Sdělení

Předkládám vám informaci, kterou jsem uveřejnil v minulém čísle Staré fronty ZÍTRA. A protože ne každý měl příležitost si toto sdělení přečíst, usoudil jsem, že by bylo dobré ji zopakovat dnes pro ty, kteří si zvykli prvního dne v každém měsíci nahlédnout do těchto stránek.

Po zkušenosti s dosavadní Starou frontou ZÍTRA se už nechci zavazovat k pravidelnému vydávání – pracovní vytíženost mi nejednou zabránila dodržet termín a vy netušíte, jak pak trpím. Abyste alespoň tušili, sděluji, že kvůli nedodržení termínu nemůžu kolikrát usnout, dá mi velké přemáhání nebýt nerudný, stávám se nepozorným a dělám víc chyb, než je obvyklé, a kdybych popsal ještě další důsledky, mohli by se mi přátelé začít vyhýbat. A proto, kdykoliv se začne schylovat k nějakým novým informacím, najdete anonci na mém fejsbuku a na stránkách divadla Semafor.

A tak dnes poprvé využívám s čistým svědomím tuto možnost. Naše nedávná premiéra hry o lady Pamele mě přehltila prací a já nedokázal seriózně uchystat nové stránky Staré fronty. Chce to ještě pár dnů. Zatím tedy plním to, co jsem si minule předsevzal a využívám dobrodiní nepravidelného vydávání. Kdy vyjde další číslo vám prozradí tato adresa kde dáme včas vědět. Zatím odhaduji, že to bude záhy – během příštího týdne.

Jiří Suchý, 1.května 2016

Stará fronta zítra č. 26 – 1. dubna 2016

DSC_0087 Portrét JS

Jiří Suchý, zakladatel nové Staré fronty ZÍTRA (2016) (foto Irena Zlámalová)

James_Gordon_Bennett_Sr

James Gordon Bennett starší, zakladatel listu New York Herald (1835) (foto Mathew B. Brady)

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

KAM ZAŘADIT DIVADLO SEMAFOR?

Vladimír Just se nedávno pokusil v Divadelních novinách zařadit nezařaditelné: Semafor do určité rubriky. Šel na to chytře – tu rubriku si pro Semafor vymyslel a pak nás do ní zařadil.

Tím se liší od kritiků a recenzentů, kteří už o nás přestali psát, protože shledali, že do jejich rubrik nepatříme. Možná došli k názoru, že divadlo Semafor není hodno jejich fundovaných soudů. Oni mají vlastně ze svého hlediska pravdu. Jejich hledisko však není mým hlediskem, a tak si říkám, ponechme si každý své hledisko a žijme si v pokoji každý svůj vlastní život.

Vladimíru Justovi a těm recenzentům, kteří o nás píšou neušlo, že brát na Semafor měřítka, podle kterých se posuzují jiná divadla, je ošidné. Semafor totiž nezvládá některé tradiční divadelní disciplíny, za což by zasloužil zatracení, kdyby náhradou za ně nenabízel disciplíny méně tradiční. Zmiňoval jsem se v minulosti v této souvislosti o humoru, o naší specifické poetice, o verbální komice apod.

Vladimír Just mi ale připomenul ještě další zdroj, který činí Semafor Semaforem. Začalo to tak, že jsem se při premiéře Čochtanova divotvorného hrnce dopustil několika kiksů pro které mají vzdělanci termín lapsus memoriae, zatímco prostý lid jim říká vokno. Čas od času se mi to přihodí. To, když se sedm funkcí, které v divadle zastávám, spojí s mým pokročilým věkem a ruku v ruce s premiérovými problémy, které někdo vyřešit musí (zpravidla já), způsobí stav totální únavy, kterou je třeba během premiérového představení překonávat.

A Vladimírovi Justovi neušel můj zvyk: nic si z takového lapsu nedělat a vzít ho do hry. Pro mnohé naše diváky tím vzniká kouzlo nechtěného a mnohdy, když k něčemu takovému dojde, se publikum uvolní, jako by vítalo takovou událost, která není k vidění v televizi, ale v Semaforu jo. Vzít takový lapsus do hry znamená nesnažit se ho kamuflovat a retušovat, ale veřejně se k němu přihlásit. Je to taková naše specialita – na Národním divadle jsem něco takového nezaznamenal. U nás takové vybočení zpravidla způsobí, že se divák rozesměje.

Nedovedu si představit, že by se v Národním divadle, dejme tomu, Eduard Kohout blahé paměti v roli Hamleta přeřekl, a hlediště se dalo do hurónského smíchu – zvědavo, jak se Mistr z toho vykroutí. U nás je taková věc běžná. To kdykoliv, když se rozhodnu z výpadku paměti vytěžit směšno. Neznám většího hereckého potěšení, než dělat si legraci sám ze sebe.

A proto Vladimír Just v Divadelních novinách mohl o nás napsat:

Myslím, že je omylem – jak se to děje – zařazovat současný Semafor mezi standardní muzikálové produkce. A poměřovat pak inscenaci regulérními muzikálovými měřítky, z nichž se jako hlavní ctnost automaticky chápe interpretační přesnost, preciznost, herecká, pěvecká i pohybová dokonalost a věrnost originálu. A tak i vcelku vlídné recenze na Čochtanův divotvorný hrnec chválí nenásilnou úpravu i přesné interpretační provedení, a doufají, že se po „premiérovém chaosu“, různých výpadcích, nadbytečných odbočkách a komentářích, vše „řádně usadí“. Já naopak doufám, že se nic „neusadí“. A že premiérový „chaos“, různé „odbočky“, „výpadky“, „aluze“, „komentáře“ a „komentáře komentářů“ v dalších představeních zůstanou, a ještě porostou. (…) Neboť právě tyto komponenty tvoří jádro semaforské poetiky.

Vladimír Just se tu strefil. Ano, Semafor je divadlo, které nelze brát vážně, protože se samo nebere vážně. Je to místo, kam se chodí za radostí. Náš divák vycítí, že nám dělá radost dělat mu radost a že se snažíme toto poslání odvádět co možná nejprofesionálněji. A mnohdy se nám to i podaří.

Tím se dá vysvětlit i případ, kdy v minulosti obdržela naše hra v kritikách tak rozdílná hodnocení, že nám nezbylo než žasnout. Od naprostého odsouzení až po nadšené přijetí. Odsouzení od těch, kteří nenašli pro nás vhodnou rubriku, a nadšené přijetí od těch, kteří ji našli.

        (Lapsus memoriae je povětšinou záležitost premiér – při reprízách se vyskytuje jen vzácně. Ale vyskytne-li se, stojí to za to.)

 

*

 

 

Pár písniček z naší nové komedie

ZLOMENÉ SRDCE LADY PAMELY

Některé z nich se tváří jako excelentní kýč:

FRANCESCO

Má krásná paní
Já nežádám víc
Jen jednou smět políbit
Vaši bledou líc
Splňte mi sen
A rcete jen
Že ten váš rudý ret
Já přec jen zlíbat smím

PAMELA

Řekněte že mě
Vroucně milujete
Já odpovím
Polibte mi co chcete
Ty jeden ďáble
Pro tebe náhleLáskou plám

FRANCESCO

Jsem láskou zmámen

PAMELA

A já láskou chořím

FRANCESCO

Jsem žhavý plamen

PAMELA

Já zas ráda hořím
A nota bene
Cosi mě žene
V náruč tvou

OBA

Nadejde život plný krás
Říká se tomu lásky čas

 

V jiné zase to zajiskří humorem:

 

KLÁRA

Jak jen bych mohla nepět
O bídě Mařeny
Vídala jsem ji dřepět
Na klíně stařeny
A blábolila šplechty
Tupě a zmateně
Okusujíc nehty sobě
I tý stařeně

Teď přebývá tu s náma
A je z ní nóbl dáma

HUBERT

Když v pangejtu se pohnul
Jakejsi chuchvalec
Tak já se k tomu ohnul
Abych prohlíd si tu věc
I pochopil jsem že je
To zanedbanej hňup
Co místo obličeje má jen
Jeden velkej strup

Dneska má nóbl paní
A kdekdo se mu klaní

KLÁRA

Tam U plesnivý fazole
V hospodě bylo živo
Tu holku vyhrál v tombole
Jistej Karásek Ivo
Ta než aby se ve škole
Starala o učivo
Tak ležela tam na stole
A lili na ni pivo

A dneska dřepí v knihovně
A mluví pouze spisovně

HUBERT

Ten Ivo kůže líná
Byl zvyklej na rvačky
A čišela z něj špína
A lákal školačky
A dosvědčit vám můžu
Že dívky bohužel
Za pralinky a žužu
Mu daly to co chtěl

A dneska
Je ředitelem ústavu pro dívky padlé…

KLÁRA

Na hlavu?

HUBERT

Jo.

 

 

Úroda písniček je ve hře velká.  Přijďte se podívat.  Premiéra se uskuteční 28. dubna 2016 v Semaforu, Dejvická 27.

 

 

*

 

 

Fotografie Dušana Dostála ze zkoušky na naši novou komedii Zlomené srdce lady Pamely:

 

Foto Dušan Dostál

Foto Dušan Dostál

Na této fotografii můžete vidět několik nových tváří našeho divadla. Kromě Jitky Molavcové,  Petra Šudomy, Jolany Smyčkové a Lucie Chlumské tu jsou vyfoceni i Barbora Šampalíková,  Jan Fanta a Michal Merhaut. U piana jako obvykle sedí Jakub Přibyl.

Foto Dušan Dostál

Foto Dušan Dostál

Bára Šampalíková a Jan Fanta provádí různé taneční kreace. Mají na to totiž talent.

Foto Dušan Dostál

Foto Dušan Dostál

Pod dohledem Petra Šudomy tančí v této hře i Jolana Smyčková a Jiří Štědroň

Foto Dušan Dostál

Foto Dušan Dostál

Zatímco já s Jitkou a Jakubem Přibylem se nacházíme u piána v klidném stavu

Foto Dušan Dostál

Foto Dušan Dostál

A u piána pilně nacvičují i další: Zuzana MaxaDáša Zázvůrková a Marta Falvey Sovová

*

 

V našem Divotvorném hrnci se zpívá:

Slovani a Taliáni
Maj děti
Ba i vegetariáni
Maj děti
Herci básníci a blázni
Maj děti
Hosté z Františkových lázní
Maj děti…

A i herečky našeho divadla maj děti. Ty, kterým už nedělá problém chůze a řeč, vyskytují se v našich komediích. Ty menší se zúčastní aspoň našeho zkoušení.

 

Foto Dušan Dostál

Foto Dušan Dostál

Jan Fanta se seznamuje s dcerkou Lucie Černíkové Sofií na zkoušce Pamely

Foto Dušan Dostál

Foto Dušan Dostál

Zatímco Jitka už se se Sofií delší čas zná

Foto Dušan Dostál

Foto Dušan Dostál

Marta Falvey Sovová se svým synkem Hugem zaujali i nováčka Michala Merhauta

Foto Petr Sankot

Foto Petr Sankot

V Prstenu pana Nibelunga už suverénně vystupuje dcera Elišky Hurábové, Lea

 

Foto Dušan Dostál

Foto Dušan Dostál

A dcera Michala Stejskala Natálka stojí po boku Michala Malátného ve hře Osvobozené divadlo Semafor

*

 

Ireně Zlámalové jsem kdysi začal říkat Ajrín. Po anglicku, protože tou dobou letěla světem píseň Good Night Irene,  ve které se shodou okolností jméno Irena vyslovuje rovněž po anglicku. To už je ale poměrně dávno. Dnes je Ajrín mou asistentkou, a já tvrdím, že dokáže zařídit všechno.

Ví se o ní taky, že skládá písničky, že si je zpívá, doprovází se na piáno, dělá krásné šperky a výtečně fotografuje – pár jejích fotografických prací nechť je zde toho dokladem. Její všestrannost si zaslouží, aby byla představena i širší veřejnosti. Což se stane na podzim, kdy jí chceme uspořádat v Semaforu reprezentační večer. Včas dám zde vědět kdy to bude.

Foto Irena Zlámalová

Foto Irena Zlámalová

Foto Irena Zlámalová

Foto Irena Zlámalová

Foto Irena Zlámalová

Foto Irena Zlámalová

 

 

*

 

 

 

Tak už máme v Semaforu třetí Thálii

Tuto prestižní cenu dostala naše Karolina Gudasová. Píšu naše, protože v Semaforu se uskutečnily její herecké začátky a dodnes tu hraje v řadě komedií. (Hodiny jdou pozpátku, Mam´zelle Nitouche, Kytice, Prsten pana Nibelunga, Čochtanův divotvorný hrnec…) Posílám jí touto cestou gratulaci k jejímu úspěchu.

Dvě předešlé Thálie náleží Jitce Molavcové a Jiřímu Suchému. I když tu mou, „Za celoživotní dílo“, by bylo možno si vysvětlovat, jakože už toho bylo dost a už bych toho mohl nechat. Jenže, jak jsem prohlásil, své činnosti na divadle zanechám teprve až si začnu plést Molavcovou s Koptou.

A ještě jednou: Karolino, gratuluju.

 

Karolina Gudasová v muzikálu Prsten pana Nibelunga.

Foto Dušan Dostál

Foto Dušan Dostál

 

Foto Dušan Dostál

Foto Dušan Dostál

 

Foto Dušan Dostál

Foto Dušan Dostál

 

Foto Dušan Dostál

Foto Dušan Dostál

 

*

 

Nechal jsem si u pana Rostislava Čapka postavit hudební nástroj – je to kříženec banja a ukulele. V Britanii se tomu říká banjolele. A taky můj vnuk Vítek po něm zatoužil. A tak jsme se vydali do dílny pana Čapka a tam vznikly následující fotografie.

 FOTO-1222

 

FOTO-1302

 

 FOTO-1299

Teprve na fotografiích jsem zjistil jak vypadám mezi lidmi, kteří zapomněli přestat růst. O to smutnější je, že oba jsou členové mé vlastní rodiny – syn Jaub a vnuk Vít.

 

***

 

 

Spánek

Spánek

K dostání v prodejně Klokočí.

 

Kamarádi

Kamarádi

 

K dostání v prodejně Klokočí