ŠEDESÁT – A CO DÁL?

Možná, že by otázka měla být položena jinak: Šedesát – a zda dál? Tou šede-sátkou jsme už překročili plán a jde o to, jakou náplň by měla mít další šede-sátka, na jejímž konci už budu určitě velmi unaven.

Teď však mi jde o 61. sezónu – 2019 až 2020. Snad nejsem příliš domýšlivý, když mám za to, že tou dobou budu ještě schopen napsat nějaký text, sehrát ne-velkou roli a zazpívat píseň s minimálním hlasovým rozsahem. Ovšem jde taky o to, zda bude publikum ochotno se na to přijít podívat. Vůkol se to hemží novými talenty, což je silná konkurence. Pokračovat by mělo smysl kdyby bylo divákům nabídnuto něco objevného, aniž by se opustilo to, co dělá Semafor Semaforem.

Není to tak dlouho, co jsem se pokusil o dvě inovace: tou jednou byl vznik Big Bandu Semafor – orchestru, který hraje divadlo. Ukázalo se, že je to dobrý nápad. Orchestr, jehož členové odvádějí profesionální práci jazzového muzikanta a záro-veň vystupují i jako herci. (Felix Slováček ml. jako Jindřich VIII. či spisovatel Kví-do Maria de la Camera van Obscura.) Orchestr složený z herců, kteří jsou schop-ni chopit se hudebního nástroje a ještě k tomu na něj zahrát. A jak to dopadlo? Orchestr byl skutečně přijat s nadšením, ale za pár měsíců se stal samozřejmou částí divadla a diváka už tento počin nevzrušuje. Nejhorší na tom je, že na to má platící divák právo.

Druhý takový experiment dopadl ještě hůř. Možná že jistě ale určitě snad – to je název hry patřící k těm hrám, o nichž říkám po básnicku „představení, od něhož publikum odvrátilo svou tvář“. Napsal jsem libreto, ve kterém nescházel náš semaforský humor, složil jsem texty k písničkám (někdy i hudbu), hru jsem obsadil zajímavými lidmi a následně zrežíroval, účinkující jsem oblékl, z hlavní představitelky jsem udělal s pomocí paruky a šatů ze secondhandu úplně jinou postavu, než byla ta, co přišla do divadla z domova, a měl jsem za to, že tímvším budu v představení přítomen a nemusím tam být i fyzicky. Ó, jak jsem se mejlil!

Divácká obec mi dala znát, že nad mým literárním počinem netřeba žasnout a jestli si myslím, že se někdo bude chodit dívat na to, jak Suchý a Molavcová. nepřijdou do práce, tak jsem na omylu. Zkrátka, dovolili jsme si příliš.

A teď si představte, že jsem měl v úmyslu nabídnout publiku tímto způsobem i další své práce a odepřít mu pohled na mou nepříliš atletickou postavu. Věřil jsem, že si publikum zvykne a bude chodit. Publikum rozhodlo, že nebude.

Platící divák má právo takový požadavek vyslovit a placenému herci je velkoryse dopřána možnost tomuto požadavku vyhovět. Jen ať si herci hrají klidně dál, co je jim libo, publikum jen využije svého práva se nedostavit.

DIVÁCI A JEJICH REAKCE

Po šedesáté jubilejní sezóně vstoupím do další, nejubilejní. Tedy, vstoupím-li. Budu dál po večerech předstírat, že jsem svěží, a diváci mě za to odmění potles-kem. Malý problém tkví v tom, že jsem byl zvyklý si s diváky rozumět. Výtečný divadelní teoretik Ivo Osolsobě to nazýval metakomunikací publika s jevištěm. A nechci si lhát do své vlastní kapsy – za šedesát roků tato metakomunikace občas krní. Divák je někdy vstřícný, jindy lhostejný – jak se kdy sejde. A já zírám do hlediště a vidím, co diváci nevidí.

Světlo z jeviště dopadá tak nejvýš do čtvrté řady – co se děje dál, můžu usuzo-vat jen z akustického poselství, kterému se říká potlesk, výkřiky bravo nebo zapískání, které za jistých okolností může být projevem nadšení, jindy odsouze-ním. Odsuzující pískot jsme u nás ale dosud nezažili. Nezažili jsme ani tzv. buče-ní. To se prý ozývá někdy i v opeře. (Nebo ve chlévě.) Publikum tak vysloví ortel, a není mu líto vybučeného tenora, režiséra, či skladatele. Divák si zaplatil vstupné, umělec nesplnil jeho představu, a tak je třeba se mu za to pomstít. A protože se nehodí počkat si na nešťastníka u zadního vchodu a tam ho zmlátit, je třeba ho aspoň ponížit. Ano, publikum nebývá vždycky šlechetné.

Semaforu naštěstí projevilo publikum svou nelibost nanejvýš slabší odezvou, než na jakou byl zvyklý, ale většinou pod jeho stropem burácí smích. A někdy na závěr propukne i něco, čemu se ve světě říká standing ovation. Mám ale za to, že tímto druhem pocty se nemá plýtvat. Občas si nejsem jist, zda nám publikum tleská vestoje za to, že se nám podařilo dohrát kus až do konce. V takových přípa-dech mám ve zvyku požádat stojící diváky aby usedli, že hymna se hrát nebude.

Vím, lidé tleskají vestoje proto, že se jim hra líbila. Ale hra má přece povinnost se líbit. Že se líbí, to není zásluha. Standing ovation ochotně přijmu, až se dožiju sta roků, pakliže se mi to povede. To už totiž bude výkon, na jaký se nejspíš zmůžu jen jednou za život.

TAKŽE JEŠTĚ JEDNOU: ŠEDESÁT – A CO DÁL?

Mám-li na tuto otázku odpovědět poctivě, znám jen jednu odpověď: To se uvidí. Budu bedlivě sledovat stav návštěvnosti, intenzitu reakcí, rady přátel a hlasy těch druhých – a vážit. Ale ne na decimálce! Na lékárnických vážkách, protože divadlo je věc křehká a slona snesu spíš v porcelánu než v hledišti.

KDO JINÉMU JÁMU KOPÁ

13. květen 2018. Toho dne jsem kráčel (svou octavií) k divadlu za zvláštním úkolem. Ve vzduchu tehdy dlel problém nesmírné důležitosti. Šlo o hymnu. Některým našim spoluobčanům se zdála být krátká, a tak podali návrh na její prodloužení. Důvody, které k tomu vedly, byly opravdu závažné. Utkvěl mi ten, v němž si někteří sportovci stěžovali, že pokud zvítězí v mezinárodním utkání, tak že si na stupni vítězů užijí pocit hrdosti kratší dobu než sportovci jiných států.

Nevím, co mě to napadlo, že jakkoliv státní hymna je věc vážná, klání o její dél-ku je dobrý motiv k legraci. Navrhl jsem své profesní partnerce, že bychom se k problému mohli vyslovit po našem. Ochotně souhlasila. A tak vznikl impro-vizovaný večer, jehož úspěch, ve srovnání s minimem práce, kterou si vyžádal, byl olbřímí. (Zná ještě někdo toto slovo? Znamená to hodně velikej.)

Začal jsem uvažovat o tom, zda to není cesta. Po šedesáti letech existence Semaforu jsem v hledání dalšího směřování našel zálibu. A tak jsme se pokusili 6. ledna 2019 připomenout si další vlasteneckou záležitost, tentokrát však ne směšnou, nýbrž opravdu významnou. Ke stoletému výročí ČSR jsme uskutečnili další takový happening: vzpomínání na to, co se za uplynulých sto let u nás zpí-valo. Úspěch večera byl ještě větší než úspěch našeho boje za hymnu co nejdelší. A tehdy jsem si řekl: Napsat hudební komedii mI trvá půl roku. Čtvrt roku ji pak zkoušíme. A když sestavíme jeden večer během půl dne a pak na to jdeme vabank, úspěch je větší než u toho muzikálu. A tak jsme se rozhodli, že na tuto cestu vsadíme. Pouze Molavcová, Suchý a náš věrný hudební doprovod.

Název našeho dalšího večera byl záhadný: Kdo jinému jámu kopá, toho píseň zpívej. A podtitul: Dočkej času, až se ucho utrhne. Tato zkomolenina nás nasmě-rovala k poezii nonsensu, ke svobodě dadaismu a k humoru recese. Tím náš ve-čer začal. A pak jsme přešli k písním závažnějším, které nás formovaly po celá ta desítiletí, co jsme nezdárnými obyvateli planety Země. Večer plynul a, jak to už bývá, taky skončil. Měl jsem však dojem, že závěrečný potlesk nebyl tentokrát tak bouřlivý jako u předešlých dvou akcí. Dobrý pocit, který jsem původně měl, mě začal už během představení zvolna opouštět. Následovaly gratulace, o nichž se nikdy neví, zda jsou zdvořilé, nebo upřímné, a posléze odchod domů. Cestou se mi v hlavě rojily myšlenky. A dospěl jsem k tomu, že tentokrát můj záměr nevyšel.

Ráno jsem se probudil, jak už to naštěstí bývá mým zvykem, a šel jsem k počítači, jak je rovněž mým zvykem. A tam jsem našel e-mail:

Milý Jiří, dnešní večer byl krásný, vtipný a dojemný. Zdálo se, žes chytil z vesmíru příděl energie, střihačka Blanka říkala, žes vypadal jako kluk. Děkuju Ti za všechno, čím jsem dnes byla obdarována, Olga.

 Dobrá duše režisérky Olgy Sommerové jako by vycítila mé zmatky a vyslala slo-va útěchy. Obratem jsem jí odepsal:

Milá Olgo, drahá, vzácná a momentálně pro mne i potřebná, já totiž, na rozdíl od Tvého sdělení, považuju ten včerejší večer za průser. Jediné plus vidím v tom, že jsem ještě zřejmě nezblbnul a že si dovedu říct do očí pravdu, byť neblahou. Ale včera jsem dočasně zblbnul. Po evidentním úspěchu oněch dvou večerů, o nichž jsem se zmiňoval, jsem pozbyl sebekontrolu a, jako bych se utrhl z jakéhosi pomyslného řetězu, blábolil jsem zcela nekontrolovaně – a jako totální hovado jsem si začal připadat teprve, až když všechno skončilo.

Vůbec taky nechápu, jak jsme mohli vytýčenou hranici devadesáti minut pře-kročit o „pouhých“ čtyřicet. Může za to náhle zduřelá sebedůvěra, kterou jsem, naštěstí, po celej život postrádal.

Tvá vlídná slova zabrala jako medicína konejšení – před upotřebením zatřepat. Přišla mi velmi vhod. Neupadl jsem do malomyslnosti, což by bylo už to poslední, a řekl jsem si, že v tom promarněném večeru se zřejmě sem tam našla krůpěj čehosi, co dřív jsem měřil na půllitry.

Chci Tě ale ujistit, že se mě nezmocnila poraženecká nálada, už se začínám otřepávat a poučen se pouštím do dalších projektů. Moc Ti děkuju. Jiří

Vzápětí mi na displeji naskočila odpověď:

Milý Jiří, to je teda zvláštní, ten rozdíl mezi subjektivním a objektivním hodno-cením. Ta moje mladá střihačka, pankačka, byla u vytržení, smála se a vej-skala, a děkovala mi, že jsem ji vzala s sebou, protože vás dva nikdy ne-viděla naživo při představení, jen v našem filmu. A mně bylo tak dobře, žádné blábolení jsem nezaznamenala. Ten večer nebyl promarněný, byl skvělý.

A já přece nebyla v Semaforu žádná prvnička, pro mě to bylo něco nového, překvapivého a zcela radostného a úctyhodného. Tvá Olga

Přiznám se, že mě ten vlídný pohled na mé nevlídné dílko pomohl dostat se z jakéhosi pokleslého stavu, který u mě nebývá zrovna obvyklý. A vzápětí tu byl další mail. Ing. Jaroslav Majerčík, přítel, dlouholetý štamgast, a dnes předseda dozorčí rady Semaforu, o. p. s., mi píše:

Milý Jiří,

právě jsem dorazil do Brna z vydařeného večera, který vysoce ocenili všichni mí tři pozvaní hosté. Po mé pravici Přemek Rut s manželkou Markétkou Potužákovou (mimochodem, je po náročné operaci v rekonvalescenci a na Tebe přišla načerno…), po mé levici spisovatel Pavel Kosatík, známý svými knihami především z historie, ale také například scénářem k filmu Hovory s TGM.. Večer se jim moc líbil, a mně také.

Ale překvapil jsi mne taky svými pohybovými schopnostmi. S obdivem jsem Tě sledoval ve chvíli, kdy Ti upadl list s textem jedné písničky. Hbitě jsi se sehnul způsobem, který je dnes pro mne už scifi.

Tímto jsi mi potvrdil to, co vím dávno, že jsi totiž v obdivuhodné nejen psy-chické, ale i fyzické kondici, což Ti upřímně závidím, ale především přeji. Po ukončení mládí se Ti tyto kondice sejdou k tomu, aby jsi úspěšně proplouval léty dozrávání a na pomalý či rychlý odchod z jeviště abys co nejrychleji za-pomněl. Jsi s Jitkou dokonalá dvojice, kterou budou chodit davy diváků obdi-vovat ještě drahně let. Toto vše Ti píšu především proto, že kdybych to chtěl napsat ráno, určitě bych to zapomněl.

Přeji příjemný závěr víkendu a těším se na další představení.  Jaro

Další šlechetný člověk, který mě nechce nechat utonout ve víru pochybností, pomyslel jsem si. A tak i jemu jsem poslal zprávu o svém názoru.

Milý Jaro,

na rozdíl od Tebe mám o včerejším večeru jiné mínění. Nejradši bych se o tom zevrubně rozepsal, a to jsem právě udělal, když mně Olga Sommerová poslala chvalozpěv podobný Tvému. A tak dovol, abych Ti tu přiložil můj dopis Olze. Přesně to bych totiž napsal i Tobě.

A ušetřil jsem si psaní další zprávy tím, že jsem poslal milému Jaroslavovi onen dopis Olze. Jeho další mail na sebe nenechal dlouho čekat:

Milý Jiří,

děkuji za bleskovou odpověď. Znám názor Tebe–tvůrce a nyní si dovo-lím vyjádřit názor sympatizujícího diváka.

Včerejší představení zařazuji do zlatého fondu semaforských her živých, kdy publikum aktivně spolupracuje a vyjadřuje okamžitě svůj názor na zhlédnuté. Navazuje na předchozí skvělá představení Zavíráme, pojďte dál a současná Co na světě mám rád. Včera došlo k absolutnímu sou-znění herce a diváka, který vítá všechny možnosti nahlédnout do divadelní kuchyně, což jsi mu Ty umožnil měrou vrchovatou. Dlouhotrvající potlesky dávají za pravdu mému optimistickému pohledu.

Přeji příjemný večer a ještě jednou děkuji za včerejší parádní představení. Paní Sommerová měla pravdu.  Jaro

A to už mi na displeji naskočil další mail. Náš stálý zákazník, který nevynechal jedinou premiéru a navíc dlouhá léta dbal o zdravotní stav členů našeho divadla, docent Petr Bartůněk, se ozval:

Vážený pane Suchý, vážená a milá paní Jitko,

srdečně a s obdivem děkujeme za úžasný večer, který nám bylo – díky vám – včera prožíti. Shodli jsme se se ženou jednoznačně, že jste byli oba ve vrcholné životní formě.

Vaši  Petr a Staša Bartůňkovi

Byl to další hlas, který mě sice potěšil, ale pochybností nezbavil. I odepsal jsem to, co jsem si stále myslel:

Milí a vlídní Bartůňkovi,

na rozdíl od Vás si o tom včerejším večeru nemyslím nic pěkného. Dostávám sice velmi nadšené dopisy, a to mě těší, ale odpovídám jim mejlem, který obsa-huje zamyšlení se špetkou trpkosti navíc. Myslím, že mi adresáti prominou, že Vám dám nahlídnout do naší korespondence. Píšu jim vesměs to, co bych na-psal všem. Toto jsem napsal Olze Sommerové:

A opět jsem připojil svůj e-mail pro Olgu Sommerovou. Ještě téhož dne mi přišel od Bartůňků další mail a v něm stálo:

Vážený pane Suchý,

je to nezdvořilé, ale musím Vám zásadně oponovat. Je to právě naopak – to, co vy v poněkud sebemrskačském kontextu považujete za „pozbytí sebekon-troly“, bylo vůbec to nejhezčí. Taková míra uvolnění – a dovolte mi ten výraz –  klukovského třeštění Vás lidsky úžasně přiblížila.

Za padesát let lékařské profese jsem se nikdy nesetkal s osobou téměř na konci devátého decenia života s takovou mírou kreativity, vitality, o fyzické kondici nemluvě. Vaše míra sebekritičnosti není přiměřená situaci.

S úctou Petr Bartůněk

 A ohlasů přibývalo. Ing. Ivan Englich, kdysi provozní šéf Semaforu, po oslovení

Milovaná Jitko, milý Jiří,

zhodnotil naše představení slovy:

 Bylo úžasné. Jedno z nejlepších za poslední léta. Děkujeme a gratulujeme. Moc jsme se bavili a nasmáli, ale za vámi už jsme nešli. Bylo tam příliš mnoho důležitějších gratulantů.

 Obdiv a úžas. Děkujeme.   Ivan a Lída

 P.S. Strašně bychom chtěli získat texty zejména některých písniček. Nešlo by to nějak?

S podobnou odezvou jsem se setkal i v řadě telefonních rozhovorů a potkával jsem známé i neznáme diváky, kteří mluvili obdobně. I přihodilo se mi něco, co se mi běžně nestávalo: Pokud se někdy některé představení minulo s názory diváků, namlouval jsem si, že chyba je v nich. Nic nepochopili. Tentokrát to bylo obrá-ceně: diváci ve své většině možná pochopili to, co mně nedošlo. Začal jsem si připouštět, že na tom večeru přece jen něco bylo. Pochybnosti mě sice neopustily, jen někam zalezly a čekají na svou šanci.

Pak jsem dostal několik e-mailů, které mě upozorňovaly na text, který zavěsil na svůj blog dr. Radkin Honzák. Vyhledal jsem si ten doporučovaný text a byl jsem příjemně překvapen. Z jeho obsáhlejšího článku nadepsaného Až Jiří Suchý bude starý vyjímám:

Celý předchozí odstavec je tu k ilustraci mých emocí: už tehdy jsem znal Jiřího Suchého a měl pocit, že máme společný životní azimut. Tuhle pravdu jsem si průběžně ověřoval dalších šedesát let a potvrdil znovu včera na představení Kdo jinému jámu kopá, toho píseň zpívej, které mi evokovalo večery v Redutě. Jen s tím rozdílem, že jsem neseděl na schodech a neměl na zahájení bílou myšku v deliriu, ale neméně úžasnou Jitku Molavcovou.

Zazněla zde myšlenka Járy Kohouta, že stáří je čas, kdy člověk zná od-pověď na řadu otázek, chyba je ale v tom, že se ho na ně nikdo neptá. Dobře, že jsme se tam sešli všichni zvědaví, než bude Jiří Suchý starý, a bylo mi tam mezi diváctvem moc dobře, nejen proto, že to jednou za čas bylo společenství, kde jsem nebyl nejstarší. A Suchý s Molavcovou tu téměř 150minutovou kládu unesli s lehkostí starců na chmelu. Suchý nám na závěr vysvětlil, jak to bude v divadle dělat, až bude starý.

Nedávno mě někdo přesvědčoval, že Semafor nejde s dobou. Myslím, že nej-trefnější odpověď na tuhle námitku dal Franz Kafka, když napsal: Moudří lidé kráčejí rovnoměrným krokem a ostatní kolem nich tančí dobové tance.

Je mi jasné, že Franz Kafka, když tu větu vyřkl, neměl na mysli mě. Slova „moudří lidé“ se vznášejí příliš vysoko, než abych na ně dosáhl. Ale ta zmínka o dobových tancích, ta mě zaujala.

–  –  –

Dnes je 11. května a za chvíli odcházím do divadla, odehrát první reprízu našeho večera. Bude poučená o minulé omyly a jsem zvědav na to, jak se publikum zachová.

–  –  –

Právě jsem se vrátil ze Semaforu a nezbývá mi než pokorně přiznat, že Olga Sommerová a ti ostatní měli pravdu. Reakce publika dnes byla velmi, velmi bouřlivá, porozumění tentokrát bylo na obou stranách a já mám za to, že jsme našli do budoucnosti Semaforu počátek další cesty. Počátek. Nebylo by dobré, kdyby nás zmátl úspěch, a my jsme přestali hledat a vylepšovat.

Došlo mi též, že toto představení by mohlo spadat do kategorie Nedivadlo. Toto slovo si však pro sebe vymyslel kdysi Ivan Vyskočil a já se nehodlám na něm přiživovat. I napadlo mě slovo a n t i t e á t r . Má příchuť divadla, i když se ho zároveň zříká. A vlastně vystihuje tím i charakter našeho představení. Jde už jen o to, zda se takové slovo vžije.

Řekl bych, že ne.

–  –  –

31. květen: Pozdržel jsem proti původnímu záměru, tisk Staré fronty ZÍTRA, abych mohl poreferovat ještě o další repríze té naší Jámy. To nadšené přijetí nás ubezpečilo, že ano, to bude jedna z nových cest Semaforu.

co na to recenzenti, co na to kritici

K dnešnímu dni jsme zaznamenali ohlasy, které tu předkládáme. V tom prvním ze 3.května věnuje v Lidových novinách svou pozornost našemu počínání Marta Švagrová. Ta sleduje Semafor už značnou dobu a tak nepřipadá v úvahu, že by po nás chtěla to, co nejsme. Jinými slovy – píše s porozuměním:

Na cosi mezi představením a vzpomínáním na písně, které pro Jiřího Suchého a Jitku Molavcovou v minulosti něco znamenaly, se jde s vědomím jisté nostalgie, kvality výběru i s předpokladem, že bude dost improvizace, která někdy působí vtipně, někdy roztomile až dojemně. A s jistotou, že spletitý název Kdo jinému jámu kopá aneb Dočkej času, až se ucho utrhne určitě nevyjadřuje obsah produkce.

Marta Švagrová pojednala svou recenzi jakou jakousi dvojkritiku: rozepsala se o Semaforu a taky o Cabaretu Calembour. (Musím se tam jít někdy podívat, už dlouho si to slibuju.) A nachází v obou divadlech mnoho společného:

…slovní bohatství, hříčky, chytrý humor, nadsázka, schopnost “shazovat” sebe i publikum, které je jednou velkou spřízněnou duší a chodí – tam i tam – naladěné vstřícně a vděčně. K tomu patří ještě neodmyslitelná kvalita hudební.

A ještě je tam větička “Tam i tam je příjemně”. Ta mě potěšila nejvíc. O to nám totiž jde, k tomu směřujeme každým našim představením. Jsem už natolik zkušený, že neusiluju o to, co nám není vlastní. A Semafor jsem pasoval na jakýsi útulek pro všechny, kterým je tam příjemně.

V posledním čísle Divadelních novin (se rozepsal o našem představení Ivan Žáček. Z článku nazvaném Semafor zahleděný do minulosti mě zaujaly následu-jící řádky:

Přijde na to, s jakým očekáváním divák přichází. Jistá dávka trpělivosti se žádá i od něj. Já jsem se chvílemi výtečně bavil, chvílemi trochu nudil – to když se řeka vzpomínek začala rozlévat do přílišné šířky a představení se začalo zadrhávat. Ne-závazné listování minulostí, a to nejen semaforskou, jistě naplní duše mnohých milovníků divadla nostalgickými vzpomínkami. Protože v publiku nebyl takřka ni-kdo jiný než pamětníci slavné éry Semaforu, nemá příliš smysl klást si otázku, zda tento tvar má co říci i mladé generaci. Své publikum si Semafor stále dokáže udržet, ale nešlo přehlédnout, že i starší ročníky se ve druhé polovině počaly jaksi ošívat a zívat. Možná by představení prospěla přestávka. Naštěstí vzápětí přišel nějaký hit, zazpívaný Jitkou Molavcovou o poznání jistěji než některé z těch mr-tvých ryb vyta-žených na světlo, a představení se zase chytlo.

Ivan Žáček těmito slovy dává zapravdu mému lamentování, které jsem poslal Olze Sommerové a ostatním. Kdyby místo na premiéru přišel na první poučenou reprízu, psal by úplně jinak. Ale recenzent vždy hodnotí premiéru, tak je to zave-deno. A nemůžeme se přece vymlouvat na to, že měl přijít jindy. Recenzent musí počítat s tím, že premiéra se někdy nevydaří, zatímco další reprízy ano, a spo-kojení účastníci repríz pak na něho zanevřou. Je to nespravedlivé, ale je to tak.

Ivan Žáček píše dál:

Navíc zde bylo i leccos předstíráno. Trochu zbytečně, přišlo mi. Předstíraná improvizace je ovšem už dávno specifickým fenoménem české scény, sema-forská verze patří ještě k těm snesitelnějším.

Ivanu Žáčkovi neušlo, že občas jsme měli nachystán prefabrikát, pro případ, že by se tok představení zadrhl. Počínal jsem si nejspíš nešikovně, když se tahle berlička proflákla.

Je jisté, že šarm obou členů nerozlučné dvojice je stále tu, stále dokáže okouzlit a být zdrojem příjemné zábavy, minimálně pro své publikum. Sve-de-li stále bavit – toto divadlo, o němž mnozí soudí, že již patří minulosti, není to právě málo. Kladu si jen otázku, zda by Semafor neměl dokazovat svůj raison d’être současnějšími projekty. Nedávat tolik střelného prachu svým odpůrcům.

Jistěže už dávno není, a vlastně ani nikdy nechtěl být tím, co má v názvu, tedy semaforem ukazujícím cestu vpřed. Ale přesto se mi nechce věřit tomu, že prohrabování se vlastní šedesátiletou minulostí je opravdu to jediné, co dramaturgii Semaforu dnes zbývá.

My ale směřujeme vpřed – připomenu zde znovu obrázek, který jsem na-maloval jako vysvětlení našeho záměru být konzervativními tradicionalisty.

a ještě k me too

V minulém čísle jsme zveřejnili ohlasy kritiků na muzikál MeToo. Nedávno se v Právu objevila další recenze na tuto komedii. Napsala ji Radmila Hrdinová. Pod titulem „Citová újma jako zdroj výdělku“ čteme řádky, kterými Radmila Hrdinová 2.dubna jakoby předběžně a bezděčně polemizovala s pozdějším článkem Ivana Žáčka (z 28.května).

Jiří Suchý už před lety pochopil trik úspěšného divadla, který před ním vyzná-vali mnozí kolegové principálové, včetně jistého Williama Shakespeara. A sice, že divadlo se hraje o tom, co právě hýbe světem. A tak jeho bystrému oku nemohlo ujít ani hnutí MeToo, jež před pár lety odstartovalo lavinu skutečných či smyš-lených obvinění ze sexuálního obtěžování.

Suchého hudební komedie nesoucí název hnutí si dělá legraci nikoliv z problému samého, ale z jeho zneužívání, kdy se z citové újmy stává zdroj snadného výděl-ku. A činí tak s velkou noblesou, vtipem a nadsázkou, která aktuální námět povy-šuje do obecnější roviny. O příběh samotný tentokrát ani tak nejde, ostatně se do něj vejde kromě samotného „metoo“ i parodie opery, televizních soutěží, planých literárních ambicí a mnoho dalšího, včetně satiry na rozpoznatelné politické stra-šáky.

Ale především je tu opět úroda krásných textů, v nichž třeba verš Leč když dlaň se s tempem hlemýždě /sune pomaloučku na hýždě mě okouzluje jazykovou i obrazovou hravostí. Každý z aktérů tu má svou parketu, od lehkonohého popěvku až k černému blues. Olina Patková, Lucie Černíková, Jolana Smyčková, Jiří Štědroň či Michal Stejskal jsou jistoty, k nimž už dávno přibylo hvězdné dívčí trio Eliška Hurábová, Magdalena Jedličková a Eva Přívozníková. To vše doprovázeno skvěle šlapajícím combem z hráčů orchestru divadla Semafor.

Diváci se samozřejmě nejvíc těší na Jiřího Suchého a Jitku Molavcovou, ale ti dva si dnes už mohou dovolit svěřit větší část večera výše zmíněným kolegům. A užit si svou hvězdnou chvilku ve dvou kabaretních výstupech, v případě MeToo jako dvojice Jiří Sudý a Jitka Lichá.

Bonusem pro ty, kteří si zakoupí program, je text, v němž se Jiří Suchý vyrovnává se svými divadelními profesemi od libretisty a autora písňových textů přes komponistu, herce, režiséra až po scénografa. Je to čtení, z něhož by mohl být bez jediného škrtu excelentní divadelní výstup, natolik je psaný Suchého sebeironickým jazykovým gestem ostatně, kdyby nic, tak bonmot Jiřího Suchého alias Sudého z představení MeToo stojí za připomenutí a poděkování: Člověk je v zásadě dobrý, jenomže o tom neví, a proto je takové hovado.

V Žáčkově článku je zmiňován fakt, že Semafor neoslovuje mládež. Ale nejen Ivan Žáček, je to výtka s níž se setkávám častěji, a tak jsem ji musel vzít v úvahu. A ta úvaha už vznikla, leč do tohoto čísla našeho listu se už nevejde.  Uložil jsem ji do zásuvky a na podzim ji vložím do čísla 4.

co se událo a co se chystá

kufřík

Šel jsem nedávno Kyjevskou ulicí, co je hned za rohem u Semaforu, a zjistil jsem, že prostory, ve kterých byl donedávna obchod s módním zbožím, jsou k pronajmutí. Ještě dřív tam byl obchod, do nějž jsem kdysi rád chodíval, protože to byl obchod se starožitnými předměty, které miluju. Prodával je příjemný a vlídný pan Kučera, se kterým jsem se zastavil někdy jen na kus řeči. Nazval tehdy svůj obchod Antik Semafor, a už to svědčilo o tom, že mu nejsme jedno.

Teď byl ten prostor k pronajmutí, a já se rozhodl. Potřeboval jsem někde uskladnit spoustu věcí, které se vázaly k minulosti divadla Semafor, takže vyhodit je by byl zločin. A vzápětí jsem si řekl, že tomu skladišti dám podobu jakési stálé výstavky. Moje firma Semafor s.r.o. do toho investuje peníze, které se mně nejspíš nikdy nevrátí, takže se stanu mecenášem, a to jsem zatím ještě nikdy nebyl, tak si to aspoň vyzkouším.

A teď už to zkrátím: Na podzim okázale otevřeme tuto výstavní síňku, která ponese název KUFŘÍK, do nějž jsem nasypal hrst divadelních vzpomínek. Píšu to v první osobě, protože i písemně, na cedulkách, budu jakýmsi průvodcem po této expozici já. A prosím – nepodezírejte mě ze zduřelé neskromnosti. Důvod je totiž ten, že jsem dnes jediný obyvatel planety Země, který všechno, co se týká Semaforu, pamatuje.

V Kufříku se zatím intenzivně pracuje a že jsem se zapojil i já, toho jsou dokladem dva snímky z mnoha, která pořídila fotografka Ajrín.

jednašedesátá sezóna

30. října nám bude kulatých šedesát. Toho dne nám v roce 1959 vznikl Semafor, a tím nám vypukla první sezóna. A toho dne oslavíme letos šedesátku a vykročíme do 61. sezóny. Bude kolem toho hodně slávy, což já, notorický neslavič, ke svému štěstí nepotřebuju. Ale protože se to sluší, podřídím se.

Tentokrát se bude ta sláva konat v našem divadle, kam Česká televize pozve ty, kteří byli spolutvůrci legendy Semafor. Přátelé našeho divadla můžou tento večer zhlédnout na svých obrazovkách, anebo během listopadu přímo v hledišti Semaforu. Budeme tam program opakovat v deseti reprízách, jejichž data budou zveřejněna, jen co z externích herců vymámíme jejich volné termíny. Oproti tomu televiznímu bude tento program proveden v prodloužené verzi. Budeme se v něm zabývat propadáky, od kterých publikum odvrátilo svou tvář, v nichž však zazářily výstupy a písně, přijaté tehdy s nadšením. Zachránit celé představení však nezvládly, a tak upadly do zapomnění. Pořad se bude jmenovat TO NEJLEPŠÍ Z NEJHORŠÍHO.

Chci ale budoucí diváky ujistit, že v tom večeru se nakonec hodláme po-chlubit i tím nejúspěšnějším, takže námitka ve smyslu „koukat se na ňáký propadáky nepotřebuju“, je lichá.

olga sommerová a semafor

Když se významná režisérka, oceněná celou řadu uznání a cen, rozhodla po dnes už slavném filmu o Soně Červené natočit film o další bytosti, vybrala si mě. Takovou poctu pochopitelně nešlo odmítnout. A tak vznikl film nazvaný JIŘÍ SUCHÝ – LEHCE S ŽIVOTEM SE PRÁT. Znalci semaforských textů si možná vzpomenou na čtyřverší z písně: Ten kdo se řehce / mračit se nechce / ten bude lehce / s životem se prát. Vložit mé jméno do titulu písně si pak vyžádala Česká televize, ne já.

Film je dokončen a v září bude mít premiéru. O kameru se postarala další Olga – Špátová. Tím seznam Olg končí a už jsou tu další jména: samozřejmě je to Jitka, tedy Molavcová, která už půl století věrně stojí po mém komediantském boku a bez níž by to nešlo. Na plátně, případně na obrazovce, se bude vyskytovat i má asistentka Ajrín, neboli Irena Zlámalová, kterou Olga Sommerová vybrala jako asistentku režie, a ve fragmentech her se objeví i další členové našeho souboru. Film bude k vidění v kinech i na obrazovkách.

nové cesty

Na Big Band Semafor už si publikum zvyklo a nad tím, že jeho členové se prezentují i jako herci, už se nikdo nepozastavuje. A směšná tragédie Možná že jistě ale určitě snad po nadšeném přijetí zaznamenala rapidní sešup do suterénu popularity.

Dnes už vím, proč tomu tak je, a v čem spočívá můj omyl. Návštěvnost v divadle je však stále dobrá, ale říkám si, že tomu tak nemusí být pořád. Už v dávných dobách jsem zaznamenal, že úspěch je závislý na tom, jak se divadlo zavděčí, a každý chybný krok způsobí, že část diváků své milované divadlo klidně odepíše.

Kdybych já nebyl já, zanechal bych veškerého experimentování a přestal bych naslouchat hlasům nadšenců, kteří mé počínání ochotně přijímali. Měl bych jim jen poděkovat a pak zařadit zpátečku. Ale co mám dělat, když jsou to lidé, jejichž úsudku si vážím.

Pokus o nový radikální krok na sebe nedal dlouho čekat. Po dvou impro-vizovaných a přesto veleúspěšných večerech (Za hymnu co nejdelší a ČSR a Tři králové) jsem usoudil, že mé komedie, které jsem celé měsíce vypiplával, byly překonány těmi večery, kdy stačil nápad, jedna krátká zkouška, a šlo se do toho. Večery, které by přiznaly, že nejsou divadlem, ani koncertem, ani besedou, ale tak trochu vším tím dohromady a ještě něčím navrch. A to navrch z nich dělá nový pohled na to, jak na to.

Večer nazvaný Kdo jinému jámu kopá toho píseň zpívej tu cestu naznačil. Je na čem stavět, ale i co vylepšovat. Krok, který jsme vykonali od premiéry k první repríze, nás přesvědčil, že se dokážeme poučit, a tak o to chceme usilovat dál. Těch pár zkušeností nám našeptává, že to půjde.

Naším ideálem je jak známo divák, který nechodí do divadla za příběhem, za skvělým hereckým projevem či za vynalézavou režií, nýbrž přichází do hlediště s úmyslem usednout a cítit se dobře. Řada diváků už nám dala na vědomí, že tento pocit už u nás nalézá. A my se radujeme z toho, že se nám to daří.

nový záznam dávného představení

DVD, v katalogu PERPLEX uvedené pod číslem 25, právě vychází. Kromě kompletní komedie ÚNOS TURECKÉ HOUSLISTKY obsahuje i připomínky dvou představení: Galakoncert a jiné ptákoviny a Je mi nějak česko, jejichž záznamy se nedochovaly, nejspíš proto, že nebyly pořízeny.

V komedii Únos turecké houslistky se vedle Jiřího Suchého namísto obvyklé Jitky Molavcové tentokrát objeví Václav Kopta, v roli nepříliš bystrého příslušníka SNB. Tureckou houslistku hraje Denisa Kubová a v představení, jehož děj se odehrává v létech šedesátých, zazní řada dobových písní. Ujišťuji vás, že důvod ke smíchu je tu nadstandardní.

(Svého času v nejmenovaných novinách byla hra z nepochopitelných důvodů pojmenována Unes turecké housličky!)

možná že jistě

V urputné snaze protlačit směšnou tragédii Možná že jistě ale určitě snad do přízně diváků přicházíme se sdělením, že od nové sezóny, která začne v polovině září, budeme ke vstupenkám na toto představení přidávat zdarma vstupenku na posezení v Semaforu. Vždy jednou za půl roku budou mít majitelé této „vstupenky navíc“ možnost popovídat si s autorem. Ten se tímto pokusí odčinit svou absenci ve hře, kterou vrhl do repertoáru a v níž je postrádán. S Jiřím Svobodou u klavíru a s Jitkou Molavcovou po boku se postarají o vlídný improvizovaný večírek.

Protože jedno představení hry Možná že jistě… se hraje už v červnu, kdy je část vstupenek prodána, obdrží návštěvníci tuto mimořádnou vstupenku z rukou uvaděček, hned při příchodu do divadla. Snad se takto publikum časem naučí chodit i na taková komorní představení, kde protagonisty zastoupí jejich mladí přátelé (o kterých třeba časem uslyšíte a budete si říkat: ty pamatuju z časů, kdy jejich jména ještě nebyla slavná).

nemyslete si

že když je červen, tak Vánoce jsou v nedohlednu. Budete se možná divit, jakým fofrem se dostaví. Jiří Baur a Vlastimil Hála složili song, který Vratislav Blažek opatřil textem. V něm se praví, že čas je běžec s dlouhým krokem. Je to pravdivá píseň, a tak už dnes se v Semaforu zaobíráme podobou našeho tradičního vánočního programu. A usmyslili jsme si, že tentokrát se každoroční Tiše a ochotně bude odehrávat jen v první polovině večera. Tu druhou pak bude tvořit nová verze naší vánoční zpěvohry, nazvané OPERA BETLÉM.

a nakonec přání

Vánoce se blíží, ale připusťme, že dřív tu budou prázdniny, a tak vám přejeme, aby proběhly dle vašich představ, abyste se neutopili v některém oceánu nebo rybníku, a abyste si nadměrným opalováním nepřivodili rakovinu kůže. A taky abyste po prázdninách nezapomněli na Semafor, kde 11. září zahájíme jedna-šedesátou sezónu starým dobrým muzikálem Čochtanův divotvorný hrnec. Bude to jeho sedmdesátá repríza.

Pokud se vám někdy přihodí, že vás posedne nepřekonatelné nutkání nakrmit žirafu, prostudujte si důkladně toto poučení.

JAK SE KRMÍ ŽIRAFA

Ten kdo někdy viděl žirafu a nevšiml si, že má krk delší než ostatní zvířata, je na tom nejspíš špatně s očima, popřípadě je dokonce mdlého rozumu. Rozhodně si to žádá návštěvu očního lékaře nebo psychiatra.

Vy však zaručeně žirafu podle dlouhého krku ihned poznáte, a jste tudíž způsobilí žirafy krmit. Dokonce jste možná už žirafu krmili, ale to neznamená, že byste si neměli zopakovat některé poučky v této příručce obsažené.

Poučka první

Není dobré krmit žirafu ze země – dokáže se k vám sice sehnout, ale musí při tom potlačit svou hrdost, a tím raníte její sebevědomí. Proto je lépe krmit žirafy z balkonu prvního patra libovolného domu. Ale pozor: na druhé patro už zvíře nedosáhne a bude mít za to, že se mu vysmíváte.

Poučka druhá

Do libovolné ruky uchopte jablko a ruku pak přibližte žirafě k jejímu obličeji. Není třeba se bát. Zvíře sebere jablko z vaší dlaně velmi opatrně. Jen ve zcela výji-mečných případech se stane, že ukousne krmícímu ruku, ale protože žirafa není masožravec, vzápětí ruku vyplivne a zručný chirurg vám ji dokáže znovu přišít.

Poučka třetí

Žirafa se obvykle nespokojí s jedním jablkem, a proto se doporučuje mít v zásobě jablek více, minimálně tři. Nabídnete-li žirafě pouze jedno jablko, urazíte ji. A nanejvýš uražena se cítí být, pokud jí nabídnete jablko nakousnuté. Protože žirafa je zvíře noblesní, nedá na sobě nic znát, nakousnuté jablko přijme, ale co si při tom o vás myslí, to si nepřejte vědět.

Poučka čtvrtá

Chybu neuděláte, když se žirafě před podáním prvního jablka představíte. Stačí říct své jméno a příjmení. Jakýkoliv akademický titul jí nic neříká, a tak je lépe od něj upustit. Žirafa je tvor vděčný a má výtečnou paměť. Jestliže ji jednou nakrmíte, nezapomene vám to do smrti (dožívá se pětadvaceti roků.)

Poučka pátá

V Zimbabwe žije vládce všech žiraf, bedlivě sledující, jak se kdo k žirafám chová. Jmenuje se Žirafissimus XIV. a vy, kteří jste, byť jen jednou nakrmili žirafu, můžete se, kdykoliv navštívíte Zimbabwe, u něho ohlásit. Určitě vás přijme. Pozor: Je ale naprosto nevhodné začít ho krmit. Na to má své lidi. Bylo by to totéž, jako kdybyste chtěli prezidentovi republiky při audienci nabídnout rohlík.

Poučka šestá:

Podáte-li si žádost, dostane se vám povolení nechat se s Žirafissimem XIV. vyfotografovat, ovšem bez blesku – mohl by se splašit. Nikdy ho však nežádejte, aby vám fotografii podepsal. Vyšlo by totiž najevo, že je analfabet a je velmi pravděpodobné, že opustit hranice Zimbabwe s touto informací by vám nebylo dopřáno. Za minulý rok tam záhadně zmizelo 365 lidí, z čehož 354 jich před tím žádalo Žirafissima o autogram.

Stará fronta ZÍTRA byla před léty www-odpovědí Mladé frontě DNES za proroctví, že divadlo Semafor nedožije konce sezóny 2011-12. V současné době však panuje na obou frontách vlídné příměří.

milovat nepřítele

Prezident Havel a evangelista Lukáš – ti dva dokážou našemu člověku zahejbat žlučí. Jeden mluví cosi o vítězství pravdy a lásky, druhý dokonce nabádá, že máme milovat své nepřátele!!! Někteří tyto názory tvrdě odsuzují, ti rozumnější z nich je jen ignorují. Chcete znát názor můj? Ne? Tak tady je.

Trochu to v následujícím fiktivním rozhovoru přeženu:

• Vy idiote, kreténe, blbče!!!

Možná, že se vám tak jevím, pane – je to váš názor, vaše právo, váš slovník. Mám dokonce porozumění pro vaše výrazy, kterých bych se sám nedopustil, protože každý máme jiné vychování, ale řekl bych, že hledat nějakou střední cestu by snad stálo za to, kdyby odměnou nám byl život v poklidném vzájemném respektování.

• Co to plácáš, ty hovado? Máme snad couvnout před výplodem chorých mozků nějakých pitomých snílků?

Proč couvnout? Necouvat, stát si za svým a pokoušet se jim přiblížit svůj názor pomocí argumentů. A to způsobem, který by nepostrádal základní lidskou slušnost. Svedete to?

Taková zdánlivě prostoduchá tráva se dokáže tráva uskrovnit a poskytnout díl svého životního prostoru houbě čirůvce, která, když odumře, dá na oplátku trávě živiny. Ty způsobí, že tráva je kvalitnější a příště věnuje čirůvce ochotně další kus prostoru a čirůvka může vesele bujet. A to se opakuje. Čirůvka rozšiřuje své teritorium a moudrá tráva jí to umožňuje, protože ví, že… atd.

Mahatmá Gánhí vymyslel fintu: neodporovat zlu zlem.A jeho následovníci šli proti pendrekům, aniž kladli odpor. Výsledek? Pendreky to vzdaly.

A u nás? Víte, jak by vypadal náš rozdělený národ, kdyby hrubý pytel byl spravován záplatami z lyonského hedvábí? Dovedeme ale být tolerantní k názorům z opačného břehu? To se neví, protože se to zatím nezkusilo. Myslím, že je dobré důsledně trvat na vlastní pravdě, a přitom se ale urážením soupeře nepřipravovat o vlastní důstojnost. Stačí si říct: I můj protivník má na svůj hovadnej názor právo a to je, bohužel, nutno respektovat.

Vraťme se ale k trávě a čirůvce. Kdyby byla tráva blbá, řekla by si ne, ty kreténská čirůvko, ty stará ku.vo zas…á, jdi už do pr…e, jsi zm.d – Ne nebudu už pokračovat, vyplejtval bych na to všechny tečky, co jich mám v počítači. Zkrátka kdyby tráva byla blbá, vzkázala by čirůvce: Ty se mi nebudeš roztahovat na mým pozemku! A jala by se čirůvku dusit, čímž by se bezděčně připravila o živiny, které jí čirůvka poskytuje. A z čirůvky by se stal živořící nepřítel, jenž by počal zoufale bojovat o své místo na slunci. Místo toho žijí rozumná tráva a vděčná čirůvka v poklidném režimu vzájemného respektování, a ono jim to svědčí.

Shrnuto: Tráva a čirůvka jsou moudřejší než mnohý člověk.

semafor na dvd

Společnost Semafor s.r.o. vydává pod značkou PERPLEX historii  našeho divadla od jeho počátku, až po naše časy. Chceme vás zde informovat o posledních novinkách.

V prosinci znovu vyšel rozebraný Jonáš dejme tomu v úterý, tentokrát v rozšířené a obrazově zkvalitněné verzi.

Vyšla též současná podoba Kytice – box obsahuje, podobně jako Jonáš v úterý, dva disky.

Připravujeme k  vydání další dvě komedie: Život je náhoda v obnošený vestě a Sladký život blázna Vincka.

 Tato DVD nevycházejí v chronologické řadě, jednotlivé hry vydáváme až když se k nim podaří shromáždit sdostatek materiálů. Mají však chronologické číslování.

A až dosud vyšlo: 

• 13 Smutek bláznivých panen
• 15 Dr Johann Faust Praha II Karlovo nám. 40
• 18 Nižní Novgorod
• 24 Víkend s Krausovou
• 26 Pré
• 27 Noc v synagoze
• 32 …nikoho nezabije
• 34 Penzion Rosamunda
• 37 Lysistrata
• 39 Šlitr s námi a zlý pryč
• 40 Já jsem otec Bemle a já matka Žemle
• 41 Dnes večer v hotelu Modrá hvězda
• 42 Kytice
• 48 Laura a Oliver
• 49 Opera Betlém

 V blízké době má vyjít komedie Únos turecké houslistky. V hlavních rolích Jiří Suchý a Václav Kopta jako půvabný příslušník VB. A zní tu hrst písniček a vzpomínek pojednaných v duchu socialistického realismu. Což dohromady slibuje, že bude čemu se smát.

A tak, pokud chcete mít za pár roků celou historii Semaforu doma, není nic snazšího než zajít do obchůdku Klokočí. Cena jednoho disku je 199 Kč a 299 Kč za dvojdisk, není zase až tak moc.

novinky ze semaforu

V uplynulém roce nás napadlo, sejít se a improvizovat jeden večer na téma prodloužení naší hymny, kterého se část veřejnosti tehdy dožadovala. A tak se zrodil spontánní a srandyplný večírek. Publikum si nejen libovalo, ale bylo nadšené. A nám neušlo, jaká mimořádná atmosféra onoho večera vznikla. Usoudili jsme, že by bylo dobré v takových večerech pokračovat.

A tak jsme letos 6. ledna pokračovali pořadem, nazvaným ČSR a Tři králové. Náplň večera byla jednoduchá. Vzpomněli jsme na Tříkrálovou deklaraci, která předcházela vzniku republiky a pak jsme vzpomínali na písničky, které u nás zněly od roku 1918 až po naše časy. A zase tatáž jedinečná atmosféra a nadšení v hledišti i na jevišti.

A tu nám došlo, že i naše improvizované jazzové večery nazvané Co na světě mám rád, mají tutéž náladu a jsou stále navštěvovanější. Při tom prvním byly obsazeny čtyři řady. Při posledním bylo narváno. A že improvizace, kterou jsme v minulosti příliš neprovozovali, je dnes našim nejžádanějším zbožím. A výsledek?

Na repertoáru Semaforu se v dubnu poprvé ocitne náš  nový pořad, nazvaný „Kdo jinému jámu kopá, toho píseň zpívej.“ Podobně jako v našem tříkrálovém večeru chceme se i tady věnovat historii české písničky za posledních sto let. A věříme, že to budou večery se stejnou atmosférou, jako všechny ty dva předešlé, které tu byly zmíněny. Upřímně Vás zve firma Suchý a Molavcová, a s nimi semaforský band s Jiřím Svobodou.

játra

text písně z hudební komedie MeToo

Jo jeden král když ráno vstal

Tak začal ihned chlastat

A i když král nás děsně štval

My chceme se ho zastat

Ten král se ptal a rád by znal

Proč jeho tělo chátrá

On nevěděl že ač je král

Má jenom jedny játra

A proč ten král pil dál a dál

My známe důvod pravej

To proč tak pil nám prozradil

On nechtěl umřít zdravej

jak jsme dopadli

poznámky k naší poslední premiéře

Při premiéře se naší hudební komedii MeToo se dostalo velmi vlídného přijetí a hned první repríza zaznamenala ještě výraznější diváckou odezvu. V tisku jsme dopadli následovně:

LIDOVÉ NOVINY: ME TOO V DEJVICÍCH NEURAZÍ

Marta Švagrová se rozepsala o MeToo vlídně a s porozuměním. To, že píše o naší hudební komedii jako o pásmu dialogů a písniček, lze akceptovat. Hudební komedie by patřila do opravdového divadla, což my už vlastně dávno nejsme. Podle reakcí publika soudíme, že se nám ta naše cesta vyplácí. To je potěšitelné, protože celá semaforská produkce je určena právě našemu publiku. Které není nekritické; občas už nám dalo znát, že se nám něco nepovedlo. Potěšitelnáí je taky zmínka o tom, že Molavcová a Suchý zvládají své výstupy „jako vždy skvěle“. (A to recenzentka netuší, že pracujeme na ještě skvělejší verzi.)

O našem mladším ansámblu píše, že dobře zpívá, dobře mluví a dobře vypadá. Co si přát víc.

PRÁVO: TROCHA SUCHÉHO POEZIE NIKOHO NEZABIJE

Zde je hra posuzována s výhradami. Vyzdvihovány jsou hlavně písňové texty, zatímco děj je označen jako nebohatý. J. P. Kříž se pak zmiňuje o obsahu hry, ale trochu to popletl: tři dívky v naší komedii se nesnaží vyprovokovat tři členy poroty televizní soutěže k tomu, aby se dopustili onoho „metoo“,  a pak je připravily o peníze, nýbrž jedna dívka se neúspěšně pokusí se stejným ůmyslem svést operního zpěváka. V závěru pak J. P. Kříž konstatuje: „To, co v MeToo vysoko ční nad tím ostatním (…), to je ze všeho nejvíc a především nádherná poezie.“

LITERÁRNÍ NOVINY:  SEMAFOR OPĚT NA SCESTÍ

Jan Plachetka nabízí na náš muzikál jiný pohled: „Jiří Suchý neví, kdy přestat. Sveřepě nedbá na galantní pobídky k odchodu na zasloužený odpočinek… atd.“ V recenzi stojí za pozornost i sdělení: „Sedmaosmdesátiletý Jiří S. už drahně roků zastává názor, že humor je solí života. Ale tentokrát přesolil, a na scestí, po kterém skotačí už bezmála šedesát roků, stáhl i celý soubor jemu svěřeného divadla, v němž se vyskytuje řada talentovaných jedinců,dokonce i mladých, kteří by za jiných okolností a s jiným materiálem jistě projevili ještě lépe své umění a dočkali se širšího ocenění.“  V podobném duchu je nesena celá recenze Jana Plachetky.

Ale pozor! Vysvětlení!

Plachetkova recenze vyvolala nesmírné pobouření nejen v souboru. V divadelních novinách reagoval Jan Kolář článkem nazvaným Místo recenze nactiutrhání a e-maily a dopisy přátel Semaforu byly vesměs nesené v obdobném duchu. Nedovedl jsem si vysvětlit, proč dlouhodobý přítel našeho konání se najednou takhle utrhl. Že by to v něm celou dobu doutnalo? Uveřejnil jsem tu pár jeho invektiv v rubrice Jak jsme dopadli a vysvětlení se mi obratem dostalo od samotného šokovaného Jana Plachetky. Napsal tu recenzi jakoby rozhořčený hlas zaryté feministky, v domnění, že bude jeho parodistický záměr pochopen. Jak se ukázalo, nebyl.

Tak jsme si to z nešťastným Janem Plachetkou vysvětlili, a je mu odpuštěno. Přeju mu, aby rozruch, který způsobil, upadl záhy v zapomnění a jsem rád, že můžu s klidem zase říct: Plachetka je slušnej člověk

DIVADELNÍ NOVINY: JÁ TAKY S ÚSMĚVEM

Divadelní noviny posuzují hru velmi kladně. Jan Kolář tu píše, že v MeToo jde o „umně vykonstruovanou hru, v níž do sebe vše pěkně zapadá“ a děj, na rozdíl od Práva, popisuje tak, jak se  skutečně odehrává, tedy jako „intriku dvou prohnaných dam, které radí nezkušené třetí, jak s pomocí inscenovaného sexuálního ataku přijít k penězům“. Zmiňuje se o swingové hudbě a o textech, které mají „tradiční semaforskou úroveň“,  a pochvaluje si i výkony hereckého souboru. Vytýká hře jen to, že je účelově aktuální a že, až hnutí MeToo pomine, bude to mrtvý text. S tím lze jen souhlasit.

pohled na metoo zevnitř

A teď jak hru vidíme my, co jsme ji stvořili.

Premiéru přijalo publikum nadšeně a reprízy dokonce ještě nadšeněji, což způsobilo, že jsme se oddali vlídnému sebeuspokojení. Já jako autor jsem zaznamenal pár nedostatků, ty však byly nepatrné a napravitelné, a o mnohých vím nejspíš jen já.

Ale:

15. ledna večer jsem odcházel do divadla a těšil jsem se, jak to zase pěkně rozbalíme. Mírně mne zneklidňovala jen myšlenka, že mezi předchozím a tímto představením uplynulo 32 dní, a to nemusí být hře, která byla hrána pouze třikrát, zrovna ku prospěchu. Ale věřil jsem, že soubor, jenž není souborem, nýbrž sdružením externistů, kteří se můžou sejít, jen když můžou, odvede profesionální práci. Jenže nadšený divácký ohlas jako v předešlých třech představeních se ve čtvrtém nekonal.

Už po vstupní operní scéně, kterou jsem sledoval odposlechem ve své šatně, jsem zneklidněl. Nadšení se nedostavilo. Ozval se jen zdvořilý potlesk. A tak to šlo dál. Talentovaná uvaděčka, která nastoupila za otěhotnělou herečku, svou roli zvládla, ale profesionální provedení to nebylo a ani nemohlo být. (Ale vsadím se, že bude. Takto  u nás začínala celá řada hereček, o kterých se dnes ví.)

Pak nastoupila řada profesionálních herců a hereček, ale v sále sedělo, jak řekla přítomná a věhlasná režisérka Olga Sommerová, mrtvé publikum. A naším zadáním bylo tyto nebožtíky rozesmát. Ne, nechci svalovat vinu na publikum, bylo by to nemravné. Víme, že když hlediště nerezonuje tak, jak jsme zvyklí, může to herce zaskočit. Ale tomu je třeba čelit tak, že se skomírajícímu publiku poskytne jakási injekce – herectvo zmobilizuje své síly a neblahou atmosféru překoná. Ale může to být i naopak: publikum vbodne hercům injekci se sedativním sérem a to herce rozhodí. Tohoto večera se, bohužel, stalo to druhé. Špatný soubor hrál špatnému publiku. A tak došlo k nejhoršímu představení v této sezóně. Já sám, ve snaze představení zachránit, jsem se dopustil toho, co u jiných nesnesu: přehrával jsem. Tlačil jsem na pilu, jak tomu říkával Jiří Menzel.

Termín mrtvé publikum použil shodou okolností ještě téhož večera i přítomný Vladimír Just, který se mi svěřil, že v dobách, kdy pracovali s bratrem Jiřím jako dvojice kabaretiérů, se jim stávalo totéž. A tak i on měl pro nás pochopení. Ale to byli jen dva lidé, a notabene z oboru. Jejich soud potěší, ale naše selhání nevy-gumuje.

Publiku můžeme klást za vinu jen to, že se nedostavilo ve složení, jaké je v Semaforu obvyklé. A tu mě napadlo, kdo ví, zda titul MeToo, který se nám zdál chytře vymyšlený, nepřilákal k nám jiný druh publika? Publikum, kterému titul sliboval něco, čeho se mu nakonec nedostalo. Přemejšlím a zatím nevím. Pátá repríza se blíží a ta mně napoví. V příštím čísle Staré fronty ZÍTRA dám vědět, jak to dopadlo. A protože vsázím na poctivost a kvality svých spolupracovníků na scéně, věřím, že další reprízy už zase budou takové,  na jaké jsme u nás zvyklí.

možná, že ušlo vaší pozornosti

… že v anketě na téma Kniha roku, kterou uspořádaly Lidové noviny se třikrát objevil titul Klaun si povídá s Bohem. Autorem této knížky si dovoluji být právě já a svůj hlas jí dali Jiří Grygar, Radkin Honzák a Vladimír Just.

…že Semafor s.r.o. vydal před časem CD s názvem GEORGE DRY composer. Občanům, kteří neovládají angličtinu, možná nedošlo to, co vysvětluje nenápadný překlad, umístěný níže: JIŔÍ SUCHÝ skladatel. a tak o George Drye, composera neprojevili zájem, ač na Jiřího Suchého nedají dopustit. Toto CD je jeho vizitka jako skladatele a jejím smyslem je upozornit na tuto méně sledovanou stránku jeho tvorby.

VIKTOR SODOMA senior

• byl grafik ateliéru Propagační tvorby, ale dnes bývá spíš připomínán, jako zakladatel skupiny Akord club, která hrála v padesátých létech ve vinárně Reduta a byla jakousi předehrou ke vzniku divadla Semafor. Viktor Sodoma hrál v tomto seskupení na kytaru a zpíval (s ním zpívala i jeho žena Vlasta) ale nezaslouženě opomíjená je jeho výtvarná činnost, které měla mimořádné kvality. On sám ji nikdy neprosazoval – řekl bych, že ji považoval spíš za zdroj obživy. Mnohem později, když už jsme se vídali jen sporadicky, mě překvapil, když přišel do našeho divadelního klubu (v pasáži Alfa jsme ho měli) a věnoval mi několik svých grafických listů. To už nebyla práce velmi pozoruhodného reklamního grafika, byla to úctyhodná umělecká dílka. Nevím, kolik jeho přátel o tom ví. A tak tu předkládám dva jeho listy. (Technika: litografie a suchá jehla)

počtení

Ještě, než přestane sněžit, předkládám milým čtenářům povídku, kterou jsem napsal do našeho adventního večírku, ale nakonec jsem ji tam neuplatnil.

jak láďa zlobil

Ten chlapeček se jmenoval Láďa nebo tak nějak, a měl odjakživa smůlu. Ta největší spočívala v tom, že se narodil nesmírně chudým rodičům. Zatímco spolužák Libor se narodil do rodiny známého šikovného tuneláře Vacka, jemuž se nedalo nic dokázat, Láďa se narodil nešikovnému kapsáři Helebrantovi, jemuž se dalo dokázat všecko, a tak ruzyňská věznice se mu stala druhým domovem.

Každé Vánoce se Láďa těšil na to, co najde pod stromečkem, ale obvykle nenašel ani ten stromeček.  Zkrátka Osud byl k němu krutý, ale je známo, že Osud si na spravedlnost nikdy moc nepotrpěl.

Padal sníh a schylovalo se k svátku svatého Mikuláše. Nevím, jak je to dnes, ale za mého dětství bylo dětem vyhrožováno, že když budou zlobit, nadělí jim světec místo dárků uhlí a brambory. Láďa si nedělal iluze o tom, že by ho světec podaroval nějakým dárkem, ale naopak toužil po tom, aby mu nadělil uhlí a brambory, protože mu byla zima a měl hlad. Zároveň si však uvědomoval, že na to mají nárok jen děti, které zlobí, a tak pokud nebude zlobit, nemůže s uhlím a bramborami počítat. Láďa však byl dítě hodné, plaché a úslužné, a tak mohl o uhlí a o bramborách jen snít.

Ale pak se náhle rozhodl! Rozhodl se, že začne zlobit.

Jenže nevěděl, jak na to. Pak ho napadlo, že by mohl svému otci rozbít kapesní hodinky. Že by třeba z nich vylomil rafičku. Ale kterou? Rozhodl se pro tu delší, že by jako škoda byla větší, než kdyby vylomil tu malou. Ale nakonec k tomu nedošlo, protože si uvědomil, že otec žádné kapesní hodinky nemá.

Láďa přišel domů ve velice nešťastném stavu, doma se zabalil do staré vojenské houně, aby neomrzl, a toho dne už  nepromluvil ani slovo. Nejspíš proto, že nebylo ani s kým. Otec byl – jak tomu říkával – na lovu a maminka na čekané.

Druhý den si Láďa uvědomil, že den svatého Mikuláše se kvapem blíží, a tak jestli nezačne zlobit hned, tak má po uhlí, protože později už to nemusí dohonit. I nenapadlo ho nic lepšího, než napsat oplzlou říkačku a nepozorovaně ji vsunout do kabelky paní učitelky Vrázové. V říkačce popisoval Láďa velmi nepěkné vymyšlené skutky paní učitelky Procházkové, učitelky dějepisu, které měla pravidelně provádět každou sobotu se školníkem.

Paní učitelka Vrázová si lístku dlouho nevšímala, ale pak náhle, před Láďovými vyděšenými zraky, lístek z kabelky vyndala a, aniž by si Láďovu básničku přečetla, napsala na jeho rub vzkaz své kolegyni Procházkové, učitelce dějepisu. A pak vyzvala Láďu, aby šel do sborovny, lístek paní učitelce Procházkové tam předal, a počkal na odpověď.

Do sborovny šel Láďa se smíšenými pocity. Bál se toho, co se stane, až paní učitelka Procházková přečte vzkaz od své kolegyně. Jestli pak lístek obrátí, nastane něco hrozného. Ale na druhou stranu – měl by zaděláno na trojku z mravů, a tím i na uhlí a brambory. Paní učitelka Procházková lístek přečetla, aniž ho obrátila. Zírala totiž na oplzlou říkačku a byla v šoku, a tak ji nenapadlo, že by měla lístek obrátit. Chvilku civěla a pak se rozplakala a zvolala: „Už je to tady. Už se to provalilo.“ Poté se rozběhla po schodech do suterénu, kde měl školník Prouza byt. Běžela a cestou vydávala plačtivě skřeky, občas přerušované výkřikem: „Karle, jsme prozrazeni!“

Když dorazila až do suterénu, začala bušit a posléze i kopat do dveří. Chtěla školníka varovat, aby si vymyslel něco pro uchlácholení manželky. Bušila a kopala, pak se náhle otevřely dveře, a v nich se objevila robustní postava školníkovy ženy. Poslední kopnutí už nebylo, bohužel, do dveří, nýbrž do holenní kosti paní školnice. Ta zařvala a hleděla vyděšeně, protože nechápala, proč ji paní učitelka kopla. Nechápala ani, proč paní učitelka před ní padla na kolena a zuřivě jí počala líbat ruce. To jí ještě žádná učitelka dějepisu neudělala. Paní učitelka chtěla totiž školnici odprošovat a žádat o odpuštění, ale k tomu nedošlo, protože omdlela. Paní učitelka. Paní školníková zatím zavolala manžela a odnesli omdlelou do místnosti, kde ji položili na gauč.

Když se po chvíli počala učitelka probírat, první, co uviděla, byla tvář školníka, který se nad ní skláněl. I pravila zastřeným hlasem: „Dnes ne, Karle.“

Školníkova žena, stojící opodál, znervózněla: „Co dnes ne? Jaký dnes ne?“ A zmatený školník ze sebe vyrazil: „Asi nechce, abych jí dneska donesl křídy.“

Paní školníková byla prostší osoba a nejspíš by se s vysvětlením spokojila, kdyby se ovšem mezitím paní učitelka neprobrala a všechno nepřiznala. Teď pro změnu omdlel pan školník.

Zatímco se v suterénu omdlévalo, ve druhém patře v 5.B nedokázal Láďa vysvětlit, proč paní učitelka Procházková neodpověděla paní učitelce Vrázové na její vzkaz. Posléze se zmohl na vysvětlení: paní učitelka odpověděla, ale on lístek asi vytrousil. „Jdi ho najít,“ zněl rozkaz.

Láďa opustil třídu a už se do ní nikdy nevrátil. Našli ho polozmrzlého na zasněžené mezi u lesa. Přijela sanitka a podchlazený Láďa skončil v nemocnici. Ve škole mezitím došlo k vyšetřování, ale nic se nevyšetřilo, protože výpovědi svědků nedávaly smysl a doličný předmět – Láďovu básničku – paní učitelka Procházková snědla.

A zatím Láďa ležel v nemocnici, bylo mu teplo a dostal najíst. Psal se 5. prosinec, byl předvečer svátku sv. Mikuláše.

zamyšlení

Když jsem v minulém čísle citoval výrok prezidenta Emila Háchy napadlo mě, že nebude na škodu, když v každém čísle připomenu myšlenky moudrých. Tentokrát půjde o jiného prezidenta. A o jeho rozhovor s předsedou vlády:

Premiér: Kultura není pupkem světa.

Prezident: Souhlasím s premiérem. Kultura není pupkem světa, pupkem světa je konzum. Kultura je srdcem světa.

Prezidentem v tomto případě byl Jiří Hromada, prezident Herecké asociace.

trocha poezie nikoho nezabije,

řekl kdysi kdosi moudrý. Na repertoáru Semaforu se ocitla hra s podivným názvem Možná že jistě ale určitě snad. Je to náš pokus o uvádění komorních představení, v nichž by byla dána příležitost mladší generaci, zatímco vetchá generace, k níž se hrdě hlásím, bude přítomna jen autorsky, režijně, výtvarně, textařsky a v několik případech i skladatelsky. A taky svým humorem, v Semaforu dobře zavedeným.

Text písničky Poslední flám, kterou zpívá Františka svému zesnulému příteli Karlovi, hudbou opatřil Jan Neckář.

                                Láska má se rozplynula v slze

                                Která mi dnes oko zalila

                                Skrze ni tě vidím jako v mlze

                                Chápu co jsem nepochopila

                                Vem si s sebou svou termosku s čajem

                                A až ti dám pusu poslední

                                Budem dělat že si jenom hrajem

                                Hru poněkud smutně nevšední

                                Vem si s sebou prkna pilku

                                Hřebíky a hoblík

                                Máry si snad umíš udělat

                                Vrať se domů aspoň chvilku

                                Špatně jsi se oblík

                                V almaře ti visí černej šat

                                Okamžiky kdy se halí

                                Člověk v černou barvu

                                Čas od času zavítají k nám

                                Šaty jsou ti sice malý

                                Já tě do nich narvu

                                Pod hlavu ti černou cihlu dám

                                A to bude náš poslední flám

a co dál? kdo jinému jámu kopá toho píseň zpívej

26.dubna 2019 se uskuteční premiéra, která se bude lišit od těch dosavadních tím, že libreto, které by bylo podkladem k nastudování, neexistuje. Nebude vlastně existovat ani nastudování – večer bude čirou improvizací na dané téma. Podobně jako se v Semaforu konají improvizovaná jazzová představení nazvaná  Co na světě mám rád, budou se tentokrát Jitka Molavcová a Jiří Suchý probírat písničkami, která poznamenala sto let naší republiky. Od Karla Hašlera, přes pražské kabarety, Červenou sedmu, dojde samozřejmě i na Osvobozené divadlo, éru protektorátního swingu, nevynecháme ani budovatelské písně ani Semafor a doputujeme až k současnu. Tak tomu bude i v dalších reprízách, jen jejich náplň bude obměňovaná, podle toho co zrovna přijde interpretům na mysl. Ale rozhodli jsme se, že jedna píseň bude na programu pokaždí. Na rozdíl od ostatních, nebude k smíchu – toho ostatně během večera bude dost. Ale chceme ji připomínat dokud bude třeba.

Když doba zlá

Nás tupou šavlí protne

Jak na povel

Se přestaneme smát

Nastane klid

A národ tiše zkrotne

A my jen žasnem

Co se může stát

Máme se rádi

Pijem z jedný flašky

Někdy i láska

Se k nám dostaví

A pak nám dojde

Že je konec frašky

Idylka končí

Klackem do hlavy

Nám totiž velmi

Odjakživa svědčí

Když do nás hrom

A bída zabuší

A proto dík

Za každý nebezpečí

Které nám lásku

Vrací do duší

Poprvé zazněla tato píseň ve hře

Mé srdce je Zimmer frei (1997)

a platí dodnes (2019).

a ještě pár slov k našemu listu

V prvním čísle Staré fronty ZÍTRA nebylo uvedeno, jak často a jak pravidelně bude tento list vycházet. Nebylo to uvedeno, jelikož se to nevědělo. Teprve praxe měla ukázat, jak tomu bude. A praxe to ukázala. Stará fronta ZÍTRA bude vycházet nepravidelně. A to proto, že je vyráběna jaksi podomácku. Za šéfredaktora jsem se zvolil já, Jiří Suchý, neboť tento list se skládá z mých osobních úvah, což přede mnou dělali i jiní. Jakub Deml ve svých Šlépějích, F. X. Šalda ve svém Šaldově zápisníku… Já vím, co vám teď zatanulo na mysli: Co se Suchý cpe mezi ty velikány! Rozhořčenci mají pravdu. Má nezřízená touha – být alespoň tím nejmenším velikánem – mě dohnala k tomuto nesoudnému skutku. Ale řekl jsem si, že když už mě tam dohnala, tak to tak nechám.

V redakci plním funkci nejen šéfredaktora – jako takový vlastně jen zahálím. A vzhledem k tomu, že je to funkce nehonorovaná, myslím si, že je to vlastně v pořádku. Plním ale i (nehonorovanou) funkci sazeče, a ta mě zaměstnává víc než dost.

Dalším sazečem je sazečka Zlámalová, řečená Ajrín, I její funkce je nehonorovaná, protože šéfredaktor rozhodl, že to bude funkce čestná. Tuto spolupracovnici dohání k zoufalství dvousloupcová podoba našich stránek, ne snad proto, že je dvousloupcová, ale proto, že téměř každou druhou hodinu měním její obsah, a ty dva sloupce se rozsypou, a je třeba začít znova. A tak zvažujeme od příštího čísla najet na tisk přes celou šířku stránky. S tím je pak méně práce, a list může vyjít o pár dnů dřív.

Pak jsou tu ještě obětaví spolupracovníci, kteří nabídli ujmout se korektury. Ty ale nelze jmenovat, protože při tom neustálém obměňování obsahu, jehož se dopouštím s jistou rutinou, dochází k četným změnám, které jejich práci maří. Není nic horšího, než když člověk vidí, jak je jeho práce mařena. (Žádná Mařena s tím nemá nic společného.) Takže v poslední chvíli už přibudou  gramatycké chyby, za který ovšem kolektor nemúže, neboď je oběví až kdyš je list napultě.

Třetí, neméně důležitý podíl na vzniku listu má tisk. Obstarává ho kancelářská kopírka. Tu ovládá produkční divadla Semafor Lenka Řiháčková.

Vzhledem k tomu, že náš list vzniká zásluhou novinářských diletantů, žádám novinářské profesionály, rozhořčené všemi jeho profesními chybami, aby projevili sdostatek soucitu a vzali v úvahu, že na rozdíl od jiných novin neubližujeme známým osobnostem tím, že bychom bavili pokleslejší část našich spoluobčanů zveřejňováním toho, do čeho nikomu nic není, a navíc dokonce ani nelžeme. Bulvární tisk se nemusí bát, že bychom se stali jeho konkurenty, protože náš náklad je o několik set tisíc výtisků nižší než jejich.