Stará fronta zítra č. 28 – 11. června 2016

 

JIŘÍ SUCHÝ: MINULOST, PŘÍTOMNOST A BUDOUCNOST HUMORU

 

Kdysi jsem kdesi napsal děsně moudrou větu – myslím, že do programu nějaké naší hry. Nevím už které, ale nebudu ten program hledat – nechci vás zdržovat. Spokojte se, prosím, s tím, že tu řeknu svými slovy, o čem ta věta byla. Ta věta byla o tom, že je vědecky prokázáno, že smích prodlužuje člověku život, a tak si myslím, že ty tři stovky za vstupenku do Semaforu nejsou  z tohoto hlediska zas až tak moc.

Vědci – smícholozi – nám předkládají důkazy, které nechápu, ale kterým věřím. Primář MUDr. Karel Nešpor, CSc., například píše, že sledování veselých filmů snížilo spasticitu bronchů po metachokinu. A já ani vteřinu nepochybuji o tom, že spasticita mých bronchů díky mým milovaným klaunům Laurelovi a Hardymu skutečně klesá.

Ne, neznevažuju ta bádání, zabalená do slov mně nepochopitelných, a věřím, že díky sekreci endorfinů zvyšuje smích odolnost proti bolesti, a věřím i v další předkládané důkazy. Myslím si dokonce, že kdybych denně neprořehtal minimálně hodinu, odpočíval bych už dávno v pokoji, což ostatně občas dělám, byť v jiném slova smyslu. K tomu abychom se smáli nám dopomáhá tzv. humor. Zapamatujte si, prosím, to slovo. Je životně důležité.

Humor má mnoho podob. Vezměme si třeba jen takovou anekdotu. Kolik druhů anekdot existuje! Anekdoty politické, erotické, o Skotech, židovské, anekdoty postavené na černém humoru, anekdoty o blondýnách, anekdoty o policistech…

Jak tak doba plyne, dnes už celá řada anekdot, kterým se smáli naši předci, nefunguje. Tak například anekdoty o manželkách (velmi často čekajících na manžela s válečkem na nudle v ruce s úmyslem vytvořit mu na hlavě směšnou bouli), anekdoty o zapomnětlivých profesorech, anekdoty ze školního prostředí – hodina přírodopisu:

– Pověz nám, Pepíčku, kolik má pavouk nohou.
– Vaše starosti bych chtěl mít, pane učitel.

atd. atd.

I samotný humor jako jev by se dal takto rozškatulkovat, ale co bychom z toho měli? Pro náš účel snad postačí, když připomenu termín chytrý humor. V minulosti byl tímto titulem poctěn humor Miroslava Horníčka. Opakem byl humor laciný, který bujel na estrádách.

Chytrý humor se obešel bez vulgarit, ale za to vyžadoval od posluchačů cit pro jazyk, pozornost, potěšení z toho, že se nesměje volovinám a taky alespoň mírně nadstandardní dar inteligence.

Když na divákovu otázku: „Kam se poděje tma, když se rozsvítí?“, odpověděl Horníček: „Tma je tam pořád, jenže není vidět“, vnímavý divák ocenil jednak kvalitu vtipu a zároveň i Horníčkovu jedinečnou schopnost reagovat na otázku samu o sobě vtipnou ještě větším humorem.

Kde jsou ty časy, kdy dialog, v němž Jan Werich vysvětluje Miroslavu Horníčkovi, jak se středověk posouvá s přibývajícími věky stále dál k našemu současnu, dokázal rozesmát plný sál divadla ABC. A že je to dialog, který naložil na mozkový potenciál diváka pořádný úkol! Ale diváci to zvládli. Tehdy. A když tak čtu, kterak jeden z tvůrců televizní Partičky vysvětluje, jak je Horníčkův a Werichův humor pasé, tak s ním souhlasím. Jen – na rozdíl od něj – dodávám: bohužel.

V Semaforu mi šlo a vlastně dodnes jde o to, aby se člověk od srdce nebo od plic zasmál a odcházeje z divadla nemusel se stydět sám za sebe. Aby měl dobrý pocit, že se smál jaksi na úrovni.

Je to známá historka: počátek 19. století, do ordinace vstoupil muž a stěžoval si doktorovi na trudnomyslnost. Propadal melancholii a byl vnitřně rozháraný. Lékař mu doporučil léčbu smíchem: „Běžte se podívat do divadla Funambule na mima Deburaua, ten vás rozesměje.“ Ano, už tehdy se našel lékař, který doporučovat smích jako terapii! Malý problém však byl v našem případě v tom, že nešťastný muž smutně odpověděl: Já jsem Deburau.

Z toho vyplývá, že dělat humor je věc, která se nedá vyložit jednoduše. Osudy těch, kdo humor vyrábějí, svědčí o tom, že proces a výsledek jsou často vůči sobě v jakémsi rozporu. Nejen Deburau, ale třeba i takový Michail Zoščenko. Když se člověk řehtá nad jeho knihou, tuší, co o sobě napsal on sám?

„Byl jsem:
6x vězněn,
1x odsouzen k smrti,
3x raněn,
2x jsem spáchal sebevraždu,
3x jsem dostal pořádný výprask.
K tomu všemu nedošlo z nějaké touhy po dobrodružství, ale „jen tak“, byl jsem smolařem.
Teď jsem si vysloužil srdeční vadu, a proto jsem se stal spisovatelem.
To by tak bylo všechno.“

Humor je milovaný a zároveň podceňovaný. Vždyť jsou to jenom srandičky – to je názor nejen prostého člověka, ale i mnohého intelektuála. Říkám mnohého, a ne každého – v tom je rozdíl.

Nikdo neví kolik třeba potu
Aby se v sobotu
Povedlo dvěma komikům
Rozhejbat publikum
A když jo tak je to
Vážně unikum

zpívali Voskovec a Werich ve hře Fata morgana (1929). A já to můžu dnes (2016) potvrdit. Kdykoliv píšu novou hru, mám strach. A jsou na to svědci. A čehože se bojím? Že se mi nepodaří „rozhejbat publikum“, jak říkali moji předchůdci.

Myslím, že je už konečně veřejným tajemstvím, že kloudného příběhu se divák na scéně Semaforu nedočká. Prostě není mi dáno. Nestalo se, že by se náš divák bál o osud hlavního hrdiny, že by doufal v potrestání padoucha – tyhle věci jsou našim divákům jedno. Dokonce mám pocit, že většině diváků po představení ani nedojde, že hra nějaký děj vůbec měla. Náš divák ale velmi dobře vnímá humor, který se ze scény na něj řine. To vím, protože smích publika je mi toho důkazem. A ten je náhradou za regulérní dramaturgickou stavbu díla – na tu se chodí zase do jiných divadel.

Před časem jistý novinář, zalykající se nenávistí k Semaforu, napsal něco v tom smyslu, že diváci se mi smějou ze soucitu. Snažím se být k sobě kritický, ale v tomto případě vím bezpečně, že blb nejsem já. Dovede si někdo představit občana, který bude, mnohdy opakovaně, platit tři stovky vstupného jen proto, aby mi přišel projevit soucit? A že by takových bloudů byly tisíce? Ale to odbočuju. Chci vlastně říct něco jiného, že humor, který až doposud kanul – a tajně doufám, že nadále pokane – z našeho jeviště, vzniká ve stavu strachu.

Za ta desetiletí jsem si zmapoval onu alchymii, která probudí v organizmu diváka proces, odborně popsaný panem primářem Nešporem. Taky bych se rád pokusil o rozbor tohoto jevu, byť jen z mého hlediska. Ale nevím.

Jak je možné, že mě napadají vtipy – a že jich byly za ty roky stovky nebo snad i tisíce – to opravdu nevím. Dovedu jen odhadnout, který z nich zabere a který ne, a to skoro neomylně. A přece! Občas se ve hře vyskytne vtípek, který je můj miláček, a ten pak vzbudí na tváři diváka jen letmý úsměv, ale vzápětí se tentýž divák na celé kolo rozesměje něčemu, o čem jsem se domníval, že vzbudí na jeho tváři jen letmý úsměv.

A aby věc nebyla tak jednoduchá, druhý den je náhle reakce opačná. Můj miláček vtípek konečně zabere – ale dalších dvaatřicet repríz zas na tváři diváka vyvolává jen letmý úsměv.

Jak s Miroslavem Horníčkem, tak s Janem Werichem jsme často mluvili o našem řemesle. Oba pánové byli toho názoru, že napsat vážnou hru je lehčí než napsat komedii, nebo dokonce crazy komedii. Svědčí o tom i skutečnost, že málokterý teoretik se pokusil o rozbor humoru, zatímco rozebrat drama se nezpěčuje. Ono je to taky důstojnější. Dokonce podezírám některé z nich, že je to způsob jak zviditelnit své intelektuální kvality – humor je přece jen pokleslejší umělecká forma.

Píšu ty své komedie s úmyslem rozesmát diváka. Můj úmysl mi povětšinou vychází – diváci se smějou a někteří mi dokonce píší psaníčka o tom, jak se nasmáli. V recenzích se pak dočítám, jak se mi hra povedla, nebo nepovedla – a proč, dozvím se, kdo hrál špatně a kdo dobře, jak jsem dopadl jako režisér, ale o humoru ani zmínka. A přitom to je ten nejzákladnější kámen, na němž stojí už bezmála šedesát let naše existencce. Pokusil jsem se v minulosti v různých článcích a rozhovorech vzkázat recenzentům, že bych potřeboval vědět, jak si mého humoru cení. Nedočkal jsem se. Nejspíš nepochopili, že humor je naše hřivna, a to ostatní je jen přidaná hodnota! Vytrvale se zaobírají tím, co nedovedu, a tomu, co mi jde, nevěnují ani trochu pozornosti. A nejhorší na tom je, jak se berou vážně. Bože můj, jak já je chápu! Vždyť oni dělají ve svém oboru jen to, co dělám ve svém oboru já: věnuji mu veškeré své úsilí a schopnosti – a taky se beru vážně, i když ne zas tolik.

Do pátrání v labyrintu humoru se nikomu nechce, a tak se o něj pokouším sám a jen pro svou potřebu. Hledám, sleduji, porovnávám, činím si úsudek, a poznané pak se snažím zužitkovat. Je to nesmírně zajímavá práce, ale kdybych si ji nemohl neustále ověřovat praxí, asi by mě nebavila. Takže chápu divadelní vědce, kteří se humoru vyhýbají; vědec, má-li objevit nový bacil, musí ho objevovat koukáním do mikroskopu, a ne uvažováním za psacím stolem. Já si své názory ověřuju koukáním do rozesmátého hlediště.

Že je humor záležitost generační, to si ověřuju večer co večer. Na každém představení sedí v hledišti určitý počet mladých lidí. Někdy víc, jindy míň, ale vždycky. Jejich tváře mě zajímají nejvíc. Čtu si v nich zprávu o budoucnosti Semaforu. A tak dnes vím, že naše hudba už ty nejmladší povětšinou nevzrušuje. Ne vždy a ne všecky, ale většinou ne. Ostatně, mě ta jejich taky moc nevzrušuje, i když se snažím. Ale o humoru jsem se vždycky domníval, že směšno funguje napříč generacemi. A víte, že ne?

Velmi často se stává, že v hledišti divadla hřmí smích. (Až jednou dohřmí, diváci k nám přestanou chodit.) A ejhle, mezi smějícími se sedí šestnáctiletý hoch a hledí před sebe, aniž by hnul brvou. Nevím, co si myslí o těch kolem, kteří burácejí. A smějou se i vrstevníci toho hocha. On jen sedí a hledí. Když se publikum roztleská, tleskne třikrát aby se neřeklo, a pak opět složí ruce v klín. Co si asi myslí? Nepochopil vtip? Anebo pochopil – a připadá mu vousatý jako nám připadají Vilímkovy Humoristické listy? Nebo humor nepotřebuje ke štěstí a do Semaforu přišel omylem? Snažím se tomu přijít na kloub.

Kdysi jsme se dopustili s Jiřím Šlitrem takové malé opery. Jmenovala se Dobře placená procházka. Byla postavena na standardním semaforském humoru. V Semaforu ji režíroval Ján Roháč, Miloš Forman pak jeho inscenaci převedl do filmové podoby a posléze z té naší komorní opery udělal velkolepou inscenaci v Národním divadle. Před časem ji uvedlo Klicperovo hradecké divadlo v režii mladého Radka Balaše.

Seděli jsme na představení s Jitkou jako zmrazení. Křehká poetika hry byla v hajzlu – řečeno v duchu té inscenace, kde WC hrál poměrně významnou roli. A zatímco u nás Teta z Liverpoolu (Hana Hegerová) zemře na pohovce na infarkt, v této inscenaci je umlácena baseballovou pálkou. Objevil se tam i Superman a nevím-co-ještě. Když jsem vyslovil podiv, byl jsem poučen, že hra dostala tento háv proto, aby byla přístupnější mladým.

Chtělo se mi dodat: mladým hovadům. Protože znám mnoho mladých kultivovaných lidí, kteří vnímají moderní umění, a přitom dokážou oželet vulgarity, brutality a podobné atributy současné progrese. Nebo se mýlím? Prodaná nevěsta, v níž by Kecal nedostal přes držku, by byla pro mladého člověka skutečně nestravitelná? Kam jsme se to dostali!

Občas, když jsem vyzván, abych někde uskutečnil tzv. besedu s umělcem z Prahy, jedu tam s nadějí, že najdu odpověď na tuto svou otázku. Většinou jsou to totiž besedy s mladými lidmi. Jezdím tedy na ně s nadějí, ale smůla je, že na univerzitní půdě nebo na shromáždění mladých lidí s nadstandartní inteligencí se objektivní pravdu nedozvím. A kdybych si chtěl své poznatky doplnit na besedě s průměrnou mládeží, tak na ni nikdo nepřijde.

A zatím běží sezóna za sezónou, divadlo je třeba naplnit a já vím, že ho naplní jen příslib smíchu – na ten se k nám chodí, a tak je to všechno na mně. A jsem rád. Opakuji si s Voskovcem a Werichem, že nikdo neví, kolik třeba potu, aby se mi povedlo rozhejbat publikum, a věřte mi to, nebo nevěřte, mám docela rád i ten strach, o němž jsem se tu zmiňoval. Ten mi totiž dělá z psaní dobrodružství.

Jenomže ke své lítosti zjišťuju, že pro intelektuální elitu, které si jinak velice vážím, jsme něco jako pro mě ta Dobře placená procházka v Klicperové divadle, jehož si jinak taky velmi vážím. A někdy mě tak napadá, že chyba není ani tak v oné intelektuální elitě, ani v mladých lidech prahnoucí po „akční podívané“, ba ani ve mně, nýbrž v době. V době, která se obejde bez poezie (náklady lyriky jsou nesrovnatelně nižší, než byly třeba v roce 1960,) v době, která se obejde bez tolerance k odlišnému názoru (kdo si nemyslí to, co my, je idiot), v době, kdy televizní stanice mezi sebou provozují dostihy v počtu mrtvol…  V době, kdy politik musí být zároveň sprosťák, aby se zavděčil širokým vrstvám…

V této době provozovat humor našeho ražení je, myslím si, záslužná věc. Nejsem tak prostý, abych si od toho sliboval, že razíme tomuto humoru cestu do budoucna – jeho smysl je jiný. Chceme aby v Semaforu nacházeli útočiště lidé, kterým je z pokleslého humoru nevolno, kterým v jiném humoru zase uniká ono směšno, protože mají na humor odlišný názor. Chceme, aby se u nás potěšili lidé, kteří humoru, jenž se snaží vycházet z tradic V +W či Horníčka, zkrátka přivykli – pro ty je tu Semafor a nemá jiné ambice, než poskytovat těmto slušným zájemcům své služby. Jinými slovy, chcete-li po nás progresivní divadlo, slibuji, že nepochodíte. Děláme prostě to, co dovedeme.

S nezájmem, který nás po poslední léta provází ve sdělovacích prostředcích, jsem se smířil od té chvíle, kdy stačí, aby nám do divadla natekla voda. Tehdy jsem se ocitl na titulních stránkách časopisů v barevném provedení a novináři si u mě předávali kliku, zatímco když po několika měsících napíšu novou hru, předám ji souboru a další měsíce trvá perné zkoušení, uskutečníme premiéru, která rozesměje a roztleská publikum, objeví se v tisku dva tři článečky, a někdy ani to ne. Dá se to pochopit: zatímco hra, na kterou se během několika roků dostaví dejme tomu sto tisíc diváků, nemůže konkurovat zatopenému divadlu, protože povodeň se koná jednou za pět set let a zájemců o ni jsou miliony. Napustit divadlo vodou a hrát divákům ve skafandrech by bylo řešení. Myslím ale, že by to bylo natolik technicky náročné, že by nám na to nestačilo ani tisíc grantů. A dostat od magistrátu tisíc grantů by znamenalo, že by nás ostatní divadla umlátila baseballovými pálkami.

Příště se na téma humor rozepíšu systematičtěji, než se mi to povedlo v těchto roztěkaných řádcích…

*

JE TOMU PADESÁT LET,

co se v Semaforu konaly dvě premiéry v těsném odstupu – ta první 28. 9. 1966, ta druhá den poté: Benefice a Ďábel z Vinohrad. Pozvánka na premiéry vypadala takto:

img623

 

Hrál jsem tam potulnýho komedianta, který s sebou světem vláčel holku – jmenovala se Káča a hrály ji střídavě Magda Křížková a Lenka Hartlová. Toto je Lenka Hartlová:

img626

 

Přes přestávku Káča vyrostla, a tak ji musela v druhé polovině večera hrát Zuzana Burianová. Ferdinad Havlík a Evžen Jegorov se tu uplatnili nejen jako hudebníci, ale i jako herci.

img619

 

Na dalším snímku meditují oba potulní komedianti nad kozí lebkou, zda by se s ní dal hrát Shakespeare. Káča se vnutila do role Ofelie a hrála se semaforská variace na téma Hamlet.

img615

 

V druhé polovině Káča v dospělé podobě hrála se mnou variaci na téma Faust. A nakonec se sešla se svým dětstvím, abychom všichni tři zazpívali finalovou písničku:

Bloumáme v povětří
Nedbáme na rady
Nikdo nás nešetří
Nemáme doklady
Náš cíl je vzdálený
Za modrým obzorem
Krásný a schválený
Národním výborem

img614

 

 

Druhý den měl premiéru Ďábel z Vinohrad.

img618

 

Jak bylo jeho zvykem, obklopil se Jiří Šlitr nejrůznějšími dívkami, jejichž jména jsou mi dnes už utajena.

img622

 

Byly ale mezi nimi Miluška Voborníková a Naďa Urbánková.

img621

 

Na dalším snímku studuje Jiří Šlitr nohy Milušky Voborníkové pohledem znalce. Myslím, že text ústřední písně, který jsem pro něho napsal, lze považovat za výstižný:

img617

 

Mějte se dámy dnes
Přede mnou na pozoru
Se mnou si není
Radno hrát
Plá ve mně vášní běs
Mám v srdci tolik vzdoru
Vždyť jsem ten nespoutaný
Ďábel z Vinohrad

 

 

Benefice byla vybrána francouzským manažerem na festival Divadlo národů, který se odehrával v divadle Odeon v Paříži.

Pro francouzské publikum jsem uchystal speciální verzi, kde obsah česky zpívaných písniček vysvětlovala Magda malé Francouzce Monice Jimini.

img613

 

Monica byla členkou sourozenecké skupinky Les Jimminis 3 – a já už dnes nevím, která z těch tří je ona.

img612

 

A na závěr ještě jedna fotka – před divadlem mě nafotil fotograf, který, žel, nezanechal na rubu snímku svůj copyright, a tak mi zůstal neznámý.

img616

 

Pokud byste měli zájem přečíst si libreta obou těchto her, dostal jsem avízo z obchodu Klokočí (Dejvická 27), že mají, jako snad poslední prodejna, ještě na skladě zbylé Encyklopedie Jiřího Suchého (to je ten, který tu je na fotkách z Benefice). Encyklopedie je dvacetidílná, ale není ji třeba kupovat celou, prodávají se i jednotlivé zbylé díly – pokud někomu některý schází. Benefice a Ďábel z Vinohrad se nacházejí v desátém dílu. A prodávají se za 149 Kč.

 

Když už jsem začal tu reklamní kampaň, rád bych upozornil na DVD, na nichž chceme během příštích čtyř roků zachytit celou historii divadla Semafor.

 

Momentálně jsou k mání tyto hry a filmy firmy Perplex.

 

 

*

Abych zbytečně nezahálel, píšu taky humoristický román. Pro zajímavost vám tu předkládám fragment. Jednu kapitolku jako ukázku:

 

ROZHŘEŠENÍ

 

Ačkoliv mé členství v klubu mi přineslo už několik výhod, v mé hlavě se usadily neblahé myšlenky. Nebo lépe – pochybnosti. Je počínání klubu skutečně morálně v pořádku? Případ Pes Apolenky Kalouskové jsem měl vyřešen: neukradli jsme ho a odměnu jsme dostali poprávu. Teď mě ale trápilo vyloupení zlodějovy garáže. Stokrát jsem si opakoval, že okrást zloděje je vlastně akt spravedlnosti a nelze proti němu nic namítat. Ale přece jenom! Kdybychom ukradené věci vrátili původním majitelům, to by bylo něco jiného. Ale my jsme si je buď ponechali, anebo prodali vetešníkům. Víno, které jsme potom pili na zdraví zesnulého Václava Budínského, mně hořklo na rtech a stával jsem se zádumčivým. Pak mě napadlo vyhledat nějakého zpovědníka a vyznat se mu ze své viny – ale ne, to nepřipadalo v úvahu. Musel bych se přiznat i k dalším hříchům – a mezi nimi bylo několik, které jsem si zatím hodlal nechat pro sebe. A tvrdit mu, že jsem okradl zloděje a jinak jsem bez hříchu, to nevypadalo příliš pravděpodobně. Nicméně začal jsem bezmezně toužit po rozhřešení. Snad by mě zbavilo pocitu, který si vláčím životem.

A tak jsem se nakonec přece jen rozhodl vyhledat kněze a připustit, že krom okradení zloděje mám i další hříchy. Budu mít jednou konečně v duši uklizeno. Tahle myšlenka byla povznášející.

Zpovědnice se nacházela v temném koutě kostela, již tak dost temného. V ní seděl stařičký farář, jemuž milosrdenství zářilo z očí, a čekal, jestli se dostaví nějaký hříšník. V lavicích posedávalo několik starších žen, dva tři muži a jedna dívka. Přistoupil jsem ke knězi a on vlídně pokynul, že mohu přikleknout. Přiklekl jsem a spustil jsem bez úvodu: Okradl jsem zloděje. A tu jsem s hrůzou zjistil, že ten muž je poněkud nedoslýchavý. Nahlas! – zašeptal.

Přidal jsem tedy na hlase: O k r a d l   j s e m   z l o d ě j e !  Ani teď mu to nestačilo. Když jsem mohutným hlasem oznamoval potřetí, že jsem okradl zloděje, bylo mi jasné, že se vyznávám nejen knězi, ale i všem přítomným věřícím. Po sdělení, že jsem okradl zloděje pokýval zpovědník hlavou a naznačil, abych pokračoval.

I rozhodl jsem se, že když už mám dostat rozhřešení, musím na sebe říci všechno, a to nahlas. Vzal jsem pěkně popořadě sedmero hlavních hříchů a přiznal jsem se ke všem: k pýše, lakomství, smilstvu, závisti, nestřídmosti, hněvu i lenosti.  Hlaholil jsem svá přiznání a lidé v lavicích se otáčeli. Jedna  starší osoba sykla směrem ke zpovědnici: Potichu! Ale druhá ji okřikla: Jen ho nechte, teď je to zajímavý. Byl jsem právě u smilstva a přiznával jsem se ke kajutovému dobrodružství s Anitou.

Své vyznávání jsem zakončil leností, u níž jsem, na rozdíl od smilstva, nedokázal určit, kolikrát jsem se jí dopustil. Byl jsem dotázán, jestli svých hříchů lituji, a řekl jsem, že ano, čímž jsem se dopustil dalšího hříchu – lhaní. To jsem však ještě dodatečně nahlásil – nelitoval jsem totiž úplně všeho. Rozhřešení jsem ale dostal, a když jsem s pocitem úlevy opouštěl zpovědnici, dámy sedící v lavicích se otáčely, aby si mě prohlédly, a jedna klečící u vchodu, kterou jsem tudíž musel míjet, zašeptala, když jsem šel okolo: Dobytku!

Ale – ulevilo se mi. Zřejmě se budu teď zpovídat častěji – pokud najdu zpovědníka, který dobře slyší. Když jsem pak přišel na schůzi Mušketýrů, cítil jsem se nad ně povznesen. Pohrdal jsem jejich černými dušemi, ale pak mi došlo, že se dopouštím pýchy, a tak jsem změnil taktiku: litoval jsem je. Netušil jsem, že okolnosti mě zanedlouho donutí dopustit se nových ohavností. Že mně dokonce bude souzeno promluvit „křivé svědectví proti bližnímu svému“ a navíc „požádat jeho manželky“, což obojí se v Desateru silně nedoporučuje. Ale o tom až později.

 

 

***

Stará fronta zítra č. 27 – 5. května 2016

Ačkoliv jsem udělal tlustou čáru za Aférou Varyš, musím se k ní vrátit. Pořád mi docházejí další ohlasy – pan Varyš musel ty lidi asi značně namíchnout. Dokonce i profesor Pafko se ozval a MF Dnes jeho názor otiskla. Takže všem, kteří nebyli zahrnuti do první vlny mých díků, posílám své poděkování č.2 a ujištění, že si jejich podpory velice vážím.
A teď už znovu dělám tlustou čáru za tímto zbytečným počinem novináře, který jen vydal svědectví o sobě a svých Sekvestorech nového žití.

Pokud netušíte, o čem je tu řeč, nalistujte si starší Staré fronty ZÍTRA, počínaje číslem 24.

 

***

 

ZLOMENÉ SRDCE LADY PAMELY

Premiéru už máme za sebou a teď se budu dočítat, jak dopadla. Chci touto cestou poděkovat za intenzívní práci a nasazení nejen herectvu a muzikantstvu, ale i technickým a administrativním složkám Semaforu. Musím říct, že všichni pracovali na 160 %, ne-li na víc. Ostatně já taky.

Teď nezbývá než se vrhnout do budoucnosti. Práce na poslední verzi muzikálu Skleněné prkno mi od včerejška začala a já si v ní libuju. Přináší zbrusu nové problémy a já, jak nemám co řešit, jsem nesvůj. Takže díky Skleněnému prknu se cítím být svůj.

Našim stálým divákům jistě neušla má snaha o to, aby se každá nová inscenace lišila od té předešlé pokud možno diametrálně. A tak velkorysou Kytici vystřídala onehdy Elektrická puma – muzikál pro tři klauny, dnes vedle intelektuálně náročnějšího Prstenu pana Nibelunga máme na repertoáru lidovku Rytíři z Blaníku a krasavice Lída, a po Pamele, která se vlídně smiřuje s plytkostí románků červené knihovny bude následovat Skleněné prkno, což je komedie pro diváka citlivého, ale ne zas příliš. Ostatně ochotu zamyslet se nad oním známým „co tím chtěl básník říci“ budeme honorovat zvýšenou dávkou srandy.

 

HISTORIE HRY, KTERÁ DOSUD NEEXISTUJE.

Na konečné podobě Skleněného prkna už intenzivně pracuji. Ač dosud nedohotoveno, má už Skleněné prkno pohnutou historii.

Všechno začalo tím, že má generace si v dobách mladické bujarosti  libovala v recesi, což byla vlastně česká varianta dadaismu. Byla to doba, kdy Jeho Veličenstvo Nesmysl byl zdrojem nejrůznějších radovánek.

Za války to byl legendární dr. Arnošt Kavka, kdo si takto pestřil chmurné protektorátní časy. Členem jeho orchestru býval i Ferdinand Havlík a od něho jsem měl informace z první ruky. Však jsme o tom taky napsali knihu – Historky Ferdinanda Havlíka se jmenuje. Od něho jsem se dovídal o recesistických skutcích Arnošta Kavky a taky Jiřího Krejčíka, který se později stal významným filmovým režisérem.

V Kavkově orchestru nasál Ferdinand Havlík recesistické fluidum a dlužno říct, že ani později, když recese odezněla, Havlíka neopustila. Nepřestával ji zkrátka provozovat. Například nám vymýšlel názvy divadelních her. Ostatně podobně se svého času bavil i kontrabasista Luděk Hulan, ten napsal dnes už zapomenutou hru Ha, ty svině uzená. (Citát ze hry: „Já nejsem svině uzená, já jsem jen princezna líbezná…“)

Když jsem hledal název pro čerstvě napsanou komedii, radil mi Ferdinand Havlík absurdní tituly. Většinu z nich, jako například Podvazek v turbíně jsem zamítl, ale jeden mi přece utkvěl: Skleněné prkno.

A tak jsem tímto nesmyslným titulem opatřil rovněž nesmyslnou hru o tom, jak Chodsko napadne Honduras. Pro hru jsem našel režiséra; byl jím Jan Kratochvíl. Ten však neshledal hru vhodnou pro uvedení a požádal mě o malou změnu: Chodsko nenapadne Honduras, nýbrž to bude o pomatenci, který je přesvědčen, že má největší sbírku magnetofonových nahrávek na světě. Bude se považovat za krále zvuku.

Napsal jsem tedy jinou komedii a vymyslel jsem si, že Skleněné prkno bude název jediné skladby, která pomatenci schází do sbírky. A je nedosažitelná.

Pro hru jsme našli ideálního představitele – Miroslava Homolu z Činoherního klubu. Byl to už starší pán a naučit se tuto hlavní roli bylo pro něj nadmíru obtížné. Ale zvládl to.

Hru naše tehdejší, shůry dosazená dramaturgyně, označila posléze za protistátní pamflet a jistý vysoký činitel ji jako protistátní zakázal. Tu hru. Samozřejmě, že neměla ani v nejmenším protistátní charakter, protože jsem si byl vědom toho, že dopřát si protistátní hru by znamenalo konec Semaforu a velmi těžké období pro jejího autora.

Skleněné prkno jsem uložil do zásuvky, kde se mělo dočkat lepších časů. Když nastaly, zjistilo se, že ideologii vystřídala ekonomika a o inscenaci výpravnější komedie se nedalo uvažovat, když se grant z původně slíbené částky smrskl na necelou polovinu.

Skleněné prkno jsem tedy znovu uložil do zásuvky, kde se mělo dočkat ještě lepších časů. A ty konečně pro nás nadešly. Komise přidělující granty si snad uvědomila křivdu, které se na nás dopustila předešlá komise přidělující granty, a příspěvek nám značně vylepšila.

Protože od napsání původní verze uplynulo 37 roků a protože noty se skladbami Ferdinanda Havlíka nám nenávratně odebrala rozvodněná Vltava, napsal jsem novou verzi s novými písněmi – a tu se chystám našim divákům předložit. Připisuji ji památce Ferdinanda Havlíka, kapelníka a vynálezce názvu hry. A věřím ve smích, který se při jejím provozování bude ozývat z hlediště divadla na Dejvické 27.

 

***

 

Fotografií ze hry Pamela vzniklo bezpočet. A protože bezpočet fotografií tu uveřejňovat nelze, vybral jsem od dvou fotografů a jedné nepřehlédnutelné asistentky Jiřího S. po pěti snímcích, o nichž se domnívám, že připravit o ně veřejnost by byl hřích.
Pokochejte se tedy fotografiemi Dušana Dostála…

IMG_5840 fotoDusanDostal JiriSuchy ZlomeneSrdceLadyPamely_zkouska Semafor 23_04_2016

 

IMG_5670 fotoDusanDostal Pribyl_Placheta_Hurabova Pamela Semafor 15_04_2016

 

IMG_5446 fotoDusanDostal JolanaSmyckova Pamela_zkouška Semafor 15_04_2016

 

IMG_5198 fotoDusanDostal Molavcova_Suchy Pamela_zkouska 15_04_2016

 

IMG_5113 fotoDusanDostal Cernikova_Sampalikova Pamela_zkouska_Seamfor 15_04_2016

 

 

Kochejte se dále fotkami Petra Sankota…

DSC_9445_u_10x15

 

DSC_9525_u_10x15

 

DSC_9884_u_10x15

 

DSC_1414_u_10x11

 

DSC_0160_u_20x24

 

 

A posléze se pokochejte i fotografiemi, které vytvořila zmíněná asistentka Ajrín Zlámalová…

 

 

 

DSC_0739 web kopie

 

 

 

***

 

OHLÉDNUTÍ

Občas bych tu rád pro zajímavost a jako dokument uveřejnil texty z dob dávno minulých. Domnívám se, že tyto pozapomenuté řádky by mohly potěšit skalní příznivce Semaforu spíš na těchto stránkách než u mě v šuplíku.

 

12.prosince 1993 jsem v Divadle Na Vinohradech obdržel cenu nadace Pangea „Za úsilí o nápravu věcí lidských“, předpokládalo se, že za ni poděkuji. A tak jsem si napsal projev, který jsem přečetl a který vám tu, téměř po třiadvaceti létech, předkládám.

Když jsem tady dnes slyšel na sebe tolik chvály, přiznám se, že mě to dojalo. (Samozřejmě, že jsem si tuhle větu napsal už včera, ale dlužno dodat, že kdyby se dneska ukázalo, že není pravdivá, tak jsem ji škrtnul.)

Už jednou, před časem, když jsem děkoval dopisem za tuto cenu, jsem vyslovil názor, že pocta, které se mně dostává, je nezasloužená. Je mi udělena cena za práci, která mě těšila a živila, kterou jsem vlastně potřeboval dělat, tak jakápak zásluha. Je to tak trochu jako kdybych byl pochválen za to, že dejchám, a že, ač už je mi dvaašedesát, jsem se dosud neudusil. Skoro bych řekl, že mi ta cena nenáleží. Ale ještě než mi ji vezmete, rád bych něco dodal.

Možná, že mi přece jenom trošku náleží. Když jsem totiž četl ta ctihodná jména těch, kteří mi cenu přiřkli, tak jsem si zase řekl, že tihle lidé se přece nemůžou všichni mejlit. A když uznali, že si cenu zasloužím, nejspíš si ji přece jenom zasloužím. A děkuju za to uznání. Je pravda, že o nápravu věcí lidských, jak zní myšlenka, na níž tato cena je založena, mi vždycky šlo. U lidí je pořád co napravovat. Zvířátka už můžeme nechat tak, jak jsou. Tam už je to v pořádku. Ale lidstvo se Tvůrci všehomíra evidentně vysmeklo a kráčí si vlastní cestou, velmi neblahou, na tom se jistě všichni shodneme. A říkám si – jestli jsem opravdu po celou dobu usiloval o nápravu věcí lidských, tak, jak tak koukám kolem sebe, byl jsem dost neúspěšnej. Ale na druhou stranu – z té ceny se dá odvodit, že to mohlo být bez mého přispění ještě horší.

Pokud jsem se kdy snažil o to, aby bylo líp, nedělal jsem to programově. To přiznávám. Psal jsem písničky, hopsal po jevišti, říkal více či méně vtipné věty, a tam někde mezi lidma to fungovalo. O tom vím, doneslo se mi to. To, co jsem dělal, dělal jsem nejspíš proto, že jsem byl od přírody založen pozitivně, a to kladno, které jsem v sobě nosil, mi přetékalo i do těch textů. Stejně jako dneska se některým hudebním skupinám přelívá do textů žluč a hněv, protože je to moderní. Kdoví, možná, že kdyby mně bylo dneska osmnáct, tak bych s kytarou v ruce vykřikoval úplně jiné pravdy než dosud, kdoví. Možná, že bych dokonce stál na ulici s holou lebkou a šťouchal do cikánů. Kdoví. Takže o tu cenu bych se měl podělit s tím, kdo mě takříkajíc predestinoval.

Psal jsem vždycky to, co mi leželo na srdci. Většinou to byly problémy tuzemské. Přál jsem si, když už se jednou nacházíme v tom srdci Evropy, abychom tady nefungovali jako srdeční vada. A jestli moje tvorba proti něčemu kdy brojila a brojí záměrně, vědomě, pak je to snad jediná věc: a to je česká prostřednost. S tou jsem se vždycky utkával a měl jsem na to svůj fígl. Nešel jsem příliš vysoko nad ní. Jenom o kousek. Občas jsem trochu přidal. Ale jen tolik, abych neunikl z dohledu. Kdo ví, jestli bych vůbec z dohledu uniknout dovedl. A tak ve snaze o povznesení našeho člověka jsem začal jednou uvažovat dokonce o založení jakéhosi ušlechtilého klubu opravdových gentlemanů českých. Pravda, byl bych asi první, koho by tam nevzali, ale mně by nešlo o to, abych tam byl, jako spíš o to, abych měl ke komu vzhlížet.

V naší vlasti jsou osobnosti, ku kterým se vzhlížet dá, ale není jich mnoho, a tak se brzy okoukají. A mít ke komu vzhlížet je důležitá věc. Jiná věc je, že to mnoho lidí nedovede. Těm, kteří ční, se obvykle přihodí, že časem se stanou společnosti prostředních na obtíž. Protože ji usvědčujou z malosti a to se u nás neodpouští. Klub opravdových gentlemanů českých by asi brzy šel národu na nervy. A tak jsem si řekl, že bude lepší o takovém šlechetném klubu jenom snít a představovat si ho, než ho zažít ve skutečnosti. Založil jsem si takový pomyslný klub jenom pro vlastní potřebu a jeho členové – a je v něm řada vynikajících lidí – o něm vůbec netuší. A proto, když se každý první pátek v měsíci koná klubová plenární schůze tak nikdo na ni nepřijde, prezenčka zůstává prázdná… Ale já mám dobrej pocit.

Prostřednost, když už o ní mluvím, je věc, proti které může bojovat i komik. A sice tím, že se nepodbízí, nýbrž nadbízí. Co myslím slovem nadbízení? Riskovat, a dávat lidem trochu víc než co by zaručeně brali. V tom mám možná přece jenom trochu zásluhu. Kdybych vzal dejme tomu všechny vtipy, které jsem kdy při psaní vyřadil, protože se mi zdály laciné, a sestavil z ních estrádu, patřil bych dneska možná k nejúspěšnějším komikům v zemi. Ale já pokleslejší vtipy většinou vyřazoval, nerealizoval jsem je a tím jsem se vlastně taky zasloužil o nápravu věcí lidských, aspoň v oblasti vkusu. Je to krásný doklad, jak člověk může být společnosti prospěšný tím, co neudělá. Doufám jenom, že tu dnešní cenu nedostávám za to. A i kdyby, tak za ni děkuju.

A děkuju taky všem kamarádům, kteří dneska přišli. A je mně líto, že nemůžu poděkovat jednomu kamarádovi, kterej nepřišel a kterej by tady měl být, Jiřímu Šlitrovi.

 

NASHLEDANOU V PŘÍŠTÍM ČÍSLE STARÉ FRONTY ZÍTRA. NA MÉM A SEMAFORSKÉM FEJSBUKU VÁM DÁME VĚDĚT, ŽE VYŠLO.

 

 

***

 

Sdělení

Předkládám vám informaci, kterou jsem uveřejnil v minulém čísle Staré fronty ZÍTRA. A protože ne každý měl příležitost si toto sdělení přečíst, usoudil jsem, že by bylo dobré ji zopakovat dnes pro ty, kteří si zvykli prvního dne v každém měsíci nahlédnout do těchto stránek.

Po zkušenosti s dosavadní Starou frontou ZÍTRA se už nechci zavazovat k pravidelnému vydávání – pracovní vytíženost mi nejednou zabránila dodržet termín a vy netušíte, jak pak trpím. Abyste alespoň tušili, sděluji, že kvůli nedodržení termínu nemůžu kolikrát usnout, dá mi velké přemáhání nebýt nerudný, stávám se nepozorným a dělám víc chyb, než je obvyklé, a kdybych popsal ještě další důsledky, mohli by se mi přátelé začít vyhýbat. A proto, kdykoliv se začne schylovat k nějakým novým informacím, najdete anonci na mém fejsbuku a na stránkách divadla Semafor.

A tak dnes poprvé využívám s čistým svědomím tuto možnost. Naše nedávná premiéra hry o lady Pamele mě přehltila prací a já nedokázal seriózně uchystat nové stránky Staré fronty. Chce to ještě pár dnů. Zatím tedy plním to, co jsem si minule předsevzal a využívám dobrodiní nepravidelného vydávání. Kdy vyjde další číslo vám prozradí tato adresa kde dáme včas vědět. Zatím odhaduji, že to bude záhy – během příštího týdne.

Jiří Suchý, 1.května 2016

Stará fronta zítra č. 26 – 1. dubna 2016

DSC_0087 Portrét JS

Jiří Suchý, zakladatel nové Staré fronty ZÍTRA (2016) (foto Irena Zlámalová)

James_Gordon_Bennett_Sr

James Gordon Bennett starší, zakladatel listu New York Herald (1835) (foto Mathew B. Brady)

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

KAM ZAŘADIT DIVADLO SEMAFOR?

Vladimír Just se nedávno pokusil v Divadelních novinách zařadit nezařaditelné: Semafor do určité rubriky. Šel na to chytře – tu rubriku si pro Semafor vymyslel a pak nás do ní zařadil.

Tím se liší od kritiků a recenzentů, kteří už o nás přestali psát, protože shledali, že do jejich rubrik nepatříme. Možná došli k názoru, že divadlo Semafor není hodno jejich fundovaných soudů. Oni mají vlastně ze svého hlediska pravdu. Jejich hledisko však není mým hlediskem, a tak si říkám, ponechme si každý své hledisko a žijme si v pokoji každý svůj vlastní život.

Vladimíru Justovi a těm recenzentům, kteří o nás píšou neušlo, že brát na Semafor měřítka, podle kterých se posuzují jiná divadla, je ošidné. Semafor totiž nezvládá některé tradiční divadelní disciplíny, za což by zasloužil zatracení, kdyby náhradou za ně nenabízel disciplíny méně tradiční. Zmiňoval jsem se v minulosti v této souvislosti o humoru, o naší specifické poetice, o verbální komice apod.

Vladimír Just mi ale připomenul ještě další zdroj, který činí Semafor Semaforem. Začalo to tak, že jsem se při premiéře Čochtanova divotvorného hrnce dopustil několika kiksů pro které mají vzdělanci termín lapsus memoriae, zatímco prostý lid jim říká vokno. Čas od času se mi to přihodí. To, když se sedm funkcí, které v divadle zastávám, spojí s mým pokročilým věkem a ruku v ruce s premiérovými problémy, které někdo vyřešit musí (zpravidla já), způsobí stav totální únavy, kterou je třeba během premiérového představení překonávat.

A Vladimírovi Justovi neušel můj zvyk: nic si z takového lapsu nedělat a vzít ho do hry. Pro mnohé naše diváky tím vzniká kouzlo nechtěného a mnohdy, když k něčemu takovému dojde, se publikum uvolní, jako by vítalo takovou událost, která není k vidění v televizi, ale v Semaforu jo. Vzít takový lapsus do hry znamená nesnažit se ho kamuflovat a retušovat, ale veřejně se k němu přihlásit. Je to taková naše specialita – na Národním divadle jsem něco takového nezaznamenal. U nás takové vybočení zpravidla způsobí, že se divák rozesměje.

Nedovedu si představit, že by se v Národním divadle, dejme tomu, Eduard Kohout blahé paměti v roli Hamleta přeřekl, a hlediště se dalo do hurónského smíchu – zvědavo, jak se Mistr z toho vykroutí. U nás je taková věc běžná. To kdykoliv, když se rozhodnu z výpadku paměti vytěžit směšno. Neznám většího hereckého potěšení, než dělat si legraci sám ze sebe.

A proto Vladimír Just v Divadelních novinách mohl o nás napsat:

Myslím, že je omylem – jak se to děje – zařazovat současný Semafor mezi standardní muzikálové produkce. A poměřovat pak inscenaci regulérními muzikálovými měřítky, z nichž se jako hlavní ctnost automaticky chápe interpretační přesnost, preciznost, herecká, pěvecká i pohybová dokonalost a věrnost originálu. A tak i vcelku vlídné recenze na Čochtanův divotvorný hrnec chválí nenásilnou úpravu i přesné interpretační provedení, a doufají, že se po „premiérovém chaosu“, různých výpadcích, nadbytečných odbočkách a komentářích, vše „řádně usadí“. Já naopak doufám, že se nic „neusadí“. A že premiérový „chaos“, různé „odbočky“, „výpadky“, „aluze“, „komentáře“ a „komentáře komentářů“ v dalších představeních zůstanou, a ještě porostou. (…) Neboť právě tyto komponenty tvoří jádro semaforské poetiky.

Vladimír Just se tu strefil. Ano, Semafor je divadlo, které nelze brát vážně, protože se samo nebere vážně. Je to místo, kam se chodí za radostí. Náš divák vycítí, že nám dělá radost dělat mu radost a že se snažíme toto poslání odvádět co možná nejprofesionálněji. A mnohdy se nám to i podaří.

Tím se dá vysvětlit i případ, kdy v minulosti obdržela naše hra v kritikách tak rozdílná hodnocení, že nám nezbylo než žasnout. Od naprostého odsouzení až po nadšené přijetí. Odsouzení od těch, kteří nenašli pro nás vhodnou rubriku, a nadšené přijetí od těch, kteří ji našli.

        (Lapsus memoriae je povětšinou záležitost premiér – při reprízách se vyskytuje jen vzácně. Ale vyskytne-li se, stojí to za to.)

 

*

 

 

Pár písniček z naší nové komedie

ZLOMENÉ SRDCE LADY PAMELY

Některé z nich se tváří jako excelentní kýč:

FRANCESCO

Má krásná paní
Já nežádám víc
Jen jednou smět políbit
Vaši bledou líc
Splňte mi sen
A rcete jen
Že ten váš rudý ret
Já přec jen zlíbat smím

PAMELA

Řekněte že mě
Vroucně milujete
Já odpovím
Polibte mi co chcete
Ty jeden ďáble
Pro tebe náhleLáskou plám

FRANCESCO

Jsem láskou zmámen

PAMELA

A já láskou chořím

FRANCESCO

Jsem žhavý plamen

PAMELA

Já zas ráda hořím
A nota bene
Cosi mě žene
V náruč tvou

OBA

Nadejde život plný krás
Říká se tomu lásky čas

 

V jiné zase to zajiskří humorem:

 

KLÁRA

Jak jen bych mohla nepět
O bídě Mařeny
Vídala jsem ji dřepět
Na klíně stařeny
A blábolila šplechty
Tupě a zmateně
Okusujíc nehty sobě
I tý stařeně

Teď přebývá tu s náma
A je z ní nóbl dáma

HUBERT

Když v pangejtu se pohnul
Jakejsi chuchvalec
Tak já se k tomu ohnul
Abych prohlíd si tu věc
I pochopil jsem že je
To zanedbanej hňup
Co místo obličeje má jen
Jeden velkej strup

Dneska má nóbl paní
A kdekdo se mu klaní

KLÁRA

Tam U plesnivý fazole
V hospodě bylo živo
Tu holku vyhrál v tombole
Jistej Karásek Ivo
Ta než aby se ve škole
Starala o učivo
Tak ležela tam na stole
A lili na ni pivo

A dneska dřepí v knihovně
A mluví pouze spisovně

HUBERT

Ten Ivo kůže líná
Byl zvyklej na rvačky
A čišela z něj špína
A lákal školačky
A dosvědčit vám můžu
Že dívky bohužel
Za pralinky a žužu
Mu daly to co chtěl

A dneska
Je ředitelem ústavu pro dívky padlé…

KLÁRA

Na hlavu?

HUBERT

Jo.

 

 

Úroda písniček je ve hře velká.  Přijďte se podívat.  Premiéra se uskuteční 28. dubna 2016 v Semaforu, Dejvická 27.

 

 

*

 

 

Fotografie Dušana Dostála ze zkoušky na naši novou komedii Zlomené srdce lady Pamely:

 

Foto Dušan Dostál

Foto Dušan Dostál

Na této fotografii můžete vidět několik nových tváří našeho divadla. Kromě Jitky Molavcové,  Petra Šudomy, Jolany Smyčkové a Lucie Chlumské tu jsou vyfoceni i Barbora Šampalíková,  Jan Fanta a Michal Merhaut. U piana jako obvykle sedí Jakub Přibyl.

Foto Dušan Dostál

Foto Dušan Dostál

Bára Šampalíková a Jan Fanta provádí různé taneční kreace. Mají na to totiž talent.

Foto Dušan Dostál

Foto Dušan Dostál

Pod dohledem Petra Šudomy tančí v této hře i Jolana Smyčková a Jiří Štědroň

Foto Dušan Dostál

Foto Dušan Dostál

Zatímco já s Jitkou a Jakubem Přibylem se nacházíme u piána v klidném stavu

Foto Dušan Dostál

Foto Dušan Dostál

A u piána pilně nacvičují i další: Zuzana MaxaDáša Zázvůrková a Marta Falvey Sovová

*

 

V našem Divotvorném hrnci se zpívá:

Slovani a Taliáni
Maj děti
Ba i vegetariáni
Maj děti
Herci básníci a blázni
Maj děti
Hosté z Františkových lázní
Maj děti…

A i herečky našeho divadla maj děti. Ty, kterým už nedělá problém chůze a řeč, vyskytují se v našich komediích. Ty menší se zúčastní aspoň našeho zkoušení.

 

Foto Dušan Dostál

Foto Dušan Dostál

Jan Fanta se seznamuje s dcerkou Lucie Černíkové Sofií na zkoušce Pamely

Foto Dušan Dostál

Foto Dušan Dostál

Zatímco Jitka už se se Sofií delší čas zná

Foto Dušan Dostál

Foto Dušan Dostál

Marta Falvey Sovová se svým synkem Hugem zaujali i nováčka Michala Merhauta

Foto Petr Sankot

Foto Petr Sankot

V Prstenu pana Nibelunga už suverénně vystupuje dcera Elišky Hurábové, Lea

 

Foto Dušan Dostál

Foto Dušan Dostál

A dcera Michala Stejskala Natálka stojí po boku Michala Malátného ve hře Osvobozené divadlo Semafor

*

 

Ireně Zlámalové jsem kdysi začal říkat Ajrín. Po anglicku, protože tou dobou letěla světem píseň Good Night Irene,  ve které se shodou okolností jméno Irena vyslovuje rovněž po anglicku. To už je ale poměrně dávno. Dnes je Ajrín mou asistentkou, a já tvrdím, že dokáže zařídit všechno.

Ví se o ní taky, že skládá písničky, že si je zpívá, doprovází se na piáno, dělá krásné šperky a výtečně fotografuje – pár jejích fotografických prací nechť je zde toho dokladem. Její všestrannost si zaslouží, aby byla představena i širší veřejnosti. Což se stane na podzim, kdy jí chceme uspořádat v Semaforu reprezentační večer. Včas dám zde vědět kdy to bude.

Foto Irena Zlámalová

Foto Irena Zlámalová

Foto Irena Zlámalová

Foto Irena Zlámalová

Foto Irena Zlámalová

Foto Irena Zlámalová

 

 

*

 

 

 

Tak už máme v Semaforu třetí Thálii

Tuto prestižní cenu dostala naše Karolina Gudasová. Píšu naše, protože v Semaforu se uskutečnily její herecké začátky a dodnes tu hraje v řadě komedií. (Hodiny jdou pozpátku, Mam´zelle Nitouche, Kytice, Prsten pana Nibelunga, Čochtanův divotvorný hrnec…) Posílám jí touto cestou gratulaci k jejímu úspěchu.

Dvě předešlé Thálie náleží Jitce Molavcové a Jiřímu Suchému. I když tu mou, „Za celoživotní dílo“, by bylo možno si vysvětlovat, jakože už toho bylo dost a už bych toho mohl nechat. Jenže, jak jsem prohlásil, své činnosti na divadle zanechám teprve až si začnu plést Molavcovou s Koptou.

A ještě jednou: Karolino, gratuluju.

 

Karolina Gudasová v muzikálu Prsten pana Nibelunga.

Foto Dušan Dostál

Foto Dušan Dostál

 

Foto Dušan Dostál

Foto Dušan Dostál

 

Foto Dušan Dostál

Foto Dušan Dostál

 

Foto Dušan Dostál

Foto Dušan Dostál

 

*

 

Nechal jsem si u pana Rostislava Čapka postavit hudební nástroj – je to kříženec banja a ukulele. V Britanii se tomu říká banjolele. A taky můj vnuk Vítek po něm zatoužil. A tak jsme se vydali do dílny pana Čapka a tam vznikly následující fotografie.

 FOTO-1222

 

FOTO-1302

 

 FOTO-1299

Teprve na fotografiích jsem zjistil jak vypadám mezi lidmi, kteří zapomněli přestat růst. O to smutnější je, že oba jsou členové mé vlastní rodiny – syn Jaub a vnuk Vít.

 

***