první repríza zaznamenala ještě výraznější diváckou odezvu. V tisku jsme dopadli následovně:

LIDOVÉ NOVINY: ME TOO V DEJVICÍCH NEURAZÍ

Marta Švagrová se rozepsala o MeToo vlídně a s porozuměním. To, že píše o naší hudební komedii jako o pásmu dialogů a písniček, lze akceptovat. Hudební komedie by patřila do opravdového divadla, což my už vlastně dávno nejsme. Podle reakcí publika soudíme, že se nám ta naše cesta vyplácí. To je potěšitelné, protože celá semaforská produkce je určena právě našemu publiku. Které není nekritické; občas už nám dalo znát, že se nám něco nepovedlo. Potěšitelnáí je taky zmínka o tom, že Molavcová a Suchý zvládají své výstupy „jako vždy skvěle“. (A to recenzentka netuší, že pracujeme na ještě skvělejší verzi.)

O našem mladším ansámblu píše, že dobře zpívá, dobře mluví a dobře vypadá. Co si přát víc.

PRÁVO: TROCHA SUCHÉHO POEZIE NIKOHO NEZABIJE

Zde je hra posuzována s výhradami. Vyzdvihovány jsou hlavně písňové texty, zatímco děj je označen jako nebohatý. J. P. Kříž se pak zmiňuje o obsahu hry, ale trochu to popletl: tři dívky v naší komedii se nesnaží vyprovokovat tři členy poroty televizní soutěže k tomu, aby se dopustili onoho „metoo“,  a pak je připravily o peníze, nýbrž jedna dívka se neúspěšně pokusí se stejným ůmyslem svést operního zpěváka. V závěru pak J. P. Kříž konstatuje: „To, co v MeToo vysoko ční nad tím ostatním (…), to je ze všeho nejvíc a především nádherná poezie.“

LITERÁRNÍ NOVINY:  SEMAFOR OPĚT NA SCESTÍ

Jan Plachetka nabízí na náš muzikál jiný pohled: „Jiří Suchý neví, kdy přestat. Sveřepě nedbá na galantní pobídky k odchodu na zasloužený odpočinek… atd.“ V recenzi stojí za pozornost i sdělení: „Sedmaosmdesátiletý Jiří S. už drahně roků zastává názor, že humor je solí života. Ale tentokrát přesolil, a na scestí, po kterém skotačí už bezmála šedesát roků, stáhl i celý soubor jemu svěřeného divadla, v němž se vyskytuje řada talentovaných jedinců,dokonce i mladých, kteří by za jiných okolností a s jiným materiálem jistě projevili ještě lépe své umění a dočkali se širšího ocenění.“  V podobném duchu je nesena celá recenze Jana Plachetky.

Ale pozor! Vysvětlení!

Plachetkova recenze vyvolala nesmírné pobouření nejen v souboru. V divadelních novinách reagoval Jan Kolář článkem nazvaným Místo recenze nactiutrhání a e-maily a dopisy přátel Semaforu byly vesměs nesené v obdobném duchu. Nedovedl jsem si vysvětlit, proč dlouhodobý přítel našeho konání se najednou takhle utrhl. Že by to v něm celou dobu doutnalo? Uveřejnil jsem tu pár jeho invektiv v rubrice Jak jsme dopadli a vysvětlení se mi obratem dostalo od samotného šokovaného Jana Plachetky. Napsal tu recenzi jakoby rozhořčený hlas zaryté feministky, v domnění, že bude jeho parodistický záměr pochopen. Jak se ukázalo, nebyl.

Tak jsme si to z nešťastným Janem Plachetkou vysvětlili, a je mu odpuštěno. Přeju mu, aby rozruch, který způsobil, upadl záhy v zapomnění a jsem rád, že můžu s klidem zase říct: Plachetka je slušnej člověk

DIVADELNÍ NOVINY: JÁ TAKY S ÚSMĚVEM

Divadelní noviny posuzují hru velmi kladně. Jan Kolář tu píše, že v MeToo jde o „umně vykonstruovanou hru, v níž do sebe vše pěkně zapadá“ a děj, na rozdíl od Práva, popisuje tak, jak se  skutečně odehrává, tedy jako „intriku dvou prohnaných dam, které radí nezkušené třetí, jak s pomocí inscenovaného sexuálního ataku přijít k penězům“. Zmiňuje se o swingové hudbě a o textech, které mají „tradiční semaforskou úroveň“,  a pochvaluje si i výkony hereckého souboru. Vytýká hře jen to, že je účelově aktuální a že, až hnutí MeToo pomine, bude to mrtvý text. S tím lze jen souhlasit.

pohled na metoo zevnitř

A teď jak hru vidíme my, co jsme ji stvořili.

Premiéru přijalo publikum nadšeně a reprízy dokonce ještě nadšeněji, což způsobilo, že jsme se oddali vlídnému sebeuspokojení. Já jako autor jsem zaznamenal pár nedostatků, ty však byly nepatrné a napravitelné, a o mnohých vím nejspíš jen já.

Ale:

  1. ledna večer jsem odcházel do divadla a těšil jsem se, jak to zase pěkně rozbalíme. Mírně mne zneklidňovala jen myšlenka, že mezi předchozím a tímto představením uplynulo 32 dní, a to nemusí být hře, která byla hrána pouze třikrát, zrovna ku prospěchu. Ale věřil jsem, že soubor, jenž není souborem, nýbrž sdružením externistů, kteří se můžou sejít, jen když můžou, odvede profesionální práci. Jenže nadšený divácký ohlas jako v předešlých třech představeních se ve čtvrtém nekonal.

 

Už po vstupní operní scéně, kterou jsem sledoval odposlechem ve své šatně, jsem zneklidněl. Nadšení se nedostavilo. Ozval se jen zdvořilý potlesk. A tak to šlo dál. Talentovaná uvaděčka, která nastoupila za otěhotnělou herečku, svou roli zvládla, ale profesionální provedení to nebylo a ani nemohlo být. (Ale vsadím se, že bude. Takto  u nás začínala celá řada hereček, o kterých se dnes ví.)

 

Pak nastoupila řada profesionálních herců a hereček, ale v sále sedělo, jak řekla přítomná a věhlasná režisérka Olga Sommerová, mrtvé publikum. A naším zadáním bylo tyto nebožtíky rozesmát. Ne, nechci svalovat vinu na publikum, bylo by to nemravné. Víme, že když hlediště nerezonuje tak, jak jsme zvyklí, může to herce zaskočit. Ale tomu je třeba čelit tak, že se skomírajícímu publiku poskytne jakási injekce – herectvo zmobilizuje své síly a neblahou atmosféru překoná. Ale může to být i naopak: publikum vbodne hercům injekci se sedativním sérem a to herce rozhodí. Tohoto večera se, bohužel, stalo to druhé. Špatný soubor hrál špatnému publiku. A tak došlo k nejhoršímu představení v této sezóně. Já sám, ve snaze představení zachránit, jsem se dopustil toho, co u jiných nesnesu: přehrával jsem. Tlačil jsem na pilu, jak tomu říkával Jiří Menzel.

 

Termín mrtvé publikum použil shodou okolností ještě téhož večera i přítomný Vladimír Just, který se mi svěřil, že v dobách, kdy pracovali s bratrem Jiřím jako dvojice kabaretiérů, se jim stávalo totéž. A tak i on měl pro nás pochopení. Ale to byli jen dva lidé, a notabene z oboru. Jejich soud potěší, ale naše selhání nevy-gumuje.

 

Publiku můžeme klást za vinu jen to, že se nedostavilo ve složení, jaké je v Semaforu obvyklé. A tu mě napadlo, kdo ví, zda titul MeToo, který se nám zdál chytře vymyšlený, nepřilákal k nám jiný druh publika? Publikum, kterému titul sliboval něco, čeho se mu nakonec nedostalo. Přemejšlím a zatím nevím. Pátá repríza se blíží a ta mně napoví. V příštím čísle Staré fronty ZÍTRA dám vědět, jak to dopadlo. A protože vsázím na poctivost a kvality svých spolupracovníků na scéně, věřím, že další reprízy už zase budou takové,  na jaké jsme u nás zvyklí.

možná, že ušlo vaší pozornosti

… že v anketě na téma Kniha roku, kterou uspořádaly Lidové noviny se třikrát objevil titul Klaun si povídá s Bohem. Autorem této knížky si dovoluji být právě já a svůj hlas jí dali Jiří Grygar, Radkin Honzák a Vladimír Just.

…že Semafor s.r.o. vydal před časem CD s názvem GEORGE DRY composer. Občanům, kteří neovládají angličtinu, možná nedošlo to, co vysvětluje nenápadný překlad, umístěný níže: JIŔÍ SUCHÝ skladatel. a tak o George Drye, composera neprojevili zájem, ač na Jiřího Suchého nedají dopustit. Toto CD je jeho vizitka jako skladatele a jejím smyslem je upozornit na tuto méně sledovanou stránku jeho tvorby.

 

VIKTOR SODOMA senior

  • byl grafik ateliéru Propagační tvorby, ale dnes bývá spíš připomínán, jako zakladatel skupiny Akord club, která hrála v padesátých létech ve vinárně Reduta a byla jakousi předehrou ke vzniku divadla Semafor. Viktor Sodoma hrál v tomto seskupení na kytaru a zpíval (s ním zpívala i jeho žena Vlasta) ale nezaslouženě opomíjená je jeho výtvarná činnost, které měla mimořádné kvality. On sám ji nikdy neprosazoval – řekl bych, že ji považoval spíš za zdroj obživy. Mnohem později, když už jsme se vídali jen sporadicky, mě překvapil, když přišel do našeho divadelního klubu (v pasáži Alfa jsme ho měli) a věnoval mi několik svých grafických listů. To už nebyla práce velmi pozoruhodného reklamního grafika, byla to úctyhodná umělecká dílka. Nevím, kolik jeho přátel o tom ví. A tak tu předkládám dva jeho listy. (Technika: litografie a suchá jehla)


počtení

Ještě, než přestane sněžit, předkládám milým čtenářům povídku, kterou jsem napsal do našeho adventního večírku, ale nakonec jsem ji tam neuplatnil.

jak láďa zlobil

Ten chlapeček se jmenoval Láďa nebo tak nějak, a měl odjakživa smůlu. Ta největší spočívala v tom, že se narodil nesmírně chudým rodičům. Zatímco spolužák Libor se narodil do rodiny známého šikovného tuneláře Vacka, jemuž se nedalo nic dokázat, Láďa se narodil nešikovnému kapsáři Helebrantovi, jemuž se dalo dokázat všecko, a tak ruzyňská věznice se mu stala druhým domovem.

Každé Vánoce se Láďa těšil na to, co najde pod stromečkem, ale obvykle nenašel ani ten stromeček.  Zkrátka Osud byl k němu krutý, ale je známo, že Osud si na spravedlnost nikdy moc nepotrpěl.

Padal sníh a schylovalo se k svátku svatého Mikuláše. Nevím, jak je to dnes, ale za mého dětství bylo dětem vyhrožováno, že když budou zlobit, nadělí jim světec místo dárků uhlí a brambory. Láďa si nedělal iluze o tom, že by ho světec podaroval nějakým dárkem, ale naopak toužil po tom, aby mu nadělil uhlí a brambory, protože mu byla zima a měl hlad. Zároveň si však uvědomoval, že na to mají nárok jen děti, které zlobí, a tak pokud nebude zlobit, nemůže s uhlím a bramborami počítat. Láďa však byl dítě hodné, plaché a úslužné, a tak mohl o uhlí a o bramborách jen snít.

Ale pak se náhle rozhodl! Rozhodl se, že začne zlobit.

Jenže nevěděl, jak na to. Pak ho napadlo, že by mohl svému otci rozbít kapesní hodinky. Že by třeba z nich vylomil rafičku. Ale kterou? Rozhodl se pro tu delší, že by jako škoda byla větší, než kdyby vylomil tu malou. Ale nakonec k tomu nedošlo, protože si uvědomil, že otec žádné kapesní hodinky nemá.

Láďa přišel domů ve velice nešťastném stavu, doma se zabalil do staré vojenské houně, aby neomrzl, a toho dne už  nepromluvil ani slovo. Nejspíš proto, že nebylo ani s kým. Otec byl – jak tomu říkával – na lovu a maminka na čekané.

Druhý den si Láďa uvědomil, že den svatého Mikuláše se kvapem blíží, a tak jestli nezačne zlobit hned, tak má po uhlí, protože později už to nemusí dohonit. I nenapadlo ho nic lepšího, než napsat oplzlou říkačku a nepozorovaně ji vsunout do kabelky paní učitelky Vrázové. V říkačce popisoval Láďa velmi nepěkné vymyšlené skutky paní učitelky Procházkové, učitelky dějepisu, které měla pravidelně provádět každou sobotu se školníkem.

Paní učitelka Vrázová si lístku dlouho nevšímala, ale pak náhle, před Láďovými vyděšenými zraky, lístek z kabelky vyndala a, aniž by si Láďovu básničku přečetla, napsala na jeho rub vzkaz své kolegyni Procházkové, učitelce dějepisu. A pak vyzvala Láďu, aby šel do sborovny, lístek paní učitelce Procházkové tam předal, a počkal na odpověď.

Do sborovny šel Láďa se smíšenými pocity. Bál se toho, co se stane, až paní učitelka Procházková přečte vzkaz od své kolegyně. Jestli pak lístek obrátí, nastane něco hrozného. Ale na druhou stranu – měl by zaděláno na trojku z mravů, a tím i na uhlí a brambory. Paní učitelka Procházková lístek přečetla, aniž ho obrátila. Zírala totiž na oplzlou říkačku a byla v šoku, a tak ji nenapadlo, že by měla lístek obrátit. Chvilku civěla a pak se rozplakala a zvolala: „Už je to tady. Už se to provalilo.“ Poté se rozběhla po schodech do suterénu, kde měl školník Prouza byt. Běžela a cestou vydávala plačtivě skřeky, občas přerušované výkřikem: „Karle, jsme prozrazeni!“

Když dorazila až do suterénu, začala bušit a posléze i kopat do dveří. Chtěla školníka varovat, aby si vymyslel něco pro uchlácholení manželky. Bušila a kopala, pak se náhle otevřely dveře, a v nich se objevila robustní postava školníkovy ženy. Poslední kopnutí už nebylo, bohužel, do dveří, nýbrž do holenní kosti paní školnice. Ta zařvala a hleděla vyděšeně, protože nechápala, proč ji paní učitelka kopla. Nechápala ani, proč paní učitelka před ní padla na kolena a zuřivě jí počala líbat ruce. To jí ještě žádná učitelka dějepisu neudělala. Paní učitelka chtěla totiž školnici odprošovat a žádat o odpuštění, ale k tomu nedošlo, protože omdlela. Paní učitelka. Paní školníková zatím zavolala manžela a odnesli omdlelou do místnosti, kde ji položili na gauč.

Když se po chvíli počala učitelka probírat, první, co uviděla, byla tvář školníka, který se nad ní skláněl. I pravila zastřeným hlasem: „Dnes ne, Karle.“

Školníkova žena, stojící opodál, znervózněla: „Co dnes ne? Jaký dnes ne?“ A zmatený školník ze sebe vyrazil: „Asi nechce, abych jí dneska donesl křídy.“

Paní školníková byla prostší osoba a nejspíš by se s vysvětlením spokojila, kdyby se ovšem mezitím paní učitelka neprobrala a všechno nepřiznala. Teď pro změnu omdlel pan školník.

Zatímco se v suterénu omdlévalo, ve druhém patře v 5.B nedokázal Láďa vysvětlit, proč paní učitelka Procházková neodpověděla paní učitelce Vrázové na její vzkaz. Posléze se zmohl na vysvětlení: paní učitelka odpověděla, ale on lístek asi vytrousil. „Jdi ho najít,“ zněl rozkaz.

Láďa opustil třídu a už se do ní nikdy nevrátil. Našli ho polozmrzlého na zasněžené mezi u lesa. Přijela sanitka a podchlazený Láďa skončil v nemocnici. Ve škole mezitím došlo k vyšetřování, ale nic se nevyšetřilo, protože výpovědi svědků nedávaly smysl a doličný předmět – Láďovu básničku – paní učitelka Procházková snědla.

A zatím Láďa ležel v nemocnici, bylo mu teplo a dostal najíst. Psal se 5. prosinec, byl předvečer svátku sv. Mikuláše.

zamyšlení

Když jsem v minulém čísle citoval výrok prezidenta Emila Háchy napadlo mě, že nebude na škodu, když v každém čísle připomenu myšlenky moudrých. Tentokrát půjde o jiného prezidenta. A o jeho rozhovor s předsedou vlády:

Premiér: Kultura není pupkem světa.

Prezident: Souhlasím s premiérem. Kultura není pupkem světa, pupkem světa je konzum. Kultura je srdcem světa.

Prezidentem v tomto případě byl Jiří Hromada, prezident Herecké asociace.

trocha poezie nikoho nezabije,

řekl kdysi kdosi moudrý. Na repertoáru Semaforu se ocitla hra s podivným názvem Možná že jistě ale určitě snad. Je to náš pokus o uvádění komorních představení, v nichž by byla dána příležitost mladší generaci, zatímco vetchá generace, k níž se hrdě hlásím, bude přítomna jen autorsky, režijně, výtvarně, textařsky a v několik případech i skladatelsky. A taky svým humorem, v Semaforu dobře zavedeným.

Text písničky Poslední flám, kterou zpívá Františka svému zesnulému příteli Karlovi, hudbou opatřil Jan Neckář.

 

                                Láska má se rozplynula v slze

                                Která mi dnes oko zalila

                                Skrze ni tě vidím jako v mlze

                                Chápu co jsem nepochopila

                                Vem si s sebou svou termosku s čajem

                                A až ti dám pusu poslední

                                Budem dělat že si jenom hrajem

                                Hru poněkud smutně nevšední

                                Vem si s sebou prkna pilku

                                Hřebíky a hoblík

                                Máry si snad umíš udělat

                                Vrať se domů aspoň chvilku

                                Špatně jsi se oblík

                                V almaře ti visí černej šat

                                Okamžiky kdy se halí

                                Člověk v černou barvu

                                Čas od času zavítají k nám

                                Šaty jsou ti sice malý

                                Já tě do nich narvu

                                Pod hlavu ti černou cihlu dám

                                A to bude náš poslední flám

 

a co dál? kdo jinému jámu kopá toho píseň zpívej

26.dubna 2019 se uskuteční premiéra, která se bude lišit od těch dosavadních tím, že libreto, které by bylo podkladem k nastudování, neexistuje. Nebude vlastně existovat ani nastudování – večer bude čirou improvizací na dané téma. Podobně jako se v Semaforu konají improvizovaná jazzová představení nazvaná  Co na světě mám rád, budou se tentokrát Jitka Molavcová a Jiří Suchý probírat písničkami, která poznamenala sto let naší republiky. Od Karla Hašlera, přes pražské kabarety, Červenou sedmu, dojde samozřejmě i na Osvobozené divadlo, éru protektorátního swingu, nevynecháme ani budovatelské písně ani Semafor a doputujeme až k současnu. Tak tomu bude i v dalších reprízách, jen jejich náplň bude obměňovaná, podle toho co zrovna přijde interpretům na mysl. Ale rozhodli jsme se, že jedna píseň bude na programu pokaždí. Na rozdíl od ostatních, nebude k smíchu – toho ostatně během večera bude dost. Ale chceme ji připomínat dokud bude třeba.

Když doba zlá

Nás tupou šavlí protne

Jak na povel

Se přestaneme smát

Nastane klid

A národ tiše zkrotne

A my jen žasnem

Co se může stát

Máme se rádi

Pijem z jedný flašky

Někdy i láska

Se k nám dostaví

A pak nám dojde

Že je konec frašky

Idylka končí

Klackem do hlavy

Nám totiž velmi

Odjakživa svědčí

Když do nás hrom

A bída zabuší

A proto dík

Za každý nebezpečí

Které nám lásku

Vrací do duší

 

Poprvé zazněla tato píseň ve hře

Mé srdce je Zimmer frei (1997)

a platí dodnes (2019).

 

a ještě pár slov k našemu listu

V prvním čísle Staré fronty ZÍTRA nebylo uvedeno, jak často a jak pravidelně bude tento list vycházet. Nebylo to uvedeno, jelikož se to nevědělo. Teprve praxe měla ukázat, jak tomu bude. A praxe to ukázala. Stará fronta ZÍTRA bude vycházet nepravidelně. A to proto, že je vyráběna jaksi podomácku. Za šéfredaktora jsem se zvolil já, Jiří Suchý, neboť tento list se skládá z mých osobních úvah, což přede mnou dělali i jiní. Jakub Deml ve svých Šlépějích, F. X. Šalda ve svém Šaldově zápisníku… Já vím, co vám teď zatanulo na mysli: Co se Suchý cpe mezi ty velikány! Rozhořčenci mají pravdu. Má nezřízená touha – být alespoň tím nejmenším velikánem – mě dohnala k tomuto nesoudnému skutku. Ale řekl jsem si, že když už mě tam dohnala, tak to tak nechám.

V redakci plním funkci nejen šéfredaktora – jako takový vlastně jen zahálím. A vzhledem k tomu, že je to funkce nehonorovaná, myslím si, že je to vlastně v pořádku. Plním ale i (nehonorovanou) funkci sazeče, a ta mě zaměstnává víc než dost.

Dalším sazečem je sazečka Zlámalová, řečená Ajrín, I její funkce je nehonorovaná, protože šéfredaktor rozhodl, že to bude funkce čestná. Tuto spolupracovnici dohání k zoufalství dvousloupcová podoba našich stránek, ne snad proto, že je dvousloupcová, ale proto, že téměř každou druhou hodinu měním její obsah, a ty dva sloupce se rozsypou, a je třeba začít znova. A tak zvažujeme od příštího čísla najet na tisk přes celou šířku stránky. S tím je pak méně práce, a list může vyjít o pár dnů dřív.

Pak jsou tu ještě obětaví spolupracovníci, kteří nabídli ujmout se korektury. Ty ale nelze jmenovat, protože při tom neustálém obměňování obsahu, jehož se dopouštím s jistou rutinou, dochází k četným změnám, které jejich práci maří. Není nic horšího, než když člověk vidí, jak je jeho práce mařena. (Žádná Mařena s tím nemá nic společného.) Takže v poslední chvíli už přibudou  gramatycké chyby, za který ovšem kolektor nemúže, neboď je oběví až kdyš je list napultě.

Třetí, neméně důležitý podíl na vzniku listu má tisk. Obstarává ho kancelářská kopírka. Tu ovládá produkční divadla Semafor Lenka Řiháčková.

Vzhledem k tomu, že náš list vzniká zásluhou novinářských diletantů, žádám novinářské profesionály, rozhořčené všemi jeho profesními chybami, aby projevili sdostatek soucitu a vzali v úvahu, že na rozdíl od jiných novin neubližujeme známým osobnostem tím, že bychom bavili pokleslejší část našich spoluobčanů zveřejňováním toho, do čeho nikomu nic není, a navíc dokonce ani nelžeme. Bulvární tisk se nemusí bát, že bychom se stali jeho konkurenty, protože náš náklad je o několik set tisíc výtisků nižší než jejich. 

Stará fronta zítra č. 1 – listopad 2018

 Nepřátel se nelekejme                                                                                                                                                        Na  množštví nehleďme                                                                                                                                                                                                         Jan Žižka z Trocnova

ÚVODEM

Ano, kromě Staré fronty ZÍTRA vychází v naší vlasti deník s podobným názvem, jenže naruby: Mladá fronta DNES. Pravda, vychází v mnohem větším nákladu než náš list, ale už Jan Žižka z Trocnova nás učil, že na množství nemáme hledět. Beru si z toho poučení, i když zrovna do fanklubu Jana Žižky nepatřím. Budiž mi dopřáno, abych se zde a teď porozhlédl po minulosti, smyslu a poslání naší Staré fronty ZÍTRA.

Všechno začalo někdy v roce 2014. Tehdy jsme vytušili, že Mladá fronta DNES se zrovna nehrne do řad našich přátel, ale dokud se to dělo v běžné normě, vzali jsme to na vědomí a nijak zvlášť nás to nezneklidňovalo. Tenkrát se však přihodilo cosi méně obvyklého: Mladá fronta DNES prorokovala Semaforu na svých stránkách brzký zánik. Zbystřili jsme. Zánik se však ne a ne dostavit. A já nabyl přesvědčení, že to proroctví vzniklo na bázi přání a že v tom má prsty generační problém. O tom tu ostatně píšu v jiné stati. A tak jsem si řekl, že si zkusím po čase zase jednou zabrojit. A začal jsem psát směšné článečky a posléze jsem vymyslel pro své řádky název. Slovo Mladá jsem nahradil slovem Stará, abych se veřejně přiznal ke svému trapnému věku, frontu jsem ponechal, aby bylo jasné, koho chceme mít na mušce, a slovo DNES nahradil slovem ZÍTRA, to abych dal najevo, že ač vetchý, počítám stále s budoucností. A pak už jsem se bavil  článečky, které jsem umístil na internetu a v nichž jsem si začal z Mladé fronty DNES utahovat. Jak? Schválně si jeden z nich  přečtěte:

*

Je 7. březen 2015 a já otevírám při snídani jako obvykle Mladou frontu DNES. Je plná pozoruhodných informací. A tak se například dočítám, že Kocáb a Abbasová spolu nejsou od Vánoc. Ano, to je dobré znát. Člověk by se mohl domnívat, že spolu strávili Štědrý den, a to by nebyla pravda.  A tak jsem rád, že konečně vím, na čem jsem. Dokonce se dovídám, že za koncem jejich vztahu je někdo třetí. Věřím, že to nebude dlouho trvat a dočtu se, kdo to je.

Ale pozor! Tady je důležitá zpráva! Slibný nápis hlásá, že „Řepková šla potřetí na plastiku prsou!“ Tedy, tato informace má pro mne cenu zlata!, jak říkával Vladimír Svitáček. Dodnes jsem se domníval, že šla na operaci prsou pouze dvakrát! A co teprve, když se dočítám, co modelka Řepková (33) dává na vědomí čtenářům tohoto listu! Říká: V zásadě mám prsa pořád krásná, ale jedno má větší pokles než druhé. Tak to jsem netušil. Teď bych jen potřeboval vědět které. Mrzí mě, že zmíněný pokles Mladá fronta neupřesňuje. Je to jen centimetr? Nebo snad deset? To je přece důležitý rozdíl.

Hned vedle je fotografie fotbalisty Diega Maradony (54) a pod ní závažné odhalení:  Maradona měl „v televizním pořadu viditelně nafouklé rty.“ To je úžasné!  Ale mýlil by se ten, kdo si myslí, že to bylo všechno. Maradonna měl nejen viditelně nafouklé rty, ale i „v uších náušnice s diamanty ve tvaru perly“.

Pak je tu zpráva, že „Roman Vojtek opustil svou ženu krátce před porodem“. A dovídáme se, že „podle deníku BLESK už začal s vypořádáním majetku“. Takže je mi už jasné, odkud Mladá fronta DNES přebírá informace.

Pak je tu pod titulem „Cameron Diazová doporučuje sex“ cenná rada, kterou Cameron Diazová (42) poskytuje čtenářům. Říká: „Sex je něco zdravého, co byste měli dělat z mnoha různých důvodů“. Škoda však, že důvody si nechává pro sebe. Zřejmě je to její know how.

„Upadla Madonna v přímém přenosu schválně?“ To je titulek dalšího článku, který se zaobírá tímto závažným problémem. A dočítám se tu, že „v anketě na Revue iDNES.cz většina čtenářů hlasovala pro názor, že Madonnin pád nahraný nebyl“. Škoda, že jsem o té anketě nevěděl, rád bych se takového hlasování také zúčastnil. V závěru nás MF DNES ubezpečuje, že „právě ona nemá zapotřebí pro články v bulváru hazardovat svým zdravím“.

A už jsou tu další zvěsti. Díky MF DNES se dozvídám, že „Sara Gilbertová (40) se k lesbické orientaci přiznala před čtyřmi roky“. A já, Jiří Suchý (83), se nestačím divit, jak to utíká.

Pak je tu informace, že „lidské výkaly, které zůstávají po horolezcích na Mount Everestu, způsobují čím dál tím větší problémy“. Takže nejen, že znám, co způsobuje čím dál tím větší problémy, ale vím už i to, že výkaly, které zůstávají na Mount Everestu po horolezcích, jsou lidské. Děkuji MF DNES za toto upřesnění. Už si nemusím lámat hlavu s tím, čí jsou výkaly, které tu po horolezcích zůstávají.

Tak toto všechno jsem se dočetl v jediném čísle Mladé fronty DNES ze 7. března 2015. Po těch všech zprávách projel mou duší BLESK a já si řekl: AHA! Je doba bulvarizace a žádný progresivní list nechce zůstat „na chvostu“, jak se po sovětském vzoru u nás říkávalo, a jak psávala Mladá fronta v létech padesátých.

Všechno ale začalo tím článkem ze 13. března 2014, který prorokoval náš zánik,  a to do konce sezóny, neboli do tří měsíců. Pak došlo i ku článku, který jakoby přímo žadonil o žalobu. Leč tehdy jsem se rozhodl, že toto škemrání nevyslyším a žaloby přenechám těm, kteří v nich našli zalíbení. A sám že se s Mladou frontou vyrovnám způsobem mně bližším – legrací. Vzal jsem si k srdci i tu první část Žižkova sloganu: Nepřátel se nelekejte. A tak jsem začal na internetu vydávat recesistickou Starou frontu ZÍTRA. Nejprve ve www podobě, a dnes i na papíře. A to je všechno.

ALE :

Od té doby uplynul nějaký čas, v Mladé frontě DNES už se objevilo i několik pozitivních článků o Semaforu, a tak někdejší důvod k nevraživosti pominul a Stará fronta ZÍTRA není jakousi symbolickou filipikou proti těmto novinám. A jen naše záliba v tradici je důvodem, proč si říkáme Stará fronta a proč Zítra. Shrnuto: Stará, protože mládí nás zvolna opouští, a Zítra, protože věříme v budoucnost našeho počínání.

SEMAFOR NA ROZCESTÍ

Už šedesát roků ujíždí Semafor po dálnici, která je poměrně udržovaná, i když se sem tam nějaký ten výmol vyskytne, jak se na dálnici sluší. Semafor se řítí po této dálnici krajinou muzikálů a jazzu šedesát let, takže už to není poslední model automobilu, spíš úctyhodný veterán, který by mohl být ozdobou muzea, kde by ho obdivovali hlavně ti, co dovedou ocenit křivky jeho blatníků a kapoty, eleganci nárazníků a tvar světel.

Podobenství pokračuje: Vyrazili jsme na tuto dálnici v roce 1959 a dnes, kdy píšeme rok 2018, jsme dojeli k rozcestí. Kde se vzala, tu se vzala, je tu nečekaná odbočka, směřující k lesní cestě. Zatím se mi daří dodávat našemu veteránu, který je dosud pojízdný, pohonnou hmotu, ale jsem si vědom toho, že počet mých kanystrů není nekonečný. A tak jsem u zmíněné odbočky požádal několik pasažérů – členů souboru, aby vystoupili a vydali se po té lesní pěšině pěšky. Kam dojdou? K menšímu experimentu s většími ambicemi. Ten experiment už začal, a sice hrou MOŽNÁ ŽE JISTĚ ALE URČITĚ SNAD.

 

Proč je to experiment?

 

To máte tak: Naproti Semaforu se nachází divadlo Hurvínka a Spejbla a divák tam chodí za Hurvínkem a Spejblem. V Semaforu je Hurvínkem Molavcová a Spejblem Suchý. Na ně se chodí, tak se to prostě přihodilo. A experimentem je představení, které se bez obou obešlo. Představení bez Hurvínka a Spejbla.

A teď těm, kteří nám nepřejou, udělám radost – proč ne, my si to můžeme dovolit. Jak se totiž ukázalo, ale i předpokládalo, náš první pokus o odbočení z dálnice nezískal masovou podporu!

Ale teď zase trochu ty naše antifandy otrávím: Diváci, kteří se dostavili, si libovali. Oželeli přítomnost legendárních protagonistů a spokojili se s tím, že jeden z nich přítomen byl: svým libretem, svým humorem, svou poetikou, hudbou a režií. A kupodivu pohled na jeho osobu nikomu ani moc nescházel. Diváci se spokojili s tím, co vytvořil. A přítomna svou hřivnou byla i druhá polovina dvojice, která během zkoušek na toto zvláštní představení dotovala inscenaci četnými drobnými postřehy.

Proč se protagonista nedostavil?

Protagonista Suchý se nedostavil, protože si říká, že ho možná záhy počne opouštět mládí a on začne pomejšlet na volnější pracovní tempo. A tak není od věci zvykat publikum, aby si zkusilo vystačit pouze s jeho výrobky. Vsadil bych se, že těch diváků, kteří přistoupí na tuto pěšinku, nebude mnoho, protože jsme naučili diváky, že když už si zakoupí vstupenku, tak to chce vidět komplet, včetně autora.

A tak, zatímco po dálnici posviští Semafor dál od muzikálu k muzikálu a Suchý za volantem bude dál prozpěvovat své songy, lesní pěšina k nám dovede ty, kteří nás mají rádi jaksi nadstandardně. Kterým postačí ta tvorba zmíněného Suchého, protože třeba mají rádi jeho knížky a jsou ochotni taková představení považovat za četbu před spaním, ilustrovanou písničkami a živými herci divadla Semafor. V knížce taky neposkakuje živej Suchý, ale jeho slova jo.

Protagonista si stěžuje:

To, že značná část našeho publika vyžaduje mou bezpodmínečnou účast, by mně vlastně mělo lichotit, ale mě to spíš mrzí, protože to znamená, že jako autor jsem selhal. Nepodařilo se mi svým psaním zaujmout, je třeba ho doplnit grimasami, směšnými pohyby a tajtrdlíkováním na jevišti. Teprve pak náš divák přijme i mé dílo. Samotné plody mé práce zaujmou jen ty, jimž neušlo, že Semafor má i svou skrytou tvář. Ta ale neunikne jen těm divákům, kterým neušlo, že nejen hudba a humor jsou těmi základními kameny, na nichž stojí, ale že je tu taky semaforská poetika, které si ovšem povšimnou jen ti, co ji potřebují. Pokud jich bude tolik, aby za to stálo chystat další a další premiéry, to se teprve ukáže. Když jich tolik nebude, budu dělat jako že mi to nevadí, a začnu bojovat proti nepřízni osudu. S tím mám jisté zkušenosti a v minulosti jsem párkrát položil ten osud na lopatky, má-li vůbec nějaké.

A protagonista slibuje:

Mám v úmyslu ty diváky, kteří se budou zajímat o tyto komornější aktivity, odškodnit tím, že se s nimi občas sejdu při jakémsi pobesedování, na němž se bude debatovat a na mé konto i popíjet a  lehce hodovat. A ty, kteří uznávají jen komfort dálnice, tam nepustíme. Pokud tedy zabloudíte na tu lesní pěšinku, která vás zavede na naše komorní představení, schovávejte si, prosím, vstupenky. Ty budou jakousi legitimací na různé aktivity, o nichž vás bude informovat tento náš samizdatový list. Ten bude k nalezení i na adrese www.starafrontazitra.cz

Tentokrát jde o vstupenku na naši truchlohru, která je k smíchu. Jmenuje se Možná že jistě ale určitě snad. Může být poukázkou na zlevněnou vstupenku na připomenutí 100 let ČSR, pojednané posemaforsku. Nazývá se:  ČSR A TŘI KRÁLOVÉ.

CO MŮŽE SOUČASNÝ SEMAFOR NABÍDNOUT?

Podle toho, co se mi občas donese, tak nic. Nikdo nám to sice přímo neřekl, ale i to vznešené ticho, které se okolo nás ve sdělovacích prostředcích nejrůznějšího kalibru rozestřelo, nám to naznačuje. Kdybych chtěl dělat frajera, napsal bych zde, že nás ten tichý nezájem nepoškozuje a že je nám to tudíž jedno. Pravdou však je, že nás poškozuje. Naštěstí ne zhoubně, o tom ostatně svědčí skutečnost, že jsme dodnes solidně fungujícím divadlem, navštěvovaným převážně inteligentním a vnímavým publikem. Semafor měl na kvalitní štamgasty vždy štěstí. Za těch šedesát roků se k nám hlásily četné významné osobnosti. Není v mých silách vybavit si tu všechny, tak alespoň ty, kteří mi při psaní této statě vytanou na mysli. A za štamgasty, neboli stálé zákazníky, považuju ty, kteří k nám nepřišli jen jednou, ale kteří se k nám nepřestávali či nepřestávají vracet.

 Pohlédneme-li do minula, byli to: Jiří Trnka, Jan Werich, František Hrubín, Miroslav Holub, Miloš Kopecký, Miroslav Horníček, František Filipovský, Oldřich Nový, Zdenek Seydl, Josef Škvorecký, Ludvík Vaculík, Adolf Branald, Vladimír Páral, Miroslav Holub, Arnošt Lustig, Vladimír Preclík, Vladimír Sís, Věra Chytilová, Miloš Forman,  Libor Pešek, Adolf Born, profesor František Dvořák,  Ladislav Smoljak,…

 I ministři kultury byli našimi stálými diváky: František Kahuda, Čestmír Císař, Milan Lukeš, Miroslav Galuška, Pavel Tigrid, Pavel Dostál, Daniel Herman.

 Prezidenti se k nám, pravda, nehrnuli: Antonín Novotný na poslední chvíli svou návštěvu odvolal a poslal za sebe dvanáct čelných členů ÚV KSČ, kteří toho památného večera rozhodli, že můžeme pokračovat v existenci.

 Václav Havel byl štamgastem v době, kdy ještě nebyl prezidentem, pak už byl u nás jen jednou, rovněž Miloš Zeman k nám chodil v oněch předprezidentských dobách, slovenský prezident Michal Kováč se na nás přišel podívat až po ukončení funkčního období.

 Ale prezidentů není zase tolik, aby nám večer co večer zaplnili sál, takže nejsme na jejich přízni až tak moc závislí.

Štamgasty byli i někteří kritici a recenzenti, a dokonce nás prosadili do svých tiskovin: Kdysi to bývali to Sergej Machonin, Jiří Hájek, Pavel Grym, dnes jsou to Marta Švagrová, Radmila Hrdinová, Jan Kolář…

Zato dodnes vídáváme v hledišti Jana Hrušínského, Stanislava Zindulku, Soňu Červenou, Richarda Haana, Miloně Čepelku, Jiřího Srnce, Karla Šípa, Prof.Jana Císaře, Olgu Sommerovou a Olgu Špátovou, manžele Hudečkovy, prof. Ivana Havla, Karla Plíhala, prof. Pavla Pafka, semaforské lékaře doc. Petra Bartůňka, prof. Adámka a jeho dr. choť, dr. Radkina Honzáka, také Jiřího  Slívu, Vladimíra Suchánka, senátora Jaromíra Štětinu, Vladimíra a Jiřího Justy, Karla Hvížďalu, Vladimíra Franze, Jiřího Grygara, Jiřího Menzela (jemuž přejeme, aby byl brzy zdráv a opět na nás koukal z ně-jakého nenápadného místa, jak to míval ve zvyku), dr.Radima Uzla, … a to jsem si určitě nevzpomněl na řadu neméně důležitých osobností. Budiž mi to odpuštěno a přičteno mému pokročilejšímu věku.

Ale po celých šedesát let jsme měli své stálé nepřátele. Nebylo jich mnoho, ale byli vytrvalí, to se jim musí přiznat. Za celé ty roky se mezi nimi našel jen jeden odpadlík, který nás původně těžce postihoval svými kritikami a nakonec byl snad jediný, kdo veřejně uznal, že se mýlil. Byl to redaktor komunistického týdeníku Jiří Hájek, který o nás posléze napsal, že si uvědomil, že naše tvůrčí cesta zkrátka povede jinudy, než by si on přál. Nejsou to moudrá slova?

Slavný britský shakepearovský divadelní i filmový režisér Peter Brook sepsal krásné myšlenky v článku o „lámání hranic mezi takzvaně populární a takzvaně vážnou kulturou“ a o „destrukci snobského postoje k umění“. A dokonce jsme mu posloužili za příklad.

Píše: „Není rozdílu, kterým se díváme na Leara a na Semafor. Musíme se ptát, jestli ta která věc je dobrá ve svém vlastním žánru, a Semafor (v každém případě to, co jsem viděl já) dobrý je.“

Ve článku, který mi mluvil z duše, píše dál:

„Před dvaceti léty by si lidé říkali: Proboha, tady by měl být nějaký profesionál, aby jim řekl, jak se to dělá! Dneska potřebujeme profesionála, aby nás naučil, jak si udržet zdání naprosto namátkové improvizace při celém představení.“

Za ta slova bych mu udělil Řád čestného rytíře, kdyby ho jím už nepoctila britská královna. A to ještě není všechno, můžu se klidně vychloubat dál, to mi jde:

Významný americký manažer, když mě na Floridě představoval Jane Fondové, pravil, že Semafor bylo nejlepší divadlo, které v Praze viděl. Tím se však vychloubat nebudu, protože nevím, zda viděl v Praze ještě nějaké jiné divadlo. Pro dnešek konec vychloubání – musím si taky nechat něco pro nějaký další článek.

Na výrocích Petera Brooka mě zaujal jeho názor, že každý tvůrčí počin je třeba posuzovat podle toho, jak plní svá vlastní zadání. O to jsem žadonil už léta, ale teď už jsem dožadonil, protože jsem pochopil, že další žadonění je to marné.  Mnozí recenzenti, když o nás kdysi ještě psali, hleděli na naše počínání nevlídně. Dokonce jsem se dočetl v kritice na představení Ypsilonky, které prý se neprovedlo, že je přesto tisíckrát lepší, než to, co se předvádí v Semaforu. Opravil jsem tehdy recenzentku, že je to lepší jen pětsetkrát. Z toho, co o nás psali, čouhala jejich vlastní představa, jak by měl Semafor vypadat, aby ho uznali za hodna jejich chvály. Tyto podmínky jsme však nedokázali splnit.

Chodím do divadel, jak jen mi to blbec čas umožní. A tak vím, jak moderní nebo lépe postmoderní divadlo vypadá, obdivuji ho a vím taky, že bych to nedokázal. A tak dělám to, co jsem se za šedesát let naučil a skončím, až mi diváci naznačí, abych toho nechal. Mají k dispozici jeden způsob, s nímž nelze polemizovat: přestanou pro-stě chodit a já se dovtípím.

V ČEM TEDY VIDÍME NAŠE POSLÁNÍ

Už šedesát let se snažíme přesvědčovat některé odborníky, že smyslem existence Semaforu není divadelní umění. Je tu přece plno skvělých divadel, která to dokážou excelentně, zatímco těch, ve kterých po šedesát let zní smích, zase až tak moc není. A k nim patříme. To mám zjištěno, protože obecenstvo nám to šedesát let stvrzuje.

Dočetl jsem se v nejrůznějších statích, že smích je našim tělům nesmírně prospěšný a dokonce někteří učení tvrdí, že prodlužuje život. Takže my se snažíme prodlužovat váš život!  Pokud si toto uvědomíte, musíte uznat, že cena za vstupenku není vlastně vůbec vysoká. A je v ní zahrnut nejen souhlas se vstupem na představení, ale i právo ho cestou domů rozebírat a dokonce i odsoudit, pakliže se vám nelíbilo.

Dnes, kdy žijeme v éře všeobecného zhrubnutí, nám k tomu přibyl ještě jeden úkol: postarat se o ty, kteří se potřebují smát, ale ne všemu. O ty, pro které jsou vulgarity kazem na humoru. Král českých komiků, jak se říkalo Vlastovi Burianovi, kraluje dodnes, aniž by pronesl jediné sprosté slovo. Jeho filmy, staré tři čtvrtě století, jsou dodnes ozdobou televizního silvestrovského veselí a dodnes je lid miluje.

Bez vulgarit se obešli i dodnes vzpomínaní V+W, Oldřich Nový a později i Grossmann a Šimek, Miroslav Horníček a další. (Ostatně i v Semaforu se bez nich občas obejdeme.) Někteří naši baviči hájí současné drsné trendy tvrzením, že humor těch, co jsem zde výše vyjmenoval, je passé. Dodal bych k tomu: Jak pro koho.

V Semaforu padne občas i drsnější slovo, ale jen v případě, že splní jistý záměr, který tkví v tom, že má diváka, zpravidla svou nečekaností, překvapit. Zdeněk Svěrák říká takovému slovu šrapnel. I on má za to, že jedno takové nečekané slovo jednou za večer obstojí. Obvykle uvádím jako příklad výrok krále v baladě Zlatý kolovrat (Kytice), kde na větu matky, vnucující mu svou dceru slovy Dobře přede. Její nit toť hedváb!, odpovídá monarcha větou: Seru na hedváb, babice! Nebýt onoho hedvábu a královského majestátu, nikdy bych to slovo do rozhovoru nenapsal. Vtip netkví v tom slově, ale v okolnostech, za nichž bylo proneseno.

Ne, nebrojím proti současným drsným trendům; taková je prostě doba, ale ony jsou právě jedním z důvodů, proč se nepřestávám ohánět tvrzením, že jsme divadlo konzervativní a tradicesivážící. A takový je i náš humor.

Nepřestávám si připomínat krásný výrok jednoho z našich prezidentů:

NIC NENÍ LEPŠÍHO PRO LIDSKOU DUŠI, NEŽLI UČINITI, ABY SMUTNÁ DUŠE BYLA MÉNĚ SMUTNÁ.

Tuto moudrou a dojemnou větu pronesl smutný Emil Hácha ve svém vánočním projevu k národu, který prožíval své nejtěžší období. Ostatně on sám svůj vztah k hu-moru osvědčil tím, že přeložil do češtiny slavný humoristický román, který napsal Jerome Klapka Jerome: Tři muži ve člunu.

BEJVÁVALO

Říkají to hlavně pamětníci, že bývaly doby, kdy každou naši hru někdy pitvali, jindy oslavovali četní kritici. Což už se dneska neděje. Proč?

Snad proto, že kritici a teoretici se rádi ro-zepisují o divadlech, která je zaujala svou současností, formou či obsahem. A Semafor, který se do omrzení ohání svým programovým konzervatismem, už je mimo oblast jejich zájmu. A kdo jiný by to měl lépe chápat než já, který jsem před šedesáti lety boural tehdy běžné divadelní formy a dočítal jsem se dokonce cosi o avantgardnosti či experimentalitě našich amatérských snah. Tehdy ani odborníkům nedošlo, že jsme módní jev a naše avantgardnost spočívala jen v tom, že jsme netušili, jak se divadlo dělá. A publikum, unavené divadlem klasickým a socrealistickým, uvítalo naši naivní upřímnost, vydatně podporovanou tehdy nežádoucím jazzem a zakázaným rokenrolem.

Nedávno mi někdo vyprávěl, že když Divadlo Na zábradlí zahájilo svou činnost komedií Kdyby 1000 klarinetů, kde s námi hrála Ljuba Hermanová, tak nějaký divák-cizinec se ptal: Proč to ti mladí té starší dámě kazí? Tak to viděl člověk nezatížený  zkušeností s českým divadlem. Netušil, že to jsou začátky nového divadelního trendu. A zatímco se Na zábradlí profesionalizovali, odešli jsme se s Jiřím Šlitrem tápat na jinou scénu, kterou jsme nazvali Semafor. Po šedesát roků tu pilně pracujeme ve službách diváků a fakt, že dnes už nás nesledují odborníci, nám musí být jedno. My prostě dělat postmoderní divadlo neumíme, a naše štěstí tkví v tom, že ho semaforské publikum po nás nevyžaduje.

Naší snahou je, aby sál zaplnili kultivovaní diváci prahnoucí po humoru, jaký jim je dnes často upírán. O ty se někdo přece starat musí.

 

A JEŠTĚ PODĚKOVÁNÍ

Chci poděkovat Komunistické straně Československa za to, že mně na počátku mé kariéry dopomohla k rychlému startu do veřejného povědomí. Učinila to svými zákazy a šikanami, díky kterým si mně totiž začali všímat mí spoluobčané, kteří by jinak o mně neměli tušení. Když pak mě od

soudil i Československý svaz mládeže, nasměroval tím do onoho zapomenutého lokálu mladé lidi. Korunu pak tomu nasadilo Rudé právo s články jako Kam kráčí Semafor?, Semafor v říši mlhovin apod. Tím upozornilo veřejnost, že se v Semaforu nehraje podle směrnic KSČ, nýbrž naopak,  a to byla úžasná reklama, o kterou se nám postaral stranický tisk.

V sedmdesátých letech nám pomohly další zákazy a postihy a Semafor, aniž o to usiloval, stal se pro mnoho našich občanů symbolem odporu proti režimu. Náš odpor byl velmi jednoduchoučký: prostě jsme nedělali to, co se po nás chtělo.  Pravda, nebrojili jsme, nevzpouzeli jsme se, protože jsme věděli, že by naše vzpouzení trvalo jen jeden den a že na to právě ona strana čeká. Naběhli bychom na vidle. My jsme jen ignorovali pokyny a občas dělali nechápavé. Ale hráli jsme. A náš divák, ovládající čtení mezi řádky, dešifroval různé skryté narážky a navíc nám působil potěšení, když v našich textech objevoval vzpurné myšlenky, které tam skutečně byly, a my jsme to ani netušili. A tak nejen KSČ, ale i chytrý český divák si zaslouží dík.

Tehdy jsem poznal, že dojde-li ke konfliktu mocné blbosti s plebejskou chytrostí, může z toho překvapivě vytrysknout dojem svobody. A za ním se tehdy do Semaforu chodilo.

Irena Zlámalová, řečená Ajrín

(to podle staré americké písně Goodnight Irene) je k vidění na scéně Semaforu ve hře Šest žen, v roli Kateřiny Howardové. Je herečkou, zpívá, skládá hudbu, hraje na piano, píše texty, vyrábí oblíbené šperky a kromě toho, že je asistentkou Jiřího Suchého, pozoruhodně fotografuje. Některými jejími snímky jsme vyzdobili dnešní číslo Staré fronty ZÍTRA. Jsou to snímky, které pořídila na zámku Liteň, kam přivedla své kamarádky a nechala je skotačit. Citlivě organizovala skotačení a neméně citlivým okem chytala ty správné momenty a při tom citlivým prstem mačkala spoušť svého fotopřístroje.

Kamarádky, které se pro to nedělní odpoledne staly modelkami, znáte nejspíš z našeho divadla. Jsou to Eliška Hurábová s dcerou Leou, Veronika Tichá, Magdalena Jedličková a Eva Přívozníková.


Na poslední fotografii vidíme též Lucii Černíkovou a v pozadí dva další členy tohoto divadla.

Za zmínku by stálo, že neméně náruživě fotografuje i její manžel, a tak vám tu jako bonus předkládáme dva jeho snímky z demonstrace v listopadu roku 1989. Na prvním snímku je zachycena Česká filharmonie v nezvyklé úloze, na druhém pak zachytil tvář demonstrující dívky, kterou si posléze vzal.



Stará fronta zítra č. 31 – 28. října 2016

Je tomu už pár roků, co jsem se zřekl politických gest podobných těm, která jsem provozoval a za které jsem ochotně pykal v dobách svého mládí. Rád jsem je přenechal mladé generaci, které však svobodný režim nedopřává, aby si taky trochu zapykala, a odešel jsem do klidu pasivity, kde se chci soustředit na svou práci. Vyšel jsem ze skutečnosti, že náš národ je zase jednou, po letech, natolik svobodným, že se bez mého brojení obejde.

 V minulých dnech se však semlelo tolik zneklidňujících událostí, že to s mým rozhodnutím poněkud zamávalo a usnesl jsem se, že ho na chvíli poruším. Výsledkem jsou následující řádky:

Do Prahy přijel dalajláma. Jsou lidé, kteří si ho váží jako osobnosti, jež jezdí po světě s poselstvím podobným Havlově Pravdě a Lásce. Jiní Jeho Svatost nenávidí, a to ze stejného důvodu. A pak jsou tu i tací, kterým by byl dalajláma jedno, kdyby jeho názory neohrožovaly jejich příjmy.

Takže – ještě jednou: do Prahy přijel dalajláma. Ti první ho přátelsky přivítali. Ministr kultury D. Herman či vicepremiér P. Bělobrádek se zachovali tak jako třeba slovenský prezident A. Kiska. Četl jsem kdesi, že to bylo od nich statečné. Ano, bylo.

Projevili statečnost tím, že se chovali jako normální svobodní občané.

Díky této návštěvě jsme se oficiálně dověděli, že naši politici musí získat povolení od cizí velmoci, s kým se smějí či nesmějí setkat. To jsme dopadli.

A tato veliká Čína prý hrozí Slovensku „zatím nespecifikovanou odvetou“ za to, že jeho prezident se sešel, s kým uznal. A i u nás čínská ambasáda vydala prohlášení, ve kterém oznamuje, že se důrazně staví proti tomu, aby kterákoliv úřední osoba vstoupila do kontaktu s dalajlámou. Dalo by se předpokládat, že představitelé našeho suverénního státu zdvořile naznačí této velmoci, že u nás se smí každý scházet, s kým chce, a své čínské přátele ujistí, že na oplátku naše vláda nebude ani slůvkem určovat čínským úředním osobám, s kým se smějí scházet.

Místo toho učinili naši volení zástupci to, co učinili.

A aby to nebylo tak jednoduché, přiletěl si z Kanady starý pán pro vyznamenání. Přestože, jak prý se ukázalo, nebyl vlastně ani v seznamu vyznamenaných, ví se, že měl dostat Řád TGM. Je to vysoké vyznamenání, o tom bych měl něco vědět. Hrad projevil pro mne nepochopitelnou absenci velkorysosti – pan Brady se tu dověděl, že dopadl jako Anton Špelec. Ostrostřelec Vlasty Buriana je tragikomickou figurkou, na kterou slíbená medaile nevyšla, a já, být udělovačem vyznamenání, udělil bych Burianovi tuto medaili in memoriam, byť s pětaosmdesátiletým zpožděním. Ale na případu pana Bradyho není nic tragikomického – je tu jen pachuť, která se možná dala elegantně zlikvidovat, kdyby ve vší tichosti byl starý pán do seznamu připsán.

Možná ale, že to nejde, protože rezervní řád se tč. na Hradě nenachází. Mám tento vzácný řád. Není můj, je mi propůjčen do konce života, takže až zemru, musím ho jít vrátit. Kdyby bylo nutno, tak bych ho ochotně a diskrétně poskytl už nyní.

Že tato nepříjemná situace, ať už k ní došlo jakkoliv, nebyla důstojně vyřešena, mě naplňuje lítostí.

A už je tu další kauza. Projev pana doktora Pitharta.

Lidové noviny13.10.: Petr Pithart před pár dny pronesl v pražském Rudolfinu velmi kritický projev, který zvedl sál plný politiků, diplomatů a společensky velmi významných lidí ze židlí. Vzbudil nejen několikaminutový potlesk vestoje, ale i nebývalý ohlas ve společnosti.

Pár dní na to mě ale překvapil politolog A. Tomský článkem, ve kterém se pokusil vysvětlit, že „sál plný politiků, diplomatů a společensky velmi významných lidí“ byla jen česká humanitní a antipolitická inteligence. (No a?)

Alexander Tomský doznává, že si Petra Pitharta cení a dokonce, že ho má i rád,

  • za jeho konzervativní patriotismus
  • za jeho disidentskou odvahu
  • za obhajobu politického realismu
  • za devastující kritiku komunistických „osmašedesátníků“
  • za obranu tradice příkladných světců
  • za kritiku „tatíčkovského“ neživotného mýtu čackého československého národa
  • za to, že jako politik prosadil Volkswagen do Škodovky
  • za to, že první veřejně odhalil korupci šéfa banky…

Jako většina disidentů však prý Petr Pithart postrádal politický talent. Nu, výčet Pithartových činů je pozoruhodný, a uvážíme-li, že to všechno způsobil člověk bez politického talentu, pak je to menší zázrak.

Absence politického talentu by nejspíš způsobila, že by se Petr Pithart nezmohl ani na tak jednoduchou věc, jakou je poselství čínské komunistické vládě, v němž by se omluvil za politiky, kteří se chovají, jako by byli občany nějakého suverénního státu.

Co je to politický talent? Snad schopnost politika riskovat, že ho dřív nebo později odvede policie s želízky na rukou. Stačí se ohlédnout do blízké minulosti a musíte uznat, že na tak malý stát skončilo v kriminále dost politiků. A stejně to budí v občanstvu dojem, že za mřížemi skončili pouze ti, co měli smůlu.

A tak logickým pokračováním zmíněných událostí jest, že je to právě ministr kultury Daniel Herman, který vyznává podobné kvality jako Petr Pithart, a tak si – na rozdíl od politologa Tomského – myslí, že Petr Pithart by velmi důstojně reprezentoval náš stát.

A pokud jste četli rozhovor s Petrem Pithartem v Lidových novinách z 13. října, určitě vám neušlo, s jakou noblesou a téměř laskavostí dokáže mluvit i o svých odpůrcích, jak nachází pochopení i pro některé jejich skutky, jak jsou mu cizí urážky, chytračení, kompromitování odpůrců, samolibosti, podpásovky, zkrátka všechno to, co se dneska nosí a klimatu ve společnosti neprospívá.

 
 
 

*

 
 
 

A ZASE JEDNO ZAMYŠLENÍ NAD HUMOREM

 

Mastičkář, ta gotická sprosťárna, kterou jsem tu rozebíral minule, by měla pokračovat renesancí, což jsem původně taky zamejšlel. Ale ta gotická hra mi nasadila do hlavy jiného brouka. Brouka současnosti. Příště na tu renesanci dojde, ale ty gotické veršíky mě přiměly k úvaze o tom, jak se dnešní provozovatelé humoru velmi často přibližují k tomu gotickému sprosťákovi Pustrpalkovi a jak ho občas v lascivitě i překonávají.

Začnu tím, jak jsem kdysi kdesi četl rozhovor o současnosti humoru. Ondřej Sokol, jehož režisérské práce si velmi vážím, tam vysvětluje, proč humor V+W a humor takového Miroslava Horníčka nikomu nic dnes už neříká. Nejdřív jsem se načepejřil: Jak to nikomu? Já jsem nikdo? Jitka Molavcová je nikdo? A hned mě napadala další jména významných spoluobčanů, které zmíněný humor pořád oslovuje. Když ze mě spravedlivé rozhořčení jaksi vyvanulo, musel jsem uznat, že pan Sokol má vlastně pravdu. Různost našich pohledů spočívá v tom, že zatímco my mluvíme za naše vrstevníky a za jejich padesátileté děti, on mluví za svou generaci. A ta má už jiné idoly.

A tak jsem se zamyslel nad tím, jaké nové kvality nám za náš archaický humor dnešní tvůrci legrace nabízejí.

Vraťme se nejdřív o šedesát let nazpátek. Miroslav Horníček na otázku, která mu byla položena divákem: „Kam se poděje tma, když se rozsvítí?“, odpovídá: „Tma je tam pořád, jenže není vidět.“

Tuhle vzpomínku jsem před nedávnem uplatnil v improvizovaném večeru na divadle. Sál zabouřil smíchem. No jo, ale v sále převažovali diváci, kterým bylo v průměru padesát. Zkrátka od čtyřiceti do šedesáti. Ale taky tam seděli i mladší. A jeden z těch mladších zůstal evidentně tímto humorem nedotčen. Řekl bych, že civěl. Nejspíš mu nešlo do hlavy, jak ten Horníček mohl vědět, že tma je tam pořád, když nebyla vidět?

A tady jsme u jádra pudla: v naší generaci musel divák vtip nejdřív pochopit a pak měl teprve právo se zasmát. Smích mu byl odměnou za to, že dokázal během zlomku vteřiny odhalit, jaký je k smíchu důvod.

Snahou dnešních bavičů je nezatěžovat diváka myšlením. Viděl jsem na vlastní oči, jak komik ve směšném kostýmu poskakuje a skřehotá směšným hlasem a žasl jsem, že to stačí, aby se konzument tohoto humoru popadal za břicho. Publikum v hledišti se svíjelo smíchy a mě napadla paralela. Vzpomněl jsem si na úžasnou scénu z filmu Andrej Rublev, kde (v roce 1400) do jakéhosi altánku, v němž se sešla skupinka lidí, přiběhne šašek a hopsáním a skřehotáním, směšným metáním kozelců počne bavit přítomné. Přihlížející se jeho počínání řehtají, nad ničím se nezamýšlejí, na pointu nečekají, poskakování a blábolení nemá žádnou konstrukci, žádný vývoj, ale některým lidem to ke štěstí stačí – zkrátka středověk. Geniálně ztvárněný režisérem Tarkovským. Děj se odehrával přibližně ve stejné době jako náš Mastičkář.

Ale na totéž jsem hleděl, když baviči v 21. století zaútočili na bránice svých diváků. Uznávám, že se jim to dařilo, jejich práce byla profesionální, pokud přiznáme, že hlavním úkolem komika je rozesmát své publikum. Jsem poslední, kdo by o tom pochyboval.

Dlužno ale dodat, že Horníček při svých vystoupeních nemluvil fistulí, neskřehotal, nezadrhával, nekřičel, neměl směšný kostým, zkrátka nedělal to, co dnes patří k běžnému komickému náčiní. Používal jen své charisma. Působil. A v tom tkvěl jeho úspěch. Odmítal se snížit k lacinému vtipkování. V tom byla jeho síla. Miroslav Horníček byl šlechtic mezi komiky. Jeho humor byl noblesní, a přesto fungoval. Ale, pravda, ne všude. Prostším lidem k srdci nepřirostl. Ale copak v naší vlasti žijou jen prostí lidé?

Nenáročnému diváku lze buď nabídnout humor, který je srozumitelný a neselhávající, ale zároveň na žebříčku kvality o šprušli výš než tuctové zboží. O to by mělo být usilováno, si myslím. Anebo je tu druhý přístup, pustrpalkovský: vyhovět těm nenáročným, dát jim, po čem prahnou, a nevzrušovat se zvolna klesající morálkou občanů kdysi úctyhodného národa, který v devatenáctém století dokázal vzkřísit skomírající jazyk a vrátit do hry hrdost a sebevědomí, neboli to staré harampádí, které už dneska nelze brát vážně.

Názor, že Horníčkův humor a humor V + W je pro další generaci už nezajímavý, je možno akceptovat. Ale co se to stalo, že se dere do popředí lascivita a obhroublost? Pozor: i dnes má dejme tomu Karel Šíp úspěch a získává si publikum způsobem vlídně kultivovaným, má úspěch i Divadlo Járy Cimrmana a Ypsilonka. Ale je tu invaze humoru, kterému není zatěžko podbízet se divákovi nejméně náročnému.

A teď malá odbočka s trochou matematiky:

Ostatně i v Semaforu pravidelně burácívá nepodbízivý smích, byť jsme dostali poněkud zavádějící nálepku divadla, kam si chodí staří pánové a dámy zavzpomínat na „Semafor zlatých šedesátých“. Rád bych jen připodotkl, že většina našich diváků si vzpomínky na tu éru k nám nechodí osvěžovat, protože tou dobou ještě nebyli na světě, nebo jim bylo pět. Kádr našich diváků tvoří ti, kterým je kolem čtyřiceti. Narodili se dejme tomu roku 1976, ale nepamatuji se, že by v sále sedávala nemluvňata. Takže Semafor si povětšinou počali objevovat, když jim bylo dvacet, neboli v roce 1996, a o „zlatých šedesátých“ se maximálně doslechli z bájného vyprávění starců. I těch padesátiletých je tu hodně, ale ani oni si k nám na tu dobu nechodí zavzpomínat – mluvívám s nimi, a tak vím. Chodí k nám i starší, ale ti už jsou v menšině.

Tyto řádky jsem si nedokázal odpustit, ale už spěchám k věci:

Pustrpalkovská středověká vulgarita se dostala i na obrazovky nejrůznějších televizí, kde reprezentuje novou vlnu humoru.

Pro zajímavost: filmy Vlasty Buriana bodují ještě dnes, po osmdesáti letech, a hledat v nich nějakou vulgaritu by dalo větší práci než najít nedohledovatelný Peroutkův článek Hitler – gentleman.

Vladimír Dvořák s Jiřinou Bohdalovou pořád ještě po padesáti letech platí a jejich elegantním výstupům nelze upřít vtip.

Ani Grossmann se Šimkem nestavěli svůj humor na sprostotě a kvalitu jejich humoru nelze popřít.

Když tady brojím proti vulgaritám a lascivnostem, musím popravdě dodat, že nejsem prudérní a občas používám i výrazy, se kterými bych na veřejnost nešel. Nedovedete si představit můj slovník, když se mi něco nedaří, když mi něco upadne, a co teprve, když to, co upadlo, jsem já! Mám ale ten starodávný pocit, že jsou to slova jaksi ilegální, privátní a vypustit je do éteru lze jen se zvýšenou dávkou soudnosti a s citem pro míru. Zdeněk Svěrák takovým slovům příhodně říká „šrapnel“. Já jsem si zatím pro ně název nenašel a hrdost mi velí, abych pojmenování převzal od konkurence. Ale snad mi ještě něco napadne.

Pro dnešek končím své lamento a příště se rozepíšu spíš o té renesanci a o funkci dvorních šašků.    JS

 
 
 

***

 

 

 

 

 

 

 


Stará fronta zítra č. 30 – 12. října 2016

V tomto čísle:

Informace o dění v Semaforu, pokračování úvahy o humoru a v úvodu omluva.

V posledních týdnech nabraly události v Semaforu nebývalé tempo a Stará fronta, k mé velké lítosti, musela zůstat stranou. Přispěly k tomu i moje choroby, které se dostavily bez pozvání, jak už to choroby mívají ve zvyku. Naštěstí jsem už v minulosti vyhlásil, že upouštím od pravidelnosti vydávání, a jak vidíte, dodržel jsem slovo.

 

*

 

14.září 2016 načal Semafor svou 57. sezónu představením Kytice. Na naší scéně byla v ten den hrána po osmisté patnácté. (Slovy 815 x.) Bylo – jak jinak – vyprodáno. Ne tak příští den, kdy jsme hráli novinku Zlomené srdce lady Pamely, hudební komedii, která rozkmitala bránice divákům teprve osmkrát. Zajímavá věc: naši diváci jsou opatrní a do divadla se hrnou, až když věhlas hry je ujistí, že si jejich pozornost zaslouží. Děkujeme jim za nedůvěru, díky které víme, že zrození zájmu přichází teprve po několika testovacích reprízách. Smích, který na tomto představení v hledišti obvykle burácí je plebiscitem, který odhlasoval naší nové inscenaci úspěšnou budoucnost.

V deníku Právo (sobota, 10.9.2016) si se vzácným pochopením povšimla recenzentka (Radmila Hrdinová) některých zvláštností této naší poslední inscenace (Zlomené srdce lady Pamely) a vůbec se nedivila tomu, že herectví, mluva a forma dialogů jsou jiné, než bývá v Semaforu zvykem. Pochopila, že jde o hru napsanou v kýčovém slohu, což při premiéře docházelo mnoha divákům jaksi postupně a chvíli to trvalo, než to v Semaforu začalo bouřit, jak je tu zvykem.

Recenzi tu předkládám ne proto, že nás chválí, ale proto, že autorka tu prokazuje dokonalou znalost humoru a poetiky, které jsou klíčem ku vnímání Semaforu.

 

RECENZE: Srdceryvný půvab zlomeného srdce lady Pamely

Principál pražského Divadla Semafor Jiří Suchý potěšil diváky dejvické scény svou poslední hrou Zlomené srdce lady Pamely. Vrátil se v ní k zálibě v umělecky pokleslých zákoutí literatury a po holdu městskému písňovému folklóru, jímž byla revue Slečinky a lupiči, se vyznal z okouzlení červenou knihovnou.

Jolana Haan Smyčková v titulní roli semaforské inscenace

jolana

FOTO: Dušan Dostál

sobota 10. září 2016, 15:29

Nebyl by to ale Jiří Suchý, kdyby do příběhu vdovy truchlící po ztraceném kapitánovi zaoceánské lodi a ocitnuvší se na značně prošlapaném pražském chodníku nevmísil i trochu ryze dnešního koření v podobě bahamského daňového ráje či podobně neveselých legrácek. Naivní půvab „ušlechtilých“ dialogů a songů jakož i drsnější jazyk šlapek, to vše dokáže Suchý mistrně napodobit a ještě k tomu přidá lehce úsměvnou nadsázku, v níž se shovívavost mísí s nostalgií zašlých časů románů pro paní a dívky.

Totéž platí i o jeho hudbě, z níž to na diváky dýchne R. A. Dvorským i Karlem Hašlerem, ale nelze nevycítit, že svou stopu tu zanechal i Kurt Weill s Bertoltem Brechtem, v jejichž společnosti Suchý strávil v poslední době dost času. Ostatně sobě a Jitce Molavcové „na tělo“ ušil postavy manželů Mariášových, nikoli vzdálených příbuzných Peachumových z Žebrácké opery, ovšem s ryze českým zájmem o Národní divadlo. A oba jsou v nich neodolatelní.

Jako lady Pamela se na scénu Semaforu po mateřské pauze úspěšně vrátila Jolana Haan Smyčková, jež typově i hlasově přesně odpovídá postavě sladce unylé brakové krásky, Jiří Štědroň má pro jejího manžela, kapitána Zeno Googla, patřičně omšelý šarm a Lukáš Kunst ďábelskost pro padoucha Francesa Lozorna, ale i mladí a sympatičtí představitelé mnoha dalších rolí skládají příjemnou podívanou, nenásilně režijně dirigovanou Jiřím Suchým, do níž patří i přesně zvolená nadsázka retro scény a kostýmů (obojí rovněž Suchý) a choreografie Petra Šudomy, který alternuje i roli Lozorna.

Zlomené srdce lady Pamely je další trefou do vkusu diváků, kteří do Semaforu přicházejí za inteligentním humorem Suchého textů, výbornou muzikou a také za mladou partou, která si s téměř pětaosmdesátiletým, leč neuvěřitelně čilým principálem skvěle rozumí. Nejbližší reprízy se konají 15. a 23. září.

Radmila Hrdinová

Celkové hodnocení: 80 % 

 

*

 

Během okurkové sezóny jsem usoudil, že bude lépe se na nějaký čas odmlčet, než, jak se říká, mlátit prázdnou slámu. Ale sezóna přestala být okurkovou a tak spěchám, abych Vás informoval o tom, co se chystá v Semaforu.

Zatím budou na repertoáru všechny hry, které tam byly v minulé sezóně, ale některé se budou zvolna vytrácet. A tak pokud nechcete přijít o představení Kdyby 1000 klarinetů, v jehož druhé polovině zazní ty nejslavnější songy Jiřího Šlitra, nebo o swingový muzikál Hodiny jdou pozpátku, přijďte se podívat, protože v nové sezóně se objeví na repertoáru jen sporadicky a do další už se nepřehoupnou. Obě inscenace už jsou na repertoáru několik let, takže musí uvolnit místo novinkám. Tvrdošíjně však budu setrvávat na muzikálu Prsten pana Nibelunga, na který se nám diváci nehrnou, ale o němž si myslím, že patří k tomu nejlepšímu, co se kdy u nás hrálo. A reakce diváků, kteří představení viděli, byly vždycky nadšené. Ale, pravda, není to lidovka.

A novinky? Bude to hlavně Skleněné prkno, hra, která byla v minulém režimu zakázána, ale netřeba v ní hledat nějaký protisocialistický jinotaj, ten nikdy neobsahovala, pouze z toho byla nařčena. Ve skutečnosti hru postihl zákaz, protože ji napsal Suchý, jemuž se bylo třeba pomstít. To jí ovšem přidalo na věhlasu, a tak dnes je očekávána s jistým napětím. Premiéra se měla konat 27.října, ale vzhledem k chorobám, o kterých jsem se tu zmínil, byla přeložena na 2.prosinec 2016!

Na jaro se chystá v Semaforu mimořádná událost: Vest Pocket Revue od Voskovce a Wericha, která se bude konat 27. dubna 2017, přesně 90 let po její premiéře v Osvobozeném. A bude to první inscenace, kterou neuskuteční DIVADLO SEMAFOR, nýbrž SWING BAND SEMAFOR – ORCHESTR, KTERÝ HRAJE DIVADLO. Takových orchestrů není ve světě mnoho. Možná, že budeme jediní. Zkrátka bude to něco, co Evropa dosud nezažila. A že už toho zažila hodně! Bude to experiment, od něhož si slibujeme vybočení z našich vyježděných kolejí směrem k lepším zítřkům. Zazní tam hudba, nebude scházet humor ani oblíbení interpreti, až na to, že to bude všechno jinak. Jak? To se dozvíte z nadšených ohlasů těch, kteří budou svědky počátku tohoto nového směřování Semaforu.

V závěru roku dojde k další premiéře, případně k předpremiéře o níž podám hlášení jen co budu mít jistotu, že je to právě ta hra, která by se měla na repertoáru objevit. Tuším už, která to bude, ale neřeknu. Až jindy.

Na repertoáru přibude však ještě jeden titul: Dveře dokořán pro… A místo těch tří teček bude jméno osoby, kterým budou dveře otevřeny. A kdo to bude?

V říjnu to bude Radim Schwab. Osobnost, kterou diváci Semaforu znají z několik inscenací, hlavně pak jako Umrlce z balady Svatební košile v naší Kytici. Po nenápadných začátcích bylo jasné, že se jedné o herce výjimečného, herce, který vládne mimořádným hlasovým fondem a neobyčejnými pohybovými schopnostmi, pro které další úspěchy na sebe nedaly dlouho čekat. Naposled byl vybrán do hlavní role slavného muzikálu Fantom opery, když prošel sítem přísných zkoušek u anglických producentů. V Semaforu už jednou dokázal, a v tomto večeru to dokáže znovu, že když na to přijde, umí stát na scéně zcela sám, a při tom zaujmout pozornost diváků na sto procent. Doporučujeme, abyste si nenechali ujít tento zážitek.

V listopadu otevřou Jiří Suchý s Jitkou Molavcovou dveře Ireně Zlámalové. Což je moje asistentka Ajrín – pod tímto jménem ji bude znát víc lidí. Není jen perfektní asistentka, která svému šéfovi (Suchý) dokáže dokonale nahradit jeho selhávající paměť, zvládne zařídit i věci, které zařídit nejdou, a při tom si získávat sympatie všech, s kým jí kdy bylo jednat. Pouze s těmito vlastnostmi ji postavit na scénu by ale nešlo. Ajrín však nabízí schopnosti, které zůstávají většinou utajeny. Píše pozoruhodné texty, které si pak sama zhudební, sama zazpívá, sama se doprovodí na klavír, zatímco na projekční ploše se uskuteční světelná výstava šperků, které vyrábí a které jsou mimořádné a úspěšné, a pak budou promítnuty i její výjimečné fotografie.

Aby nemusela o sobě hovořit v superlativech, což jí není vlastní, učiní to za ní Jitka Molavcová a Jiří Suchý, kteří ji na oplátku zazpívají i pár zapomenutých písniček. A tak až najdete na repertoáru Semaforu večer s názvem Otevřené dveře pro Ajrín Zlámalovou, pokud se na ni přijdete podívat, nebudete litovat.

A poslední akci připravila Semaforská produkční s.r.o.: Bude to koncert, se kterým hodláme v novém roce objet Českou i Slovenskou republiku. Jeho název Nezapomenutelné písně, na které se zapomnělo dává tušit, že nepůjde jen o rutinní vystoupení s oblíbenými písněmi, ale že tu bude překvapivě zaloveno i v jiných vodách. Zazní tu písničky z prehistorie Semaforu, které byly kdysi odrazovým můstkem pro další činnost tohoto divadla, ale diváci se nakonec dočkají i těch nejslavnějších, které doloží, že se nezapomnělo na všechny.

 

*   *   *

 

Má úvaha o humoru, kterou jsem načal v minulé Staré frontě, pokračuje exkurzí do dávného minula.

Češi mají mimořádný smysl pro humor – říkají Češi. A tak jsem si řekl (jsem taky Čech) že toto tvrzení potvrdím nebo vyvrátím. Pouštím se do toho. Ale dnes už předem prosím čtenáře decentnějších povah, aby se čtení této statě zřekli. Trochu drsně dokládá, že pro český naturel je ode dávna charakteristický nejen smysl pro humor, ale i jiné aspekty. Pokud jste dostatečně zvědaví nebo otrlí, čtěte.

HUMOR GOTICKÝ

Začnu prvním, ale docela prvním českým písemným projevem, jenž se dochoval. Je ze 13.století a dokládá jak tehdy vypadala naše řeč. O tom se píše v mnoha odborných statích, ale já bych chtěl tento písemný projev použít jako první písemný doklad o existenci humoru v Čechách. Na zbožných latinských stránkách Svatojiřského antifonáře by člověk nečekal tak světské poznámky, která tam ve třináctém století přičinila na okraj listu čísi ruka:

Aldík krásen jako anjelík jenž u blátě se válé. A vedle nápisu je hezky nakreslená hlavička zřejmě mnicha (hlavička má tonsuru). Aldík je krásný jako andělíček v blátě vyválenej – zní můj překlad do současné češtiny.

Ale pak následuje věta (mimochodem ve většině případů širší veřejnosti zatajovaná) týkající se intimních partií zmíněného Aldíka. A tu už by tam nikdo teprv nečekal: Tet anjelík jmieše lokty ptilík. Překládat tentokrát nebudu ač překlad je mi znám. Ostatně že loket je míra asi víte, a co je ptilík si domyslíte.

A pak je v té zbožné knize ještě jeden malý portrýtek, už méně zdařilý a vedle něho připsáno: Lector Vitus nekrásný kurvy syn. (Jiní vědci luští nápis jako „je krásný“. ) Kurvy syna čtou všichni stejně.

A tak tu máme první písemný doklad, že už tehdy měli Češi nejen smysl pro humor, a taky že to byli pěkný sprosťáci.

To ostatně dokládá i další písemný dokument, tentokrát ze 14. století: Mastičkář. Hra, kde se zbožný obsah (tři Marie, které nakupují masti k pomazání Kristova těla) střídá se sprosťárnama dosti drsného kalibru:

Rubín s Pustrpalkem, mastičkářovi pomocníci to rozbalí naplno.

Mastičkář:

Rubíne, vo pist tu kvest

Rubín:

Teď sem, mistře, polib mě v pezd!

Rubín si dovoluje k pánovi řadu dalších neuctivostí:

Rubín:

Velikým sě pánem zdáš
však proto i hovna nemáš!

Publikum se tehdy určitě srdečně smálo, když jokulátor či žakéř v roli Rubína zazpívá ve hře další rozpustilou písničku. (Hra Mastičkář byl totiž muzikál!)

Straka na strace přěletěla řeku,
maso bez kostí provrtělo dievku,
okolo turnejě, hoho,
i vrazi sě mezi nohy mnoho!

Ani jeho kolega Pustrpalk se nevyjadřuje příliš decentně:

Milý mistře odpust mě vyníti
a věru ihned chci přijíti
aneb již nemohu státi
ano mě se chce velmi sráti

Hurónský smích se nejspíš ozýval, když Rubín oznamoval, že chce

…staré báby pod nos pzdieti.

To jsou tedy první písemné doklady o českém humoru. Mohl bych ještě pokračovat, protože ve hře je kromě zbožných a mnohdy latinských pasáží značné množství vět, dokazujících, že humor a sprosťárny nebyly našemu lidu zas až tak vzdáleny. A tak je tomu, žel, dodnes. Sprostota se však ozývá i z míst, kde bychom to nejméně čekali. A povětšinou bez humoru.

Pokračování příště.

 

*

 

A navrch ještě jedna písnička z chystané hry Skleněné prkno. V ní jsem se pokusil upozornit ve vší skromnosti na své lidské kvality:

 

Já docela jiný jsem nežli si kdo o mně myslí
Jsem šlechetný udatný bystrý a moudrý pán
Jsem úžasně zdatný a částečně nezávislý
Mně skromnosti dar je osudem do vínku dán

Když plamen mé lásky srdce žen zažehne žehem
Já ruku svou pro jejich krásu do ohně dám
Já oči mám zaváté zdá se mi že nejspíš sněhem
A známo je o mně že dosti předností mám

V další části písně se pokusí Jitka Molavcová tuto mou výpověď bagatelizovat:

JM

Já žasnu co vlastností skvělých se ve vás tu sešlo
Vždyť ono by stačilo kdyby jich bylo jen půl

JS

Já divím se sám kolik nádhery do mně se vešlo
A pod její tíhou že dosud jsem nezahynul

JM

Leč zatímco zpíváme krutý čas kolem nás kvačí

JS

Já nemůžu za to že zdobí mě nejedna ctnost

JM 

Teď ale chci oznámit že už to pro dnešek stačí
A mám za to že jste se dneska už nachlubil dost

 

 

A jak je zvykem, nakonec hrst fotek. Má asistentka Ajrín pro vás vybrala snímky z oněch her, o nichž se zmiňuju výše. Ano, těch, které si zatím získaly sympatie těch diváků, kteří je viděli, ne však těch, kteří otálejí s jejich shlédnutím. Jestli je nezískají ani ty fotky, tak už nevím.

Několik písní z muzikálu Prsten pana Nibelunga najdete na CD s lákavým titulem GEORGE DRY – COMPOSER. Britský název má tento disk proto, aby bylo vidět, že composer je in.

 

 

Zlomené srdce lady Pamely, foto I. Zlámalová

Zlomené srdce lady Pamely, foto I. Zlámalová

Zlomené srdce lady Pamely, foto I. Zlámalová

Zlomené srdce lady Pamely, foto I. Zlámalová

Zlomené srdce lady Pamely, foto I. Zlámalová

Zlomené srdce lady Pamely, foto I. Zlámalová

Zlomené srdce lady Pamely, foto I. Zlámalová

Zlomené srdce lady Pamely, foto I. Zlámalová

Zlomené srdce lady Pamely, foto I.Zlámalová

Zlomené srdce lady Pamely, foto I.Zlámalová

Zlomené srdce lady Pamely, foto I. Zlámalová

Zlomené srdce lady Pamely, foto I. Zlámalová

Zlomené srdce lady Pamely, foto I. Zlámalová

Zlomené srdce lady Pamely, foto P. Sankot

Zlomené srdce lady Pamely, foto P. Sankot

Zlomené srdce lady Pamely, foto P. Sankot

Zlomené srdce lady Pamely, foto P. Sankot

Zlomené srdce lady Pamely, foto P. Sankot

Zlomené srdce lady Pamely, foto P. Sankot

Prsten pana Nibelunga, foto D. Dostál

Prsten pana Nibelunga, foto D. Dostál

Prsten pana Nibelunga, foto D.Dostál

Prsten pana Nibelunga, foto D.Dostál

Prsten pana Nibelunga, foto D.Dostál

Prsten pana Nibelunga, foto D.Dostál

Prsten pana Nibelunga, foto D.Dostál

Prsten pana Nibelunga, foto D.Dostál

Prsten pana Nibelunga, foto P.Sankot

Prsten pana Nibelunga, foto P.Sankot

Prsten pana Nibelunga, foto P. Sankot

Prsten pana Nibelunga, foto P. Sankot

Prsten pana Nibelunga, foto D.Dostál

Prsten pana Nibelunga, foto D.Dostál

Prsten pana Nibelunga, foto P.Sankot

Prsten pana Nibelunga, foto P.Sankot

Prsten pana Nibelunga, foto D. Dostál

Prsten pana Nibelunga, foto D. Dostál

Prsten pana Nibelunga, foto P.Sankot

Prsten pana Nibelunga, foto P.Sankot


Stará fronta zítra č. 29 – 19. červenec 2016

V minulém čísle Staré fronty ZÍTRA jsem zauvažoval o humoru. Dnes pokračuji.

 

O HUMORU, KTERÝ V SEMAFORU NABÍZÍME

Dávno, pradávno tomu, co jsme s Jiřím Šlitrem zakládali divadlo Semafor. Tehdy jsme si řekli, že ho vystavíme na třech základních kamenech:

 

HUMOR
HUDBA
POEZIE

 

(Sorry, tato věta má od roku 1959 už asi pětistou reprízu, ale pořád ji opakuju, protože nám vznikají noví a noví diváci a ti hloubavější se o historii Semaforu kupodivu zajímají. Ti ostatní k nám jenom chodí, což taky vítáme.)

 

Mluvím tu o třech základních kamenech, ale vlastně byly dva. Neboť:

hudba se bude snoubit s poezií v písních
a písně budou součástí našeho humoru

 

Pozor: tenkrát v roce 1959 nás nenapadlo proklamovat, že chceme hrát divadlo, to se jaksi rozumělo samo sebou. Divadlo jsme potřebovali proto, abychom měli kde ty naše základní kameny postavit, samo však základním kamenem nebylo.

To, že jsme neuvažovali o tom, jakou by mělo naše divadlo mít tvář, to bylo naše štěstí. Kdybychom zauvažovali, nejspíš bychom si celý ten Semafor rozmysleli, protože tolik soudnosti jsme měli, abychom věděli, že divadlo hrát nedokážeme. Byli jsme dobrodružná tlupa amatérů, která přizvala do hlavní role profesionála Horníčka (později Miloše Kopeckého nebo Františka Filipovského) abychom platícímu divákovi nabídli za jeho vstupné nějakou protihodnotu. Ta hra se jmenovala Člověk z půdy.

Ale pozor! V další inscenaci jsme se bez profesionální hvězdy obešli a diváci chodili dál. Ne proto, že bychom už tak skvěle hráli, či že by naše hry byly tak perfektní, ne, naše herectví bylo stále přibližně stejně mizerné (a v tisku nám to nikdo nevyvracel), ale chodilo se k nám kvůli muzice a kvůli legraci, která tam byla všudypřítomná. Hudbu u nás tehdy reprezentoval jazz a rock´n´ roll a humor, osobitý ráz, na který publikum ochotně přistupovalo. Že na písňové texty dokápla často krůpěj poezie, to platilo hlavně na intelektuály, kteří se tehdy o Semafor začali intenzivně zajímat a o mně, k mému překvapení, prohlásili, že jsem básník, což jsem do té doby netušil – chtěl jsem být komikem, nic víc.

Po celou dobu existence Semaforu hřměl v jeho prostorách smích – nikdo mi nemůže namluvit, že nehřměl. Smích se stal jakýmsi mým akustickým argumentem. K mé lítosti recenzenti posuzují v tisku pouze to ostatní a naše hlavní hřivna jim připadá nedůležitá. Chápu to. Rozebírat náš humor by znamenalo nejdřív mu porozumět. Protože se domnívám, že vyrábím-li směšno, které funguje, asi mu i rozumím, a tak se zde chci do jeho rozebírání pustit.

 

*

 

S Jiřím Šlitrem jsme si myslívali, že s lidmi, kteří postrádají smysl pro humor není něco v pořádku a že je dobré se jich stranit. Mýlili jsme se. Poznal jsem v životě lidi, kterým byl tento dar odepřen, a byli to bezvadní a dobří, mnohdy i moudří lidé. Shledal jsem, že smysl pro humor je něco jako hudební sluch. Ne každý ho musí mít. Ovšem rád se slejzám s lidmi, o nichž vím, že smích potřebují k životu stejně jako já. Je radost s nimi posedět, jsou to lidé, se kterými lze prořehtat celé odpoledne. A vzhledem k tomu, že smích prodlužuje člověku život, věnovat čas této blahodárné činnosti má smysl.

V Semaforu, v divadle které výrobou humoru proslulo, mám při představení možnost vidět z jeviště tři až čtyři řady – tam až dopadá světlo ze scény. A zvykl jsem si, že po každém gagu nebo vtipu na němž jsem si dal záležet, studuji tváře diváků. Skoro všechny jsou rozesmáté, rozzářené. Ale jen skoro. Jsou to tváře našich stálých zákazníků, kterým vděčíme za to, že jsme. Ale sem tam tu narazím i na tváře smíchem nedotčené. A ty jsem si jednou provždy roztřídil do několika kategorií.

 

*

 

Kategorie první: Jsou to ti, o nichž říkávám, že během představení myslí na to, že je čas vyměnit zimní pneumatiky za letní.

Důvod jejich návštěvy Semaforu může být různý. Protože tu převládají muži, mám za to, že mnozí k nám museli jít, protože si to přála jejich manželka. Šli, ale dávají manželce najevo svou nelibost. I když, pravda, zažil jsem jednou i muže, který se upřímně bavil, smál se a tleskal, zatímco manželka si pilníčkem šlechtila své nehty, aniž by za celý večer pozvedla oči ke scéně. Když si někdo dvě a půl hodiny dokáže brousit nehty, zasloužil by si, aby jeho čin byl zapsán do Guinessovy knihy rekordů.

Kategorie druhá: Přišli omylem.

Přišli, s přesvědčením, že Semafor je divadlo, kde se zpívá o tom, že „včera neděle byla a na okně seděla kočka“. Přišli si zavzpomínat jak si při písni Ach ta láska nebeská žmoulali ruce s milovanou bytostí. Mají stále před očima svá mladá léta, kdy si přes noc vystáli frontu na vstupenky, jenomže mezitím se to tehdejší „to všechno odnes čas“ stalo skutkem a my do nich místo toho Lysistratou či Prstenem pana Nibelunga. V jejich očích jsme něco jako zrádci. Myslím však, že si jen vybrali nesprávný kus, protože ani na pamětníky se u nás nezapomíná – na skladě máme vždy nějaké představení, ve kterém se ohlížíme nazpátek. K naší vlastní minulosti se neobracíme zády, i když je to velká konkurentka současného Semaforu.

Kategorie třetí: Diváci, kteří uznávají semaforskou poetiku a nadšeně tleskají i našim hrám, pokud připomínají opravdové divadlo.

Ale ouha! Ocitli se na představení, které má k opravdovému divadlu dost daleko. Tím, že jsme nesplnili jejich představu o tom, jak by mělo naše představení vypadat, jsme je zklamali a oni na tu naši představu nebyli ochotní přistoupit. Cítí pak intelektuální převahu nad tou rozesmátou tlupou diváků sedících vůkol a v jejich tvářích čtu, jak si váží sami sebe. Pokud jim zvyšujeme sebevědomí, má naše hraní i tentokrát smysl, byť trochu jiný, než bychom si přáli. Někteří z nich pak přijdou jindy na jiný kus, který přece jen trochu splní jejich očekávání a oni nám to dávají nadšeně najevo – už jsme zase jejich Semafor. A jiní už k nám přestanou chodit – nezasloužíme si jejich sympatie. Tím nechci říct, že by pravda byla vždycky na naší straně. Nejsem tak prostý, abych se domníval, že každé naše představení si zaslouží obdiv a o to víc si vážím diváků, kteří dovedou najít zdařilá místa i na hrách, které dopadly jinak, než by dopadnout měly. Ti čekají na každou příležitost, kdy nám svým smíchem můžou dát najevo, že si přesto rozumíme.

Kategorie čtvrtá: Divadelní vědci, recenzenti, zkrátka odborníci přes divadlo. 

Před časem jsme se zúčastnili divadelní přehlídky a v malém sále jsme hráli pro divadelní odborníky náš swingový muzikál o hodinách, které jdou pozpátku. Hra měla za sebou teprve šedesát repríz, ale to stačilo, abychom měli zmapováno, že publikum se dostává do varu zvolna, ale když se pak do něj dostane, dá nám to najevo bouřlivým smíchem. Který pak vládne až do konce, kdy graduje. Na oné divadelní přehlídce v sálku obsazeném divadelními teoretiky tato naše divadelní praxe vzala za své. Za celý večer tu smích nezaburácel ani jednou(!), netleskalo se a na závěr jsme se dočkali potlesku, kterému říkáme útrpák. V novinách se pak objevil těžce zdrcující posudek.

Odborníci nemívají obvykle ve zvyku se upřímně rozesmát, a to ani v tom případě, kdy o hře vydají kladné svědectví. Protože zatím co se publikum směje, odborník hodnotí. Nezazlívám mu to, je to jeho práce. Není mu dopřáno zapomenout po dvě hodiny na své poslání, která spočívá ve sledování na jaké úrovni odvádí herec svou roli, zda děj hry je strhující nebo ne, nebo zjištěním, že režisér není režisér. Za to však odchází od nás s názorem. Někdy kladným, jindy záporným. Divadelním odborníkům toto velí profese a mají náš respekt. Trochu je mi jich líto, že je jim odepřena schopnost nechat se unášet proudem humoru a na ostatní zapomenout. Jednou z mála výjimek je Vladimír Just. Píše kritiky a přes to se při představení směje. Jsem přesvědčen, že je to tím, že původně stál se svým bratrem na scéně a útočil na bránice svých diváků. Ví tedy, co to naše řemeslo obnáší a z tohoto hlediska soudí.

Kategorie pátá, výjimečná: Člověk, který svou návštěvu Semaforu  si zvolil jako nástroj pomsty.

Byl to například známý režisér, který se k nám chodíval potěšit a měl kdykoliv volný přístup, protože byl tak trochu členem souboru. Jednou si však lístek zakoupil – první řada střed – a při představení po několika minutách usnul. Několikrát za večer se sice trochu probral, ale pak spal dál. Nebo spíš dělal, že spí. Dalo by se věřit, že byl velmi unaven, kdyby tu ovšem nebyla ta maličkost: Chtěl totiž tuto hru režírovat, ale my jsme ji tehdy svěřili Jiřímu Menzelovi.

Jindy to byl zase novinář, který si rovněž zakoupil vstupenku do první řady (v obou případech šlo o to, abychom protest viděli). V hledišti, kde jako obvykle hřímal smích, seděl tento mstitel se svým kolegou s kamennou tváří a v polovině představení zanechali po sobě dvě prázdná místa. Své počínání pak vysvětlil veřejnosti článkem, ve kterém jsem byl vylíčen jako nesvéprávný ubožák. Takže i rozlitá žluč může být důvodem k návštěvě Semaforu. Zatím co u režiséra jsem důvod pomsty znal, u novináře mi zůstal utajen. Myslím si, že když psal ten nactiutrhačný článek, tak mu bylo dobře. A tak i v tomto případě byla naše práce trochu záslužná.

Kategorie šestá: Snobi.

Teď se, vážený čtenáři těchto řádků, prosím pěkně podrž. Čekáš nejspíš, že zesměšním pojem snob tak, jak se to všeobecně dělá. Ale já to udělat nemůžu. Byl jsem totiž původně taky snobem, a tak jsem si na vlastní kůži vyzkoušel, co ten pojem obnáší. A tuto zkušenost zatracovatelé snobství neabsolvovali. Když jsem se totiž jako mladý muž počal v Propagační tvorbě potácet mezi kvalitními výtvarníky, začal jsem s nimi chodit i na výstavy. Sám jsem, díky své zastydlosti, neměl na vystavené výtvory žádný názor, ale obdivoval jsem ty, kteří ho měli. Postávali před jednotlivými obrazy a pokyvovali hlavami, občas prohodili o vystaveném díle pár slov. To se mi líbilo. A tak jsem taky postával před jednotlivými obrazy a pokyvoval hlavou jako oni, a kdybych znal pár slov, která bych měl občas prohodit, prohodil bych je.

Pak jsem začal chodit na výstavy i sám, o moderním výtvarném umění nemaje ani šajna, ale ve výstavní síni se mě začal zmocňovat blažený pocit, že tak trochu patřím mezi tu útlou vrstvu zasvěcenců. A po čase jsem se naučil i prohodit pár hodnotících slov. Povětšinou to byla slova, která jsem si přečetl v katalogu. Byl jsem snob.

Ale když jsem absolvoval snad padesátou výstavu, zjistil jsem, že díla na mě opravdu nějak působí, a že to vlastně ani nemusím předstírat. A tu mně došlo, že přestávám být snobem. A proto si myslím, že snobství může být užitečnou cestou k poznání. Snob, který chodí na výstavy, do divadla a na filmy, listuje v knihách aniž by tomu všemu rozuměl, má přece jen k umění blíž než ten, kdo zůstává tím vším nedotčen. A pokud v něm zážitek zanechá nějakou stopu, má jeho snobství smysl.

Snobů si vážím taky proto, že mají, byť jen ze společenských důvodů, čich na to, kde se co zajímavého děje a kde je třeba se objevit. Když k nám začali proudit do Reduty hosté, z nichž snobství přímo čišelo, bylo jasné, že přestáváme být bezvýznamnou partou. Té by svou pozornost nevěnovali. Snob byl pro nás jakýmsi lakmusovým papírkem.

A sedmá kategorie? To jsou všichni ti ostatní.

Do Semaforu přicházejí pookřát, protože tam, kde prosmáli celé hodiny, je zalejvá blažená spokojenost. Tito diváci jsou našimi diváky, protože my jsme jejich divadlo. Pro nás jsou výhodní v tom, že nestudují kvality hry a tak jim ujdou různé větší či menší nedokonalosti. Oni totiž o nich soudí, že je to taková naše bezděčná specialita, a zvykli si na ně. A oni jsou ti, kdo se radují z každého kazu, který se na scéně před jejich očima zrodí, tleskají mu a rozesměje je jak herectvo z toho vyvázne. Jakoby si byli vědomi, že toto v Národním divadle nezažijou. Že by se Hamlet uprostřed monologu zarazil a pravil: Počkejte, ono je to vlastně jinak, teď vám to řeknu správně – toho se na seriózní scéně nedočkají. A u nás jo. A pokud by se to náhodou přihodilo v kamenném divadle, ručím za to, že v hledišti by zavládlo trapné dusno. V Semaforu taková věc diváky rozesměje. Proč? Protože nepředstíráme, že jsme Hamlety. Jsme něco jako kamarádi těch, co hledí z hlediště na nás, kteří se jim jevíme na jevišti.

Jsou to diváci, kteří dokážou každou naši hru shlédnout dvakrát, třikrát, a někteří i padesátkrát! A když těch her máme na repertoáru dvanáct, zkuste si spočítat … Ne, cifry zde nehrají roli. Roli tu hraje to vzájemné porozumění.

Tak to jsou ty kategorie, ku kterým jsem dospěl pozorováním semaforského publika.

 

*

 

Omlouvám se, že v dalších statích se budu při mapování humoru, často dovolávat své semaforské praxe. Odtud jsem své zkušenosti čerpal a nechci předstírat, že jde o plod mého abstraktního uvažování.

Začnu to od konce, dokud mám premiéru naší poslední hry (Zlomené srdce lady Pamely) ještě v živé paměti a znám její úskalí i její klady, takže nám může posloužit jako příklad. Tak tedy:

Přiznám se, že první část komedie jsem protrpěl v šatně. Mám tam odposlech a slyším nejen co se mluví na jevišti, ale i divácký ohlas. Ten se sice dostavil, ale v tak zanedbatelné míře, že jsem měl co dělat, abych přesvědčil sám sebe, že tam vůbec je. Občas se blýsklo na časy, to když dozněla skrze slzy odzpívaná stará lidová píseň o husičce, která plavala po Dunaji. (Zpívající dívky si původně myslí, že slova o myslivečkovi, který zastřelí starou a mladé nechá, se týkají jeho manželky a dcer.) Tam zazněl smích v kýžené intenzitě a pak to zase zavládl útlum, kdy smích jen ševelil. V jiném divadle by to bylo v pořádku, ale na Semafor to bylo málo.

Po celou dobu hráli na scéně herci. Dva klauni, Molavcová a Suchý, zatím čekali v zákulisí na svůj výstup a vzájemně se utěšovali, že to zase až tak hrozné není. Když pak klauni předstoupili před publikum, splnili své zadání. Smích, který se z hlediště ozýval, měl už obvyklé decibely. O přestávce spadly ze srdcí dvou komiků na prkna Semaforu dva kameny.

A pak se stalo něco důležitého: zafungovala má teorie, že jakmile se divák jednou důkladně rozesměje, je pak ochoten smát se všemu. První výstup v druhé polovině představení rozjeli tři mládenci, kteří zpívali písničku a doplňovali ji znamenitou choreografií, kterou stvořil Petr Šudoma. Hlediště zaburácelo a potlesk a halekání nebraly konce. Bylo vyhráno. Každý další vtip, každý další gag už zabíral, a finale večera bylo, s odpuštěním, triumfální. Tak se to jevilo mně, autorovi toho všeho, který je zahleděný do svého způsobu práce. Neboli viděno neobjektivně.

Na tomto případě chci dokumentovat váhu, kterou přikládáme našemu publiku. Jsme s ním tak sehraní, že stačí aby nám dalo nesmíchem pokyn a my zbystříme. Pak už stačí, abych si s některými soudnými diváky pohovořil, a oni mě nasměrují. A tak jsem pochopil chyby, kterými byla velká část první poloviny představení postižena. Ta první chyba (jak jen jsem to mohl pominout!) spočívá v tom, že část publika si nekupuje program, druhá část si program koupí, ale pročítá si ho až doma. A tak mnoho diváků zaskočí, že jindy uvolněné chování herců na scéně je dnes toporné, dialogy pokroucené, a to proto, že náš kus je jakousi variací na příběhy někdejší červené knihovny a odehrává se na samém začátku třicátých let. Ti, kdo sledovali filmy pro pamětníky, jistě mi dají za pravdu, že počínání herců, mnohdy i významných, je v nich velmi často za hranicí únosnosti. A povětšinou pochopili náš záměr. Ty, co nepochopili, jsme uvedli ve zmatek.

To, jak diváci přijali naše Zlomené srdce lady Pamely byla pro mě dobrá lekce. Neuštědřili mi ji teoretickým rozborem, nýbrž jednoduše prostřednictvím smíchu. Jejich důraznou připomínku mně nezbylo než akceptovat, protože divákům věřím – vědí co po nás mají a nemají chtít. A tak při jedné z dalších repríz jsem před představení umístil „zprávu radiožurnálu Praha“, kde hlasatel oznamuje způsobem rozhlasových hlasatelů dávných dob, že jde o srdceryvný příběh z červené knihovny. A ejhle, třicetivteřinová informace způsobila, že reakce při oné první polovině představení byly od té chvíle zřetelně spontánnější. Přede mnou jsou divadelní prázdniny, a tak, podaří-li se mi, vymyslet do oné první půlky naší komedie pár dalších gagů, o budoucnost naší hry o Pamele netřeba mít obavy.

Tak toto je první doklad toho, jaký vliv mají na naši práci signály, které vznikají na základě jakési metakomunikace s publikem, které nám svým smíchem vysílá signály. Reakce diváků nejsou totiž kritikou, je to referendum.

 

*

 

V předešlé kapitolce jsem naznačil, jak nás humor sbližuje s naším publikem. Přesněji by se dalo říct, že nás sbližuje skutečnost, že humor preferujeme přede vším, a že náš divák k nám chodí v první řadě za ním. Mám-li tu uvést genesi tohoto vztahu, musím se vrátit v čase zpět do let, kdy jsem byl velmi mlád, neboli musíme couvat směrem ke středověku.

Mnoho let unavuji své diváky informací, že k tomu, co dělám, mě nasměroval britský komik George Formby a po něm dva čeští klauni, Voskovec a Werich. A tak to zde už jen připomenu, stejně jako fakt, že právě V + W ve mně vyvolali potřebu vystupovat ve dvou.

Tenkrát se našel člověk, který měl podobnou touhu, protože měl i podobné vzory: V + W. Byl to Jiří Šlitr, mladý právník. A také výtvarník, pianista a skladatel. (Mluvím zde pořád o tom jednom člověku.) Dohromady nás dal jistý pan Osud, kterého si lidstvo vymyslelo. Nebo si on vymyslel lidstvo? Kdo ví, jak to všechno bylo… Jisté je jen to, že jsme začali psát písničky, mezi nimiž ty veselé a směšné silně převládaly. A posléze jsme se dopracovali k tomu, že jsme stáli vedle sebe na scéně, abychom po večerech hleděli do rozesmátých tváří. Humor, který stvořil Jiří Šlitr se tu pokusím později ještě podrobit jakémusi rozboru.

Když Jiří Šlitr opustil náš neblahý svět a s ním i naše blahé divadlo, našla se další bytost, v níž byl velký potenciál humoru ukryt a jednoho dne vyhřezl v nečekané intenzitě a my jsme žasli. Že jde o Jitku Molavcovou snad ani nemusím říkat. Zase ten Osud. Později tu vydám svědectví i o jejím zvláštním daru, kterým si podmanila statisíce spoluobčanů, ne-li víc.

Recenzentka, která hořekovala, že Jitka Molavcová obětovala svůj herecký talent na oltář Semaforu, vycházela z přesvědčení, že seriózní herectví je víc, než schopnost atakovat diváky silou humoru. Jakoby tyto dvě kvality nemohly žít vedle sebe, aniž bychom porovnávali, která z nich je větší. (Co je víc: brambory nebo pšenice?)

Šlitr a Molavcová, to jsou dvě osobnosti, na kterých je vysta-věna legenda Semafor. Obě spojuje láska k hudbě a k humoru. A já se k nim, s dovolením, přidám. Tato naše trojka se hlásila k od-kazu Osvobozeného divadla, Jiří Šlitr se stýkal jak s Jiřím Vos-kovcem, tak i s Janem Werichem, já už jen s Janem Werichem, ale s Jiřím Voskovcem jsem vedl dosti košatou korespondenci. A Jitka Molavcová se znala už jen s Janem Werichem a to, že když Jan Werich, se dověděl, že je jí dvacet sedm let, řekl: To jste už te-dy stará bréca, to Jitka dodnes považuje za vyznamenání, význa-mnější než titul národní umělec. *)

Naše závislost na vzorech V + W vznikla, když jsme si uvědomili, že ti dva byli vynálezci nového humoru. Jan Werich mi jednou věnoval celou svou sbírku gramofonových desek, povětšinou His Masters Voice, na nichž byly zaznamenány hlasy komiků jeho mládí. Tím významně doplnil mou stávající kolekci, protože já jsem sbíral totéž. A tak jsem měl možnost poznat, co ti dva študenti původně milovali a od čeho se posléze, když začali moudřet, distancovali. Byl to pivní humor, pronášený většinou hlasy různě zpitvořenými. Tak například Alois Tichý, jeden z nejslavnějších, prohlašuje na fonografovém válečku směšně huhňavým**) hláskem:

„… ta moje mi to ženský pohlaví tak zvošklivila, že se nemůžu na ženskou od padesáti let nahoru ani podívat.

Tím se na samém počátku dvacátěho století bavili naši bodří dědečkové v pražských „zpěvních síních“. A tehdy dva mladíci, ovlivnění jazzem, bauhausem, dadaismem a veškerou modernou té doby, vedli své dialogy zcela novými cestami:

V+W pochodují

V: Levá – levá – levá – –
W: Co levá?
V: Co? Noha!
W: Tak to řekněte. Slyším levá, pomyslím si třeba levá ruka – –
V: No a co by bylo?
W: Co by bylo! Mávnu levou rukou a rázem máme čtyři sirotky.
V: Jak to? Jaké sirotky?
W: Ubohé.
V: A čípak sirotky?
W: No toho stařečka, co šel náhodou okolo a co jsem ho zasáhnul, když jsem mávnul rukou.
V: A ublížil jste mu?
W: Ne, zabil jsem ho.

Tak tomu se zase smála mládež ve dvacátých létech století rovněž dvacátého. Aby bylo jasno: ten humor našich bodrých dědečků neodsuzuji a dívám se na něj s vlídnou shovívavostí, pokud reprezentuje svou dobu.

Pokračování příště.

 

 

________________________________________________________________

 

*) bréca, -i, ž. – vulg. nadávka ženám: stará b.(Šal),
národní umělec byl čestný titul, udělovaný jako nejvyšší pocta umělci. (v ČSSR po vzoru SSSR – dodávám).
Slovník spisovného jazyka českého.

 **) huhňati ned. (1.j. –ám) mluvit nosem, s nosovým pazvukem: expr. opilec cosi huhňal mluvil nesrozumitelně.
Slovník spisovného jazyka českého.

 

 

Rekapitulace uplynulých dnů:

Divadlo Semafor ukončilo svou 56. sezónu a mně nastaly prázdniny. To znamená, že večery mám pro sebe a to je pro mne vzácnost. Přes den mám úkolů dost, ale večer si budu připadat jako normální člověk, který po šichtě usedne k tomu, co ho baví a těší, a relaxuje.

Nicméně nezahálím. Pokračuji v práci na muzikálu, kterého by se mělo ujmout velké divadlo. Michal Pavlíček skládá hudbu a já příběh a texty k jeho písním.

Taky jsem dokončil hudbu ke Skleněnému prknu, což je semaforský muzikál, který by měl mít premiéru 27.10. 2016. a pouštím se do návrhů kostýmů a scény.

Když už je řeč o mé výtvarné činnosti, 5.července jsem v Manětíně zahajoval svou výstavu – den poté, co jsem vystupoval s Jitkou M. na Velehradě ve velké cyrilometodějské televizní šou, a poté co jsem úspěšně absolvoval zánět ústní dutiny, se kterým jsem musel trávit pět dnů v posteli. Pět dnů v posteli – to není tak špatná věc, ale se zánětem ústní dutiny?!

Dokončuju taky tu knížku o klaunovi, který si povídá s Bohem – práce na ní byla velmi rozvleklá. Deset let? Nebo dokonce patnáct? A přitom to bude knížka poměrně útlá, ale neustále jsem ji předělával, protože toto téma se nedá brát na lehkou váhu.

A taky chystám vydání dalších DVD, mapujících představení Semaforu od první hry po dnešek.

Kromě toho chci taky realizovat dovolenou občasnými výlety do českých míst, která stojí za návštěvu. Ajrín pak o tom podá fotozprávu, podobnou té o návštěvě Manětína, kterou můžete najít na mém fejsbuku.

Jo, a když je řeč o paní Ireně Zlámalové, neboli Ajrín –  v Semaforu chystáme večer, na němž se představí jako interpretka svých písní (pozoruhodných!), doplněných promítanou výstavou šperků z její dílny a četných fotografií. Večerem ji bude doprovázet Jitka Molavcová a Jiří Suchý, neboli já, a ještě několik členek našeho divadla. Stane se tak v říjnu.

 

NAHLÍDNUTÍ DO ARCHIVU

slitr

Jiří Šlitr sleduje svého partnera, kterého se zmocnila filmařská vášeň a tak si zakoupil kameru AK 16, neboli Pentaflex.

*

FOTOZPRÁVA O VÝLETĚ DO VETEŠNICTVÍ V MARTINICÍCH

(fotila Ajrín)

O svých prázdninách jsem si dopřál dva dny dovolené. Ten první jsem prožil v neobyčejném vetešnictví, které na zámku v Martinicích vytvořil pan Pavel Kuře.

IMG_20160715_161526_905

První zleva je pan Pavel Kuře. Majitel tohoto království.

 

…a začala prohlídka…

Samozřejmě, nejvíc mě zajímaly gramofonové desky. Sbírám je už od roku 1946, a tak jich mám hodně. Ale furt to nestačí.

Sklo, porculán, bicykly, rámy, knihy, gramodesky…

Seznámení s knihovníkem, který se snaží vnášet do neskutečného množství knih systém. Připadá mi jako Sysifos.

Ztracen mezi knihami.

Takže takhle to vypadá ve Vetešnictví na zámkuv v Martinicích.

 

***

Stará fronta zítra č. 28 – 11. června 2016

 

JIŘÍ SUCHÝ: MINULOST, PŘÍTOMNOST A BUDOUCNOST HUMORU

 

Kdysi jsem kdesi napsal děsně moudrou větu – myslím, že do programu nějaké naší hry. Nevím už které, ale nebudu ten program hledat – nechci vás zdržovat. Spokojte se, prosím, s tím, že tu řeknu svými slovy, o čem ta věta byla. Ta věta byla o tom, že je vědecky prokázáno, že smích prodlužuje člověku život, a tak si myslím, že ty tři stovky za vstupenku do Semaforu nejsou  z tohoto hlediska zas až tak moc.

Vědci – smícholozi – nám předkládají důkazy, které nechápu, ale kterým věřím. Primář MUDr. Karel Nešpor, CSc., například píše, že sledování veselých filmů snížilo spasticitu bronchů po metachokinu. A já ani vteřinu nepochybuji o tom, že spasticita mých bronchů díky mým milovaným klaunům Laurelovi a Hardymu skutečně klesá.

Ne, neznevažuju ta bádání, zabalená do slov mně nepochopitelných, a věřím, že díky sekreci endorfinů zvyšuje smích odolnost proti bolesti, a věřím i v další předkládané důkazy. Myslím si dokonce, že kdybych denně neprořehtal minimálně hodinu, odpočíval bych už dávno v pokoji, což ostatně občas dělám, byť v jiném slova smyslu. K tomu abychom se smáli nám dopomáhá tzv. humor. Zapamatujte si, prosím, to slovo. Je životně důležité.

Humor má mnoho podob. Vezměme si třeba jen takovou anekdotu. Kolik druhů anekdot existuje! Anekdoty politické, erotické, o Skotech, židovské, anekdoty postavené na černém humoru, anekdoty o blondýnách, anekdoty o policistech…

Jak tak doba plyne, dnes už celá řada anekdot, kterým se smáli naši předci, nefunguje. Tak například anekdoty o manželkách (velmi často čekajících na manžela s válečkem na nudle v ruce s úmyslem vytvořit mu na hlavě směšnou bouli), anekdoty o zapomnětlivých profesorech, anekdoty ze školního prostředí – hodina přírodopisu:

– Pověz nám, Pepíčku, kolik má pavouk nohou.
– Vaše starosti bych chtěl mít, pane učitel.

atd. atd.

I samotný humor jako jev by se dal takto rozškatulkovat, ale co bychom z toho měli? Pro náš účel snad postačí, když připomenu termín chytrý humor. V minulosti byl tímto titulem poctěn humor Miroslava Horníčka. Opakem byl humor laciný, který bujel na estrádách.

Chytrý humor se obešel bez vulgarit, ale za to vyžadoval od posluchačů cit pro jazyk, pozornost, potěšení z toho, že se nesměje volovinám a taky alespoň mírně nadstandardní dar inteligence.

Když na divákovu otázku: „Kam se poděje tma, když se rozsvítí?“, odpověděl Horníček: „Tma je tam pořád, jenže není vidět“, vnímavý divák ocenil jednak kvalitu vtipu a zároveň i Horníčkovu jedinečnou schopnost reagovat na otázku samu o sobě vtipnou ještě větším humorem.

Kde jsou ty časy, kdy dialog, v němž Jan Werich vysvětluje Miroslavu Horníčkovi, jak se středověk posouvá s přibývajícími věky stále dál k našemu současnu, dokázal rozesmát plný sál divadla ABC. A že je to dialog, který naložil na mozkový potenciál diváka pořádný úkol! Ale diváci to zvládli. Tehdy. A když tak čtu, kterak jeden z tvůrců televizní Partičky vysvětluje, jak je Horníčkův a Werichův humor pasé, tak s ním souhlasím. Jen – na rozdíl od něj – dodávám: bohužel.

V Semaforu mi šlo a vlastně dodnes jde o to, aby se člověk od srdce nebo od plic zasmál a odcházeje z divadla nemusel se stydět sám za sebe. Aby měl dobrý pocit, že se smál jaksi na úrovni.

Je to známá historka: počátek 19. století, do ordinace vstoupil muž a stěžoval si doktorovi na trudnomyslnost. Propadal melancholii a byl vnitřně rozháraný. Lékař mu doporučil léčbu smíchem: „Běžte se podívat do divadla Funambule na mima Deburaua, ten vás rozesměje.“ Ano, už tehdy se našel lékař, který doporučovat smích jako terapii! Malý problém však byl v našem případě v tom, že nešťastný muž smutně odpověděl: Já jsem Deburau.

Z toho vyplývá, že dělat humor je věc, která se nedá vyložit jednoduše. Osudy těch, kdo humor vyrábějí, svědčí o tom, že proces a výsledek jsou často vůči sobě v jakémsi rozporu. Nejen Deburau, ale třeba i takový Michail Zoščenko. Když se člověk řehtá nad jeho knihou, tuší, co o sobě napsal on sám?

„Byl jsem:
6x vězněn,
1x odsouzen k smrti,
3x raněn,
2x jsem spáchal sebevraždu,
3x jsem dostal pořádný výprask.
K tomu všemu nedošlo z nějaké touhy po dobrodružství, ale „jen tak“, byl jsem smolařem.
Teď jsem si vysloužil srdeční vadu, a proto jsem se stal spisovatelem.
To by tak bylo všechno.“

Humor je milovaný a zároveň podceňovaný. Vždyť jsou to jenom srandičky – to je názor nejen prostého člověka, ale i mnohého intelektuála. Říkám mnohého, a ne každého – v tom je rozdíl.

Nikdo neví kolik třeba potu
Aby se v sobotu
Povedlo dvěma komikům
Rozhejbat publikum
A když jo tak je to
Vážně unikum

zpívali Voskovec a Werich ve hře Fata morgana (1929). A já to můžu dnes (2016) potvrdit. Kdykoliv píšu novou hru, mám strach. A jsou na to svědci. A čehože se bojím? Že se mi nepodaří „rozhejbat publikum“, jak říkali moji předchůdci.

Myslím, že je už konečně veřejným tajemstvím, že kloudného příběhu se divák na scéně Semaforu nedočká. Prostě není mi dáno. Nestalo se, že by se náš divák bál o osud hlavního hrdiny, že by doufal v potrestání padoucha – tyhle věci jsou našim divákům jedno. Dokonce mám pocit, že většině diváků po představení ani nedojde, že hra nějaký děj vůbec měla. Náš divák ale velmi dobře vnímá humor, který se ze scény na něj řine. To vím, protože smích publika je mi toho důkazem. A ten je náhradou za regulérní dramaturgickou stavbu díla – na tu se chodí zase do jiných divadel.

Před časem jistý novinář, zalykající se nenávistí k Semaforu, napsal něco v tom smyslu, že diváci se mi smějou ze soucitu. Snažím se být k sobě kritický, ale v tomto případě vím bezpečně, že blb nejsem já. Dovede si někdo představit občana, který bude, mnohdy opakovaně, platit tři stovky vstupného jen proto, aby mi přišel projevit soucit? A že by takových bloudů byly tisíce? Ale to odbočuju. Chci vlastně říct něco jiného, že humor, který až doposud kanul – a tajně doufám, že nadále pokane – z našeho jeviště, vzniká ve stavu strachu.

Za ta desetiletí jsem si zmapoval onu alchymii, která probudí v organizmu diváka proces, odborně popsaný panem primářem Nešporem. Taky bych se rád pokusil o rozbor tohoto jevu, byť jen z mého hlediska. Ale nevím.

Jak je možné, že mě napadají vtipy – a že jich byly za ty roky stovky nebo snad i tisíce – to opravdu nevím. Dovedu jen odhadnout, který z nich zabere a který ne, a to skoro neomylně. A přece! Občas se ve hře vyskytne vtípek, který je můj miláček, a ten pak vzbudí na tváři diváka jen letmý úsměv, ale vzápětí se tentýž divák na celé kolo rozesměje něčemu, o čem jsem se domníval, že vzbudí na jeho tváři jen letmý úsměv.

A aby věc nebyla tak jednoduchá, druhý den je náhle reakce opačná. Můj miláček vtípek konečně zabere – ale dalších dvaatřicet repríz zas na tváři diváka vyvolává jen letmý úsměv.

Jak s Miroslavem Horníčkem, tak s Janem Werichem jsme často mluvili o našem řemesle. Oba pánové byli toho názoru, že napsat vážnou hru je lehčí než napsat komedii, nebo dokonce crazy komedii. Svědčí o tom i skutečnost, že málokterý teoretik se pokusil o rozbor humoru, zatímco rozebrat drama se nezpěčuje. Ono je to taky důstojnější. Dokonce podezírám některé z nich, že je to způsob jak zviditelnit své intelektuální kvality – humor je přece jen pokleslejší umělecká forma.

Píšu ty své komedie s úmyslem rozesmát diváka. Můj úmysl mi povětšinou vychází – diváci se smějou a někteří mi dokonce píší psaníčka o tom, jak se nasmáli. V recenzích se pak dočítám, jak se mi hra povedla, nebo nepovedla – a proč, dozvím se, kdo hrál špatně a kdo dobře, jak jsem dopadl jako režisér, ale o humoru ani zmínka. A přitom to je ten nejzákladnější kámen, na němž stojí už bezmála šedesát let naše existencce. Pokusil jsem se v minulosti v různých článcích a rozhovorech vzkázat recenzentům, že bych potřeboval vědět, jak si mého humoru cení. Nedočkal jsem se. Nejspíš nepochopili, že humor je naše hřivna, a to ostatní je jen přidaná hodnota! Vytrvale se zaobírají tím, co nedovedu, a tomu, co mi jde, nevěnují ani trochu pozornosti. A nejhorší na tom je, jak se berou vážně. Bože můj, jak já je chápu! Vždyť oni dělají ve svém oboru jen to, co dělám ve svém oboru já: věnuji mu veškeré své úsilí a schopnosti – a taky se beru vážně, i když ne zas tolik.

Do pátrání v labyrintu humoru se nikomu nechce, a tak se o něj pokouším sám a jen pro svou potřebu. Hledám, sleduji, porovnávám, činím si úsudek, a poznané pak se snažím zužitkovat. Je to nesmírně zajímavá práce, ale kdybych si ji nemohl neustále ověřovat praxí, asi by mě nebavila. Takže chápu divadelní vědce, kteří se humoru vyhýbají; vědec, má-li objevit nový bacil, musí ho objevovat koukáním do mikroskopu, a ne uvažováním za psacím stolem. Já si své názory ověřuju koukáním do rozesmátého hlediště.

Že je humor záležitost generační, to si ověřuju večer co večer. Na každém představení sedí v hledišti určitý počet mladých lidí. Někdy víc, jindy míň, ale vždycky. Jejich tváře mě zajímají nejvíc. Čtu si v nich zprávu o budoucnosti Semaforu. A tak dnes vím, že naše hudba už ty nejmladší povětšinou nevzrušuje. Ne vždy a ne všecky, ale většinou ne. Ostatně, mě ta jejich taky moc nevzrušuje, i když se snažím. Ale o humoru jsem se vždycky domníval, že směšno funguje napříč generacemi. A víte, že ne?

Velmi často se stává, že v hledišti divadla hřmí smích. (Až jednou dohřmí, diváci k nám přestanou chodit.) A ejhle, mezi smějícími se sedí šestnáctiletý hoch a hledí před sebe, aniž by hnul brvou. Nevím, co si myslí o těch kolem, kteří burácejí. A smějou se i vrstevníci toho hocha. On jen sedí a hledí. Když se publikum roztleská, tleskne třikrát aby se neřeklo, a pak opět složí ruce v klín. Co si asi myslí? Nepochopil vtip? Anebo pochopil – a připadá mu vousatý jako nám připadají Vilímkovy Humoristické listy? Nebo humor nepotřebuje ke štěstí a do Semaforu přišel omylem? Snažím se tomu přijít na kloub.

Kdysi jsme se dopustili s Jiřím Šlitrem takové malé opery. Jmenovala se Dobře placená procházka. Byla postavena na standardním semaforském humoru. V Semaforu ji režíroval Ján Roháč, Miloš Forman pak jeho inscenaci převedl do filmové podoby a posléze z té naší komorní opery udělal velkolepou inscenaci v Národním divadle. Před časem ji uvedlo Klicperovo hradecké divadlo v režii mladého Radka Balaše.

Seděli jsme na představení s Jitkou jako zmrazení. Křehká poetika hry byla v hajzlu – řečeno v duchu té inscenace, kde WC hrál poměrně významnou roli. A zatímco u nás Teta z Liverpoolu (Hana Hegerová) zemře na pohovce na infarkt, v této inscenaci je umlácena baseballovou pálkou. Objevil se tam i Superman a nevím-co-ještě. Když jsem vyslovil podiv, byl jsem poučen, že hra dostala tento háv proto, aby byla přístupnější mladým.

Chtělo se mi dodat: mladým hovadům. Protože znám mnoho mladých kultivovaných lidí, kteří vnímají moderní umění, a přitom dokážou oželet vulgarity, brutality a podobné atributy současné progrese. Nebo se mýlím? Prodaná nevěsta, v níž by Kecal nedostal přes držku, by byla pro mladého člověka skutečně nestravitelná? Kam jsme se to dostali!

Občas, když jsem vyzván, abych někde uskutečnil tzv. besedu s umělcem z Prahy, jedu tam s nadějí, že najdu odpověď na tuto svou otázku. Většinou jsou to totiž besedy s mladými lidmi. Jezdím tedy na ně s nadějí, ale smůla je, že na univerzitní půdě nebo na shromáždění mladých lidí s nadstandartní inteligencí se objektivní pravdu nedozvím. A kdybych si chtěl své poznatky doplnit na besedě s průměrnou mládeží, tak na ni nikdo nepřijde.

A zatím běží sezóna za sezónou, divadlo je třeba naplnit a já vím, že ho naplní jen příslib smíchu – na ten se k nám chodí, a tak je to všechno na mně. A jsem rád. Opakuji si s Voskovcem a Werichem, že nikdo neví, kolik třeba potu, aby se mi povedlo rozhejbat publikum, a věřte mi to, nebo nevěřte, mám docela rád i ten strach, o němž jsem se tu zmiňoval. Ten mi totiž dělá z psaní dobrodružství.

Jenomže ke své lítosti zjišťuju, že pro intelektuální elitu, které si jinak velice vážím, jsme něco jako pro mě ta Dobře placená procházka v Klicperové divadle, jehož si jinak taky velmi vážím. A někdy mě tak napadá, že chyba není ani tak v oné intelektuální elitě, ani v mladých lidech prahnoucí po „akční podívané“, ba ani ve mně, nýbrž v době. V době, která se obejde bez poezie (náklady lyriky jsou nesrovnatelně nižší, než byly třeba v roce 1960,) v době, která se obejde bez tolerance k odlišnému názoru (kdo si nemyslí to, co my, je idiot), v době, kdy televizní stanice mezi sebou provozují dostihy v počtu mrtvol…  V době, kdy politik musí být zároveň sprosťák, aby se zavděčil širokým vrstvám…

V této době provozovat humor našeho ražení je, myslím si, záslužná věc. Nejsem tak prostý, abych si od toho sliboval, že razíme tomuto humoru cestu do budoucna – jeho smysl je jiný. Chceme aby v Semaforu nacházeli útočiště lidé, kterým je z pokleslého humoru nevolno, kterým v jiném humoru zase uniká ono směšno, protože mají na humor odlišný názor. Chceme, aby se u nás potěšili lidé, kteří humoru, jenž se snaží vycházet z tradic V +W či Horníčka, zkrátka přivykli – pro ty je tu Semafor a nemá jiné ambice, než poskytovat těmto slušným zájemcům své služby. Jinými slovy, chcete-li po nás progresivní divadlo, slibuji, že nepochodíte. Děláme prostě to, co dovedeme.

S nezájmem, který nás po poslední léta provází ve sdělovacích prostředcích, jsem se smířil od té chvíle, kdy stačí, aby nám do divadla natekla voda. Tehdy jsem se ocitl na titulních stránkách časopisů v barevném provedení a novináři si u mě předávali kliku, zatímco když po několika měsících napíšu novou hru, předám ji souboru a další měsíce trvá perné zkoušení, uskutečníme premiéru, která rozesměje a roztleská publikum, objeví se v tisku dva tři článečky, a někdy ani to ne. Dá se to pochopit: zatímco hra, na kterou se během několika roků dostaví dejme tomu sto tisíc diváků, nemůže konkurovat zatopenému divadlu, protože povodeň se koná jednou za pět set let a zájemců o ni jsou miliony. Napustit divadlo vodou a hrát divákům ve skafandrech by bylo řešení. Myslím ale, že by to bylo natolik technicky náročné, že by nám na to nestačilo ani tisíc grantů. A dostat od magistrátu tisíc grantů by znamenalo, že by nás ostatní divadla umlátila baseballovými pálkami.

Příště se na téma humor rozepíšu systematičtěji, než se mi to povedlo v těchto roztěkaných řádcích…

*

JE TOMU PADESÁT LET,

co se v Semaforu konaly dvě premiéry v těsném odstupu – ta první 28. 9. 1966, ta druhá den poté: Benefice a Ďábel z Vinohrad. Pozvánka na premiéry vypadala takto:

img623

 

Hrál jsem tam potulnýho komedianta, který s sebou světem vláčel holku – jmenovala se Káča a hrály ji střídavě Magda Křížková a Lenka Hartlová. Toto je Lenka Hartlová:

img626

 

Přes přestávku Káča vyrostla, a tak ji musela v druhé polovině večera hrát Zuzana Burianová. Ferdinad Havlík a Evžen Jegorov se tu uplatnili nejen jako hudebníci, ale i jako herci.

img619

 

Na dalším snímku meditují oba potulní komedianti nad kozí lebkou, zda by se s ní dal hrát Shakespeare. Káča se vnutila do role Ofelie a hrála se semaforská variace na téma Hamlet.

img615

 

V druhé polovině Káča v dospělé podobě hrála se mnou variaci na téma Faust. A nakonec se sešla se svým dětstvím, abychom všichni tři zazpívali finalovou písničku:

Bloumáme v povětří
Nedbáme na rady
Nikdo nás nešetří
Nemáme doklady
Náš cíl je vzdálený
Za modrým obzorem
Krásný a schválený
Národním výborem

img614

 

 

Druhý den měl premiéru Ďábel z Vinohrad.

img618

 

Jak bylo jeho zvykem, obklopil se Jiří Šlitr nejrůznějšími dívkami, jejichž jména jsou mi dnes už utajena.

img622

 

Byly ale mezi nimi Miluška Voborníková a Naďa Urbánková.

img621

 

Na dalším snímku studuje Jiří Šlitr nohy Milušky Voborníkové pohledem znalce. Myslím, že text ústřední písně, který jsem pro něho napsal, lze považovat za výstižný:

img617

 

Mějte se dámy dnes
Přede mnou na pozoru
Se mnou si není
Radno hrát
Plá ve mně vášní běs
Mám v srdci tolik vzdoru
Vždyť jsem ten nespoutaný
Ďábel z Vinohrad

 

 

Benefice byla vybrána francouzským manažerem na festival Divadlo národů, který se odehrával v divadle Odeon v Paříži.

Pro francouzské publikum jsem uchystal speciální verzi, kde obsah česky zpívaných písniček vysvětlovala Magda malé Francouzce Monice Jimini.

img613

 

Monica byla členkou sourozenecké skupinky Les Jimminis 3 – a já už dnes nevím, která z těch tří je ona.

img612

 

A na závěr ještě jedna fotka – před divadlem mě nafotil fotograf, který, žel, nezanechal na rubu snímku svůj copyright, a tak mi zůstal neznámý.

img616

 

Pokud byste měli zájem přečíst si libreta obou těchto her, dostal jsem avízo z obchodu Klokočí (Dejvická 27), že mají, jako snad poslední prodejna, ještě na skladě zbylé Encyklopedie Jiřího Suchého (to je ten, který tu je na fotkách z Benefice). Encyklopedie je dvacetidílná, ale není ji třeba kupovat celou, prodávají se i jednotlivé zbylé díly – pokud někomu některý schází. Benefice a Ďábel z Vinohrad se nacházejí v desátém dílu. A prodávají se za 149 Kč.

 

Když už jsem začal tu reklamní kampaň, rád bych upozornil na DVD, na nichž chceme během příštích čtyř roků zachytit celou historii divadla Semafor.

 

Momentálně jsou k mání tyto hry a filmy firmy Perplex.

 

 

*

Abych zbytečně nezahálel, píšu taky humoristický román. Pro zajímavost vám tu předkládám fragment. Jednu kapitolku jako ukázku:

 

ROZHŘEŠENÍ

 

Ačkoliv mé členství v klubu mi přineslo už několik výhod, v mé hlavě se usadily neblahé myšlenky. Nebo lépe – pochybnosti. Je počínání klubu skutečně morálně v pořádku? Případ Pes Apolenky Kalouskové jsem měl vyřešen: neukradli jsme ho a odměnu jsme dostali poprávu. Teď mě ale trápilo vyloupení zlodějovy garáže. Stokrát jsem si opakoval, že okrást zloděje je vlastně akt spravedlnosti a nelze proti němu nic namítat. Ale přece jenom! Kdybychom ukradené věci vrátili původním majitelům, to by bylo něco jiného. Ale my jsme si je buď ponechali, anebo prodali vetešníkům. Víno, které jsme potom pili na zdraví zesnulého Václava Budínského, mně hořklo na rtech a stával jsem se zádumčivým. Pak mě napadlo vyhledat nějakého zpovědníka a vyznat se mu ze své viny – ale ne, to nepřipadalo v úvahu. Musel bych se přiznat i k dalším hříchům – a mezi nimi bylo několik, které jsem si zatím hodlal nechat pro sebe. A tvrdit mu, že jsem okradl zloděje a jinak jsem bez hříchu, to nevypadalo příliš pravděpodobně. Nicméně začal jsem bezmezně toužit po rozhřešení. Snad by mě zbavilo pocitu, který si vláčím životem.

A tak jsem se nakonec přece jen rozhodl vyhledat kněze a připustit, že krom okradení zloděje mám i další hříchy. Budu mít jednou konečně v duši uklizeno. Tahle myšlenka byla povznášející.

Zpovědnice se nacházela v temném koutě kostela, již tak dost temného. V ní seděl stařičký farář, jemuž milosrdenství zářilo z očí, a čekal, jestli se dostaví nějaký hříšník. V lavicích posedávalo několik starších žen, dva tři muži a jedna dívka. Přistoupil jsem ke knězi a on vlídně pokynul, že mohu přikleknout. Přiklekl jsem a spustil jsem bez úvodu: Okradl jsem zloděje. A tu jsem s hrůzou zjistil, že ten muž je poněkud nedoslýchavý. Nahlas! – zašeptal.

Přidal jsem tedy na hlase: O k r a d l   j s e m   z l o d ě j e !  Ani teď mu to nestačilo. Když jsem mohutným hlasem oznamoval potřetí, že jsem okradl zloděje, bylo mi jasné, že se vyznávám nejen knězi, ale i všem přítomným věřícím. Po sdělení, že jsem okradl zloděje pokýval zpovědník hlavou a naznačil, abych pokračoval.

I rozhodl jsem se, že když už mám dostat rozhřešení, musím na sebe říci všechno, a to nahlas. Vzal jsem pěkně popořadě sedmero hlavních hříchů a přiznal jsem se ke všem: k pýše, lakomství, smilstvu, závisti, nestřídmosti, hněvu i lenosti.  Hlaholil jsem svá přiznání a lidé v lavicích se otáčeli. Jedna  starší osoba sykla směrem ke zpovědnici: Potichu! Ale druhá ji okřikla: Jen ho nechte, teď je to zajímavý. Byl jsem právě u smilstva a přiznával jsem se ke kajutovému dobrodružství s Anitou.

Své vyznávání jsem zakončil leností, u níž jsem, na rozdíl od smilstva, nedokázal určit, kolikrát jsem se jí dopustil. Byl jsem dotázán, jestli svých hříchů lituji, a řekl jsem, že ano, čímž jsem se dopustil dalšího hříchu – lhaní. To jsem však ještě dodatečně nahlásil – nelitoval jsem totiž úplně všeho. Rozhřešení jsem ale dostal, a když jsem s pocitem úlevy opouštěl zpovědnici, dámy sedící v lavicích se otáčely, aby si mě prohlédly, a jedna klečící u vchodu, kterou jsem tudíž musel míjet, zašeptala, když jsem šel okolo: Dobytku!

Ale – ulevilo se mi. Zřejmě se budu teď zpovídat častěji – pokud najdu zpovědníka, který dobře slyší. Když jsem pak přišel na schůzi Mušketýrů, cítil jsem se nad ně povznesen. Pohrdal jsem jejich černými dušemi, ale pak mi došlo, že se dopouštím pýchy, a tak jsem změnil taktiku: litoval jsem je. Netušil jsem, že okolnosti mě zanedlouho donutí dopustit se nových ohavností. Že mně dokonce bude souzeno promluvit „křivé svědectví proti bližnímu svému“ a navíc „požádat jeho manželky“, což obojí se v Desateru silně nedoporučuje. Ale o tom až později.

 

 

***

Sdělení

Předkládám vám informaci, kterou jsem uveřejnil v minulém čísle Staré fronty ZÍTRA. A protože ne každý měl příležitost si toto sdělení přečíst, usoudil jsem, že by bylo dobré ji zopakovat dnes pro ty, kteří si zvykli prvního dne v každém měsíci nahlédnout do těchto stránek.

Po zkušenosti s dosavadní Starou frontou ZÍTRA se už nechci zavazovat k pravidelnému vydávání – pracovní vytíženost mi nejednou zabránila dodržet termín a vy netušíte, jak pak trpím. Abyste alespoň tušili, sděluji, že kvůli nedodržení termínu nemůžu kolikrát usnout, dá mi velké přemáhání nebýt nerudný, stávám se nepozorným a dělám víc chyb, než je obvyklé, a kdybych popsal ještě další důsledky, mohli by se mi přátelé začít vyhýbat. A proto, kdykoliv se začne schylovat k nějakým novým informacím, najdete anonci na mém fejsbuku a na stránkách divadla Semafor.

A tak dnes poprvé využívám s čistým svědomím tuto možnost. Naše nedávná premiéra hry o lady Pamele mě přehltila prací a já nedokázal seriózně uchystat nové stránky Staré fronty. Chce to ještě pár dnů. Zatím tedy plním to, co jsem si minule předsevzal a využívám dobrodiní nepravidelného vydávání. Kdy vyjde další číslo vám prozradí tato adresa kde dáme včas vědět. Zatím odhaduji, že to bude záhy – během příštího týdne.

Jiří Suchý, 1.května 2016

Stará fronta ZÍTRA č. 25 – 1. března 2016

 

Název Stará fronta ZÍTRA vznikl jako recesistická odpověď listu Mladá fronta DNES, listu, který nám před dvěma roky prorokoval brzký zánik. Když se kýžený zánik nedostavil a důvod tohoto názvu vyšuměl, uvědomil jsem si jeho nezamýšlený ideový obsah. Patřím ke starobylé generaci, ale nepřestávám myslet dopředu. ZÍTRA má v mém životě stále důležité místo. A tak jsem při tomto titulu zůstal.

 

*

 

Řekl mi nedávno jeden kamarád, že papírové noviny jsou na ústupu, jelikož couvají před internetem. A tak mě napadlo, že bych se mohl stát tiskovým magnátem – to jsem zatím ještě nezkusil. Začnu však skromně. Díky nedávné aférce, vyprovokován sesterským listem Mladá fronta DNES, stoupl zájem o naše stránky. Přibyly tisíce zhlédnuvších. S tím jsem nikdy nepočítal, ale způsobilo to v mém nitru cosi, čemu Francouzi říkají courage. A výsledkem jsou tyto stránky.

Když mé počáteční nadšení opadlo a slevil jsem z plánovaného zhlédnutí 15 miliónů denně na 20 tisíc měsíčně, zdálo se mi, že je to dost, a pocítil jsem hluboké uspokojení. A tak vám dnes předkládám 25. číslo Staré fronty ZÍTRA se závazkem, že budu pilným přispěvatelem. Narozdíl od www.semafor.cz, kde se dočtete zprávy a informace o divadle, zde chci veřejnost seznamovat se svými osobními názory, z nichž mnohé budou divadlu na hony vzdálené, takže na semaforské stránky nepatří.

V tomto čísle se pokusím uzavřít onu nevlídnou causu Varyš and comp. Pánům jako jsou Varyš či Rejžek slibuji, že mé řádky nebudou konfrontační, nedojde k urážkám, bude to spíš jen zamyšlení. A prosím své příznivce, aby zkusili rovněž mávnout rukou nad celou kauzou a rovněž za ní udělat tečku, případně tlustou čáru.

Kliknutím na adresu www.starafrontazitra.cz se dostanete na tyto stránky – to ostatně už víte, když jste se na ně dostali.

Po zkušenosti s dosavadní Starou frontou ZÍTRA se už nechci zavazovat k pravidelnému vydávání – pracovní vytíženost mi nejednou zabránila dodržet termín a vy netušíte, jak pak trpím. Abyste alespoň tušili, sděluji, že kvůli nedodržení termínu nemůžu kolikrát usnout, dá mi velké přemáhání nebýt nerudný, stávám se nepozorným a dělám víc chyb, než je obvyklé, a kdybych popsal ještě další důsledky, mohli by se mi přátelé začít vyhýbat. A proto, kdykoliv se začne schylovat k nějakým novým informacím, najdete anonci na mém fejsbuku a na stránkách divadla Semafor.

Dobrý pocit z návštěvy Staré fronty ZÍTRA přejí Jiří Suchý, majitel, a Ajrín Zlámalová, šéfredaktorka a multipracovnice.

 Portrét JS

Jiří Suchý, zakladatel nové Staré fronty ZÍTRA (2016) (foto Irena Zlámalová)

James_Gordon_Bennett_Sr

James Gordon Bennett starší, zakladatel listu New York Herald (1835) (foto Mathew B. Brady)

 

VÁŽENÍ PŘÍZNIVCI DIVADLA SEMAFOR,

moc vám děkuji za zastání. Mám tu jen jednu drobnou výtku: ve vašich ohlasech na článek pana Varyše se velmi často vyskytuje slovo blb. Že je to první slovo, které vás při čtení článku napadne, to by se dalo i pochopit, ale zkuste se toho výrazu zdržet. Mně to nesedí. Volte příště kultivovanější slova: pan Varyš nechť je třeba nesoudný, netolerantní, ubohý, zlý… Náš jazyk nám nabízí mnoho slov, kterými ho lze za ten článek častovat, aniž bychom se snížili na jeho úroveň. Já vám rozumím – rozčílil vás a v rozčílení si člověk nebere servítky – ale prosím vás: berte si příště servítky. Stejně tak co se týče reakcí na texty Jana Rejžka. Přenechte těmto pánům copyright na nenávistné výkřiky a hodnoťte je civilizovaným způsobem. Zvyknete-li si na to, uvidíte, že se dostaví dobrý pocit.

VÁŽENÍ ODPŮRCI DIVADLA SEMAFOR,

pokud si myslíte, že jsem hňup, nepište to do novin. Napíšete-li to mně, vám se uleví, já si to přečtu a vy nebudete otravovat své spoluobčany, kterým do toho nic není. Zůstane to zkrátka mezi námi. Jiní čtenáři pak píšou, co si oni myslí o vás, a je to zbytečné jitření už tak dost rozhádaného národa, který si tolik potrpí na vyřizování účtů.

NEODESLANÝ DOPIS PANU VARYŠOVI

Pane Varyši, zkuste, prosím, na chvilku zapomenout, co jsem zač, potlačte svůj odpor, který máte k mé osobě, a přečtěte si dopis, který jsem Vám napsal. Že s jeho obsahem nebudete souhlasit, to vím už dopředu. Ale i já čtu občas statě, se kterými nesouhlasím, tak co.

Představte si, že se píše rok 2066 a Vy jste o padesát let starší než teď, čili máte to štěstí, že jste se dožil tak požehnaného věku. A představte si, že máte tolik obdivovatelů a příznivců, a že jen kvůli nim neodcházíte na zasloužený odpočinek, protože to byste jim přece neudělal. Budete dál provozovat Patetické divadlo.

I já už budu o padesát let starší a už zdaleka nebudu to, co jsem dnes. To víte, bude mi už sto třicet pět, ale přesto zmobilizuji poslední zbytky svých sil a půjdu se na Vás podívat. Ne s úmyslem Vás pošpinit v tisku. Možná, že ze zvědavosti. Nebo snad za účelem duchovního povznesení. Případně k Vám přijdu za zábavou. Zatím nevím.

A dejme tomu, že se mně Vaše představení nebude líbit. Ale budu muset o něm napsat. Třeba proto, že jsem to slíbil. Vás třeba nebude zajímat, jak bych o Vašem představení poreferoval, ale třeba to bude zajímat čtenáře těchto stránek. Napsal bych:

Panu Varyšovi se podařilo v jeho představení dokonale vyjádřit to, co hlásá Patetické divadlo ve svém manifestu: bylo to skutečně nenazkoušené, bez humoru, bez poselství, scházela magie divadla atd. Budiž Varyšovi ke cti, že splnil to, co v manifestu sliboval.

Protože jsem však jiného založení, nebylo mi dopřáno pochopit smysl jeho představení. Vyčkal jsem sice, až do konce, jednak proto, že se to sluší, jednak, abych nepůsobil svým odchodem jako povýšený buran. Viděl jsem to celé, ale přesto prosím, nechtějte po mně, abych tu vydával svědectví o něčem, co se vymklo mému chápání.

Přeju panu Varyšovi co nejméně diváků tak málo vnímavých, jako jsem byl já. Nechť jeho Patetické divadlo vzkvétá, Sekvestoři nového žití ať spějí od úspěchu k úspěchu a jeho Kremrolety ať si najdou své publikum. Pakliže si ho najdou, bude existence aktivit pana Varyše oprávněná, ať se mi líbí, nebo ne.

Jiří Suchý


Co myslíte, napsal jsem to, aniž bych působil jako závistivý či zapšklý člověk?

 

 

PATETICKÉ DIVADLO VOJTĚCHA VARYŠE

Asi nedokážu úspěšně hledat na internetu – chtěl jsem si přečíst Manifest Patetického divadla, ale našel jsem z něj jen tento úryvek:

Nezajímá nás humor ani poselství. Tradice a experiment jsou zakázané pojmy. Ironie a herectví jsou nám cizí. Nevěnujeme se zkoušení ani hledání, natož pak tvorbě. Nezajímá nás magie divadla ani realita.

Nedověděl jsem tedy, co ono Patetické divadlo vlastně zajímá. Možná, že právě to je reklamní trik, který má vzbudit potřebu toto divadlo navštívit, aby se člověk dopídil, oč vlastně této kulturní instituci jde.



JAK SE MI JEVÍ MLADÁ FRONTA DNES

Ne, nechci nikterak napadat šéfredaktora Plesla, nečekejte ode mě odvetný atak, nehodlám psát rádoby vtipné pamflety typu Jak hluboko Plesl klesl. Chtěl bych jen ve vší úctě požádat tohoto hodnostáře o odpovědi na pár otázek, a tak je tu pokládám s tím, že jsou určeny čtenářům Staré fronty ZÍTRA, aby věděli co bych panu šéfredaktorovi napsal, kdybych mu napsal.

Pane šéfredaktore, četl jste ve svém listě Varyšův článek s titulkem TRAGICKÁ ZPRÁVA O ODKLÁDANÉM KONCI? Pokud ano, co si o něm myslíte? (Pokud jste ho nečetl, buďte rád.)

Řada lidí mě ujišťuje, že přestanou kupovat Vaše noviny. Ne, že bych to po nich chtěl. Dokonce si myslím, že mnozí, až z nich vyprchají emoce, na své odhodlání zapomenou. Ostatně ani já nepřestanu být předplatitelem – ve Vašich novinách, odmyslím-li si semtam nějakou nechutnůstku, nacházím pořád dost výborných článků. Rád bych ale věděl, zda Vám nestojí odliv čtenářů, i když zanedbatelně nepatrný, za zamyšlení?

Pane šéfredaktore, myslíte si, že je normální a mravné, když šéf jednoho divadla napadne ve Vašem listě zčistajasna šéfa jiného divadla? Špinit konkurenci snad nepatří do novinářské etiky.

Děkuji Vám za to, že jste tento dopis nečetl, a přeji Vám, aby Mladá fronta DNES přinášela lidem dobré a objektivní informace.



OMYLY TĚCH, KTEŘÍ ODSUZUJÍ DOTACE DIVADLŮM

  • Pozor! Semafor není soukromé divadlo. Jsme o.p.s. – obecně prospěšná společnost. To znamená, že pokud bychom na konci roku vykázali zisk, nemůžeme si ho ponechat, ale musíme ho vložit do zvelebení o.p.s. Pokud vykážeme ztrátu, tu si ponechat smíme.
  • Granty dostávají divadla ve všech civilizovaných zemích, které mají zájem na tom, aby tam vzkvétala kultura. Jestliže se množství našich spoluobčanů bez kultury obejde, neopravňuje je to k tomu, aby nenáviděli kulturní instituce. Já (a opakuji to stále) přispívám na granty, které dostává dejme tomu sport, ačkoliv zájem o sportovní aktivity je mi osudem odepřen. A nestěžuji si na to.
  • Když už je řeč o sportu: Proti penězům, které stát vynakládá na sportovní zařízení a instituce, nikdo nic nenamítá. A víte proč? Protože lidé, kteří mají zájem o kulturu, si nepotřebují vylejvat vztek na fotbalistech. Nemají nutkání protestovat proti stamilionovým částkám, za které se budují stadiony, sportovní areály apod. Rozumný člověk totiž ví, že jsou to věci prospěšné, byť jsou ku prospěchu jiným spoluobčanům, a ne zrovna jemu.
  • Nepamatuju si, že by lidé, kteří chodí na výstavy, do divadel, na koncerty, přišli ožralí, vykřikovali sprostá hesla, házeli na symfonický orchestr dělbuchy a v případě, že by se jim provedení Deváté Beethovenovy symfonie hrubě nelíbilo, zdemolovali by Rudolfinum. Zkrátka, že by si počínali tak, jak si počínají při sportovních utkáních ti, které nazýváme něžným slovem „fanoušci“. Proto by měl mít stát velký zájem, aby se společnost kultivovala. A k tomu pomáhají výstavy, koncerty, knihy a divadla.
  • A poslední omyl: není pravda, že dostáváme největší příspěvek ze všech pražských divadel. Jsme někde uprostřed. Před námi jsou divadla s grantem, který je mnohonásobkem toho našeho. A představte si, že jim to nezávidím, ač jsem Čech. Vím, že nikdo nedostane víc než to, co potřebuje na přežití. Jsou také divadla, která nedostanou nic, protože příslušná komise usoudí, že jsou zbytečná. Umělecký šéf pak napíše do novin, že jsem dostal mnohamilionový důchod. Pakliže se mu po napsání článku uleví, upřímně mu to přeji.




PODĚKOVÁNÍ VŠEM, KTEŘÍ SE OZVALI
Kteří se ozvali na nepříliš šťastný článek Vojtěcha Varyše v Mladé frontě DNES. Rád bych tu udělal tečku za touto zvláštní aférou. A rád bych poděkoval těm stovkám příznivců, kteří se rozhodli mě podpořit, či dokonce potěšit. Za jejich upřímně míněné rady, abych si z toho nic nedělal, děkuji a zároveň své příznivce ujišťuji, že nejsem z těch, kteří by si z článku pana Varyše něco dělali. Za rok uplyne šedesát let od chvíle, kdy jsem se vetřel do povědomí veřejnosti (ve vinárně Reduta) a od té doby jsem to schytal tolikrát, že to už dnes ani nejde spočítat. A někdy to byly útoky daleko nebezpečnější než ten, který našel své místo na stránkách Mladé fronty DNES.

Ještě jednou děkuji vám všem, kteří jste se ozvali, a přiznám se, že jsem byl z toho množství trochu naměkko – nečekal jsem to. Pár ohlasů od osobností obecně známých Vám tu předkládám:

 

Vážený a milý pane Suchý,
nedejte se otrávit lidmi, jako je pan Varyš. Jste jeden z největších českých básníků a vytvořil jste divadlo, které navzdory nepřízni úřadů, patří přes padesát let k tomu nejlepšímu, co naše kultura má. Z tragického textu, který pan Varyš sestavil, je patrné, že by také chtěl něco umět! Tak zoufale by chtěl něco hodnotného vytvořit. Tak tvoří a dělá vše, co umí. Problém je v tom, že divadelní kritika má opodstatnění jen tehdy, vzniká-li ze směsi poctivosti, inteligence a lásky k divadlu. Těžko může vzniknout ze zoufalství a zklamání nad vlastním životem pisatele. Tak se nedejte.
Váš obdivovatel Jan Hrušínský


*


Pane Varyš,
článek o Vaší návštěvě Semaforu Vás posunul až na samotné dno české „žurnalistiky“. Vaše odvaha a drzost, se kterou jste proti sobě poštval tolik slušných a vzdělaných lidí, je vlastně obdivuhodná. Snaha o vymezení a zviditelnění je sice trapná a spíš úsměvná, ale zmínka o nezasloužené penzičce pro Suchého je na pár facek! Vaše neomalenost ublížila člověku, jehož stopa v československé kultuře je součástí historie už od dob mládí Vašich rodičů. Pokud to víte, a přesto pouštíte do světa podobné soudy, chováte se jako drzý spratek. Pokud to ovšem nevíte – jste hlupák a neměl byste se jakkoliv veřejně projevovat! Nechápu jak je možné, že mezi našimi společnými přáteli na FB je tolik lidí, kterých si vážím. Vás ne!
Václav Kopta.


*


A ještě jeden z mého fejsbuku:
Václav Hudeček:  Nedejte se, pane Jiří. On Vám ten pán závidí hlavně ty hezké slečny na pódiu. Peníze jsou zástupný problém. Už se k Vám zase těšíme. V a E


*


NA OBZORU: NOVINKA V SEMAFORU

28. dubna uvede divadlo Semafor premiéru nové hudební komedie ZLOMENÉ SRDCE LADY PAMELY. Představení bude neseno v duchu nechvalně známé, leč legendární Červené knihovny, a bude zasazeno do počátku let třicátých, století dvacátého. Podrobnější informace najdete na oficiálních stránkách divadla Semafor.


*



Na nedávné poradě v Semaforu jsme usoudili, že na naší scéně přibývají další hry, a že je třeba, aby také nějaké ubývaly. Což postihne ty, které už jsou na repertoáru příliš dlouho, anebo ty, které diváci nepoctili svým zájmem tolik, jako jiné. A tak v této sezóně dojde k následujícím derniérám:

MIZINA ČÍHÁ (už jen jednou: 2. dubna)


IMG_1050 fotoDusanDostal Mizina_Ciha_hra Semafor 22_06_2015

Foto Dušan Dostál

IMG_1082 fotoDusanDostal Mizina_Ciha_hra Semafor 22_06_2015

Foto Dušan Dostál

DSC_7882_u_17x24

Foto Petr Sankot

mezera

SLEČINKY A LUPIČI (už jen dvakrát: 3.března, 22.dubna)


DSC_4245_a1_10x13

Foto Petr Sankot

DSC_4374_a1_10x15

Foto Petr Sankot

IMG_7748 fotoDusanDostal SlecinkyALupici_gen 25_03_2015

Foto Dušan Dostál

 

mezera

NEJVESELEJŠÍ TRAGÉDIE V ČESKU (10.března, 6.dubna, 6.června)


IMG_0363 fotoDusanDostal NejveselejsiTragedie Semafor 28_10_2014

Foto Dušan Dostál

IMG_0044 fotoDusanDostal NejveselejsiTragedie_generalka Semafor 27_10_2014

Foto Dušan Dostál

 

IMG_0450 fotoDusanDostal NejveselejsiTragedie Semafor 28_10_2014

Foto Dušan Dostál

 


*

A na závěr poděkování Jakubovi Suchému, který dal Staré frontě ZÍTRA novou grafickou podobu.

* * *