Stará fronta zítra č. 31 – 28. října 2016

Je tomu už pár roků, co jsem se zřekl politických gest podobných těm, která jsem provozoval a za které jsem ochotně pykal v dobách svého mládí. Rád jsem je přenechal mladé generaci, které však svobodný režim nedopřává, aby si taky trochu zapykala, a odešel jsem do klidu pasivity, kde se chci soustředit na svou práci. Vyšel jsem ze skutečnosti, že náš národ je zase jednou, po letech, natolik svobodným, že se bez mého brojení obejde.

 V minulých dnech se však semlelo tolik zneklidňujících událostí, že to s mým rozhodnutím poněkud zamávalo a usnesl jsem se, že ho na chvíli poruším. Výsledkem jsou následující řádky:

Do Prahy přijel dalajláma. Jsou lidé, kteří si ho váží jako osobnosti, jež jezdí po světě s poselstvím podobným Havlově Pravdě a Lásce. Jiní Jeho Svatost nenávidí, a to ze stejného důvodu. A pak jsou tu i tací, kterým by byl dalajláma jedno, kdyby jeho názory neohrožovaly jejich příjmy.

Takže – ještě jednou: do Prahy přijel dalajláma. Ti první ho přátelsky přivítali. Ministr kultury D. Herman či vicepremiér P. Bělobrádek se zachovali tak jako třeba slovenský prezident A. Kiska. Četl jsem kdesi, že to bylo od nich statečné. Ano, bylo.

Projevili statečnost tím, že se chovali jako normální svobodní občané.

Díky této návštěvě jsme se oficiálně dověděli, že naši politici musí získat povolení od cizí velmoci, s kým se smějí či nesmějí setkat. To jsme dopadli.

A tato veliká Čína prý hrozí Slovensku „zatím nespecifikovanou odvetou“ za to, že jeho prezident se sešel, s kým uznal. A i u nás čínská ambasáda vydala prohlášení, ve kterém oznamuje, že se důrazně staví proti tomu, aby kterákoliv úřední osoba vstoupila do kontaktu s dalajlámou. Dalo by se předpokládat, že představitelé našeho suverénního státu zdvořile naznačí této velmoci, že u nás se smí každý scházet, s kým chce, a své čínské přátele ujistí, že na oplátku naše vláda nebude ani slůvkem určovat čínským úředním osobám, s kým se smějí scházet.

Místo toho učinili naši volení zástupci to, co učinili.

A aby to nebylo tak jednoduché, přiletěl si z Kanady starý pán pro vyznamenání. Přestože, jak prý se ukázalo, nebyl vlastně ani v seznamu vyznamenaných, ví se, že měl dostat Řád TGM. Je to vysoké vyznamenání, o tom bych měl něco vědět. Hrad projevil pro mne nepochopitelnou absenci velkorysosti – pan Brady se tu dověděl, že dopadl jako Anton Špelec. Ostrostřelec Vlasty Buriana je tragikomickou figurkou, na kterou slíbená medaile nevyšla, a já, být udělovačem vyznamenání, udělil bych Burianovi tuto medaili in memoriam, byť s pětaosmdesátiletým zpožděním. Ale na případu pana Bradyho není nic tragikomického – je tu jen pachuť, která se možná dala elegantně zlikvidovat, kdyby ve vší tichosti byl starý pán do seznamu připsán.

Možná ale, že to nejde, protože rezervní řád se tč. na Hradě nenachází. Mám tento vzácný řád. Není můj, je mi propůjčen do konce života, takže až zemru, musím ho jít vrátit. Kdyby bylo nutno, tak bych ho ochotně a diskrétně poskytl už nyní.

Že tato nepříjemná situace, ať už k ní došlo jakkoliv, nebyla důstojně vyřešena, mě naplňuje lítostí.

A už je tu další kauza. Projev pana doktora Pitharta.

Lidové noviny13.10.: Petr Pithart před pár dny pronesl v pražském Rudolfinu velmi kritický projev, který zvedl sál plný politiků, diplomatů a společensky velmi významných lidí ze židlí. Vzbudil nejen několikaminutový potlesk vestoje, ale i nebývalý ohlas ve společnosti.

Pár dní na to mě ale překvapil politolog A. Tomský článkem, ve kterém se pokusil vysvětlit, že „sál plný politiků, diplomatů a společensky velmi významných lidí“ byla jen česká humanitní a antipolitická inteligence. (No a?)

Alexander Tomský doznává, že si Petra Pitharta cení a dokonce, že ho má i rád,

  • za jeho konzervativní patriotismus
  • za jeho disidentskou odvahu
  • za obhajobu politického realismu
  • za devastující kritiku komunistických „osmašedesátníků“
  • za obranu tradice příkladných světců
  • za kritiku „tatíčkovského“ neživotného mýtu čackého československého národa
  • za to, že jako politik prosadil Volkswagen do Škodovky
  • za to, že první veřejně odhalil korupci šéfa banky…

Jako většina disidentů však prý Petr Pithart postrádal politický talent. Nu, výčet Pithartových činů je pozoruhodný, a uvážíme-li, že to všechno způsobil člověk bez politického talentu, pak je to menší zázrak.

Absence politického talentu by nejspíš způsobila, že by se Petr Pithart nezmohl ani na tak jednoduchou věc, jakou je poselství čínské komunistické vládě, v němž by se omluvil za politiky, kteří se chovají, jako by byli občany nějakého suverénního státu.

Co je to politický talent? Snad schopnost politika riskovat, že ho dřív nebo později odvede policie s želízky na rukou. Stačí se ohlédnout do blízké minulosti a musíte uznat, že na tak malý stát skončilo v kriminále dost politiků. A stejně to budí v občanstvu dojem, že za mřížemi skončili pouze ti, co měli smůlu.

A tak logickým pokračováním zmíněných událostí jest, že je to právě ministr kultury Daniel Herman, který vyznává podobné kvality jako Petr Pithart, a tak si – na rozdíl od politologa Tomského – myslí, že Petr Pithart by velmi důstojně reprezentoval náš stát.

A pokud jste četli rozhovor s Petrem Pithartem v Lidových novinách z 13. října, určitě vám neušlo, s jakou noblesou a téměř laskavostí dokáže mluvit i o svých odpůrcích, jak nachází pochopení i pro některé jejich skutky, jak jsou mu cizí urážky, chytračení, kompromitování odpůrců, samolibosti, podpásovky, zkrátka všechno to, co se dneska nosí a klimatu ve společnosti neprospívá.

 
 
 

*

 
 
 

A ZASE JEDNO ZAMYŠLENÍ NAD HUMOREM

 

Mastičkář, ta gotická sprosťárna, kterou jsem tu rozebíral minule, by měla pokračovat renesancí, což jsem původně taky zamejšlel. Ale ta gotická hra mi nasadila do hlavy jiného brouka. Brouka současnosti. Příště na tu renesanci dojde, ale ty gotické veršíky mě přiměly k úvaze o tom, jak se dnešní provozovatelé humoru velmi často přibližují k tomu gotickému sprosťákovi Pustrpalkovi a jak ho občas v lascivitě i překonávají.

Začnu tím, jak jsem kdysi kdesi četl rozhovor o současnosti humoru. Ondřej Sokol, jehož režisérské práce si velmi vážím, tam vysvětluje, proč humor V+W a humor takového Miroslava Horníčka nikomu nic dnes už neříká. Nejdřív jsem se načepejřil: Jak to nikomu? Já jsem nikdo? Jitka Molavcová je nikdo? A hned mě napadala další jména významných spoluobčanů, které zmíněný humor pořád oslovuje. Když ze mě spravedlivé rozhořčení jaksi vyvanulo, musel jsem uznat, že pan Sokol má vlastně pravdu. Různost našich pohledů spočívá v tom, že zatímco my mluvíme za naše vrstevníky a za jejich padesátileté děti, on mluví za svou generaci. A ta má už jiné idoly.

A tak jsem se zamyslel nad tím, jaké nové kvality nám za náš archaický humor dnešní tvůrci legrace nabízejí.

Vraťme se nejdřív o šedesát let nazpátek. Miroslav Horníček na otázku, která mu byla položena divákem: „Kam se poděje tma, když se rozsvítí?“, odpovídá: „Tma je tam pořád, jenže není vidět.“

Tuhle vzpomínku jsem před nedávnem uplatnil v improvizovaném večeru na divadle. Sál zabouřil smíchem. No jo, ale v sále převažovali diváci, kterým bylo v průměru padesát. Zkrátka od čtyřiceti do šedesáti. Ale taky tam seděli i mladší. A jeden z těch mladších zůstal evidentně tímto humorem nedotčen. Řekl bych, že civěl. Nejspíš mu nešlo do hlavy, jak ten Horníček mohl vědět, že tma je tam pořád, když nebyla vidět?

A tady jsme u jádra pudla: v naší generaci musel divák vtip nejdřív pochopit a pak měl teprve právo se zasmát. Smích mu byl odměnou za to, že dokázal během zlomku vteřiny odhalit, jaký je k smíchu důvod.

Snahou dnešních bavičů je nezatěžovat diváka myšlením. Viděl jsem na vlastní oči, jak komik ve směšném kostýmu poskakuje a skřehotá směšným hlasem a žasl jsem, že to stačí, aby se konzument tohoto humoru popadal za břicho. Publikum v hledišti se svíjelo smíchy a mě napadla paralela. Vzpomněl jsem si na úžasnou scénu z filmu Andrej Rublev, kde (v roce 1400) do jakéhosi altánku, v němž se sešla skupinka lidí, přiběhne šašek a hopsáním a skřehotáním, směšným metáním kozelců počne bavit přítomné. Přihlížející se jeho počínání řehtají, nad ničím se nezamýšlejí, na pointu nečekají, poskakování a blábolení nemá žádnou konstrukci, žádný vývoj, ale některým lidem to ke štěstí stačí – zkrátka středověk. Geniálně ztvárněný režisérem Tarkovským. Děj se odehrával přibližně ve stejné době jako náš Mastičkář.

Ale na totéž jsem hleděl, když baviči v 21. století zaútočili na bránice svých diváků. Uznávám, že se jim to dařilo, jejich práce byla profesionální, pokud přiznáme, že hlavním úkolem komika je rozesmát své publikum. Jsem poslední, kdo by o tom pochyboval.

Dlužno ale dodat, že Horníček při svých vystoupeních nemluvil fistulí, neskřehotal, nezadrhával, nekřičel, neměl směšný kostým, zkrátka nedělal to, co dnes patří k běžnému komickému náčiní. Používal jen své charisma. Působil. A v tom tkvěl jeho úspěch. Odmítal se snížit k lacinému vtipkování. V tom byla jeho síla. Miroslav Horníček byl šlechtic mezi komiky. Jeho humor byl noblesní, a přesto fungoval. Ale, pravda, ne všude. Prostším lidem k srdci nepřirostl. Ale copak v naší vlasti žijou jen prostí lidé?

Nenáročnému diváku lze buď nabídnout humor, který je srozumitelný a neselhávající, ale zároveň na žebříčku kvality o šprušli výš než tuctové zboží. O to by mělo být usilováno, si myslím. Anebo je tu druhý přístup, pustrpalkovský: vyhovět těm nenáročným, dát jim, po čem prahnou, a nevzrušovat se zvolna klesající morálkou občanů kdysi úctyhodného národa, který v devatenáctém století dokázal vzkřísit skomírající jazyk a vrátit do hry hrdost a sebevědomí, neboli to staré harampádí, které už dneska nelze brát vážně.

Názor, že Horníčkův humor a humor V + W je pro další generaci už nezajímavý, je možno akceptovat. Ale co se to stalo, že se dere do popředí lascivita a obhroublost? Pozor: i dnes má dejme tomu Karel Šíp úspěch a získává si publikum způsobem vlídně kultivovaným, má úspěch i Divadlo Járy Cimrmana a Ypsilonka. Ale je tu invaze humoru, kterému není zatěžko podbízet se divákovi nejméně náročnému.

A teď malá odbočka s trochou matematiky:

Ostatně i v Semaforu pravidelně burácívá nepodbízivý smích, byť jsme dostali poněkud zavádějící nálepku divadla, kam si chodí staří pánové a dámy zavzpomínat na „Semafor zlatých šedesátých“. Rád bych jen připodotkl, že většina našich diváků si vzpomínky na tu éru k nám nechodí osvěžovat, protože tou dobou ještě nebyli na světě, nebo jim bylo pět. Kádr našich diváků tvoří ti, kterým je kolem čtyřiceti. Narodili se dejme tomu roku 1976, ale nepamatuji se, že by v sále sedávala nemluvňata. Takže Semafor si povětšinou počali objevovat, když jim bylo dvacet, neboli v roce 1996, a o „zlatých šedesátých“ se maximálně doslechli z bájného vyprávění starců. I těch padesátiletých je tu hodně, ale ani oni si k nám na tu dobu nechodí zavzpomínat – mluvívám s nimi, a tak vím. Chodí k nám i starší, ale ti už jsou v menšině.

Tyto řádky jsem si nedokázal odpustit, ale už spěchám k věci:

Pustrpalkovská středověká vulgarita se dostala i na obrazovky nejrůznějších televizí, kde reprezentuje novou vlnu humoru.

Pro zajímavost: filmy Vlasty Buriana bodují ještě dnes, po osmdesáti letech, a hledat v nich nějakou vulgaritu by dalo větší práci než najít nedohledovatelný Peroutkův článek Hitler – gentleman.

Vladimír Dvořák s Jiřinou Bohdalovou pořád ještě po padesáti letech platí a jejich elegantním výstupům nelze upřít vtip.

Ani Grossmann se Šimkem nestavěli svůj humor na sprostotě a kvalitu jejich humoru nelze popřít.

Když tady brojím proti vulgaritám a lascivnostem, musím popravdě dodat, že nejsem prudérní a občas používám i výrazy, se kterými bych na veřejnost nešel. Nedovedete si představit můj slovník, když se mi něco nedaří, když mi něco upadne, a co teprve, když to, co upadlo, jsem já! Mám ale ten starodávný pocit, že jsou to slova jaksi ilegální, privátní a vypustit je do éteru lze jen se zvýšenou dávkou soudnosti a s citem pro míru. Zdeněk Svěrák takovým slovům příhodně říká „šrapnel“. Já jsem si zatím pro ně název nenašel a hrdost mi velí, abych pojmenování převzal od konkurence. Ale snad mi ještě něco napadne.

Pro dnešek končím své lamento a příště se rozepíšu spíš o té renesanci a o funkci dvorních šašků.    JS

 
 
 

***

 

 

 

 

 

 

 


Stará fronta zítra č. 30 – 12. října 2016

V tomto čísle:

Informace o dění v Semaforu, pokračování úvahy o humoru a v úvodu omluva.

V posledních týdnech nabraly události v Semaforu nebývalé tempo a Stará fronta, k mé velké lítosti, musela zůstat stranou. Přispěly k tomu i moje choroby, které se dostavily bez pozvání, jak už to choroby mívají ve zvyku. Naštěstí jsem už v minulosti vyhlásil, že upouštím od pravidelnosti vydávání, a jak vidíte, dodržel jsem slovo.

 

*

 

14.září 2016 načal Semafor svou 57. sezónu představením Kytice. Na naší scéně byla v ten den hrána po osmisté patnácté. (Slovy 815 x.) Bylo – jak jinak – vyprodáno. Ne tak příští den, kdy jsme hráli novinku Zlomené srdce lady Pamely, hudební komedii, která rozkmitala bránice divákům teprve osmkrát. Zajímavá věc: naši diváci jsou opatrní a do divadla se hrnou, až když věhlas hry je ujistí, že si jejich pozornost zaslouží. Děkujeme jim za nedůvěru, díky které víme, že zrození zájmu přichází teprve po několika testovacích reprízách. Smích, který na tomto představení v hledišti obvykle burácí je plebiscitem, který odhlasoval naší nové inscenaci úspěšnou budoucnost.

V deníku Právo (sobota, 10.9.2016) si se vzácným pochopením povšimla recenzentka (Radmila Hrdinová) některých zvláštností této naší poslední inscenace (Zlomené srdce lady Pamely) a vůbec se nedivila tomu, že herectví, mluva a forma dialogů jsou jiné, než bývá v Semaforu zvykem. Pochopila, že jde o hru napsanou v kýčovém slohu, což při premiéře docházelo mnoha divákům jaksi postupně a chvíli to trvalo, než to v Semaforu začalo bouřit, jak je tu zvykem.

Recenzi tu předkládám ne proto, že nás chválí, ale proto, že autorka tu prokazuje dokonalou znalost humoru a poetiky, které jsou klíčem ku vnímání Semaforu.

 

RECENZE: Srdceryvný půvab zlomeného srdce lady Pamely

Principál pražského Divadla Semafor Jiří Suchý potěšil diváky dejvické scény svou poslední hrou Zlomené srdce lady Pamely. Vrátil se v ní k zálibě v umělecky pokleslých zákoutí literatury a po holdu městskému písňovému folklóru, jímž byla revue Slečinky a lupiči, se vyznal z okouzlení červenou knihovnou.

Jolana Haan Smyčková v titulní roli semaforské inscenace

jolana

FOTO: Dušan Dostál

sobota 10. září 2016, 15:29

Nebyl by to ale Jiří Suchý, kdyby do příběhu vdovy truchlící po ztraceném kapitánovi zaoceánské lodi a ocitnuvší se na značně prošlapaném pražském chodníku nevmísil i trochu ryze dnešního koření v podobě bahamského daňového ráje či podobně neveselých legrácek. Naivní půvab „ušlechtilých“ dialogů a songů jakož i drsnější jazyk šlapek, to vše dokáže Suchý mistrně napodobit a ještě k tomu přidá lehce úsměvnou nadsázku, v níž se shovívavost mísí s nostalgií zašlých časů románů pro paní a dívky.

Totéž platí i o jeho hudbě, z níž to na diváky dýchne R. A. Dvorským i Karlem Hašlerem, ale nelze nevycítit, že svou stopu tu zanechal i Kurt Weill s Bertoltem Brechtem, v jejichž společnosti Suchý strávil v poslední době dost času. Ostatně sobě a Jitce Molavcové „na tělo“ ušil postavy manželů Mariášových, nikoli vzdálených příbuzných Peachumových z Žebrácké opery, ovšem s ryze českým zájmem o Národní divadlo. A oba jsou v nich neodolatelní.

Jako lady Pamela se na scénu Semaforu po mateřské pauze úspěšně vrátila Jolana Haan Smyčková, jež typově i hlasově přesně odpovídá postavě sladce unylé brakové krásky, Jiří Štědroň má pro jejího manžela, kapitána Zeno Googla, patřičně omšelý šarm a Lukáš Kunst ďábelskost pro padoucha Francesa Lozorna, ale i mladí a sympatičtí představitelé mnoha dalších rolí skládají příjemnou podívanou, nenásilně režijně dirigovanou Jiřím Suchým, do níž patří i přesně zvolená nadsázka retro scény a kostýmů (obojí rovněž Suchý) a choreografie Petra Šudomy, který alternuje i roli Lozorna.

Zlomené srdce lady Pamely je další trefou do vkusu diváků, kteří do Semaforu přicházejí za inteligentním humorem Suchého textů, výbornou muzikou a také za mladou partou, která si s téměř pětaosmdesátiletým, leč neuvěřitelně čilým principálem skvěle rozumí. Nejbližší reprízy se konají 15. a 23. září.

Radmila Hrdinová

Celkové hodnocení: 80 % 

 

*

 

Během okurkové sezóny jsem usoudil, že bude lépe se na nějaký čas odmlčet, než, jak se říká, mlátit prázdnou slámu. Ale sezóna přestala být okurkovou a tak spěchám, abych Vás informoval o tom, co se chystá v Semaforu.

Zatím budou na repertoáru všechny hry, které tam byly v minulé sezóně, ale některé se budou zvolna vytrácet. A tak pokud nechcete přijít o představení Kdyby 1000 klarinetů, v jehož druhé polovině zazní ty nejslavnější songy Jiřího Šlitra, nebo o swingový muzikál Hodiny jdou pozpátku, přijďte se podívat, protože v nové sezóně se objeví na repertoáru jen sporadicky a do další už se nepřehoupnou. Obě inscenace už jsou na repertoáru několik let, takže musí uvolnit místo novinkám. Tvrdošíjně však budu setrvávat na muzikálu Prsten pana Nibelunga, na který se nám diváci nehrnou, ale o němž si myslím, že patří k tomu nejlepšímu, co se kdy u nás hrálo. A reakce diváků, kteří představení viděli, byly vždycky nadšené. Ale, pravda, není to lidovka.

A novinky? Bude to hlavně Skleněné prkno, hra, která byla v minulém režimu zakázána, ale netřeba v ní hledat nějaký protisocialistický jinotaj, ten nikdy neobsahovala, pouze z toho byla nařčena. Ve skutečnosti hru postihl zákaz, protože ji napsal Suchý, jemuž se bylo třeba pomstít. To jí ovšem přidalo na věhlasu, a tak dnes je očekávána s jistým napětím. Premiéra se měla konat 27.října, ale vzhledem k chorobám, o kterých jsem se tu zmínil, byla přeložena na 2.prosinec 2016!

Na jaro se chystá v Semaforu mimořádná událost: Vest Pocket Revue od Voskovce a Wericha, která se bude konat 27. dubna 2017, přesně 90 let po její premiéře v Osvobozeném. A bude to první inscenace, kterou neuskuteční DIVADLO SEMAFOR, nýbrž SWING BAND SEMAFOR – ORCHESTR, KTERÝ HRAJE DIVADLO. Takových orchestrů není ve světě mnoho. Možná, že budeme jediní. Zkrátka bude to něco, co Evropa dosud nezažila. A že už toho zažila hodně! Bude to experiment, od něhož si slibujeme vybočení z našich vyježděných kolejí směrem k lepším zítřkům. Zazní tam hudba, nebude scházet humor ani oblíbení interpreti, až na to, že to bude všechno jinak. Jak? To se dozvíte z nadšených ohlasů těch, kteří budou svědky počátku tohoto nového směřování Semaforu.

V závěru roku dojde k další premiéře, případně k předpremiéře o níž podám hlášení jen co budu mít jistotu, že je to právě ta hra, která by se měla na repertoáru objevit. Tuším už, která to bude, ale neřeknu. Až jindy.

Na repertoáru přibude však ještě jeden titul: Dveře dokořán pro… A místo těch tří teček bude jméno osoby, kterým budou dveře otevřeny. A kdo to bude?

V říjnu to bude Radim Schwab. Osobnost, kterou diváci Semaforu znají z několik inscenací, hlavně pak jako Umrlce z balady Svatební košile v naší Kytici. Po nenápadných začátcích bylo jasné, že se jedné o herce výjimečného, herce, který vládne mimořádným hlasovým fondem a neobyčejnými pohybovými schopnostmi, pro které další úspěchy na sebe nedaly dlouho čekat. Naposled byl vybrán do hlavní role slavného muzikálu Fantom opery, když prošel sítem přísných zkoušek u anglických producentů. V Semaforu už jednou dokázal, a v tomto večeru to dokáže znovu, že když na to přijde, umí stát na scéně zcela sám, a při tom zaujmout pozornost diváků na sto procent. Doporučujeme, abyste si nenechali ujít tento zážitek.

V listopadu otevřou Jiří Suchý s Jitkou Molavcovou dveře Ireně Zlámalové. Což je moje asistentka Ajrín – pod tímto jménem ji bude znát víc lidí. Není jen perfektní asistentka, která svému šéfovi (Suchý) dokáže dokonale nahradit jeho selhávající paměť, zvládne zařídit i věci, které zařídit nejdou, a při tom si získávat sympatie všech, s kým jí kdy bylo jednat. Pouze s těmito vlastnostmi ji postavit na scénu by ale nešlo. Ajrín však nabízí schopnosti, které zůstávají většinou utajeny. Píše pozoruhodné texty, které si pak sama zhudební, sama zazpívá, sama se doprovodí na klavír, zatímco na projekční ploše se uskuteční světelná výstava šperků, které vyrábí a které jsou mimořádné a úspěšné, a pak budou promítnuty i její výjimečné fotografie.

Aby nemusela o sobě hovořit v superlativech, což jí není vlastní, učiní to za ní Jitka Molavcová a Jiří Suchý, kteří ji na oplátku zazpívají i pár zapomenutých písniček. A tak až najdete na repertoáru Semaforu večer s názvem Otevřené dveře pro Ajrín Zlámalovou, pokud se na ni přijdete podívat, nebudete litovat.

A poslední akci připravila Semaforská produkční s.r.o.: Bude to koncert, se kterým hodláme v novém roce objet Českou i Slovenskou republiku. Jeho název Nezapomenutelné písně, na které se zapomnělo dává tušit, že nepůjde jen o rutinní vystoupení s oblíbenými písněmi, ale že tu bude překvapivě zaloveno i v jiných vodách. Zazní tu písničky z prehistorie Semaforu, které byly kdysi odrazovým můstkem pro další činnost tohoto divadla, ale diváci se nakonec dočkají i těch nejslavnějších, které doloží, že se nezapomnělo na všechny.

 

*   *   *

 

Má úvaha o humoru, kterou jsem načal v minulé Staré frontě, pokračuje exkurzí do dávného minula.

Češi mají mimořádný smysl pro humor – říkají Češi. A tak jsem si řekl (jsem taky Čech) že toto tvrzení potvrdím nebo vyvrátím. Pouštím se do toho. Ale dnes už předem prosím čtenáře decentnějších povah, aby se čtení této statě zřekli. Trochu drsně dokládá, že pro český naturel je ode dávna charakteristický nejen smysl pro humor, ale i jiné aspekty. Pokud jste dostatečně zvědaví nebo otrlí, čtěte.

HUMOR GOTICKÝ

Začnu prvním, ale docela prvním českým písemným projevem, jenž se dochoval. Je ze 13.století a dokládá jak tehdy vypadala naše řeč. O tom se píše v mnoha odborných statích, ale já bych chtěl tento písemný projev použít jako první písemný doklad o existenci humoru v Čechách. Na zbožných latinských stránkách Svatojiřského antifonáře by člověk nečekal tak světské poznámky, která tam ve třináctém století přičinila na okraj listu čísi ruka:

Aldík krásen jako anjelík jenž u blátě se válé. A vedle nápisu je hezky nakreslená hlavička zřejmě mnicha (hlavička má tonsuru). Aldík je krásný jako andělíček v blátě vyválenej – zní můj překlad do současné češtiny.

Ale pak následuje věta (mimochodem ve většině případů širší veřejnosti zatajovaná) týkající se intimních partií zmíněného Aldíka. A tu už by tam nikdo teprv nečekal: Tet anjelík jmieše lokty ptilík. Překládat tentokrát nebudu ač překlad je mi znám. Ostatně že loket je míra asi víte, a co je ptilík si domyslíte.

A pak je v té zbožné knize ještě jeden malý portrýtek, už méně zdařilý a vedle něho připsáno: Lector Vitus nekrásný kurvy syn. (Jiní vědci luští nápis jako „je krásný“. ) Kurvy syna čtou všichni stejně.

A tak tu máme první písemný doklad, že už tehdy měli Češi nejen smysl pro humor, a taky že to byli pěkný sprosťáci.

To ostatně dokládá i další písemný dokument, tentokrát ze 14. století: Mastičkář. Hra, kde se zbožný obsah (tři Marie, které nakupují masti k pomazání Kristova těla) střídá se sprosťárnama dosti drsného kalibru:

Rubín s Pustrpalkem, mastičkářovi pomocníci to rozbalí naplno.

Mastičkář:

Rubíne, vo pist tu kvest

Rubín:

Teď sem, mistře, polib mě v pezd!

Rubín si dovoluje k pánovi řadu dalších neuctivostí:

Rubín:

Velikým sě pánem zdáš
však proto i hovna nemáš!

Publikum se tehdy určitě srdečně smálo, když jokulátor či žakéř v roli Rubína zazpívá ve hře další rozpustilou písničku. (Hra Mastičkář byl totiž muzikál!)

Straka na strace přěletěla řeku,
maso bez kostí provrtělo dievku,
okolo turnejě, hoho,
i vrazi sě mezi nohy mnoho!

Ani jeho kolega Pustrpalk se nevyjadřuje příliš decentně:

Milý mistře odpust mě vyníti
a věru ihned chci přijíti
aneb již nemohu státi
ano mě se chce velmi sráti

Hurónský smích se nejspíš ozýval, když Rubín oznamoval, že chce

…staré báby pod nos pzdieti.

To jsou tedy první písemné doklady o českém humoru. Mohl bych ještě pokračovat, protože ve hře je kromě zbožných a mnohdy latinských pasáží značné množství vět, dokazujících, že humor a sprosťárny nebyly našemu lidu zas až tak vzdáleny. A tak je tomu, žel, dodnes. Sprostota se však ozývá i z míst, kde bychom to nejméně čekali. A povětšinou bez humoru.

Pokračování příště.

 

*

 

A navrch ještě jedna písnička z chystané hry Skleněné prkno. V ní jsem se pokusil upozornit ve vší skromnosti na své lidské kvality:

 

Já docela jiný jsem nežli si kdo o mně myslí
Jsem šlechetný udatný bystrý a moudrý pán
Jsem úžasně zdatný a částečně nezávislý
Mně skromnosti dar je osudem do vínku dán

Když plamen mé lásky srdce žen zažehne žehem
Já ruku svou pro jejich krásu do ohně dám
Já oči mám zaváté zdá se mi že nejspíš sněhem
A známo je o mně že dosti předností mám

V další části písně se pokusí Jitka Molavcová tuto mou výpověď bagatelizovat:

JM

Já žasnu co vlastností skvělých se ve vás tu sešlo
Vždyť ono by stačilo kdyby jich bylo jen půl

JS

Já divím se sám kolik nádhery do mně se vešlo
A pod její tíhou že dosud jsem nezahynul

JM

Leč zatímco zpíváme krutý čas kolem nás kvačí

JS

Já nemůžu za to že zdobí mě nejedna ctnost

JM 

Teď ale chci oznámit že už to pro dnešek stačí
A mám za to že jste se dneska už nachlubil dost

 

 

A jak je zvykem, nakonec hrst fotek. Má asistentka Ajrín pro vás vybrala snímky z oněch her, o nichž se zmiňuju výše. Ano, těch, které si zatím získaly sympatie těch diváků, kteří je viděli, ne však těch, kteří otálejí s jejich shlédnutím. Jestli je nezískají ani ty fotky, tak už nevím.

Několik písní z muzikálu Prsten pana Nibelunga najdete na CD s lákavým titulem GEORGE DRY – COMPOSER. Britský název má tento disk proto, aby bylo vidět, že composer je in.

 

 

Zlomené srdce lady Pamely, foto I. Zlámalová

Zlomené srdce lady Pamely, foto I. Zlámalová

Zlomené srdce lady Pamely, foto I. Zlámalová

Zlomené srdce lady Pamely, foto I. Zlámalová

Zlomené srdce lady Pamely, foto I. Zlámalová

Zlomené srdce lady Pamely, foto I. Zlámalová

Zlomené srdce lady Pamely, foto I. Zlámalová

Zlomené srdce lady Pamely, foto I. Zlámalová

Zlomené srdce lady Pamely, foto I.Zlámalová

Zlomené srdce lady Pamely, foto I.Zlámalová

Zlomené srdce lady Pamely, foto I. Zlámalová

Zlomené srdce lady Pamely, foto I. Zlámalová

Zlomené srdce lady Pamely, foto I. Zlámalová

Zlomené srdce lady Pamely, foto P. Sankot

Zlomené srdce lady Pamely, foto P. Sankot

Zlomené srdce lady Pamely, foto P. Sankot

Zlomené srdce lady Pamely, foto P. Sankot

Zlomené srdce lady Pamely, foto P. Sankot

Zlomené srdce lady Pamely, foto P. Sankot

Prsten pana Nibelunga, foto D. Dostál

Prsten pana Nibelunga, foto D. Dostál

Prsten pana Nibelunga, foto D.Dostál

Prsten pana Nibelunga, foto D.Dostál

Prsten pana Nibelunga, foto D.Dostál

Prsten pana Nibelunga, foto D.Dostál

Prsten pana Nibelunga, foto D.Dostál

Prsten pana Nibelunga, foto D.Dostál

Prsten pana Nibelunga, foto P.Sankot

Prsten pana Nibelunga, foto P.Sankot

Prsten pana Nibelunga, foto P. Sankot

Prsten pana Nibelunga, foto P. Sankot

Prsten pana Nibelunga, foto D.Dostál

Prsten pana Nibelunga, foto D.Dostál

Prsten pana Nibelunga, foto P.Sankot

Prsten pana Nibelunga, foto P.Sankot

Prsten pana Nibelunga, foto D. Dostál

Prsten pana Nibelunga, foto D. Dostál

Prsten pana Nibelunga, foto P.Sankot

Prsten pana Nibelunga, foto P.Sankot


Stará fronta zítra č. 29 – 19. červenec 2016

V minulém čísle Staré fronty ZÍTRA jsem zauvažoval o humoru. Dnes pokračuji.

 

O HUMORU, KTERÝ V SEMAFORU NABÍZÍME

Dávno, pradávno tomu, co jsme s Jiřím Šlitrem zakládali divadlo Semafor. Tehdy jsme si řekli, že ho vystavíme na třech základních kamenech:

 

HUMOR
HUDBA
POEZIE

 

(Sorry, tato věta má od roku 1959 už asi pětistou reprízu, ale pořád ji opakuju, protože nám vznikají noví a noví diváci a ti hloubavější se o historii Semaforu kupodivu zajímají. Ti ostatní k nám jenom chodí, což taky vítáme.)

 

Mluvím tu o třech základních kamenech, ale vlastně byly dva. Neboť:

hudba se bude snoubit s poezií v písních
a písně budou součástí našeho humoru

 

Pozor: tenkrát v roce 1959 nás nenapadlo proklamovat, že chceme hrát divadlo, to se jaksi rozumělo samo sebou. Divadlo jsme potřebovali proto, abychom měli kde ty naše základní kameny postavit, samo však základním kamenem nebylo.

To, že jsme neuvažovali o tom, jakou by mělo naše divadlo mít tvář, to bylo naše štěstí. Kdybychom zauvažovali, nejspíš bychom si celý ten Semafor rozmysleli, protože tolik soudnosti jsme měli, abychom věděli, že divadlo hrát nedokážeme. Byli jsme dobrodružná tlupa amatérů, která přizvala do hlavní role profesionála Horníčka (později Miloše Kopeckého nebo Františka Filipovského) abychom platícímu divákovi nabídli za jeho vstupné nějakou protihodnotu. Ta hra se jmenovala Člověk z půdy.

Ale pozor! V další inscenaci jsme se bez profesionální hvězdy obešli a diváci chodili dál. Ne proto, že bychom už tak skvěle hráli, či že by naše hry byly tak perfektní, ne, naše herectví bylo stále přibližně stejně mizerné (a v tisku nám to nikdo nevyvracel), ale chodilo se k nám kvůli muzice a kvůli legraci, která tam byla všudypřítomná. Hudbu u nás tehdy reprezentoval jazz a rock´n´ roll a humor, osobitý ráz, na který publikum ochotně přistupovalo. Že na písňové texty dokápla často krůpěj poezie, to platilo hlavně na intelektuály, kteří se tehdy o Semafor začali intenzivně zajímat a o mně, k mému překvapení, prohlásili, že jsem básník, což jsem do té doby netušil – chtěl jsem být komikem, nic víc.

Po celou dobu existence Semaforu hřměl v jeho prostorách smích – nikdo mi nemůže namluvit, že nehřměl. Smích se stal jakýmsi mým akustickým argumentem. K mé lítosti recenzenti posuzují v tisku pouze to ostatní a naše hlavní hřivna jim připadá nedůležitá. Chápu to. Rozebírat náš humor by znamenalo nejdřív mu porozumět. Protože se domnívám, že vyrábím-li směšno, které funguje, asi mu i rozumím, a tak se zde chci do jeho rozebírání pustit.

 

*

 

S Jiřím Šlitrem jsme si myslívali, že s lidmi, kteří postrádají smysl pro humor není něco v pořádku a že je dobré se jich stranit. Mýlili jsme se. Poznal jsem v životě lidi, kterým byl tento dar odepřen, a byli to bezvadní a dobří, mnohdy i moudří lidé. Shledal jsem, že smysl pro humor je něco jako hudební sluch. Ne každý ho musí mít. Ovšem rád se slejzám s lidmi, o nichž vím, že smích potřebují k životu stejně jako já. Je radost s nimi posedět, jsou to lidé, se kterými lze prořehtat celé odpoledne. A vzhledem k tomu, že smích prodlužuje člověku život, věnovat čas této blahodárné činnosti má smysl.

V Semaforu, v divadle které výrobou humoru proslulo, mám při představení možnost vidět z jeviště tři až čtyři řady – tam až dopadá světlo ze scény. A zvykl jsem si, že po každém gagu nebo vtipu na němž jsem si dal záležet, studuji tváře diváků. Skoro všechny jsou rozesmáté, rozzářené. Ale jen skoro. Jsou to tváře našich stálých zákazníků, kterým vděčíme za to, že jsme. Ale sem tam tu narazím i na tváře smíchem nedotčené. A ty jsem si jednou provždy roztřídil do několika kategorií.

 

*

 

Kategorie první: Jsou to ti, o nichž říkávám, že během představení myslí na to, že je čas vyměnit zimní pneumatiky za letní.

Důvod jejich návštěvy Semaforu může být různý. Protože tu převládají muži, mám za to, že mnozí k nám museli jít, protože si to přála jejich manželka. Šli, ale dávají manželce najevo svou nelibost. I když, pravda, zažil jsem jednou i muže, který se upřímně bavil, smál se a tleskal, zatímco manželka si pilníčkem šlechtila své nehty, aniž by za celý večer pozvedla oči ke scéně. Když si někdo dvě a půl hodiny dokáže brousit nehty, zasloužil by si, aby jeho čin byl zapsán do Guinessovy knihy rekordů.

Kategorie druhá: Přišli omylem.

Přišli, s přesvědčením, že Semafor je divadlo, kde se zpívá o tom, že „včera neděle byla a na okně seděla kočka“. Přišli si zavzpomínat jak si při písni Ach ta láska nebeská žmoulali ruce s milovanou bytostí. Mají stále před očima svá mladá léta, kdy si přes noc vystáli frontu na vstupenky, jenomže mezitím se to tehdejší „to všechno odnes čas“ stalo skutkem a my do nich místo toho Lysistratou či Prstenem pana Nibelunga. V jejich očích jsme něco jako zrádci. Myslím však, že si jen vybrali nesprávný kus, protože ani na pamětníky se u nás nezapomíná – na skladě máme vždy nějaké představení, ve kterém se ohlížíme nazpátek. K naší vlastní minulosti se neobracíme zády, i když je to velká konkurentka současného Semaforu.

Kategorie třetí: Diváci, kteří uznávají semaforskou poetiku a nadšeně tleskají i našim hrám, pokud připomínají opravdové divadlo.

Ale ouha! Ocitli se na představení, které má k opravdovému divadlu dost daleko. Tím, že jsme nesplnili jejich představu o tom, jak by mělo naše představení vypadat, jsme je zklamali a oni na tu naši představu nebyli ochotní přistoupit. Cítí pak intelektuální převahu nad tou rozesmátou tlupou diváků sedících vůkol a v jejich tvářích čtu, jak si váží sami sebe. Pokud jim zvyšujeme sebevědomí, má naše hraní i tentokrát smysl, byť trochu jiný, než bychom si přáli. Někteří z nich pak přijdou jindy na jiný kus, který přece jen trochu splní jejich očekávání a oni nám to dávají nadšeně najevo – už jsme zase jejich Semafor. A jiní už k nám přestanou chodit – nezasloužíme si jejich sympatie. Tím nechci říct, že by pravda byla vždycky na naší straně. Nejsem tak prostý, abych se domníval, že každé naše představení si zaslouží obdiv a o to víc si vážím diváků, kteří dovedou najít zdařilá místa i na hrách, které dopadly jinak, než by dopadnout měly. Ti čekají na každou příležitost, kdy nám svým smíchem můžou dát najevo, že si přesto rozumíme.

Kategorie čtvrtá: Divadelní vědci, recenzenti, zkrátka odborníci přes divadlo. 

Před časem jsme se zúčastnili divadelní přehlídky a v malém sále jsme hráli pro divadelní odborníky náš swingový muzikál o hodinách, které jdou pozpátku. Hra měla za sebou teprve šedesát repríz, ale to stačilo, abychom měli zmapováno, že publikum se dostává do varu zvolna, ale když se pak do něj dostane, dá nám to najevo bouřlivým smíchem. Který pak vládne až do konce, kdy graduje. Na oné divadelní přehlídce v sálku obsazeném divadelními teoretiky tato naše divadelní praxe vzala za své. Za celý večer tu smích nezaburácel ani jednou(!), netleskalo se a na závěr jsme se dočkali potlesku, kterému říkáme útrpák. V novinách se pak objevil těžce zdrcující posudek.

Odborníci nemívají obvykle ve zvyku se upřímně rozesmát, a to ani v tom případě, kdy o hře vydají kladné svědectví. Protože zatím co se publikum směje, odborník hodnotí. Nezazlívám mu to, je to jeho práce. Není mu dopřáno zapomenout po dvě hodiny na své poslání, která spočívá ve sledování na jaké úrovni odvádí herec svou roli, zda děj hry je strhující nebo ne, nebo zjištěním, že režisér není režisér. Za to však odchází od nás s názorem. Někdy kladným, jindy záporným. Divadelním odborníkům toto velí profese a mají náš respekt. Trochu je mi jich líto, že je jim odepřena schopnost nechat se unášet proudem humoru a na ostatní zapomenout. Jednou z mála výjimek je Vladimír Just. Píše kritiky a přes to se při představení směje. Jsem přesvědčen, že je to tím, že původně stál se svým bratrem na scéně a útočil na bránice svých diváků. Ví tedy, co to naše řemeslo obnáší a z tohoto hlediska soudí.

Kategorie pátá, výjimečná: Člověk, který svou návštěvu Semaforu  si zvolil jako nástroj pomsty.

Byl to například známý režisér, který se k nám chodíval potěšit a měl kdykoliv volný přístup, protože byl tak trochu členem souboru. Jednou si však lístek zakoupil – první řada střed – a při představení po několika minutách usnul. Několikrát za večer se sice trochu probral, ale pak spal dál. Nebo spíš dělal, že spí. Dalo by se věřit, že byl velmi unaven, kdyby tu ovšem nebyla ta maličkost: Chtěl totiž tuto hru režírovat, ale my jsme ji tehdy svěřili Jiřímu Menzelovi.

Jindy to byl zase novinář, který si rovněž zakoupil vstupenku do první řady (v obou případech šlo o to, abychom protest viděli). V hledišti, kde jako obvykle hřímal smích, seděl tento mstitel se svým kolegou s kamennou tváří a v polovině představení zanechali po sobě dvě prázdná místa. Své počínání pak vysvětlil veřejnosti článkem, ve kterém jsem byl vylíčen jako nesvéprávný ubožák. Takže i rozlitá žluč může být důvodem k návštěvě Semaforu. Zatím co u režiséra jsem důvod pomsty znal, u novináře mi zůstal utajen. Myslím si, že když psal ten nactiutrhačný článek, tak mu bylo dobře. A tak i v tomto případě byla naše práce trochu záslužná.

Kategorie šestá: Snobi.

Teď se, vážený čtenáři těchto řádků, prosím pěkně podrž. Čekáš nejspíš, že zesměšním pojem snob tak, jak se to všeobecně dělá. Ale já to udělat nemůžu. Byl jsem totiž původně taky snobem, a tak jsem si na vlastní kůži vyzkoušel, co ten pojem obnáší. A tuto zkušenost zatracovatelé snobství neabsolvovali. Když jsem se totiž jako mladý muž počal v Propagační tvorbě potácet mezi kvalitními výtvarníky, začal jsem s nimi chodit i na výstavy. Sám jsem, díky své zastydlosti, neměl na vystavené výtvory žádný názor, ale obdivoval jsem ty, kteří ho měli. Postávali před jednotlivými obrazy a pokyvovali hlavami, občas prohodili o vystaveném díle pár slov. To se mi líbilo. A tak jsem taky postával před jednotlivými obrazy a pokyvoval hlavou jako oni, a kdybych znal pár slov, která bych měl občas prohodit, prohodil bych je.

Pak jsem začal chodit na výstavy i sám, o moderním výtvarném umění nemaje ani šajna, ale ve výstavní síni se mě začal zmocňovat blažený pocit, že tak trochu patřím mezi tu útlou vrstvu zasvěcenců. A po čase jsem se naučil i prohodit pár hodnotících slov. Povětšinou to byla slova, která jsem si přečetl v katalogu. Byl jsem snob.

Ale když jsem absolvoval snad padesátou výstavu, zjistil jsem, že díla na mě opravdu nějak působí, a že to vlastně ani nemusím předstírat. A tu mně došlo, že přestávám být snobem. A proto si myslím, že snobství může být užitečnou cestou k poznání. Snob, který chodí na výstavy, do divadla a na filmy, listuje v knihách aniž by tomu všemu rozuměl, má přece jen k umění blíž než ten, kdo zůstává tím vším nedotčen. A pokud v něm zážitek zanechá nějakou stopu, má jeho snobství smysl.

Snobů si vážím taky proto, že mají, byť jen ze společenských důvodů, čich na to, kde se co zajímavého děje a kde je třeba se objevit. Když k nám začali proudit do Reduty hosté, z nichž snobství přímo čišelo, bylo jasné, že přestáváme být bezvýznamnou partou. Té by svou pozornost nevěnovali. Snob byl pro nás jakýmsi lakmusovým papírkem.

A sedmá kategorie? To jsou všichni ti ostatní.

Do Semaforu přicházejí pookřát, protože tam, kde prosmáli celé hodiny, je zalejvá blažená spokojenost. Tito diváci jsou našimi diváky, protože my jsme jejich divadlo. Pro nás jsou výhodní v tom, že nestudují kvality hry a tak jim ujdou různé větší či menší nedokonalosti. Oni totiž o nich soudí, že je to taková naše bezděčná specialita, a zvykli si na ně. A oni jsou ti, kdo se radují z každého kazu, který se na scéně před jejich očima zrodí, tleskají mu a rozesměje je jak herectvo z toho vyvázne. Jakoby si byli vědomi, že toto v Národním divadle nezažijou. Že by se Hamlet uprostřed monologu zarazil a pravil: Počkejte, ono je to vlastně jinak, teď vám to řeknu správně – toho se na seriózní scéně nedočkají. A u nás jo. A pokud by se to náhodou přihodilo v kamenném divadle, ručím za to, že v hledišti by zavládlo trapné dusno. V Semaforu taková věc diváky rozesměje. Proč? Protože nepředstíráme, že jsme Hamlety. Jsme něco jako kamarádi těch, co hledí z hlediště na nás, kteří se jim jevíme na jevišti.

Jsou to diváci, kteří dokážou každou naši hru shlédnout dvakrát, třikrát, a někteří i padesátkrát! A když těch her máme na repertoáru dvanáct, zkuste si spočítat … Ne, cifry zde nehrají roli. Roli tu hraje to vzájemné porozumění.

Tak to jsou ty kategorie, ku kterým jsem dospěl pozorováním semaforského publika.

 

*

 

Omlouvám se, že v dalších statích se budu při mapování humoru, často dovolávat své semaforské praxe. Odtud jsem své zkušenosti čerpal a nechci předstírat, že jde o plod mého abstraktního uvažování.

Začnu to od konce, dokud mám premiéru naší poslední hry (Zlomené srdce lady Pamely) ještě v živé paměti a znám její úskalí i její klady, takže nám může posloužit jako příklad. Tak tedy:

Přiznám se, že první část komedie jsem protrpěl v šatně. Mám tam odposlech a slyším nejen co se mluví na jevišti, ale i divácký ohlas. Ten se sice dostavil, ale v tak zanedbatelné míře, že jsem měl co dělat, abych přesvědčil sám sebe, že tam vůbec je. Občas se blýsklo na časy, to když dozněla skrze slzy odzpívaná stará lidová píseň o husičce, která plavala po Dunaji. (Zpívající dívky si původně myslí, že slova o myslivečkovi, který zastřelí starou a mladé nechá, se týkají jeho manželky a dcer.) Tam zazněl smích v kýžené intenzitě a pak to zase zavládl útlum, kdy smích jen ševelil. V jiném divadle by to bylo v pořádku, ale na Semafor to bylo málo.

Po celou dobu hráli na scéně herci. Dva klauni, Molavcová a Suchý, zatím čekali v zákulisí na svůj výstup a vzájemně se utěšovali, že to zase až tak hrozné není. Když pak klauni předstoupili před publikum, splnili své zadání. Smích, který se z hlediště ozýval, měl už obvyklé decibely. O přestávce spadly ze srdcí dvou komiků na prkna Semaforu dva kameny.

A pak se stalo něco důležitého: zafungovala má teorie, že jakmile se divák jednou důkladně rozesměje, je pak ochoten smát se všemu. První výstup v druhé polovině představení rozjeli tři mládenci, kteří zpívali písničku a doplňovali ji znamenitou choreografií, kterou stvořil Petr Šudoma. Hlediště zaburácelo a potlesk a halekání nebraly konce. Bylo vyhráno. Každý další vtip, každý další gag už zabíral, a finale večera bylo, s odpuštěním, triumfální. Tak se to jevilo mně, autorovi toho všeho, který je zahleděný do svého způsobu práce. Neboli viděno neobjektivně.

Na tomto případě chci dokumentovat váhu, kterou přikládáme našemu publiku. Jsme s ním tak sehraní, že stačí aby nám dalo nesmíchem pokyn a my zbystříme. Pak už stačí, abych si s některými soudnými diváky pohovořil, a oni mě nasměrují. A tak jsem pochopil chyby, kterými byla velká část první poloviny představení postižena. Ta první chyba (jak jen jsem to mohl pominout!) spočívá v tom, že část publika si nekupuje program, druhá část si program koupí, ale pročítá si ho až doma. A tak mnoho diváků zaskočí, že jindy uvolněné chování herců na scéně je dnes toporné, dialogy pokroucené, a to proto, že náš kus je jakousi variací na příběhy někdejší červené knihovny a odehrává se na samém začátku třicátých let. Ti, kdo sledovali filmy pro pamětníky, jistě mi dají za pravdu, že počínání herců, mnohdy i významných, je v nich velmi často za hranicí únosnosti. A povětšinou pochopili náš záměr. Ty, co nepochopili, jsme uvedli ve zmatek.

To, jak diváci přijali naše Zlomené srdce lady Pamely byla pro mě dobrá lekce. Neuštědřili mi ji teoretickým rozborem, nýbrž jednoduše prostřednictvím smíchu. Jejich důraznou připomínku mně nezbylo než akceptovat, protože divákům věřím – vědí co po nás mají a nemají chtít. A tak při jedné z dalších repríz jsem před představení umístil „zprávu radiožurnálu Praha“, kde hlasatel oznamuje způsobem rozhlasových hlasatelů dávných dob, že jde o srdceryvný příběh z červené knihovny. A ejhle, třicetivteřinová informace způsobila, že reakce při oné první polovině představení byly od té chvíle zřetelně spontánnější. Přede mnou jsou divadelní prázdniny, a tak, podaří-li se mi, vymyslet do oné první půlky naší komedie pár dalších gagů, o budoucnost naší hry o Pamele netřeba mít obavy.

Tak toto je první doklad toho, jaký vliv mají na naši práci signály, které vznikají na základě jakési metakomunikace s publikem, které nám svým smíchem vysílá signály. Reakce diváků nejsou totiž kritikou, je to referendum.

 

*

 

V předešlé kapitolce jsem naznačil, jak nás humor sbližuje s naším publikem. Přesněji by se dalo říct, že nás sbližuje skutečnost, že humor preferujeme přede vším, a že náš divák k nám chodí v první řadě za ním. Mám-li tu uvést genesi tohoto vztahu, musím se vrátit v čase zpět do let, kdy jsem byl velmi mlád, neboli musíme couvat směrem ke středověku.

Mnoho let unavuji své diváky informací, že k tomu, co dělám, mě nasměroval britský komik George Formby a po něm dva čeští klauni, Voskovec a Werich. A tak to zde už jen připomenu, stejně jako fakt, že právě V + W ve mně vyvolali potřebu vystupovat ve dvou.

Tenkrát se našel člověk, který měl podobnou touhu, protože měl i podobné vzory: V + W. Byl to Jiří Šlitr, mladý právník. A také výtvarník, pianista a skladatel. (Mluvím zde pořád o tom jednom člověku.) Dohromady nás dal jistý pan Osud, kterého si lidstvo vymyslelo. Nebo si on vymyslel lidstvo? Kdo ví, jak to všechno bylo… Jisté je jen to, že jsme začali psát písničky, mezi nimiž ty veselé a směšné silně převládaly. A posléze jsme se dopracovali k tomu, že jsme stáli vedle sebe na scéně, abychom po večerech hleděli do rozesmátých tváří. Humor, který stvořil Jiří Šlitr se tu pokusím později ještě podrobit jakémusi rozboru.

Když Jiří Šlitr opustil náš neblahý svět a s ním i naše blahé divadlo, našla se další bytost, v níž byl velký potenciál humoru ukryt a jednoho dne vyhřezl v nečekané intenzitě a my jsme žasli. Že jde o Jitku Molavcovou snad ani nemusím říkat. Zase ten Osud. Později tu vydám svědectví i o jejím zvláštním daru, kterým si podmanila statisíce spoluobčanů, ne-li víc.

Recenzentka, která hořekovala, že Jitka Molavcová obětovala svůj herecký talent na oltář Semaforu, vycházela z přesvědčení, že seriózní herectví je víc, než schopnost atakovat diváky silou humoru. Jakoby tyto dvě kvality nemohly žít vedle sebe, aniž bychom porovnávali, která z nich je větší. (Co je víc: brambory nebo pšenice?)

Šlitr a Molavcová, to jsou dvě osobnosti, na kterých je vysta-věna legenda Semafor. Obě spojuje láska k hudbě a k humoru. A já se k nim, s dovolením, přidám. Tato naše trojka se hlásila k od-kazu Osvobozeného divadla, Jiří Šlitr se stýkal jak s Jiřím Vos-kovcem, tak i s Janem Werichem, já už jen s Janem Werichem, ale s Jiřím Voskovcem jsem vedl dosti košatou korespondenci. A Jitka Molavcová se znala už jen s Janem Werichem a to, že když Jan Werich, se dověděl, že je jí dvacet sedm let, řekl: To jste už te-dy stará bréca, to Jitka dodnes považuje za vyznamenání, význa-mnější než titul národní umělec. *)

Naše závislost na vzorech V + W vznikla, když jsme si uvědomili, že ti dva byli vynálezci nového humoru. Jan Werich mi jednou věnoval celou svou sbírku gramofonových desek, povětšinou His Masters Voice, na nichž byly zaznamenány hlasy komiků jeho mládí. Tím významně doplnil mou stávající kolekci, protože já jsem sbíral totéž. A tak jsem měl možnost poznat, co ti dva študenti původně milovali a od čeho se posléze, když začali moudřet, distancovali. Byl to pivní humor, pronášený většinou hlasy různě zpitvořenými. Tak například Alois Tichý, jeden z nejslavnějších, prohlašuje na fonografovém válečku směšně huhňavým**) hláskem:

„… ta moje mi to ženský pohlaví tak zvošklivila, že se nemůžu na ženskou od padesáti let nahoru ani podívat.

Tím se na samém počátku dvacátěho století bavili naši bodří dědečkové v pražských „zpěvních síních“. A tehdy dva mladíci, ovlivnění jazzem, bauhausem, dadaismem a veškerou modernou té doby, vedli své dialogy zcela novými cestami:

V+W pochodují

V: Levá – levá – levá – –
W: Co levá?
V: Co? Noha!
W: Tak to řekněte. Slyším levá, pomyslím si třeba levá ruka – –
V: No a co by bylo?
W: Co by bylo! Mávnu levou rukou a rázem máme čtyři sirotky.
V: Jak to? Jaké sirotky?
W: Ubohé.
V: A čípak sirotky?
W: No toho stařečka, co šel náhodou okolo a co jsem ho zasáhnul, když jsem mávnul rukou.
V: A ublížil jste mu?
W: Ne, zabil jsem ho.

Tak tomu se zase smála mládež ve dvacátých létech století rovněž dvacátého. Aby bylo jasno: ten humor našich bodrých dědečků neodsuzuji a dívám se na něj s vlídnou shovívavostí, pokud reprezentuje svou dobu.

Pokračování příště.

 

 

________________________________________________________________

 

*) bréca, -i, ž. – vulg. nadávka ženám: stará b.(Šal),
národní umělec byl čestný titul, udělovaný jako nejvyšší pocta umělci. (v ČSSR po vzoru SSSR – dodávám).
Slovník spisovného jazyka českého.

 **) huhňati ned. (1.j. –ám) mluvit nosem, s nosovým pazvukem: expr. opilec cosi huhňal mluvil nesrozumitelně.
Slovník spisovného jazyka českého.

 

 

Rekapitulace uplynulých dnů:

Divadlo Semafor ukončilo svou 56. sezónu a mně nastaly prázdniny. To znamená, že večery mám pro sebe a to je pro mne vzácnost. Přes den mám úkolů dost, ale večer si budu připadat jako normální člověk, který po šichtě usedne k tomu, co ho baví a těší, a relaxuje.

Nicméně nezahálím. Pokračuji v práci na muzikálu, kterého by se mělo ujmout velké divadlo. Michal Pavlíček skládá hudbu a já příběh a texty k jeho písním.

Taky jsem dokončil hudbu ke Skleněnému prknu, což je semaforský muzikál, který by měl mít premiéru 27.10. 2016. a pouštím se do návrhů kostýmů a scény.

Když už je řeč o mé výtvarné činnosti, 5.července jsem v Manětíně zahajoval svou výstavu – den poté, co jsem vystupoval s Jitkou M. na Velehradě ve velké cyrilometodějské televizní šou, a poté co jsem úspěšně absolvoval zánět ústní dutiny, se kterým jsem musel trávit pět dnů v posteli. Pět dnů v posteli – to není tak špatná věc, ale se zánětem ústní dutiny?!

Dokončuju taky tu knížku o klaunovi, který si povídá s Bohem – práce na ní byla velmi rozvleklá. Deset let? Nebo dokonce patnáct? A přitom to bude knížka poměrně útlá, ale neustále jsem ji předělával, protože toto téma se nedá brát na lehkou váhu.

A taky chystám vydání dalších DVD, mapujících představení Semaforu od první hry po dnešek.

Kromě toho chci taky realizovat dovolenou občasnými výlety do českých míst, která stojí za návštěvu. Ajrín pak o tom podá fotozprávu, podobnou té o návštěvě Manětína, kterou můžete najít na mém fejsbuku.

Jo, a když je řeč o paní Ireně Zlámalové, neboli Ajrín –  v Semaforu chystáme večer, na němž se představí jako interpretka svých písní (pozoruhodných!), doplněných promítanou výstavou šperků z její dílny a četných fotografií. Večerem ji bude doprovázet Jitka Molavcová a Jiří Suchý, neboli já, a ještě několik členek našeho divadla. Stane se tak v říjnu.

 

NAHLÍDNUTÍ DO ARCHIVU

slitr

Jiří Šlitr sleduje svého partnera, kterého se zmocnila filmařská vášeň a tak si zakoupil kameru AK 16, neboli Pentaflex.

*

FOTOZPRÁVA O VÝLETĚ DO VETEŠNICTVÍ V MARTINICÍCH

(fotila Ajrín)

O svých prázdninách jsem si dopřál dva dny dovolené. Ten první jsem prožil v neobyčejném vetešnictví, které na zámku v Martinicích vytvořil pan Pavel Kuře.

IMG_20160715_161526_905

První zleva je pan Pavel Kuře. Majitel tohoto království.

 

…a začala prohlídka…

Samozřejmě, nejvíc mě zajímaly gramofonové desky. Sbírám je už od roku 1946, a tak jich mám hodně. Ale furt to nestačí.

Sklo, porculán, bicykly, rámy, knihy, gramodesky…

Seznámení s knihovníkem, který se snaží vnášet do neskutečného množství knih systém. Připadá mi jako Sysifos.

Ztracen mezi knihami.

Takže takhle to vypadá ve Vetešnictví na zámkuv v Martinicích.

 

***

Stará fronta zítra č. 28 – 11. června 2016

 

JIŘÍ SUCHÝ: MINULOST, PŘÍTOMNOST A BUDOUCNOST HUMORU

 

Kdysi jsem kdesi napsal děsně moudrou větu – myslím, že do programu nějaké naší hry. Nevím už které, ale nebudu ten program hledat – nechci vás zdržovat. Spokojte se, prosím, s tím, že tu řeknu svými slovy, o čem ta věta byla. Ta věta byla o tom, že je vědecky prokázáno, že smích prodlužuje člověku život, a tak si myslím, že ty tři stovky za vstupenku do Semaforu nejsou  z tohoto hlediska zas až tak moc.

Vědci – smícholozi – nám předkládají důkazy, které nechápu, ale kterým věřím. Primář MUDr. Karel Nešpor, CSc., například píše, že sledování veselých filmů snížilo spasticitu bronchů po metachokinu. A já ani vteřinu nepochybuji o tom, že spasticita mých bronchů díky mým milovaným klaunům Laurelovi a Hardymu skutečně klesá.

Ne, neznevažuju ta bádání, zabalená do slov mně nepochopitelných, a věřím, že díky sekreci endorfinů zvyšuje smích odolnost proti bolesti, a věřím i v další předkládané důkazy. Myslím si dokonce, že kdybych denně neprořehtal minimálně hodinu, odpočíval bych už dávno v pokoji, což ostatně občas dělám, byť v jiném slova smyslu. K tomu abychom se smáli nám dopomáhá tzv. humor. Zapamatujte si, prosím, to slovo. Je životně důležité.

Humor má mnoho podob. Vezměme si třeba jen takovou anekdotu. Kolik druhů anekdot existuje! Anekdoty politické, erotické, o Skotech, židovské, anekdoty postavené na černém humoru, anekdoty o blondýnách, anekdoty o policistech…

Jak tak doba plyne, dnes už celá řada anekdot, kterým se smáli naši předci, nefunguje. Tak například anekdoty o manželkách (velmi často čekajících na manžela s válečkem na nudle v ruce s úmyslem vytvořit mu na hlavě směšnou bouli), anekdoty o zapomnětlivých profesorech, anekdoty ze školního prostředí – hodina přírodopisu:

– Pověz nám, Pepíčku, kolik má pavouk nohou.
– Vaše starosti bych chtěl mít, pane učitel.

atd. atd.

I samotný humor jako jev by se dal takto rozškatulkovat, ale co bychom z toho měli? Pro náš účel snad postačí, když připomenu termín chytrý humor. V minulosti byl tímto titulem poctěn humor Miroslava Horníčka. Opakem byl humor laciný, který bujel na estrádách.

Chytrý humor se obešel bez vulgarit, ale za to vyžadoval od posluchačů cit pro jazyk, pozornost, potěšení z toho, že se nesměje volovinám a taky alespoň mírně nadstandardní dar inteligence.

Když na divákovu otázku: „Kam se poděje tma, když se rozsvítí?“, odpověděl Horníček: „Tma je tam pořád, jenže není vidět“, vnímavý divák ocenil jednak kvalitu vtipu a zároveň i Horníčkovu jedinečnou schopnost reagovat na otázku samu o sobě vtipnou ještě větším humorem.

Kde jsou ty časy, kdy dialog, v němž Jan Werich vysvětluje Miroslavu Horníčkovi, jak se středověk posouvá s přibývajícími věky stále dál k našemu současnu, dokázal rozesmát plný sál divadla ABC. A že je to dialog, který naložil na mozkový potenciál diváka pořádný úkol! Ale diváci to zvládli. Tehdy. A když tak čtu, kterak jeden z tvůrců televizní Partičky vysvětluje, jak je Horníčkův a Werichův humor pasé, tak s ním souhlasím. Jen – na rozdíl od něj – dodávám: bohužel.

V Semaforu mi šlo a vlastně dodnes jde o to, aby se člověk od srdce nebo od plic zasmál a odcházeje z divadla nemusel se stydět sám za sebe. Aby měl dobrý pocit, že se smál jaksi na úrovni.

Je to známá historka: počátek 19. století, do ordinace vstoupil muž a stěžoval si doktorovi na trudnomyslnost. Propadal melancholii a byl vnitřně rozháraný. Lékař mu doporučil léčbu smíchem: „Běžte se podívat do divadla Funambule na mima Deburaua, ten vás rozesměje.“ Ano, už tehdy se našel lékař, který doporučovat smích jako terapii! Malý problém však byl v našem případě v tom, že nešťastný muž smutně odpověděl: Já jsem Deburau.

Z toho vyplývá, že dělat humor je věc, která se nedá vyložit jednoduše. Osudy těch, kdo humor vyrábějí, svědčí o tom, že proces a výsledek jsou často vůči sobě v jakémsi rozporu. Nejen Deburau, ale třeba i takový Michail Zoščenko. Když se člověk řehtá nad jeho knihou, tuší, co o sobě napsal on sám?

„Byl jsem:
6x vězněn,
1x odsouzen k smrti,
3x raněn,
2x jsem spáchal sebevraždu,
3x jsem dostal pořádný výprask.
K tomu všemu nedošlo z nějaké touhy po dobrodružství, ale „jen tak“, byl jsem smolařem.
Teď jsem si vysloužil srdeční vadu, a proto jsem se stal spisovatelem.
To by tak bylo všechno.“

Humor je milovaný a zároveň podceňovaný. Vždyť jsou to jenom srandičky – to je názor nejen prostého člověka, ale i mnohého intelektuála. Říkám mnohého, a ne každého – v tom je rozdíl.

Nikdo neví kolik třeba potu
Aby se v sobotu
Povedlo dvěma komikům
Rozhejbat publikum
A když jo tak je to
Vážně unikum

zpívali Voskovec a Werich ve hře Fata morgana (1929). A já to můžu dnes (2016) potvrdit. Kdykoliv píšu novou hru, mám strach. A jsou na to svědci. A čehože se bojím? Že se mi nepodaří „rozhejbat publikum“, jak říkali moji předchůdci.

Myslím, že je už konečně veřejným tajemstvím, že kloudného příběhu se divák na scéně Semaforu nedočká. Prostě není mi dáno. Nestalo se, že by se náš divák bál o osud hlavního hrdiny, že by doufal v potrestání padoucha – tyhle věci jsou našim divákům jedno. Dokonce mám pocit, že většině diváků po představení ani nedojde, že hra nějaký děj vůbec měla. Náš divák ale velmi dobře vnímá humor, který se ze scény na něj řine. To vím, protože smích publika je mi toho důkazem. A ten je náhradou za regulérní dramaturgickou stavbu díla – na tu se chodí zase do jiných divadel.

Před časem jistý novinář, zalykající se nenávistí k Semaforu, napsal něco v tom smyslu, že diváci se mi smějou ze soucitu. Snažím se být k sobě kritický, ale v tomto případě vím bezpečně, že blb nejsem já. Dovede si někdo představit občana, který bude, mnohdy opakovaně, platit tři stovky vstupného jen proto, aby mi přišel projevit soucit? A že by takových bloudů byly tisíce? Ale to odbočuju. Chci vlastně říct něco jiného, že humor, který až doposud kanul – a tajně doufám, že nadále pokane – z našeho jeviště, vzniká ve stavu strachu.

Za ta desetiletí jsem si zmapoval onu alchymii, která probudí v organizmu diváka proces, odborně popsaný panem primářem Nešporem. Taky bych se rád pokusil o rozbor tohoto jevu, byť jen z mého hlediska. Ale nevím.

Jak je možné, že mě napadají vtipy – a že jich byly za ty roky stovky nebo snad i tisíce – to opravdu nevím. Dovedu jen odhadnout, který z nich zabere a který ne, a to skoro neomylně. A přece! Občas se ve hře vyskytne vtípek, který je můj miláček, a ten pak vzbudí na tváři diváka jen letmý úsměv, ale vzápětí se tentýž divák na celé kolo rozesměje něčemu, o čem jsem se domníval, že vzbudí na jeho tváři jen letmý úsměv.

A aby věc nebyla tak jednoduchá, druhý den je náhle reakce opačná. Můj miláček vtípek konečně zabere – ale dalších dvaatřicet repríz zas na tváři diváka vyvolává jen letmý úsměv.

Jak s Miroslavem Horníčkem, tak s Janem Werichem jsme často mluvili o našem řemesle. Oba pánové byli toho názoru, že napsat vážnou hru je lehčí než napsat komedii, nebo dokonce crazy komedii. Svědčí o tom i skutečnost, že málokterý teoretik se pokusil o rozbor humoru, zatímco rozebrat drama se nezpěčuje. Ono je to taky důstojnější. Dokonce podezírám některé z nich, že je to způsob jak zviditelnit své intelektuální kvality – humor je přece jen pokleslejší umělecká forma.

Píšu ty své komedie s úmyslem rozesmát diváka. Můj úmysl mi povětšinou vychází – diváci se smějou a někteří mi dokonce píší psaníčka o tom, jak se nasmáli. V recenzích se pak dočítám, jak se mi hra povedla, nebo nepovedla – a proč, dozvím se, kdo hrál špatně a kdo dobře, jak jsem dopadl jako režisér, ale o humoru ani zmínka. A přitom to je ten nejzákladnější kámen, na němž stojí už bezmála šedesát let naše existencce. Pokusil jsem se v minulosti v různých článcích a rozhovorech vzkázat recenzentům, že bych potřeboval vědět, jak si mého humoru cení. Nedočkal jsem se. Nejspíš nepochopili, že humor je naše hřivna, a to ostatní je jen přidaná hodnota! Vytrvale se zaobírají tím, co nedovedu, a tomu, co mi jde, nevěnují ani trochu pozornosti. A nejhorší na tom je, jak se berou vážně. Bože můj, jak já je chápu! Vždyť oni dělají ve svém oboru jen to, co dělám ve svém oboru já: věnuji mu veškeré své úsilí a schopnosti – a taky se beru vážně, i když ne zas tolik.

Do pátrání v labyrintu humoru se nikomu nechce, a tak se o něj pokouším sám a jen pro svou potřebu. Hledám, sleduji, porovnávám, činím si úsudek, a poznané pak se snažím zužitkovat. Je to nesmírně zajímavá práce, ale kdybych si ji nemohl neustále ověřovat praxí, asi by mě nebavila. Takže chápu divadelní vědce, kteří se humoru vyhýbají; vědec, má-li objevit nový bacil, musí ho objevovat koukáním do mikroskopu, a ne uvažováním za psacím stolem. Já si své názory ověřuju koukáním do rozesmátého hlediště.

Že je humor záležitost generační, to si ověřuju večer co večer. Na každém představení sedí v hledišti určitý počet mladých lidí. Někdy víc, jindy míň, ale vždycky. Jejich tváře mě zajímají nejvíc. Čtu si v nich zprávu o budoucnosti Semaforu. A tak dnes vím, že naše hudba už ty nejmladší povětšinou nevzrušuje. Ne vždy a ne všecky, ale většinou ne. Ostatně, mě ta jejich taky moc nevzrušuje, i když se snažím. Ale o humoru jsem se vždycky domníval, že směšno funguje napříč generacemi. A víte, že ne?

Velmi často se stává, že v hledišti divadla hřmí smích. (Až jednou dohřmí, diváci k nám přestanou chodit.) A ejhle, mezi smějícími se sedí šestnáctiletý hoch a hledí před sebe, aniž by hnul brvou. Nevím, co si myslí o těch kolem, kteří burácejí. A smějou se i vrstevníci toho hocha. On jen sedí a hledí. Když se publikum roztleská, tleskne třikrát aby se neřeklo, a pak opět složí ruce v klín. Co si asi myslí? Nepochopil vtip? Anebo pochopil – a připadá mu vousatý jako nám připadají Vilímkovy Humoristické listy? Nebo humor nepotřebuje ke štěstí a do Semaforu přišel omylem? Snažím se tomu přijít na kloub.

Kdysi jsme se dopustili s Jiřím Šlitrem takové malé opery. Jmenovala se Dobře placená procházka. Byla postavena na standardním semaforském humoru. V Semaforu ji režíroval Ján Roháč, Miloš Forman pak jeho inscenaci převedl do filmové podoby a posléze z té naší komorní opery udělal velkolepou inscenaci v Národním divadle. Před časem ji uvedlo Klicperovo hradecké divadlo v režii mladého Radka Balaše.

Seděli jsme na představení s Jitkou jako zmrazení. Křehká poetika hry byla v hajzlu – řečeno v duchu té inscenace, kde WC hrál poměrně významnou roli. A zatímco u nás Teta z Liverpoolu (Hana Hegerová) zemře na pohovce na infarkt, v této inscenaci je umlácena baseballovou pálkou. Objevil se tam i Superman a nevím-co-ještě. Když jsem vyslovil podiv, byl jsem poučen, že hra dostala tento háv proto, aby byla přístupnější mladým.

Chtělo se mi dodat: mladým hovadům. Protože znám mnoho mladých kultivovaných lidí, kteří vnímají moderní umění, a přitom dokážou oželet vulgarity, brutality a podobné atributy současné progrese. Nebo se mýlím? Prodaná nevěsta, v níž by Kecal nedostal přes držku, by byla pro mladého člověka skutečně nestravitelná? Kam jsme se to dostali!

Občas, když jsem vyzván, abych někde uskutečnil tzv. besedu s umělcem z Prahy, jedu tam s nadějí, že najdu odpověď na tuto svou otázku. Většinou jsou to totiž besedy s mladými lidmi. Jezdím tedy na ně s nadějí, ale smůla je, že na univerzitní půdě nebo na shromáždění mladých lidí s nadstandartní inteligencí se objektivní pravdu nedozvím. A kdybych si chtěl své poznatky doplnit na besedě s průměrnou mládeží, tak na ni nikdo nepřijde.

A zatím běží sezóna za sezónou, divadlo je třeba naplnit a já vím, že ho naplní jen příslib smíchu – na ten se k nám chodí, a tak je to všechno na mně. A jsem rád. Opakuji si s Voskovcem a Werichem, že nikdo neví, kolik třeba potu, aby se mi povedlo rozhejbat publikum, a věřte mi to, nebo nevěřte, mám docela rád i ten strach, o němž jsem se tu zmiňoval. Ten mi totiž dělá z psaní dobrodružství.

Jenomže ke své lítosti zjišťuju, že pro intelektuální elitu, které si jinak velice vážím, jsme něco jako pro mě ta Dobře placená procházka v Klicperové divadle, jehož si jinak taky velmi vážím. A někdy mě tak napadá, že chyba není ani tak v oné intelektuální elitě, ani v mladých lidech prahnoucí po „akční podívané“, ba ani ve mně, nýbrž v době. V době, která se obejde bez poezie (náklady lyriky jsou nesrovnatelně nižší, než byly třeba v roce 1960,) v době, která se obejde bez tolerance k odlišnému názoru (kdo si nemyslí to, co my, je idiot), v době, kdy televizní stanice mezi sebou provozují dostihy v počtu mrtvol…  V době, kdy politik musí být zároveň sprosťák, aby se zavděčil širokým vrstvám…

V této době provozovat humor našeho ražení je, myslím si, záslužná věc. Nejsem tak prostý, abych si od toho sliboval, že razíme tomuto humoru cestu do budoucna – jeho smysl je jiný. Chceme aby v Semaforu nacházeli útočiště lidé, kterým je z pokleslého humoru nevolno, kterým v jiném humoru zase uniká ono směšno, protože mají na humor odlišný názor. Chceme, aby se u nás potěšili lidé, kteří humoru, jenž se snaží vycházet z tradic V +W či Horníčka, zkrátka přivykli – pro ty je tu Semafor a nemá jiné ambice, než poskytovat těmto slušným zájemcům své služby. Jinými slovy, chcete-li po nás progresivní divadlo, slibuji, že nepochodíte. Děláme prostě to, co dovedeme.

S nezájmem, který nás po poslední léta provází ve sdělovacích prostředcích, jsem se smířil od té chvíle, kdy stačí, aby nám do divadla natekla voda. Tehdy jsem se ocitl na titulních stránkách časopisů v barevném provedení a novináři si u mě předávali kliku, zatímco když po několika měsících napíšu novou hru, předám ji souboru a další měsíce trvá perné zkoušení, uskutečníme premiéru, která rozesměje a roztleská publikum, objeví se v tisku dva tři článečky, a někdy ani to ne. Dá se to pochopit: zatímco hra, na kterou se během několika roků dostaví dejme tomu sto tisíc diváků, nemůže konkurovat zatopenému divadlu, protože povodeň se koná jednou za pět set let a zájemců o ni jsou miliony. Napustit divadlo vodou a hrát divákům ve skafandrech by bylo řešení. Myslím ale, že by to bylo natolik technicky náročné, že by nám na to nestačilo ani tisíc grantů. A dostat od magistrátu tisíc grantů by znamenalo, že by nás ostatní divadla umlátila baseballovými pálkami.

Příště se na téma humor rozepíšu systematičtěji, než se mi to povedlo v těchto roztěkaných řádcích…

*

JE TOMU PADESÁT LET,

co se v Semaforu konaly dvě premiéry v těsném odstupu – ta první 28. 9. 1966, ta druhá den poté: Benefice a Ďábel z Vinohrad. Pozvánka na premiéry vypadala takto:

img623

 

Hrál jsem tam potulnýho komedianta, který s sebou světem vláčel holku – jmenovala se Káča a hrály ji střídavě Magda Křížková a Lenka Hartlová. Toto je Lenka Hartlová:

img626

 

Přes přestávku Káča vyrostla, a tak ji musela v druhé polovině večera hrát Zuzana Burianová. Ferdinad Havlík a Evžen Jegorov se tu uplatnili nejen jako hudebníci, ale i jako herci.

img619

 

Na dalším snímku meditují oba potulní komedianti nad kozí lebkou, zda by se s ní dal hrát Shakespeare. Káča se vnutila do role Ofelie a hrála se semaforská variace na téma Hamlet.

img615

 

V druhé polovině Káča v dospělé podobě hrála se mnou variaci na téma Faust. A nakonec se sešla se svým dětstvím, abychom všichni tři zazpívali finalovou písničku:

Bloumáme v povětří
Nedbáme na rady
Nikdo nás nešetří
Nemáme doklady
Náš cíl je vzdálený
Za modrým obzorem
Krásný a schválený
Národním výborem

img614

 

 

Druhý den měl premiéru Ďábel z Vinohrad.

img618

 

Jak bylo jeho zvykem, obklopil se Jiří Šlitr nejrůznějšími dívkami, jejichž jména jsou mi dnes už utajena.

img622

 

Byly ale mezi nimi Miluška Voborníková a Naďa Urbánková.

img621

 

Na dalším snímku studuje Jiří Šlitr nohy Milušky Voborníkové pohledem znalce. Myslím, že text ústřední písně, který jsem pro něho napsal, lze považovat za výstižný:

img617

 

Mějte se dámy dnes
Přede mnou na pozoru
Se mnou si není
Radno hrát
Plá ve mně vášní běs
Mám v srdci tolik vzdoru
Vždyť jsem ten nespoutaný
Ďábel z Vinohrad

 

 

Benefice byla vybrána francouzským manažerem na festival Divadlo národů, který se odehrával v divadle Odeon v Paříži.

Pro francouzské publikum jsem uchystal speciální verzi, kde obsah česky zpívaných písniček vysvětlovala Magda malé Francouzce Monice Jimini.

img613

 

Monica byla členkou sourozenecké skupinky Les Jimminis 3 – a já už dnes nevím, která z těch tří je ona.

img612

 

A na závěr ještě jedna fotka – před divadlem mě nafotil fotograf, který, žel, nezanechal na rubu snímku svůj copyright, a tak mi zůstal neznámý.

img616

 

Pokud byste měli zájem přečíst si libreta obou těchto her, dostal jsem avízo z obchodu Klokočí (Dejvická 27), že mají, jako snad poslední prodejna, ještě na skladě zbylé Encyklopedie Jiřího Suchého (to je ten, který tu je na fotkách z Benefice). Encyklopedie je dvacetidílná, ale není ji třeba kupovat celou, prodávají se i jednotlivé zbylé díly – pokud někomu některý schází. Benefice a Ďábel z Vinohrad se nacházejí v desátém dílu. A prodávají se za 149 Kč.

 

Když už jsem začal tu reklamní kampaň, rád bych upozornil na DVD, na nichž chceme během příštích čtyř roků zachytit celou historii divadla Semafor.

 

Momentálně jsou k mání tyto hry a filmy firmy Perplex.

 

 

*

Abych zbytečně nezahálel, píšu taky humoristický román. Pro zajímavost vám tu předkládám fragment. Jednu kapitolku jako ukázku:

 

ROZHŘEŠENÍ

 

Ačkoliv mé členství v klubu mi přineslo už několik výhod, v mé hlavě se usadily neblahé myšlenky. Nebo lépe – pochybnosti. Je počínání klubu skutečně morálně v pořádku? Případ Pes Apolenky Kalouskové jsem měl vyřešen: neukradli jsme ho a odměnu jsme dostali poprávu. Teď mě ale trápilo vyloupení zlodějovy garáže. Stokrát jsem si opakoval, že okrást zloděje je vlastně akt spravedlnosti a nelze proti němu nic namítat. Ale přece jenom! Kdybychom ukradené věci vrátili původním majitelům, to by bylo něco jiného. Ale my jsme si je buď ponechali, anebo prodali vetešníkům. Víno, které jsme potom pili na zdraví zesnulého Václava Budínského, mně hořklo na rtech a stával jsem se zádumčivým. Pak mě napadlo vyhledat nějakého zpovědníka a vyznat se mu ze své viny – ale ne, to nepřipadalo v úvahu. Musel bych se přiznat i k dalším hříchům – a mezi nimi bylo několik, které jsem si zatím hodlal nechat pro sebe. A tvrdit mu, že jsem okradl zloděje a jinak jsem bez hříchu, to nevypadalo příliš pravděpodobně. Nicméně začal jsem bezmezně toužit po rozhřešení. Snad by mě zbavilo pocitu, který si vláčím životem.

A tak jsem se nakonec přece jen rozhodl vyhledat kněze a připustit, že krom okradení zloděje mám i další hříchy. Budu mít jednou konečně v duši uklizeno. Tahle myšlenka byla povznášející.

Zpovědnice se nacházela v temném koutě kostela, již tak dost temného. V ní seděl stařičký farář, jemuž milosrdenství zářilo z očí, a čekal, jestli se dostaví nějaký hříšník. V lavicích posedávalo několik starších žen, dva tři muži a jedna dívka. Přistoupil jsem ke knězi a on vlídně pokynul, že mohu přikleknout. Přiklekl jsem a spustil jsem bez úvodu: Okradl jsem zloděje. A tu jsem s hrůzou zjistil, že ten muž je poněkud nedoslýchavý. Nahlas! – zašeptal.

Přidal jsem tedy na hlase: O k r a d l   j s e m   z l o d ě j e !  Ani teď mu to nestačilo. Když jsem mohutným hlasem oznamoval potřetí, že jsem okradl zloděje, bylo mi jasné, že se vyznávám nejen knězi, ale i všem přítomným věřícím. Po sdělení, že jsem okradl zloděje pokýval zpovědník hlavou a naznačil, abych pokračoval.

I rozhodl jsem se, že když už mám dostat rozhřešení, musím na sebe říci všechno, a to nahlas. Vzal jsem pěkně popořadě sedmero hlavních hříchů a přiznal jsem se ke všem: k pýše, lakomství, smilstvu, závisti, nestřídmosti, hněvu i lenosti.  Hlaholil jsem svá přiznání a lidé v lavicích se otáčeli. Jedna  starší osoba sykla směrem ke zpovědnici: Potichu! Ale druhá ji okřikla: Jen ho nechte, teď je to zajímavý. Byl jsem právě u smilstva a přiznával jsem se ke kajutovému dobrodružství s Anitou.

Své vyznávání jsem zakončil leností, u níž jsem, na rozdíl od smilstva, nedokázal určit, kolikrát jsem se jí dopustil. Byl jsem dotázán, jestli svých hříchů lituji, a řekl jsem, že ano, čímž jsem se dopustil dalšího hříchu – lhaní. To jsem však ještě dodatečně nahlásil – nelitoval jsem totiž úplně všeho. Rozhřešení jsem ale dostal, a když jsem s pocitem úlevy opouštěl zpovědnici, dámy sedící v lavicích se otáčely, aby si mě prohlédly, a jedna klečící u vchodu, kterou jsem tudíž musel míjet, zašeptala, když jsem šel okolo: Dobytku!

Ale – ulevilo se mi. Zřejmě se budu teď zpovídat častěji – pokud najdu zpovědníka, který dobře slyší. Když jsem pak přišel na schůzi Mušketýrů, cítil jsem se nad ně povznesen. Pohrdal jsem jejich černými dušemi, ale pak mi došlo, že se dopouštím pýchy, a tak jsem změnil taktiku: litoval jsem je. Netušil jsem, že okolnosti mě zanedlouho donutí dopustit se nových ohavností. Že mně dokonce bude souzeno promluvit „křivé svědectví proti bližnímu svému“ a navíc „požádat jeho manželky“, což obojí se v Desateru silně nedoporučuje. Ale o tom až později.

 

 

***

Sdělení

Předkládám vám informaci, kterou jsem uveřejnil v minulém čísle Staré fronty ZÍTRA. A protože ne každý měl příležitost si toto sdělení přečíst, usoudil jsem, že by bylo dobré ji zopakovat dnes pro ty, kteří si zvykli prvního dne v každém měsíci nahlédnout do těchto stránek.

Po zkušenosti s dosavadní Starou frontou ZÍTRA se už nechci zavazovat k pravidelnému vydávání – pracovní vytíženost mi nejednou zabránila dodržet termín a vy netušíte, jak pak trpím. Abyste alespoň tušili, sděluji, že kvůli nedodržení termínu nemůžu kolikrát usnout, dá mi velké přemáhání nebýt nerudný, stávám se nepozorným a dělám víc chyb, než je obvyklé, a kdybych popsal ještě další důsledky, mohli by se mi přátelé začít vyhýbat. A proto, kdykoliv se začne schylovat k nějakým novým informacím, najdete anonci na mém fejsbuku a na stránkách divadla Semafor.

A tak dnes poprvé využívám s čistým svědomím tuto možnost. Naše nedávná premiéra hry o lady Pamele mě přehltila prací a já nedokázal seriózně uchystat nové stránky Staré fronty. Chce to ještě pár dnů. Zatím tedy plním to, co jsem si minule předsevzal a využívám dobrodiní nepravidelného vydávání. Kdy vyjde další číslo vám prozradí tato adresa kde dáme včas vědět. Zatím odhaduji, že to bude záhy – během příštího týdne.

Jiří Suchý, 1.května 2016

Stará fronta ZÍTRA č. 25 – 1. března 2016

 

Název Stará fronta ZÍTRA vznikl jako recesistická odpověď listu Mladá fronta DNES, listu, který nám před dvěma roky prorokoval brzký zánik. Když se kýžený zánik nedostavil a důvod tohoto názvu vyšuměl, uvědomil jsem si jeho nezamýšlený ideový obsah. Patřím ke starobylé generaci, ale nepřestávám myslet dopředu. ZÍTRA má v mém životě stále důležité místo. A tak jsem při tomto titulu zůstal.

 

*

 

Řekl mi nedávno jeden kamarád, že papírové noviny jsou na ústupu, jelikož couvají před internetem. A tak mě napadlo, že bych se mohl stát tiskovým magnátem – to jsem zatím ještě nezkusil. Začnu však skromně. Díky nedávné aférce, vyprovokován sesterským listem Mladá fronta DNES, stoupl zájem o naše stránky. Přibyly tisíce zhlédnuvších. S tím jsem nikdy nepočítal, ale způsobilo to v mém nitru cosi, čemu Francouzi říkají courage. A výsledkem jsou tyto stránky.

Když mé počáteční nadšení opadlo a slevil jsem z plánovaného zhlédnutí 15 miliónů denně na 20 tisíc měsíčně, zdálo se mi, že je to dost, a pocítil jsem hluboké uspokojení. A tak vám dnes předkládám 25. číslo Staré fronty ZÍTRA se závazkem, že budu pilným přispěvatelem. Narozdíl od www.semafor.cz, kde se dočtete zprávy a informace o divadle, zde chci veřejnost seznamovat se svými osobními názory, z nichž mnohé budou divadlu na hony vzdálené, takže na semaforské stránky nepatří.

V tomto čísle se pokusím uzavřít onu nevlídnou causu Varyš and comp. Pánům jako jsou Varyš či Rejžek slibuji, že mé řádky nebudou konfrontační, nedojde k urážkám, bude to spíš jen zamyšlení. A prosím své příznivce, aby zkusili rovněž mávnout rukou nad celou kauzou a rovněž za ní udělat tečku, případně tlustou čáru.

Kliknutím na adresu www.starafrontazitra.cz se dostanete na tyto stránky – to ostatně už víte, když jste se na ně dostali.

Po zkušenosti s dosavadní Starou frontou ZÍTRA se už nechci zavazovat k pravidelnému vydávání – pracovní vytíženost mi nejednou zabránila dodržet termín a vy netušíte, jak pak trpím. Abyste alespoň tušili, sděluji, že kvůli nedodržení termínu nemůžu kolikrát usnout, dá mi velké přemáhání nebýt nerudný, stávám se nepozorným a dělám víc chyb, než je obvyklé, a kdybych popsal ještě další důsledky, mohli by se mi přátelé začít vyhýbat. A proto, kdykoliv se začne schylovat k nějakým novým informacím, najdete anonci na mém fejsbuku a na stránkách divadla Semafor.

Dobrý pocit z návštěvy Staré fronty ZÍTRA přejí Jiří Suchý, majitel, a Ajrín Zlámalová, šéfredaktorka a multipracovnice.

 Portrét JS

Jiří Suchý, zakladatel nové Staré fronty ZÍTRA (2016) (foto Irena Zlámalová)

James_Gordon_Bennett_Sr

James Gordon Bennett starší, zakladatel listu New York Herald (1835) (foto Mathew B. Brady)

 

VÁŽENÍ PŘÍZNIVCI DIVADLA SEMAFOR,

moc vám děkuji za zastání. Mám tu jen jednu drobnou výtku: ve vašich ohlasech na článek pana Varyše se velmi často vyskytuje slovo blb. Že je to první slovo, které vás při čtení článku napadne, to by se dalo i pochopit, ale zkuste se toho výrazu zdržet. Mně to nesedí. Volte příště kultivovanější slova: pan Varyš nechť je třeba nesoudný, netolerantní, ubohý, zlý… Náš jazyk nám nabízí mnoho slov, kterými ho lze za ten článek častovat, aniž bychom se snížili na jeho úroveň. Já vám rozumím – rozčílil vás a v rozčílení si člověk nebere servítky – ale prosím vás: berte si příště servítky. Stejně tak co se týče reakcí na texty Jana Rejžka. Přenechte těmto pánům copyright na nenávistné výkřiky a hodnoťte je civilizovaným způsobem. Zvyknete-li si na to, uvidíte, že se dostaví dobrý pocit.

VÁŽENÍ ODPŮRCI DIVADLA SEMAFOR,

pokud si myslíte, že jsem hňup, nepište to do novin. Napíšete-li to mně, vám se uleví, já si to přečtu a vy nebudete otravovat své spoluobčany, kterým do toho nic není. Zůstane to zkrátka mezi námi. Jiní čtenáři pak píšou, co si oni myslí o vás, a je to zbytečné jitření už tak dost rozhádaného národa, který si tolik potrpí na vyřizování účtů.

NEODESLANÝ DOPIS PANU VARYŠOVI

Pane Varyši, zkuste, prosím, na chvilku zapomenout, co jsem zač, potlačte svůj odpor, který máte k mé osobě, a přečtěte si dopis, který jsem Vám napsal. Že s jeho obsahem nebudete souhlasit, to vím už dopředu. Ale i já čtu občas statě, se kterými nesouhlasím, tak co.

Představte si, že se píše rok 2066 a Vy jste o padesát let starší než teď, čili máte to štěstí, že jste se dožil tak požehnaného věku. A představte si, že máte tolik obdivovatelů a příznivců, a že jen kvůli nim neodcházíte na zasloužený odpočinek, protože to byste jim přece neudělal. Budete dál provozovat Patetické divadlo.

I já už budu o padesát let starší a už zdaleka nebudu to, co jsem dnes. To víte, bude mi už sto třicet pět, ale přesto zmobilizuji poslední zbytky svých sil a půjdu se na Vás podívat. Ne s úmyslem Vás pošpinit v tisku. Možná, že ze zvědavosti. Nebo snad za účelem duchovního povznesení. Případně k Vám přijdu za zábavou. Zatím nevím.

A dejme tomu, že se mně Vaše představení nebude líbit. Ale budu muset o něm napsat. Třeba proto, že jsem to slíbil. Vás třeba nebude zajímat, jak bych o Vašem představení poreferoval, ale třeba to bude zajímat čtenáře těchto stránek. Napsal bych:

Panu Varyšovi se podařilo v jeho představení dokonale vyjádřit to, co hlásá Patetické divadlo ve svém manifestu: bylo to skutečně nenazkoušené, bez humoru, bez poselství, scházela magie divadla atd. Budiž Varyšovi ke cti, že splnil to, co v manifestu sliboval.

Protože jsem však jiného založení, nebylo mi dopřáno pochopit smysl jeho představení. Vyčkal jsem sice, až do konce, jednak proto, že se to sluší, jednak, abych nepůsobil svým odchodem jako povýšený buran. Viděl jsem to celé, ale přesto prosím, nechtějte po mně, abych tu vydával svědectví o něčem, co se vymklo mému chápání.

Přeju panu Varyšovi co nejméně diváků tak málo vnímavých, jako jsem byl já. Nechť jeho Patetické divadlo vzkvétá, Sekvestoři nového žití ať spějí od úspěchu k úspěchu a jeho Kremrolety ať si najdou své publikum. Pakliže si ho najdou, bude existence aktivit pana Varyše oprávněná, ať se mi líbí, nebo ne.

Jiří Suchý


Co myslíte, napsal jsem to, aniž bych působil jako závistivý či zapšklý člověk?

 

 

PATETICKÉ DIVADLO VOJTĚCHA VARYŠE

Asi nedokážu úspěšně hledat na internetu – chtěl jsem si přečíst Manifest Patetického divadla, ale našel jsem z něj jen tento úryvek:

Nezajímá nás humor ani poselství. Tradice a experiment jsou zakázané pojmy. Ironie a herectví jsou nám cizí. Nevěnujeme se zkoušení ani hledání, natož pak tvorbě. Nezajímá nás magie divadla ani realita.

Nedověděl jsem tedy, co ono Patetické divadlo vlastně zajímá. Možná, že právě to je reklamní trik, který má vzbudit potřebu toto divadlo navštívit, aby se člověk dopídil, oč vlastně této kulturní instituci jde.



JAK SE MI JEVÍ MLADÁ FRONTA DNES

Ne, nechci nikterak napadat šéfredaktora Plesla, nečekejte ode mě odvetný atak, nehodlám psát rádoby vtipné pamflety typu Jak hluboko Plesl klesl. Chtěl bych jen ve vší úctě požádat tohoto hodnostáře o odpovědi na pár otázek, a tak je tu pokládám s tím, že jsou určeny čtenářům Staré fronty ZÍTRA, aby věděli co bych panu šéfredaktorovi napsal, kdybych mu napsal.

Pane šéfredaktore, četl jste ve svém listě Varyšův článek s titulkem TRAGICKÁ ZPRÁVA O ODKLÁDANÉM KONCI? Pokud ano, co si o něm myslíte? (Pokud jste ho nečetl, buďte rád.)

Řada lidí mě ujišťuje, že přestanou kupovat Vaše noviny. Ne, že bych to po nich chtěl. Dokonce si myslím, že mnozí, až z nich vyprchají emoce, na své odhodlání zapomenou. Ostatně ani já nepřestanu být předplatitelem – ve Vašich novinách, odmyslím-li si semtam nějakou nechutnůstku, nacházím pořád dost výborných článků. Rád bych ale věděl, zda Vám nestojí odliv čtenářů, i když zanedbatelně nepatrný, za zamyšlení?

Pane šéfredaktore, myslíte si, že je normální a mravné, když šéf jednoho divadla napadne ve Vašem listě zčistajasna šéfa jiného divadla? Špinit konkurenci snad nepatří do novinářské etiky.

Děkuji Vám za to, že jste tento dopis nečetl, a přeji Vám, aby Mladá fronta DNES přinášela lidem dobré a objektivní informace.



OMYLY TĚCH, KTEŘÍ ODSUZUJÍ DOTACE DIVADLŮM

  • Pozor! Semafor není soukromé divadlo. Jsme o.p.s. – obecně prospěšná společnost. To znamená, že pokud bychom na konci roku vykázali zisk, nemůžeme si ho ponechat, ale musíme ho vložit do zvelebení o.p.s. Pokud vykážeme ztrátu, tu si ponechat smíme.
  • Granty dostávají divadla ve všech civilizovaných zemích, které mají zájem na tom, aby tam vzkvétala kultura. Jestliže se množství našich spoluobčanů bez kultury obejde, neopravňuje je to k tomu, aby nenáviděli kulturní instituce. Já (a opakuji to stále) přispívám na granty, které dostává dejme tomu sport, ačkoliv zájem o sportovní aktivity je mi osudem odepřen. A nestěžuji si na to.
  • Když už je řeč o sportu: Proti penězům, které stát vynakládá na sportovní zařízení a instituce, nikdo nic nenamítá. A víte proč? Protože lidé, kteří mají zájem o kulturu, si nepotřebují vylejvat vztek na fotbalistech. Nemají nutkání protestovat proti stamilionovým částkám, za které se budují stadiony, sportovní areály apod. Rozumný člověk totiž ví, že jsou to věci prospěšné, byť jsou ku prospěchu jiným spoluobčanům, a ne zrovna jemu.
  • Nepamatuju si, že by lidé, kteří chodí na výstavy, do divadel, na koncerty, přišli ožralí, vykřikovali sprostá hesla, házeli na symfonický orchestr dělbuchy a v případě, že by se jim provedení Deváté Beethovenovy symfonie hrubě nelíbilo, zdemolovali by Rudolfinum. Zkrátka, že by si počínali tak, jak si počínají při sportovních utkáních ti, které nazýváme něžným slovem „fanoušci“. Proto by měl mít stát velký zájem, aby se společnost kultivovala. A k tomu pomáhají výstavy, koncerty, knihy a divadla.
  • A poslední omyl: není pravda, že dostáváme největší příspěvek ze všech pražských divadel. Jsme někde uprostřed. Před námi jsou divadla s grantem, který je mnohonásobkem toho našeho. A představte si, že jim to nezávidím, ač jsem Čech. Vím, že nikdo nedostane víc než to, co potřebuje na přežití. Jsou také divadla, která nedostanou nic, protože příslušná komise usoudí, že jsou zbytečná. Umělecký šéf pak napíše do novin, že jsem dostal mnohamilionový důchod. Pakliže se mu po napsání článku uleví, upřímně mu to přeji.




PODĚKOVÁNÍ VŠEM, KTEŘÍ SE OZVALI
Kteří se ozvali na nepříliš šťastný článek Vojtěcha Varyše v Mladé frontě DNES. Rád bych tu udělal tečku za touto zvláštní aférou. A rád bych poděkoval těm stovkám příznivců, kteří se rozhodli mě podpořit, či dokonce potěšit. Za jejich upřímně míněné rady, abych si z toho nic nedělal, děkuji a zároveň své příznivce ujišťuji, že nejsem z těch, kteří by si z článku pana Varyše něco dělali. Za rok uplyne šedesát let od chvíle, kdy jsem se vetřel do povědomí veřejnosti (ve vinárně Reduta) a od té doby jsem to schytal tolikrát, že to už dnes ani nejde spočítat. A někdy to byly útoky daleko nebezpečnější než ten, který našel své místo na stránkách Mladé fronty DNES.

Ještě jednou děkuji vám všem, kteří jste se ozvali, a přiznám se, že jsem byl z toho množství trochu naměkko – nečekal jsem to. Pár ohlasů od osobností obecně známých Vám tu předkládám:

 

Vážený a milý pane Suchý,
nedejte se otrávit lidmi, jako je pan Varyš. Jste jeden z největších českých básníků a vytvořil jste divadlo, které navzdory nepřízni úřadů, patří přes padesát let k tomu nejlepšímu, co naše kultura má. Z tragického textu, který pan Varyš sestavil, je patrné, že by také chtěl něco umět! Tak zoufale by chtěl něco hodnotného vytvořit. Tak tvoří a dělá vše, co umí. Problém je v tom, že divadelní kritika má opodstatnění jen tehdy, vzniká-li ze směsi poctivosti, inteligence a lásky k divadlu. Těžko může vzniknout ze zoufalství a zklamání nad vlastním životem pisatele. Tak se nedejte.
Váš obdivovatel Jan Hrušínský


*


Pane Varyš,
článek o Vaší návštěvě Semaforu Vás posunul až na samotné dno české „žurnalistiky“. Vaše odvaha a drzost, se kterou jste proti sobě poštval tolik slušných a vzdělaných lidí, je vlastně obdivuhodná. Snaha o vymezení a zviditelnění je sice trapná a spíš úsměvná, ale zmínka o nezasloužené penzičce pro Suchého je na pár facek! Vaše neomalenost ublížila člověku, jehož stopa v československé kultuře je součástí historie už od dob mládí Vašich rodičů. Pokud to víte, a přesto pouštíte do světa podobné soudy, chováte se jako drzý spratek. Pokud to ovšem nevíte – jste hlupák a neměl byste se jakkoliv veřejně projevovat! Nechápu jak je možné, že mezi našimi společnými přáteli na FB je tolik lidí, kterých si vážím. Vás ne!
Václav Kopta.


*


A ještě jeden z mého fejsbuku:
Václav Hudeček:  Nedejte se, pane Jiří. On Vám ten pán závidí hlavně ty hezké slečny na pódiu. Peníze jsou zástupný problém. Už se k Vám zase těšíme. V a E


*


NA OBZORU: NOVINKA V SEMAFORU

28. dubna uvede divadlo Semafor premiéru nové hudební komedie ZLOMENÉ SRDCE LADY PAMELY. Představení bude neseno v duchu nechvalně známé, leč legendární Červené knihovny, a bude zasazeno do počátku let třicátých, století dvacátého. Podrobnější informace najdete na oficiálních stránkách divadla Semafor.


*



Na nedávné poradě v Semaforu jsme usoudili, že na naší scéně přibývají další hry, a že je třeba, aby také nějaké ubývaly. Což postihne ty, které už jsou na repertoáru příliš dlouho, anebo ty, které diváci nepoctili svým zájmem tolik, jako jiné. A tak v této sezóně dojde k následujícím derniérám:

MIZINA ČÍHÁ (už jen jednou: 2. dubna)


IMG_1050 fotoDusanDostal Mizina_Ciha_hra Semafor 22_06_2015

Foto Dušan Dostál

IMG_1082 fotoDusanDostal Mizina_Ciha_hra Semafor 22_06_2015

Foto Dušan Dostál

DSC_7882_u_17x24

Foto Petr Sankot

mezera

SLEČINKY A LUPIČI (už jen dvakrát: 3.března, 22.dubna)


DSC_4245_a1_10x13

Foto Petr Sankot

DSC_4374_a1_10x15

Foto Petr Sankot

IMG_7748 fotoDusanDostal SlecinkyALupici_gen 25_03_2015

Foto Dušan Dostál

 

mezera

NEJVESELEJŠÍ TRAGÉDIE V ČESKU (10.března, 6.dubna, 6.června)


IMG_0363 fotoDusanDostal NejveselejsiTragedie Semafor 28_10_2014

Foto Dušan Dostál

IMG_0044 fotoDusanDostal NejveselejsiTragedie_generalka Semafor 27_10_2014

Foto Dušan Dostál

 

IMG_0450 fotoDusanDostal NejveselejsiTragedie Semafor 28_10_2014

Foto Dušan Dostál

 


*

A na závěr poděkování Jakubovi Suchému, který dal Staré frontě ZÍTRA novou grafickou podobu.

* * *

 

Stará fronta zítra č. 27 – 5. května 2016

Ačkoliv jsem udělal tlustou čáru za Aférou Varyš, musím se k ní vrátit. Pořád mi docházejí další ohlasy – pan Varyš musel ty lidi asi značně namíchnout. Dokonce i profesor Pafko se ozval a MF Dnes jeho názor otiskla. Takže všem, kteří nebyli zahrnuti do první vlny mých díků, posílám své poděkování č.2 a ujištění, že si jejich podpory velice vážím.
A teď už znovu dělám tlustou čáru za tímto zbytečným počinem novináře, který jen vydal svědectví o sobě a svých Sekvestorech nového žití.

Pokud netušíte, o čem je tu řeč, nalistujte si starší Staré fronty ZÍTRA, počínaje číslem 24.

 

***

 

ZLOMENÉ SRDCE LADY PAMELY

Premiéru už máme za sebou a teď se budu dočítat, jak dopadla. Chci touto cestou poděkovat za intenzívní práci a nasazení nejen herectvu a muzikantstvu, ale i technickým a administrativním složkám Semaforu. Musím říct, že všichni pracovali na 160 %, ne-li na víc. Ostatně já taky.

Teď nezbývá než se vrhnout do budoucnosti. Práce na poslední verzi muzikálu Skleněné prkno mi od včerejška začala a já si v ní libuju. Přináší zbrusu nové problémy a já, jak nemám co řešit, jsem nesvůj. Takže díky Skleněnému prknu se cítím být svůj.

Našim stálým divákům jistě neušla má snaha o to, aby se každá nová inscenace lišila od té předešlé pokud možno diametrálně. A tak velkorysou Kytici vystřídala onehdy Elektrická puma – muzikál pro tři klauny, dnes vedle intelektuálně náročnějšího Prstenu pana Nibelunga máme na repertoáru lidovku Rytíři z Blaníku a krasavice Lída, a po Pamele, která se vlídně smiřuje s plytkostí románků červené knihovny bude následovat Skleněné prkno, což je komedie pro diváka citlivého, ale ne zas příliš. Ostatně ochotu zamyslet se nad oním známým „co tím chtěl básník říci“ budeme honorovat zvýšenou dávkou srandy.

 

HISTORIE HRY, KTERÁ DOSUD NEEXISTUJE.

Na konečné podobě Skleněného prkna už intenzivně pracuji. Ač dosud nedohotoveno, má už Skleněné prkno pohnutou historii.

Všechno začalo tím, že má generace si v dobách mladické bujarosti  libovala v recesi, což byla vlastně česká varianta dadaismu. Byla to doba, kdy Jeho Veličenstvo Nesmysl byl zdrojem nejrůznějších radovánek.

Za války to byl legendární dr. Arnošt Kavka, kdo si takto pestřil chmurné protektorátní časy. Členem jeho orchestru býval i Ferdinand Havlík a od něho jsem měl informace z první ruky. Však jsme o tom taky napsali knihu – Historky Ferdinanda Havlíka se jmenuje. Od něho jsem se dovídal o recesistických skutcích Arnošta Kavky a taky Jiřího Krejčíka, který se později stal významným filmovým režisérem.

V Kavkově orchestru nasál Ferdinand Havlík recesistické fluidum a dlužno říct, že ani později, když recese odezněla, Havlíka neopustila. Nepřestával ji zkrátka provozovat. Například nám vymýšlel názvy divadelních her. Ostatně podobně se svého času bavil i kontrabasista Luděk Hulan, ten napsal dnes už zapomenutou hru Ha, ty svině uzená. (Citát ze hry: „Já nejsem svině uzená, já jsem jen princezna líbezná…“)

Když jsem hledal název pro čerstvě napsanou komedii, radil mi Ferdinand Havlík absurdní tituly. Většinu z nich, jako například Podvazek v turbíně jsem zamítl, ale jeden mi přece utkvěl: Skleněné prkno.

A tak jsem tímto nesmyslným titulem opatřil rovněž nesmyslnou hru o tom, jak Chodsko napadne Honduras. Pro hru jsem našel režiséra; byl jím Jan Kratochvíl. Ten však neshledal hru vhodnou pro uvedení a požádal mě o malou změnu: Chodsko nenapadne Honduras, nýbrž to bude o pomatenci, který je přesvědčen, že má největší sbírku magnetofonových nahrávek na světě. Bude se považovat za krále zvuku.

Napsal jsem tedy jinou komedii a vymyslel jsem si, že Skleněné prkno bude název jediné skladby, která pomatenci schází do sbírky. A je nedosažitelná.

Pro hru jsme našli ideálního představitele – Miroslava Homolu z Činoherního klubu. Byl to už starší pán a naučit se tuto hlavní roli bylo pro něj nadmíru obtížné. Ale zvládl to.

Hru naše tehdejší, shůry dosazená dramaturgyně, označila posléze za protistátní pamflet a jistý vysoký činitel ji jako protistátní zakázal. Tu hru. Samozřejmě, že neměla ani v nejmenším protistátní charakter, protože jsem si byl vědom toho, že dopřát si protistátní hru by znamenalo konec Semaforu a velmi těžké období pro jejího autora.

Skleněné prkno jsem uložil do zásuvky, kde se mělo dočkat lepších časů. Když nastaly, zjistilo se, že ideologii vystřídala ekonomika a o inscenaci výpravnější komedie se nedalo uvažovat, když se grant z původně slíbené částky smrskl na necelou polovinu.

Skleněné prkno jsem tedy znovu uložil do zásuvky, kde se mělo dočkat ještě lepších časů. A ty konečně pro nás nadešly. Komise přidělující granty si snad uvědomila křivdu, které se na nás dopustila předešlá komise přidělující granty, a příspěvek nám značně vylepšila.

Protože od napsání původní verze uplynulo 37 roků a protože noty se skladbami Ferdinanda Havlíka nám nenávratně odebrala rozvodněná Vltava, napsal jsem novou verzi s novými písněmi – a tu se chystám našim divákům předložit. Připisuji ji památce Ferdinanda Havlíka, kapelníka a vynálezce názvu hry. A věřím ve smích, který se při jejím provozování bude ozývat z hlediště divadla na Dejvické 27.

 

***

 

Fotografií ze hry Pamela vzniklo bezpočet. A protože bezpočet fotografií tu uveřejňovat nelze, vybral jsem od dvou fotografů a jedné nepřehlédnutelné asistentky Jiřího S. po pěti snímcích, o nichž se domnívám, že připravit o ně veřejnost by byl hřích.
Pokochejte se tedy fotografiemi Dušana Dostála…

IMG_5840 fotoDusanDostal JiriSuchy ZlomeneSrdceLadyPamely_zkouska Semafor 23_04_2016

 

IMG_5670 fotoDusanDostal Pribyl_Placheta_Hurabova Pamela Semafor 15_04_2016

 

IMG_5446 fotoDusanDostal JolanaSmyckova Pamela_zkouška Semafor 15_04_2016

 

IMG_5198 fotoDusanDostal Molavcova_Suchy Pamela_zkouska 15_04_2016

 

IMG_5113 fotoDusanDostal Cernikova_Sampalikova Pamela_zkouska_Seamfor 15_04_2016

 

 

Kochejte se dále fotkami Petra Sankota…

DSC_9445_u_10x15

 

DSC_9525_u_10x15

 

DSC_9884_u_10x15

 

DSC_1414_u_10x11

 

DSC_0160_u_20x24

 

 

A posléze se pokochejte i fotografiemi, které vytvořila zmíněná asistentka Ajrín Zlámalová…

 

 

 

DSC_0739 web kopie

 

 

 

***

 

OHLÉDNUTÍ

Občas bych tu rád pro zajímavost a jako dokument uveřejnil texty z dob dávno minulých. Domnívám se, že tyto pozapomenuté řádky by mohly potěšit skalní příznivce Semaforu spíš na těchto stránkách než u mě v šuplíku.

 

12.prosince 1993 jsem v Divadle Na Vinohradech obdržel cenu nadace Pangea „Za úsilí o nápravu věcí lidských“, předpokládalo se, že za ni poděkuji. A tak jsem si napsal projev, který jsem přečetl a který vám tu, téměř po třiadvaceti létech, předkládám.

Když jsem tady dnes slyšel na sebe tolik chvály, přiznám se, že mě to dojalo. (Samozřejmě, že jsem si tuhle větu napsal už včera, ale dlužno dodat, že kdyby se dneska ukázalo, že není pravdivá, tak jsem ji škrtnul.)

Už jednou, před časem, když jsem děkoval dopisem za tuto cenu, jsem vyslovil názor, že pocta, které se mně dostává, je nezasloužená. Je mi udělena cena za práci, která mě těšila a živila, kterou jsem vlastně potřeboval dělat, tak jakápak zásluha. Je to tak trochu jako kdybych byl pochválen za to, že dejchám, a že, ač už je mi dvaašedesát, jsem se dosud neudusil. Skoro bych řekl, že mi ta cena nenáleží. Ale ještě než mi ji vezmete, rád bych něco dodal.

Možná, že mi přece jenom trošku náleží. Když jsem totiž četl ta ctihodná jména těch, kteří mi cenu přiřkli, tak jsem si zase řekl, že tihle lidé se přece nemůžou všichni mejlit. A když uznali, že si cenu zasloužím, nejspíš si ji přece jenom zasloužím. A děkuju za to uznání. Je pravda, že o nápravu věcí lidských, jak zní myšlenka, na níž tato cena je založena, mi vždycky šlo. U lidí je pořád co napravovat. Zvířátka už můžeme nechat tak, jak jsou. Tam už je to v pořádku. Ale lidstvo se Tvůrci všehomíra evidentně vysmeklo a kráčí si vlastní cestou, velmi neblahou, na tom se jistě všichni shodneme. A říkám si – jestli jsem opravdu po celou dobu usiloval o nápravu věcí lidských, tak, jak tak koukám kolem sebe, byl jsem dost neúspěšnej. Ale na druhou stranu – z té ceny se dá odvodit, že to mohlo být bez mého přispění ještě horší.

Pokud jsem se kdy snažil o to, aby bylo líp, nedělal jsem to programově. To přiznávám. Psal jsem písničky, hopsal po jevišti, říkal více či méně vtipné věty, a tam někde mezi lidma to fungovalo. O tom vím, doneslo se mi to. To, co jsem dělal, dělal jsem nejspíš proto, že jsem byl od přírody založen pozitivně, a to kladno, které jsem v sobě nosil, mi přetékalo i do těch textů. Stejně jako dneska se některým hudebním skupinám přelívá do textů žluč a hněv, protože je to moderní. Kdoví, možná, že kdyby mně bylo dneska osmnáct, tak bych s kytarou v ruce vykřikoval úplně jiné pravdy než dosud, kdoví. Možná, že bych dokonce stál na ulici s holou lebkou a šťouchal do cikánů. Kdoví. Takže o tu cenu bych se měl podělit s tím, kdo mě takříkajíc predestinoval.

Psal jsem vždycky to, co mi leželo na srdci. Většinou to byly problémy tuzemské. Přál jsem si, když už se jednou nacházíme v tom srdci Evropy, abychom tady nefungovali jako srdeční vada. A jestli moje tvorba proti něčemu kdy brojila a brojí záměrně, vědomě, pak je to snad jediná věc: a to je česká prostřednost. S tou jsem se vždycky utkával a měl jsem na to svůj fígl. Nešel jsem příliš vysoko nad ní. Jenom o kousek. Občas jsem trochu přidal. Ale jen tolik, abych neunikl z dohledu. Kdo ví, jestli bych vůbec z dohledu uniknout dovedl. A tak ve snaze o povznesení našeho člověka jsem začal jednou uvažovat dokonce o založení jakéhosi ušlechtilého klubu opravdových gentlemanů českých. Pravda, byl bych asi první, koho by tam nevzali, ale mně by nešlo o to, abych tam byl, jako spíš o to, abych měl ke komu vzhlížet.

V naší vlasti jsou osobnosti, ku kterým se vzhlížet dá, ale není jich mnoho, a tak se brzy okoukají. A mít ke komu vzhlížet je důležitá věc. Jiná věc je, že to mnoho lidí nedovede. Těm, kteří ční, se obvykle přihodí, že časem se stanou společnosti prostředních na obtíž. Protože ji usvědčujou z malosti a to se u nás neodpouští. Klub opravdových gentlemanů českých by asi brzy šel národu na nervy. A tak jsem si řekl, že bude lepší o takovém šlechetném klubu jenom snít a představovat si ho, než ho zažít ve skutečnosti. Založil jsem si takový pomyslný klub jenom pro vlastní potřebu a jeho členové – a je v něm řada vynikajících lidí – o něm vůbec netuší. A proto, když se každý první pátek v měsíci koná klubová plenární schůze tak nikdo na ni nepřijde, prezenčka zůstává prázdná… Ale já mám dobrej pocit.

Prostřednost, když už o ní mluvím, je věc, proti které může bojovat i komik. A sice tím, že se nepodbízí, nýbrž nadbízí. Co myslím slovem nadbízení? Riskovat, a dávat lidem trochu víc než co by zaručeně brali. V tom mám možná přece jenom trochu zásluhu. Kdybych vzal dejme tomu všechny vtipy, které jsem kdy při psaní vyřadil, protože se mi zdály laciné, a sestavil z ních estrádu, patřil bych dneska možná k nejúspěšnějším komikům v zemi. Ale já pokleslejší vtipy většinou vyřazoval, nerealizoval jsem je a tím jsem se vlastně taky zasloužil o nápravu věcí lidských, aspoň v oblasti vkusu. Je to krásný doklad, jak člověk může být společnosti prospěšný tím, co neudělá. Doufám jenom, že tu dnešní cenu nedostávám za to. A i kdyby, tak za ni děkuju.

A děkuju taky všem kamarádům, kteří dneska přišli. A je mně líto, že nemůžu poděkovat jednomu kamarádovi, kterej nepřišel a kterej by tady měl být, Jiřímu Šlitrovi.

 

NASHLEDANOU V PŘÍŠTÍM ČÍSLE STARÉ FRONTY ZÍTRA. NA MÉM A SEMAFORSKÉM FEJSBUKU VÁM DÁME VĚDĚT, ŽE VYŠLO.

 

 

***