Stará fronta zítra č. 29 – 19. červenec 2016

V minulém čísle Staré fronty ZÍTRA jsem zauvažoval o humoru. Dnes pokračuji.

O HUMORU, KTERÝ V SEMAFORU NABÍZÍME

Dávno, pradávno tomu, co jsme s Jiřím Šlitrem zakládali divadlo Semafor. Tehdy jsme si řekli, že ho vystavíme na třech základních kamenech:

HUMOR
HUDBA
POEZIE

(Sorry, tato věta má od roku 1959 už asi pětistou reprízu, ale pořád ji opakuju, protože nám vznikají noví a noví diváci a ti hloubavější se o historii Semaforu kupodivu zajímají. Ti ostatní k nám jenom chodí, což taky vítáme.)

Mluvím tu o třech základních kamenech, ale vlastně byly dva. Neboť:

hudba se bude snoubit s poezií v písních
a písně budou součástí našeho humoru

Pozor: tenkrát v roce 1959 nás nenapadlo proklamovat, že chceme hrát divadlo, to se jaksi rozumělo samo sebou. Divadlo jsme potřebovali proto, abychom měli kde ty naše základní kameny postavit, samo však základním kamenem nebylo.

To, že jsme neuvažovali o tom, jakou by mělo naše divadlo mít tvář, to bylo naše štěstí. Kdybychom zauvažovali, nejspíš bychom si celý ten Semafor rozmysleli, protože tolik soudnosti jsme měli, abychom věděli, že divadlo hrát nedokážeme. Byli jsme dobrodružná tlupa amatérů, která přizvala do hlavní role profesionála Horníčka (později Miloše Kopeckého nebo Františka Filipovského) abychom platícímu divákovi nabídli za jeho vstupné nějakou protihodnotu. Ta hra se jmenovala Člověk z půdy.

Ale pozor! V další inscenaci jsme se bez profesionální hvězdy obešli a diváci chodili dál. Ne proto, že bychom už tak skvěle hráli, či že by naše hry byly tak perfektní, ne, naše herectví bylo stále přibližně stejně mizerné (a v tisku nám to nikdo nevyvracel), ale chodilo se k nám kvůli muzice a kvůli legraci, která tam byla všudypřítomná. Hudbu u nás tehdy reprezentoval jazz a rock´n´ roll a humor, osobitý ráz, na který publikum ochotně přistupovalo. Že na písňové texty dokápla často krůpěj poezie, to platilo hlavně na intelektuály, kteří se tehdy o Semafor začali intenzivně zajímat a o mně, k mému překvapení, prohlásili, že jsem básník, což jsem do té doby netušil – chtěl jsem být komikem, nic víc.

Po celou dobu existence Semaforu hřměl v jeho prostorách smích – nikdo mi nemůže namluvit, že nehřměl. Smích se stal jakýmsi mým akustickým argumentem. K mé lítosti recenzenti posuzují v tisku pouze to ostatní a naše hlavní hřivna jim připadá nedůležitá. Chápu to. Rozebírat náš humor by znamenalo nejdřív mu porozumět. Protože se domnívám, že vyrábím-li směšno, které funguje, asi mu i rozumím, a tak se zde chci do jeho rozebírání pustit.

*

S Jiřím Šlitrem jsme si myslívali, že s lidmi, kteří postrádají smysl pro humor není něco v pořádku a že je dobré se jich stranit. Mýlili jsme se. Poznal jsem v životě lidi, kterým byl tento dar odepřen, a byli to bezvadní a dobří, mnohdy i moudří lidé. Shledal jsem, že smysl pro humor je něco jako hudební sluch. Ne každý ho musí mít. Ovšem rád se slejzám s lidmi, o nichž vím, že smích potřebují k životu stejně jako já. Je radost s nimi posedět, jsou to lidé, se kterými lze prořehtat celé odpoledne. A vzhledem k tomu, že smích prodlužuje člověku život, věnovat čas této blahodárné činnosti má smysl.

V Semaforu, v divadle které výrobou humoru proslulo, mám při představení možnost vidět z jeviště tři až čtyři řady – tam až dopadá světlo ze scény. A zvykl jsem si, že po každém gagu nebo vtipu na němž jsem si dal záležet, studuji tváře diváků. Skoro všechny jsou rozesmáté, rozzářené. Ale jen skoro. Jsou to tváře našich stálých zákazníků, kterým vděčíme za to, že jsme. Ale sem tam tu narazím i na tváře smíchem nedotčené. A ty jsem si jednou provždy roztřídil do několika kategorií.

*

Kategorie první: Jsou to ti, o nichž říkávám, že během představení myslí na to, že je čas vyměnit zimní pneumatiky za letní.

Důvod jejich návštěvy Semaforu může být různý. Protože tu převládají muži, mám za to, že mnozí k nám museli jít, protože si to přála jejich manželka. Šli, ale dávají manželce najevo svou nelibost. I když, pravda, zažil jsem jednou i muže, který se upřímně bavil, smál se a tleskal, zatímco manželka si pilníčkem šlechtila své nehty, aniž by za celý večer pozvedla oči ke scéně. Když si někdo dvě a půl hodiny dokáže brousit nehty, zasloužil by si, aby jeho čin byl zapsán do Guinessovy knihy rekordů.

Kategorie druhá: Přišli omylem.

Přišli, s přesvědčením, že Semafor je divadlo, kde se zpívá o tom, že „včera neděle byla a na okně seděla kočka“. Přišli si zavzpomínat jak si při písni Ach ta láska nebeská žmoulali ruce s milovanou bytostí. Mají stále před očima svá mladá léta, kdy si přes noc vystáli frontu na vstupenky, jenomže mezitím se to tehdejší „to všechno odnes čas“ stalo skutkem a my do nich místo toho Lysistratou či Prstenem pana Nibelunga. V jejich očích jsme něco jako zrádci. Myslím však, že si jen vybrali nesprávný kus, protože ani na pamětníky se u nás nezapomíná – na skladě máme vždy nějaké představení, ve kterém se ohlížíme nazpátek. K naší vlastní minulosti se neobracíme zády, i když je to velká konkurentka současného Semaforu.

Kategorie třetí: Diváci, kteří uznávají semaforskou poetiku a nadšeně tleskají i našim hrám, pokud připomínají opravdové divadlo.

Ale ouha! Ocitli se na představení, které má k opravdovému divadlu dost daleko. Tím, že jsme nesplnili jejich představu o tom, jak by mělo naše představení vypadat, jsme je zklamali a oni na tu naši představu nebyli ochotní přistoupit. Cítí pak intelektuální převahu nad tou rozesmátou tlupou diváků sedících vůkol a v jejich tvářích čtu, jak si váží sami sebe. Pokud jim zvyšujeme sebevědomí, má naše hraní i tentokrát smysl, byť trochu jiný, než bychom si přáli. Někteří z nich pak přijdou jindy na jiný kus, který přece jen trochu splní jejich očekávání a oni nám to dávají nadšeně najevo – už jsme zase jejich Semafor. A jiní už k nám přestanou chodit – nezasloužíme si jejich sympatie. Tím nechci říct, že by pravda byla vždycky na naší straně. Nejsem tak prostý, abych se domníval, že každé naše představení si zaslouží obdiv a o to víc si vážím diváků, kteří dovedou najít zdařilá místa i na hrách, které dopadly jinak, než by dopadnout měly. Ti čekají na každou příležitost, kdy nám svým smíchem můžou dát najevo, že si přesto rozumíme.

Kategorie čtvrtá: Divadelní vědci, recenzenti, zkrátka odborníci přes divadlo. 

Před časem jsme se zúčastnili divadelní přehlídky a v malém sále jsme hráli pro divadelní odborníky náš swingový muzikál o hodinách, které jdou pozpátku. Hra měla za sebou teprve šedesát repríz, ale to stačilo, abychom měli zmapováno, že publikum se dostává do varu zvolna, ale když se pak do něj dostane, dá nám to najevo bouřlivým smíchem. Který pak vládne až do konce, kdy graduje. Na oné divadelní přehlídce v sálku obsazeném divadelními teoretiky tato naše divadelní praxe vzala za své. Za celý večer tu smích nezaburácel ani jednou(!), netleskalo se a na závěr jsme se dočkali potlesku, kterému říkáme útrpák. V novinách se pak objevil těžce zdrcující posudek.

Odborníci nemívají obvykle ve zvyku se upřímně rozesmát, a to ani v tom případě, kdy o hře vydají kladné svědectví. Protože zatím co se publikum směje, odborník hodnotí. Nezazlívám mu to, je to jeho práce. Není mu dopřáno zapomenout po dvě hodiny na své poslání, která spočívá ve sledování na jaké úrovni odvádí herec svou roli, zda děj hry je strhující nebo ne, nebo zjištěním, že režisér není režisér. Za to však odchází od nás s názorem. Někdy kladným, jindy záporným. Divadelním odborníkům toto velí profese a mají náš respekt. Trochu je mi jich líto, že je jim odepřena schopnost nechat se unášet proudem humoru a na ostatní zapomenout. Jednou z mála výjimek je Vladimír Just. Píše kritiky a přes to se při představení směje. Jsem přesvědčen, že je to tím, že původně stál se svým bratrem na scéně a útočil na bránice svých diváků. Ví tedy, co to naše řemeslo obnáší a z tohoto hlediska soudí.

Kategorie pátá, výjimečná: Člověk, který svou návštěvu Semaforu  si zvolil jako nástroj pomsty.

Byl to například známý režisér, který se k nám chodíval potěšit a měl kdykoliv volný přístup, protože byl tak trochu členem souboru. Jednou si však lístek zakoupil – první řada střed – a při představení po několika minutách usnul. Několikrát za večer se sice trochu probral, ale pak spal dál. Nebo spíš dělal, že spí. Dalo by se věřit, že byl velmi unaven, kdyby tu ovšem nebyla ta maličkost: Chtěl totiž tuto hru režírovat, ale my jsme ji tehdy svěřili Jiřímu Menzelovi.

Jindy to byl zase novinář, který si rovněž zakoupil vstupenku do první řady (v obou případech šlo o to, abychom protest viděli). V hledišti, kde jako obvykle hřímal smích, seděl tento mstitel se svým kolegou s kamennou tváří a v polovině představení zanechali po sobě dvě prázdná místa. Své počínání pak vysvětlil veřejnosti článkem, ve kterém jsem byl vylíčen jako nesvéprávný ubožák. Takže i rozlitá žluč může být důvodem k návštěvě Semaforu. Zatím co u režiséra jsem důvod pomsty znal, u novináře mi zůstal utajen. Myslím si, že když psal ten nactiutrhačný článek, tak mu bylo dobře. A tak i v tomto případě byla naše práce trochu záslužná.

Kategorie šestá: Snobi.

Teď se, vážený čtenáři těchto řádků, prosím pěkně podrž. Čekáš nejspíš, že zesměšním pojem snob tak, jak se to všeobecně dělá. Ale já to udělat nemůžu. Byl jsem totiž původně taky snobem, a tak jsem si na vlastní kůži vyzkoušel, co ten pojem obnáší. A tuto zkušenost zatracovatelé snobství neabsolvovali. Když jsem se totiž jako mladý muž počal v Propagační tvorbě potácet mezi kvalitními výtvarníky, začal jsem s nimi chodit i na výstavy. Sám jsem, díky své zastydlosti, neměl na vystavené výtvory žádný názor, ale obdivoval jsem ty, kteří ho měli. Postávali před jednotlivými obrazy a pokyvovali hlavami, občas prohodili o vystaveném díle pár slov. To se mi líbilo. A tak jsem taky postával před jednotlivými obrazy a pokyvoval hlavou jako oni, a kdybych znal pár slov, která bych měl občas prohodit, prohodil bych je.

Pak jsem začal chodit na výstavy i sám, o moderním výtvarném umění nemaje ani šajna, ale ve výstavní síni se mě začal zmocňovat blažený pocit, že tak trochu patřím mezi tu útlou vrstvu zasvěcenců. A po čase jsem se naučil i prohodit pár hodnotících slov. Povětšinou to byla slova, která jsem si přečetl v katalogu. Byl jsem snob.

Ale když jsem absolvoval snad padesátou výstavu, zjistil jsem, že díla na mě opravdu nějak působí, a že to vlastně ani nemusím předstírat. A tu mně došlo, že přestávám být snobem. A proto si myslím, že snobství může být užitečnou cestou k poznání. Snob, který chodí na výstavy, do divadla a na filmy, listuje v knihách aniž by tomu všemu rozuměl, má přece jen k umění blíž než ten, kdo zůstává tím vším nedotčen. A pokud v něm zážitek zanechá nějakou stopu, má jeho snobství smysl.

Snobů si vážím taky proto, že mají, byť jen ze společenských důvodů, čich na to, kde se co zajímavého děje a kde je třeba se objevit. Když k nám začali proudit do Reduty hosté, z nichž snobství přímo čišelo, bylo jasné, že přestáváme být bezvýznamnou partou. Té by svou pozornost nevěnovali. Snob byl pro nás jakýmsi lakmusovým papírkem.

A sedmá kategorie? To jsou všichni ti ostatní.

Do Semaforu přicházejí pookřát, protože tam, kde prosmáli celé hodiny, je zalejvá blažená spokojenost. Tito diváci jsou našimi diváky, protože my jsme jejich divadlo. Pro nás jsou výhodní v tom, že nestudují kvality hry a tak jim ujdou různé větší či menší nedokonalosti. Oni totiž o nich soudí, že je to taková naše bezděčná specialita, a zvykli si na ně. A oni jsou ti, kdo se radují z každého kazu, který se na scéně před jejich očima zrodí, tleskají mu a rozesměje je jak herectvo z toho vyvázne. Jakoby si byli vědomi, že toto v Národním divadle nezažijou. Že by se Hamlet uprostřed monologu zarazil a pravil: Počkejte, ono je to vlastně jinak, teď vám to řeknu správně – toho se na seriózní scéně nedočkají. A u nás jo. A pokud by se to náhodou přihodilo v kamenném divadle, ručím za to, že v hledišti by zavládlo trapné dusno. V Semaforu taková věc diváky rozesměje. Proč? Protože nepředstíráme, že jsme Hamlety. Jsme něco jako kamarádi těch, co hledí z hlediště na nás, kteří se jim jevíme na jevišti.

Jsou to diváci, kteří dokážou každou naši hru shlédnout dvakrát, třikrát, a někteří i padesátkrát! A když těch her máme na repertoáru dvanáct, zkuste si spočítat … Ne, cifry zde nehrají roli. Roli tu hraje to vzájemné porozumění.

Tak to jsou ty kategorie, ku kterým jsem dospěl pozorováním semaforského publika.

*

Omlouvám se, že v dalších statích se budu při mapování humoru, často dovolávat své semaforské praxe. Odtud jsem své zkušenosti čerpal a nechci předstírat, že jde o plod mého abstraktního uvažování.

Začnu to od konce, dokud mám premiéru naší poslední hry (Zlomené srdce lady Pamely) ještě v živé paměti a znám její úskalí i její klady, takže nám může posloužit jako příklad. Tak tedy:

Přiznám se, že první část komedie jsem protrpěl v šatně. Mám tam odposlech a slyším nejen co se mluví na jevišti, ale i divácký ohlas. Ten se sice dostavil, ale v tak zanedbatelné míře, že jsem měl co dělat, abych přesvědčil sám sebe, že tam vůbec je. Občas se blýsklo na časy, to když dozněla skrze slzy odzpívaná stará lidová píseň o husičce, která plavala po Dunaji. (Zpívající dívky si původně myslí, že slova o myslivečkovi, který zastřelí starou a mladé nechá, se týkají jeho manželky a dcer.) Tam zazněl smích v kýžené intenzitě a pak to zase zavládl útlum, kdy smích jen ševelil. V jiném divadle by to bylo v pořádku, ale na Semafor to bylo málo.

Po celou dobu hráli na scéně herci. Dva klauni, Molavcová a Suchý, zatím čekali v zákulisí na svůj výstup a vzájemně se utěšovali, že to zase až tak hrozné není. Když pak klauni předstoupili před publikum, splnili své zadání. Smích, který se z hlediště ozýval, měl už obvyklé decibely. O přestávce spadly ze srdcí dvou komiků na prkna Semaforu dva kameny.

A pak se stalo něco důležitého: zafungovala má teorie, že jakmile se divák jednou důkladně rozesměje, je pak ochoten smát se všemu. První výstup v druhé polovině představení rozjeli tři mládenci, kteří zpívali písničku a doplňovali ji znamenitou choreografií, kterou stvořil Petr Šudoma. Hlediště zaburácelo a potlesk a halekání nebraly konce. Bylo vyhráno. Každý další vtip, každý další gag už zabíral, a finale večera bylo, s odpuštěním, triumfální. Tak se to jevilo mně, autorovi toho všeho, který je zahleděný do svého způsobu práce. Neboli viděno neobjektivně.

Na tomto případě chci dokumentovat váhu, kterou přikládáme našemu publiku. Jsme s ním tak sehraní, že stačí aby nám dalo nesmíchem pokyn a my zbystříme. Pak už stačí, abych si s některými soudnými diváky pohovořil, a oni mě nasměrují. A tak jsem pochopil chyby, kterými byla velká část první poloviny představení postižena. Ta první chyba (jak jen jsem to mohl pominout!) spočívá v tom, že část publika si nekupuje program, druhá část si program koupí, ale pročítá si ho až doma. A tak mnoho diváků zaskočí, že jindy uvolněné chování herců na scéně je dnes toporné, dialogy pokroucené, a to proto, že náš kus je jakousi variací na příběhy někdejší červené knihovny a odehrává se na samém začátku třicátých let. Ti, kdo sledovali filmy pro pamětníky, jistě mi dají za pravdu, že počínání herců, mnohdy i významných, je v nich velmi často za hranicí únosnosti. A povětšinou pochopili náš záměr. Ty, co nepochopili, jsme uvedli ve zmatek.

To, jak diváci přijali naše Zlomené srdce lady Pamely byla pro mě dobrá lekce. Neuštědřili mi ji teoretickým rozborem, nýbrž jednoduše prostřednictvím smíchu. Jejich důraznou připomínku mně nezbylo než akceptovat, protože divákům věřím – vědí co po nás mají a nemají chtít. A tak při jedné z dalších repríz jsem před představení umístil „zprávu radiožurnálu Praha“, kde hlasatel oznamuje způsobem rozhlasových hlasatelů dávných dob, že jde o srdceryvný příběh z červené knihovny. A ejhle, třicetivteřinová informace způsobila, že reakce při oné první polovině představení byly od té chvíle zřetelně spontánnější. Přede mnou jsou divadelní prázdniny, a tak, podaří-li se mi, vymyslet do oné první půlky naší komedie pár dalších gagů, o budoucnost naší hry o Pamele netřeba mít obavy.

Tak toto je první doklad toho, jaký vliv mají na naši práci signály, které vznikají na základě jakési metakomunikace s publikem, které nám svým smíchem vysílá signály. Reakce diváků nejsou totiž kritikou, je to referendum.

*

V předešlé kapitolce jsem naznačil, jak nás humor sbližuje s naším publikem. Přesněji by se dalo říct, že nás sbližuje skutečnost, že humor preferujeme přede vším, a že náš divák k nám chodí v první řadě za ním. Mám-li tu uvést genesi tohoto vztahu, musím se vrátit v čase zpět do let, kdy jsem byl velmi mlád, neboli musíme couvat směrem ke středověku.

Mnoho let unavuji své diváky informací, že k tomu, co dělám, mě nasměroval britský komik George Formby a po něm dva čeští klauni, Voskovec a Werich. A tak to zde už jen připomenu, stejně jako fakt, že právě V + W ve mně vyvolali potřebu vystupovat ve dvou.

Tenkrát se našel člověk, který měl podobnou touhu, protože měl i podobné vzory: V + W. Byl to Jiří Šlitr, mladý právník. A také výtvarník, pianista a skladatel. (Mluvím zde pořád o tom jednom člověku.) Dohromady nás dal jistý pan Osud, kterého si lidstvo vymyslelo. Nebo si on vymyslel lidstvo? Kdo ví, jak to všechno bylo… Jisté je jen to, že jsme začali psát písničky, mezi nimiž ty veselé a směšné silně převládaly. A posléze jsme se dopracovali k tomu, že jsme stáli vedle sebe na scéně, abychom po večerech hleděli do rozesmátých tváří. Humor, který stvořil Jiří Šlitr se tu pokusím později ještě podrobit jakémusi rozboru.

Když Jiří Šlitr opustil náš neblahý svět a s ním i naše blahé divadlo, našla se další bytost, v níž byl velký potenciál humoru ukryt a jednoho dne vyhřezl v nečekané intenzitě a my jsme žasli. Že jde o Jitku Molavcovou snad ani nemusím říkat. Zase ten Osud. Později tu vydám svědectví i o jejím zvláštním daru, kterým si podmanila statisíce spoluobčanů, ne-li víc.

Recenzentka, která hořekovala, že Jitka Molavcová obětovala svůj herecký talent na oltář Semaforu, vycházela z přesvědčení, že seriózní herectví je víc, než schopnost atakovat diváky silou humoru. Jakoby tyto dvě kvality nemohly žít vedle sebe, aniž bychom porovnávali, která z nich je větší. (Co je víc: brambory nebo pšenice?)

Šlitr a Molavcová, to jsou dvě osobnosti, na kterých je vysta-věna legenda Semafor. Obě spojuje láska k hudbě a k humoru. A já se k nim, s dovolením, přidám. Tato naše trojka se hlásila k od-kazu Osvobozeného divadla, Jiří Šlitr se stýkal jak s Jiřím Vos-kovcem, tak i s Janem Werichem, já už jen s Janem Werichem, ale s Jiřím Voskovcem jsem vedl dosti košatou korespondenci. A Jitka Molavcová se znala už jen s Janem Werichem a to, že když Jan Werich, se dověděl, že je jí dvacet sedm let, řekl: To jste už te-dy stará bréca, to Jitka dodnes považuje za vyznamenání, význa-mnější než titul národní umělec. *)

Naše závislost na vzorech V + W vznikla, když jsme si uvědomili, že ti dva byli vynálezci nového humoru. Jan Werich mi jednou věnoval celou svou sbírku gramofonových desek, povětšinou His Masters Voice, na nichž byly zaznamenány hlasy komiků jeho mládí. Tím významně doplnil mou stávající kolekci, protože já jsem sbíral totéž. A tak jsem měl možnost poznat, co ti dva študenti původně milovali a od čeho se posléze, když začali moudřet, distancovali. Byl to pivní humor, pronášený většinou hlasy různě zpitvořenými. Tak například Alois Tichý, jeden z nejslavnějších, prohlašuje na fonografovém válečku směšně huhňavým**) hláskem:

„… ta moje mi to ženský pohlaví tak zvošklivila, že se nemůžu na ženskou od padesáti let nahoru ani podívat.

Tím se na samém počátku dvacátěho století bavili naši bodří dědečkové v pražských „zpěvních síních“. A tehdy dva mladíci, ovlivnění jazzem, bauhausem, dadaismem a veškerou modernou té doby, vedli své dialogy zcela novými cestami:

V+W pochodují

V: Levá – levá – levá – –
W: Co levá?
V: Co? Noha!
W: Tak to řekněte. Slyším levá, pomyslím si třeba levá ruka – –
V: No a co by bylo?
W: Co by bylo! Mávnu levou rukou a rázem máme čtyři sirotky.
V: Jak to? Jaké sirotky?
W: Ubohé.
V: A čípak sirotky?
W: No toho stařečka, co šel náhodou okolo a co jsem ho zasáhnul, když jsem mávnul rukou.
V: A ublížil jste mu?
W: Ne, zabil jsem ho.

Tak tomu se zase smála mládež ve dvacátých létech století rovněž dvacátého. Aby bylo jasno: ten humor našich bodrých dědečků neodsuzuji a dívám se na něj s vlídnou shovívavostí, pokud reprezentuje svou dobu.

Pokračování příště.

________________________________________________________________

*) bréca, -i, ž. – vulg. nadávka ženám: stará b.(Šal),
národní umělec byl čestný titul, udělovaný jako nejvyšší pocta umělci. (v ČSSR po vzoru SSSR – dodávám).
Slovník spisovného jazyka českého.

 **) huhňati ned. (1.j. –ám) mluvit nosem, s nosovým pazvukem: expr. opilec cosi huhňal mluvil nesrozumitelně.
Slovník spisovného jazyka českého.

Rekapitulace uplynulých dnů:

Divadlo Semafor ukončilo svou 56. sezónu a mně nastaly prázdniny. To znamená, že večery mám pro sebe a to je pro mne vzácnost. Přes den mám úkolů dost, ale večer si budu připadat jako normální člověk, který po šichtě usedne k tomu, co ho baví a těší, a relaxuje.

Nicméně nezahálím. Pokračuji v práci na muzikálu, kterého by se mělo ujmout velké divadlo. Michal Pavlíček skládá hudbu a já příběh a texty k jeho písním.

Taky jsem dokončil hudbu ke Skleněnému prknu, což je semaforský muzikál, který by měl mít premiéru 27.10. 2016. a pouštím se do návrhů kostýmů a scény.

Když už je řeč o mé výtvarné činnosti, 5.července jsem v Manětíně zahajoval svou výstavu – den poté, co jsem vystupoval s Jitkou M. na Velehradě ve velké cyrilometodějské televizní šou, a poté co jsem úspěšně absolvoval zánět ústní dutiny, se kterým jsem musel trávit pět dnů v posteli. Pět dnů v posteli – to není tak špatná věc, ale se zánětem ústní dutiny?!

Dokončuju taky tu knížku o klaunovi, který si povídá s Bohem – práce na ní byla velmi rozvleklá. Deset let? Nebo dokonce patnáct? A přitom to bude knížka poměrně útlá, ale neustále jsem ji předělával, protože toto téma se nedá brát na lehkou váhu.

A taky chystám vydání dalších DVD, mapujících představení Semaforu od první hry po dnešek.

Kromě toho chci taky realizovat dovolenou občasnými výlety do českých míst, která stojí za návštěvu. Ajrín pak o tom podá fotozprávu, podobnou té o návštěvě Manětína, kterou můžete najít na mém fejsbuku.

Jo, a když je řeč o paní Ireně Zlámalové, neboli Ajrín –  v Semaforu chystáme večer, na němž se představí jako interpretka svých písní (pozoruhodných!), doplněných promítanou výstavou šperků z její dílny a četných fotografií. Večerem ji bude doprovázet Jitka Molavcová a Jiří Suchý, neboli já, a ještě několik členek našeho divadla. Stane se tak v říjnu.

NAHLÍDNUTÍ DO ARCHIVU

Jiří Šlitr sleduje svého partnera, kterého se zmocnila filmařská vášeň a tak si zakoupil kameru AK 16, neboli Pentaflex.

*

FOTOZPRÁVA O VÝLETĚ DO VETEŠNICTVÍ V MARTINICÍCH

(fotila Ajrín)

O svých prázdninách jsem si dopřál dva dny dovolené. Ten první jsem prožil v neobyčejném vetešnictví, které na zámku v Martinicích vytvořil pan Pavel Kuře.

První zleva je pan Pavel Kuře. Majitel tohoto království.

…a začala prohlídka…

Samozřejmě, nejvíc mě zajímaly gramofonové desky. Sbírám je už od roku 1946, a tak jich mám hodně. Ale furt to nestačí.

Sklo, porculán, bicykly, rámy, knihy, gramodesky…

Seznámení s knihovníkem, který se snaží vnášet do neskutečného množství knih systém. Připadá mi jako Sysifos.

Ztracen mezi knihami.

Takže takhle to vypadá ve Vetešnictví na zámkuv v Martinicích.

***

Stará fronta zítra č. 28 – 11. června 2016

JIŘÍ SUCHÝ: MINULOST, PŘÍTOMNOST A BUDOUCNOST HUMORU

Kdysi jsem kdesi napsal děsně moudrou větu – myslím, že do programu nějaké naší hry. Nevím už které, ale nebudu ten program hledat – nechci vás zdržovat. Spokojte se, prosím, s tím, že tu řeknu svými slovy, o čem ta věta byla. Ta věta byla o tom, že je vědecky prokázáno, že smích prodlužuje člověku život, a tak si myslím, že ty tři stovky za vstupenku do Semaforu nejsou  z tohoto hlediska zas až tak moc.

Vědci – smícholozi – nám předkládají důkazy, které nechápu, ale kterým věřím. Primář MUDr. Karel Nešpor, CSc., například píše, že sledování veselých filmů snížilo spasticitu bronchů po metachokinu. A já ani vteřinu nepochybuji o tom, že spasticita mých bronchů díky mým milovaným klaunům Laurelovi a Hardymu skutečně klesá.

Ne, neznevažuju ta bádání, zabalená do slov mně nepochopitelných, a věřím, že díky sekreci endorfinů zvyšuje smích odolnost proti bolesti, a věřím i v další předkládané důkazy. Myslím si dokonce, že kdybych denně neprořehtal minimálně hodinu, odpočíval bych už dávno v pokoji, což ostatně občas dělám, byť v jiném slova smyslu. K tomu abychom se smáli nám dopomáhá tzv. humor. Zapamatujte si, prosím, to slovo. Je životně důležité.

Humor má mnoho podob. Vezměme si třeba jen takovou anekdotu. Kolik druhů anekdot existuje! Anekdoty politické, erotické, o Skotech, židovské, anekdoty postavené na černém humoru, anekdoty o blondýnách, anekdoty o policistech…

Jak tak doba plyne, dnes už celá řada anekdot, kterým se smáli naši předci, nefunguje. Tak například anekdoty o manželkách (velmi často čekajících na manžela s válečkem na nudle v ruce s úmyslem vytvořit mu na hlavě směšnou bouli), anekdoty o zapomnětlivých profesorech, anekdoty ze školního prostředí – hodina přírodopisu:

– Pověz nám, Pepíčku, kolik má pavouk nohou.
– Vaše starosti bych chtěl mít, pane učitel.

atd. atd.

I samotný humor jako jev by se dal takto rozškatulkovat, ale co bychom z toho měli? Pro náš účel snad postačí, když připomenu termín chytrý humor. V minulosti byl tímto titulem poctěn humor Miroslava Horníčka. Opakem byl humor laciný, který bujel na estrádách.

Chytrý humor se obešel bez vulgarit, ale za to vyžadoval od posluchačů cit pro jazyk, pozornost, potěšení z toho, že se nesměje volovinám a taky alespoň mírně nadstandardní dar inteligence.

Když na divákovu otázku: „Kam se poděje tma, když se rozsvítí?“, odpověděl Horníček: „Tma je tam pořád, jenže není vidět“, vnímavý divák ocenil jednak kvalitu vtipu a zároveň i Horníčkovu jedinečnou schopnost reagovat na otázku samu o sobě vtipnou ještě větším humorem.

Kde jsou ty časy, kdy dialog, v němž Jan Werich vysvětluje Miroslavu Horníčkovi, jak se středověk posouvá s přibývajícími věky stále dál k našemu současnu, dokázal rozesmát plný sál divadla ABC. A že je to dialog, který naložil na mozkový potenciál diváka pořádný úkol! Ale diváci to zvládli. Tehdy. A když tak čtu, kterak jeden z tvůrců televizní Partičky vysvětluje, jak je Horníčkův a Werichův humor pasé, tak s ním souhlasím. Jen – na rozdíl od něj – dodávám: bohužel.

V Semaforu mi šlo a vlastně dodnes jde o to, aby se člověk od srdce nebo od plic zasmál a odcházeje z divadla nemusel se stydět sám za sebe. Aby měl dobrý pocit, že se smál jaksi na úrovni.

Je to známá historka: počátek 19. století, do ordinace vstoupil muž a stěžoval si doktorovi na trudnomyslnost. Propadal melancholii a byl vnitřně rozháraný. Lékař mu doporučil léčbu smíchem: „Běžte se podívat do divadla Funambule na mima Deburaua, ten vás rozesměje.“ Ano, už tehdy se našel lékař, který doporučovat smích jako terapii! Malý problém však byl v našem případě v tom, že nešťastný muž smutně odpověděl: Já jsem Deburau.

Z toho vyplývá, že dělat humor je věc, která se nedá vyložit jednoduše. Osudy těch, kdo humor vyrábějí, svědčí o tom, že proces a výsledek jsou často vůči sobě v jakémsi rozporu. Nejen Deburau, ale třeba i takový Michail Zoščenko. Když se člověk řehtá nad jeho knihou, tuší, co o sobě napsal on sám?

„Byl jsem:
6x vězněn,
1x odsouzen k smrti,
3x raněn,
2x jsem spáchal sebevraždu,
3x jsem dostal pořádný výprask.
K tomu všemu nedošlo z nějaké touhy po dobrodružství, ale „jen tak“, byl jsem smolařem.
Teď jsem si vysloužil srdeční vadu, a proto jsem se stal spisovatelem.
To by tak bylo všechno.“

Humor je milovaný a zároveň podceňovaný. Vždyť jsou to jenom srandičky – to je názor nejen prostého člověka, ale i mnohého intelektuála. Říkám mnohého, a ne každého – v tom je rozdíl.

Nikdo neví kolik třeba potu
Aby se v sobotu
Povedlo dvěma komikům
Rozhejbat publikum
A když jo tak je to
Vážně unikum

zpívali Voskovec a Werich ve hře Fata morgana (1929). A já to můžu dnes (2016) potvrdit. Kdykoliv píšu novou hru, mám strach. A jsou na to svědci. A čehože se bojím? Že se mi nepodaří „rozhejbat publikum“, jak říkali moji předchůdci.

Myslím, že je už konečně veřejným tajemstvím, že kloudného příběhu se divák na scéně Semaforu nedočká. Prostě není mi dáno. Nestalo se, že by se náš divák bál o osud hlavního hrdiny, že by doufal v potrestání padoucha – tyhle věci jsou našim divákům jedno. Dokonce mám pocit, že většině diváků po představení ani nedojde, že hra nějaký děj vůbec měla. Náš divák ale velmi dobře vnímá humor, který se ze scény na něj řine. To vím, protože smích publika je mi toho důkazem. A ten je náhradou za regulérní dramaturgickou stavbu díla – na tu se chodí zase do jiných divadel.

Před časem jistý novinář, zalykající se nenávistí k Semaforu, napsal něco v tom smyslu, že diváci se mi smějou ze soucitu. Snažím se být k sobě kritický, ale v tomto případě vím bezpečně, že blb nejsem já. Dovede si někdo představit občana, který bude, mnohdy opakovaně, platit tři stovky vstupného jen proto, aby mi přišel projevit soucit? A že by takových bloudů byly tisíce? Ale to odbočuju. Chci vlastně říct něco jiného, že humor, který až doposud kanul – a tajně doufám, že nadále pokane – z našeho jeviště, vzniká ve stavu strachu.

Za ta desetiletí jsem si zmapoval onu alchymii, která probudí v organizmu diváka proces, odborně popsaný panem primářem Nešporem. Taky bych se rád pokusil o rozbor tohoto jevu, byť jen z mého hlediska. Ale nevím.

Jak je možné, že mě napadají vtipy – a že jich byly za ty roky stovky nebo snad i tisíce – to opravdu nevím. Dovedu jen odhadnout, který z nich zabere a který ne, a to skoro neomylně. A přece! Občas se ve hře vyskytne vtípek, který je můj miláček, a ten pak vzbudí na tváři diváka jen letmý úsměv, ale vzápětí se tentýž divák na celé kolo rozesměje něčemu, o čem jsem se domníval, že vzbudí na jeho tváři jen letmý úsměv.

A aby věc nebyla tak jednoduchá, druhý den je náhle reakce opačná. Můj miláček vtípek konečně zabere – ale dalších dvaatřicet repríz zas na tváři diváka vyvolává jen letmý úsměv.

Jak s Miroslavem Horníčkem, tak s Janem Werichem jsme často mluvili o našem řemesle. Oba pánové byli toho názoru, že napsat vážnou hru je lehčí než napsat komedii, nebo dokonce crazy komedii. Svědčí o tom i skutečnost, že málokterý teoretik se pokusil o rozbor humoru, zatímco rozebrat drama se nezpěčuje. Ono je to taky důstojnější. Dokonce podezírám některé z nich, že je to způsob jak zviditelnit své intelektuální kvality – humor je přece jen pokleslejší umělecká forma.

Píšu ty své komedie s úmyslem rozesmát diváka. Můj úmysl mi povětšinou vychází – diváci se smějou a někteří mi dokonce píší psaníčka o tom, jak se nasmáli. V recenzích se pak dočítám, jak se mi hra povedla, nebo nepovedla – a proč, dozvím se, kdo hrál špatně a kdo dobře, jak jsem dopadl jako režisér, ale o humoru ani zmínka. A přitom to je ten nejzákladnější kámen, na němž stojí už bezmála šedesát let naše existencce. Pokusil jsem se v minulosti v různých článcích a rozhovorech vzkázat recenzentům, že bych potřeboval vědět, jak si mého humoru cení. Nedočkal jsem se. Nejspíš nepochopili, že humor je naše hřivna, a to ostatní je jen přidaná hodnota! Vytrvale se zaobírají tím, co nedovedu, a tomu, co mi jde, nevěnují ani trochu pozornosti. A nejhorší na tom je, jak se berou vážně. Bože můj, jak já je chápu! Vždyť oni dělají ve svém oboru jen to, co dělám ve svém oboru já: věnuji mu veškeré své úsilí a schopnosti – a taky se beru vážně, i když ne zas tolik.

Do pátrání v labyrintu humoru se nikomu nechce, a tak se o něj pokouším sám a jen pro svou potřebu. Hledám, sleduji, porovnávám, činím si úsudek, a poznané pak se snažím zužitkovat. Je to nesmírně zajímavá práce, ale kdybych si ji nemohl neustále ověřovat praxí, asi by mě nebavila. Takže chápu divadelní vědce, kteří se humoru vyhýbají; vědec, má-li objevit nový bacil, musí ho objevovat koukáním do mikroskopu, a ne uvažováním za psacím stolem. Já si své názory ověřuju koukáním do rozesmátého hlediště.

Že je humor záležitost generační, to si ověřuju večer co večer. Na každém představení sedí v hledišti určitý počet mladých lidí. Někdy víc, jindy míň, ale vždycky. Jejich tváře mě zajímají nejvíc. Čtu si v nich zprávu o budoucnosti Semaforu. A tak dnes vím, že naše hudba už ty nejmladší povětšinou nevzrušuje. Ne vždy a ne všecky, ale většinou ne. Ostatně, mě ta jejich taky moc nevzrušuje, i když se snažím. Ale o humoru jsem se vždycky domníval, že směšno funguje napříč generacemi. A víte, že ne?

Velmi často se stává, že v hledišti divadla hřmí smích. (Až jednou dohřmí, diváci k nám přestanou chodit.) A ejhle, mezi smějícími se sedí šestnáctiletý hoch a hledí před sebe, aniž by hnul brvou. Nevím, co si myslí o těch kolem, kteří burácejí. A smějou se i vrstevníci toho hocha. On jen sedí a hledí. Když se publikum roztleská, tleskne třikrát aby se neřeklo, a pak opět složí ruce v klín. Co si asi myslí? Nepochopil vtip? Anebo pochopil – a připadá mu vousatý jako nám připadají Vilímkovy Humoristické listy? Nebo humor nepotřebuje ke štěstí a do Semaforu přišel omylem? Snažím se tomu přijít na kloub.

Kdysi jsme se dopustili s Jiřím Šlitrem takové malé opery. Jmenovala se Dobře placená procházka. Byla postavena na standardním semaforském humoru. V Semaforu ji režíroval Ján Roháč, Miloš Forman pak jeho inscenaci převedl do filmové podoby a posléze z té naší komorní opery udělal velkolepou inscenaci v Národním divadle. Před časem ji uvedlo Klicperovo hradecké divadlo v režii mladého Radka Balaše.

Seděli jsme na představení s Jitkou jako zmrazení. Křehká poetika hry byla v hajzlu – řečeno v duchu té inscenace, kde WC hrál poměrně významnou roli. A zatímco u nás Teta z Liverpoolu (Hana Hegerová) zemře na pohovce na infarkt, v této inscenaci je umlácena baseballovou pálkou. Objevil se tam i Superman a nevím-co-ještě. Když jsem vyslovil podiv, byl jsem poučen, že hra dostala tento háv proto, aby byla přístupnější mladým.

Chtělo se mi dodat: mladým hovadům. Protože znám mnoho mladých kultivovaných lidí, kteří vnímají moderní umění, a přitom dokážou oželet vulgarity, brutality a podobné atributy současné progrese. Nebo se mýlím? Prodaná nevěsta, v níž by Kecal nedostal přes držku, by byla pro mladého člověka skutečně nestravitelná? Kam jsme se to dostali!

Občas, když jsem vyzván, abych někde uskutečnil tzv. besedu s umělcem z Prahy, jedu tam s nadějí, že najdu odpověď na tuto svou otázku. Většinou jsou to totiž besedy s mladými lidmi. Jezdím tedy na ně s nadějí, ale smůla je, že na univerzitní půdě nebo na shromáždění mladých lidí s nadstandartní inteligencí se objektivní pravdu nedozvím. A kdybych si chtěl své poznatky doplnit na besedě s průměrnou mládeží, tak na ni nikdo nepřijde.

A zatím běží sezóna za sezónou, divadlo je třeba naplnit a já vím, že ho naplní jen příslib smíchu – na ten se k nám chodí, a tak je to všechno na mně. A jsem rád. Opakuji si s Voskovcem a Werichem, že nikdo neví, kolik třeba potu, aby se mi povedlo rozhejbat publikum, a věřte mi to, nebo nevěřte, mám docela rád i ten strach, o němž jsem se tu zmiňoval. Ten mi totiž dělá z psaní dobrodružství.

Jenomže ke své lítosti zjišťuju, že pro intelektuální elitu, které si jinak velice vážím, jsme něco jako pro mě ta Dobře placená procházka v Klicperové divadle, jehož si jinak taky velmi vážím. A někdy mě tak napadá, že chyba není ani tak v oné intelektuální elitě, ani v mladých lidech prahnoucí po „akční podívané“, ba ani ve mně, nýbrž v době. V době, která se obejde bez poezie (náklady lyriky jsou nesrovnatelně nižší, než byly třeba v roce 1960,) v době, která se obejde bez tolerance k odlišnému názoru (kdo si nemyslí to, co my, je idiot), v době, kdy televizní stanice mezi sebou provozují dostihy v počtu mrtvol…  V době, kdy politik musí být zároveň sprosťák, aby se zavděčil širokým vrstvám…

V této době provozovat humor našeho ražení je, myslím si, záslužná věc. Nejsem tak prostý, abych si od toho sliboval, že razíme tomuto humoru cestu do budoucna – jeho smysl je jiný. Chceme aby v Semaforu nacházeli útočiště lidé, kterým je z pokleslého humoru nevolno, kterým v jiném humoru zase uniká ono směšno, protože mají na humor odlišný názor. Chceme, aby se u nás potěšili lidé, kteří humoru, jenž se snaží vycházet z tradic V +W či Horníčka, zkrátka přivykli – pro ty je tu Semafor a nemá jiné ambice, než poskytovat těmto slušným zájemcům své služby. Jinými slovy, chcete-li po nás progresivní divadlo, slibuji, že nepochodíte. Děláme prostě to, co dovedeme.

S nezájmem, který nás po poslední léta provází ve sdělovacích prostředcích, jsem se smířil od té chvíle, kdy stačí, aby nám do divadla natekla voda. Tehdy jsem se ocitl na titulních stránkách časopisů v barevném provedení a novináři si u mě předávali kliku, zatímco když po několika měsících napíšu novou hru, předám ji souboru a další měsíce trvá perné zkoušení, uskutečníme premiéru, která rozesměje a roztleská publikum, objeví se v tisku dva tři článečky, a někdy ani to ne. Dá se to pochopit: zatímco hra, na kterou se během několika roků dostaví dejme tomu sto tisíc diváků, nemůže konkurovat zatopenému divadlu, protože povodeň se koná jednou za pět set let a zájemců o ni jsou miliony. Napustit divadlo vodou a hrát divákům ve skafandrech by bylo řešení. Myslím ale, že by to bylo natolik technicky náročné, že by nám na to nestačilo ani tisíc grantů. A dostat od magistrátu tisíc grantů by znamenalo, že by nás ostatní divadla umlátila baseballovými pálkami.

Příště se na téma humor rozepíšu systematičtěji, než se mi to povedlo v těchto roztěkaných řádcích…

*

JE TOMU PADESÁT LET,

co se v Semaforu konaly dvě premiéry v těsném odstupu – ta první 28. 9. 1966, ta druhá den poté: Benefice a Ďábel z Vinohrad. Pozvánka na premiéry vypadala takto:

Hrál jsem tam potulnýho komedianta, který s sebou světem vláčel holku – jmenovala se Káča a hrály ji střídavě Magda Křížková a Lenka Hartlová. Toto je Lenka Hartlová:

Přes přestávku Káča vyrostla, a tak ji musela v druhé polovině večera hrát Zuzana Burianová. Ferdinad Havlík a Evžen Jegorov se tu uplatnili nejen jako hudebníci, ale i jako herci.

Na dalším snímku meditují oba potulní komedianti nad kozí lebkou, zda by se s ní dal hrát Shakespeare. Káča se vnutila do role Ofelie a hrála se semaforská variace na téma Hamlet.

V druhé polovině Káča v dospělé podobě hrála se mnou variaci na téma Faust. A nakonec se sešla se svým dětstvím, abychom všichni tři zazpívali finalovou písničku:

Bloumáme v povětří
Nedbáme na rady
Nikdo nás nešetří
Nemáme doklady
Náš cíl je vzdálený
Za modrým obzorem
Krásný a schválený
Národním výborem

Druhý den měl premiéru Ďábel z Vinohrad.

Jak bylo jeho zvykem, obklopil se Jiří Šlitr nejrůznějšími dívkami, jejichž jména jsou mi dnes už utajena.

Byly ale mezi nimi Miluška Voborníková a Naďa Urbánková.

Na dalším snímku studuje Jiří Šlitr nohy Milušky Voborníkové pohledem znalce. Myslím, že text ústřední písně, který jsem pro něho napsal, lze považovat za výstižný:

Mějte se dámy dnes
Přede mnou na pozoru
Se mnou si není
Radno hrát
Plá ve mně vášní běs
Mám v srdci tolik vzdoru
Vždyť jsem ten nespoutaný
Ďábel z Vinohrad

Benefice byla vybrána francouzským manažerem na festival Divadlo národů, který se odehrával v divadle Odeon v Paříži.

Pro francouzské publikum jsem uchystal speciální verzi, kde obsah česky zpívaných písniček vysvětlovala Magda malé Francouzce Monice Jimini.

Monica byla členkou sourozenecké skupinky Les Jimminis 3 – a já už dnes nevím, která z těch tří je ona.

A na závěr ještě jedna fotka – před divadlem mě nafotil fotograf, který, žel, nezanechal na rubu snímku svůj copyright, a tak mi zůstal neznámý.

Pokud byste měli zájem přečíst si libreta obou těchto her, dostal jsem avízo z obchodu Klokočí (Dejvická 27), že mají, jako snad poslední prodejna, ještě na skladě zbylé Encyklopedie Jiřího Suchého (to je ten, který tu je na fotkách z Benefice). Encyklopedie je dvacetidílná, ale není ji třeba kupovat celou, prodávají se i jednotlivé zbylé díly – pokud někomu některý schází. Benefice a Ďábel z Vinohrad se nacházejí v desátém dílu. A prodávají se za 149 Kč.

Když už jsem začal tu reklamní kampaň, rád bych upozornil na DVD, na nichž chceme během příštích čtyř roků zachytit celou historii divadla Semafor.

Momentálně jsou k mání tyto hry a filmy firmy Perplex.

*

Abych zbytečně nezahálel, píšu taky humoristický román. Pro zajímavost vám tu předkládám fragment. Jednu kapitolku jako ukázku:

ROZHŘEŠENÍ

Ačkoliv mé členství v klubu mi přineslo už několik výhod, v mé hlavě se usadily neblahé myšlenky. Nebo lépe – pochybnosti. Je počínání klubu skutečně morálně v pořádku? Případ Pes Apolenky Kalouskové jsem měl vyřešen: neukradli jsme ho a odměnu jsme dostali poprávu. Teď mě ale trápilo vyloupení zlodějovy garáže. Stokrát jsem si opakoval, že okrást zloděje je vlastně akt spravedlnosti a nelze proti němu nic namítat. Ale přece jenom! Kdybychom ukradené věci vrátili původním majitelům, to by bylo něco jiného. Ale my jsme si je buď ponechali, anebo prodali vetešníkům. Víno, které jsme potom pili na zdraví zesnulého Václava Budínského, mně hořklo na rtech a stával jsem se zádumčivým. Pak mě napadlo vyhledat nějakého zpovědníka a vyznat se mu ze své viny – ale ne, to nepřipadalo v úvahu. Musel bych se přiznat i k dalším hříchům – a mezi nimi bylo několik, které jsem si zatím hodlal nechat pro sebe. A tvrdit mu, že jsem okradl zloděje a jinak jsem bez hříchu, to nevypadalo příliš pravděpodobně. Nicméně začal jsem bezmezně toužit po rozhřešení. Snad by mě zbavilo pocitu, který si vláčím životem.

A tak jsem se nakonec přece jen rozhodl vyhledat kněze a připustit, že krom okradení zloděje mám i další hříchy. Budu mít jednou konečně v duši uklizeno. Tahle myšlenka byla povznášející.

Zpovědnice se nacházela v temném koutě kostela, již tak dost temného. V ní seděl stařičký farář, jemuž milosrdenství zářilo z očí, a čekal, jestli se dostaví nějaký hříšník. V lavicích posedávalo několik starších žen, dva tři muži a jedna dívka. Přistoupil jsem ke knězi a on vlídně pokynul, že mohu přikleknout. Přiklekl jsem a spustil jsem bez úvodu: Okradl jsem zloděje. A tu jsem s hrůzou zjistil, že ten muž je poněkud nedoslýchavý. Nahlas! – zašeptal.

Přidal jsem tedy na hlase: O k r a d l   j s e m   z l o d ě j e !  Ani teď mu to nestačilo. Když jsem mohutným hlasem oznamoval potřetí, že jsem okradl zloděje, bylo mi jasné, že se vyznávám nejen knězi, ale i všem přítomným věřícím. Po sdělení, že jsem okradl zloděje pokýval zpovědník hlavou a naznačil, abych pokračoval.

I rozhodl jsem se, že když už mám dostat rozhřešení, musím na sebe říci všechno, a to nahlas. Vzal jsem pěkně popořadě sedmero hlavních hříchů a přiznal jsem se ke všem: k pýše, lakomství, smilstvu, závisti, nestřídmosti, hněvu i lenosti.  Hlaholil jsem svá přiznání a lidé v lavicích se otáčeli. Jedna  starší osoba sykla směrem ke zpovědnici: Potichu! Ale druhá ji okřikla: Jen ho nechte, teď je to zajímavý. Byl jsem právě u smilstva a přiznával jsem se ke kajutovému dobrodružství s Anitou.

Své vyznávání jsem zakončil leností, u níž jsem, na rozdíl od smilstva, nedokázal určit, kolikrát jsem se jí dopustil. Byl jsem dotázán, jestli svých hříchů lituji, a řekl jsem, že ano, čímž jsem se dopustil dalšího hříchu – lhaní. To jsem však ještě dodatečně nahlásil – nelitoval jsem totiž úplně všeho. Rozhřešení jsem ale dostal, a když jsem s pocitem úlevy opouštěl zpovědnici, dámy sedící v lavicích se otáčely, aby si mě prohlédly, a jedna klečící u vchodu, kterou jsem tudíž musel míjet, zašeptala, když jsem šel okolo: Dobytku!

Ale – ulevilo se mi. Zřejmě se budu teď zpovídat častěji – pokud najdu zpovědníka, který dobře slyší. Když jsem pak přišel na schůzi Mušketýrů, cítil jsem se nad ně povznesen. Pohrdal jsem jejich černými dušemi, ale pak mi došlo, že se dopouštím pýchy, a tak jsem změnil taktiku: litoval jsem je. Netušil jsem, že okolnosti mě zanedlouho donutí dopustit se nových ohavností. Že mně dokonce bude souzeno promluvit „křivé svědectví proti bližnímu svému“ a navíc „požádat jeho manželky“, což obojí se v Desateru silně nedoporučuje. Ale o tom až později.

***

Stará fronta zítra č. 27 – 5. května 2016

Ačkoliv jsem udělal tlustou čáru za Aférou Varyš, musím se k ní vrátit. Pořád mi docházejí další ohlasy – pan Varyš musel ty lidi asi značně namíchnout. Dokonce i profesor Pafko se ozval a MF Dnes jeho názor otiskla. Takže všem, kteří nebyli zahrnuti do první vlny mých díků, posílám své poděkování č.2 a ujištění, že si jejich podpory velice vážím.
A teď už znovu dělám tlustou čáru za tímto zbytečným počinem novináře, který jen vydal svědectví o sobě a svých Sekvestorech nového žití.

Pokud netušíte, o čem je tu řeč, nalistujte si starší Staré fronty ZÍTRA, počínaje číslem 24.

***

ZLOMENÉ SRDCE LADY PAMELY

Premiéru už máme za sebou a teď se budu dočítat, jak dopadla. Chci touto cestou poděkovat za intenzívní práci a nasazení nejen herectvu a muzikantstvu, ale i technickým a administrativním složkám Semaforu. Musím říct, že všichni pracovali na 160 %, ne-li na víc. Ostatně já taky.

Teď nezbývá než se vrhnout do budoucnosti. Práce na poslední verzi muzikálu Skleněné prkno mi od včerejška začala a já si v ní libuju. Přináší zbrusu nové problémy a já, jak nemám co řešit, jsem nesvůj. Takže díky Skleněnému prknu se cítím být svůj.

Našim stálým divákům jistě neušla má snaha o to, aby se každá nová inscenace lišila od té předešlé pokud možno diametrálně. A tak velkorysou Kytici vystřídala onehdy Elektrická puma – muzikál pro tři klauny, dnes vedle intelektuálně náročnějšího Prstenu pana Nibelunga máme na repertoáru lidovku Rytíři z Blaníku a krasavice Lída, a po Pamele, která se vlídně smiřuje s plytkostí románků červené knihovny bude následovat Skleněné prkno, což je komedie pro diváka citlivého, ale ne zas příliš. Ostatně ochotu zamyslet se nad oním známým „co tím chtěl básník říci“ budeme honorovat zvýšenou dávkou srandy.

HISTORIE HRY, KTERÁ DOSUD NEEXISTUJE.

Na konečné podobě Skleněného prkna už intenzivně pracuji. Ač dosud nedohotoveno, má už Skleněné prkno pohnutou historii.

Všechno začalo tím, že má generace si v dobách mladické bujarosti  libovala v recesi, což byla vlastně česká varianta dadaismu. Byla to doba, kdy Jeho Veličenstvo Nesmysl byl zdrojem nejrůznějších radovánek.

Za války to byl legendární dr. Arnošt Kavka, kdo si takto pestřil chmurné protektorátní časy. Členem jeho orchestru býval i Ferdinand Havlík a od něho jsem měl informace z první ruky. Však jsme o tom taky napsali knihu – Historky Ferdinanda Havlíka se jmenuje. Od něho jsem se dovídal o recesistických skutcích Arnošta Kavky a taky Jiřího Krejčíka, který se později stal významným filmovým režisérem.

V Kavkově orchestru nasál Ferdinand Havlík recesistické fluidum a dlužno říct, že ani později, když recese odezněla, Havlíka neopustila. Nepřestával ji zkrátka provozovat. Například nám vymýšlel názvy divadelních her. Ostatně podobně se svého času bavil i kontrabasista Luděk Hulan, ten napsal dnes už zapomenutou hru Ha, ty svině uzená. (Citát ze hry: „Já nejsem svině uzená, já jsem jen princezna líbezná…“)

Když jsem hledal název pro čerstvě napsanou komedii, radil mi Ferdinand Havlík absurdní tituly. Většinu z nich, jako například Podvazek v turbíně jsem zamítl, ale jeden mi přece utkvěl: Skleněné prkno.

A tak jsem tímto nesmyslným titulem opatřil rovněž nesmyslnou hru o tom, jak Chodsko napadne Honduras. Pro hru jsem našel režiséra; byl jím Jan Kratochvíl. Ten však neshledal hru vhodnou pro uvedení a požádal mě o malou změnu: Chodsko nenapadne Honduras, nýbrž to bude o pomatenci, který je přesvědčen, že má největší sbírku magnetofonových nahrávek na světě. Bude se považovat za krále zvuku.

Napsal jsem tedy jinou komedii a vymyslel jsem si, že Skleněné prkno bude název jediné skladby, která pomatenci schází do sbírky. A je nedosažitelná.

Pro hru jsme našli ideálního představitele – Miroslava Homolu z Činoherního klubu. Byl to už starší pán a naučit se tuto hlavní roli bylo pro něj nadmíru obtížné. Ale zvládl to.

Hru naše tehdejší, shůry dosazená dramaturgyně, označila posléze za protistátní pamflet a jistý vysoký činitel ji jako protistátní zakázal. Tu hru. Samozřejmě, že neměla ani v nejmenším protistátní charakter, protože jsem si byl vědom toho, že dopřát si protistátní hru by znamenalo konec Semaforu a velmi těžké období pro jejího autora.

Skleněné prkno jsem uložil do zásuvky, kde se mělo dočkat lepších časů. Když nastaly, zjistilo se, že ideologii vystřídala ekonomika a o inscenaci výpravnější komedie se nedalo uvažovat, když se grant z původně slíbené částky smrskl na necelou polovinu.

Skleněné prkno jsem tedy znovu uložil do zásuvky, kde se mělo dočkat ještě lepších časů. A ty konečně pro nás nadešly. Komise přidělující granty si snad uvědomila křivdu, které se na nás dopustila předešlá komise přidělující granty, a příspěvek nám značně vylepšila.

Protože od napsání původní verze uplynulo 37 roků a protože noty se skladbami Ferdinanda Havlíka nám nenávratně odebrala rozvodněná Vltava, napsal jsem novou verzi s novými písněmi – a tu se chystám našim divákům předložit. Připisuji ji památce Ferdinanda Havlíka, kapelníka a vynálezce názvu hry. A věřím ve smích, který se při jejím provozování bude ozývat z hlediště divadla na Dejvické 27.

***

Fotografií ze hry Pamela vzniklo bezpočet. A protože bezpočet fotografií tu uveřejňovat nelze, vybral jsem od dvou fotografů a jedné nepřehlédnutelné asistentky Jiřího S. po pěti snímcích, o nichž se domnívám, že připravit o ně veřejnost by byl hřích.
Pokochejte se tedy fotografiemi Dušana Dostála…

Kochejte se dále fotkami Petra Sankota…

A posléze se pokochejte i fotografiemi, které vytvořila zmíněná asistentka Ajrín Zlámalová…

***

OHLÉDNUTÍ

Občas bych tu rád pro zajímavost a jako dokument uveřejnil texty z dob dávno minulých. Domnívám se, že tyto pozapomenuté řádky by mohly potěšit skalní příznivce Semaforu spíš na těchto stránkách než u mě v šuplíku.

12.prosince 1993 jsem v Divadle Na Vinohradech obdržel cenu nadace Pangea „Za úsilí o nápravu věcí lidských“, předpokládalo se, že za ni poděkuji. A tak jsem si napsal projev, který jsem přečetl a který vám tu, téměř po třiadvaceti létech, předkládám.

Když jsem tady dnes slyšel na sebe tolik chvály, přiznám se, že mě to dojalo. (Samozřejmě, že jsem si tuhle větu napsal už včera, ale dlužno dodat, že kdyby se dneska ukázalo, že není pravdivá, tak jsem ji škrtnul.)

Už jednou, před časem, když jsem děkoval dopisem za tuto cenu, jsem vyslovil názor, že pocta, které se mně dostává, je nezasloužená. Je mi udělena cena za práci, která mě těšila a živila, kterou jsem vlastně potřeboval dělat, tak jakápak zásluha. Je to tak trochu jako kdybych byl pochválen za to, že dejchám, a že, ač už je mi dvaašedesát, jsem se dosud neudusil. Skoro bych řekl, že mi ta cena nenáleží. Ale ještě než mi ji vezmete, rád bych něco dodal.

Možná, že mi přece jenom trošku náleží. Když jsem totiž četl ta ctihodná jména těch, kteří mi cenu přiřkli, tak jsem si zase řekl, že tihle lidé se přece nemůžou všichni mejlit. A když uznali, že si cenu zasloužím, nejspíš si ji přece jenom zasloužím. A děkuju za to uznání. Je pravda, že o nápravu věcí lidských, jak zní myšlenka, na níž tato cena je založena, mi vždycky šlo. U lidí je pořád co napravovat. Zvířátka už můžeme nechat tak, jak jsou. Tam už je to v pořádku. Ale lidstvo se Tvůrci všehomíra evidentně vysmeklo a kráčí si vlastní cestou, velmi neblahou, na tom se jistě všichni shodneme. A říkám si – jestli jsem opravdu po celou dobu usiloval o nápravu věcí lidských, tak, jak tak koukám kolem sebe, byl jsem dost neúspěšnej. Ale na druhou stranu – z té ceny se dá odvodit, že to mohlo být bez mého přispění ještě horší.

Pokud jsem se kdy snažil o to, aby bylo líp, nedělal jsem to programově. To přiznávám. Psal jsem písničky, hopsal po jevišti, říkal více či méně vtipné věty, a tam někde mezi lidma to fungovalo. O tom vím, doneslo se mi to. To, co jsem dělal, dělal jsem nejspíš proto, že jsem byl od přírody založen pozitivně, a to kladno, které jsem v sobě nosil, mi přetékalo i do těch textů. Stejně jako dneska se některým hudebním skupinám přelívá do textů žluč a hněv, protože je to moderní. Kdoví, možná, že kdyby mně bylo dneska osmnáct, tak bych s kytarou v ruce vykřikoval úplně jiné pravdy než dosud, kdoví. Možná, že bych dokonce stál na ulici s holou lebkou a šťouchal do cikánů. Kdoví. Takže o tu cenu bych se měl podělit s tím, kdo mě takříkajíc predestinoval.

Psal jsem vždycky to, co mi leželo na srdci. Většinou to byly problémy tuzemské. Přál jsem si, když už se jednou nacházíme v tom srdci Evropy, abychom tady nefungovali jako srdeční vada. A jestli moje tvorba proti něčemu kdy brojila a brojí záměrně, vědomě, pak je to snad jediná věc: a to je česká prostřednost. S tou jsem se vždycky utkával a měl jsem na to svůj fígl. Nešel jsem příliš vysoko nad ní. Jenom o kousek. Občas jsem trochu přidal. Ale jen tolik, abych neunikl z dohledu. Kdo ví, jestli bych vůbec z dohledu uniknout dovedl. A tak ve snaze o povznesení našeho člověka jsem začal jednou uvažovat dokonce o založení jakéhosi ušlechtilého klubu opravdových gentlemanů českých. Pravda, byl bych asi první, koho by tam nevzali, ale mně by nešlo o to, abych tam byl, jako spíš o to, abych měl ke komu vzhlížet.

V naší vlasti jsou osobnosti, ku kterým se vzhlížet dá, ale není jich mnoho, a tak se brzy okoukají. A mít ke komu vzhlížet je důležitá věc. Jiná věc je, že to mnoho lidí nedovede. Těm, kteří ční, se obvykle přihodí, že časem se stanou společnosti prostředních na obtíž. Protože ji usvědčujou z malosti a to se u nás neodpouští. Klub opravdových gentlemanů českých by asi brzy šel národu na nervy. A tak jsem si řekl, že bude lepší o takovém šlechetném klubu jenom snít a představovat si ho, než ho zažít ve skutečnosti. Založil jsem si takový pomyslný klub jenom pro vlastní potřebu a jeho členové – a je v něm řada vynikajících lidí – o něm vůbec netuší. A proto, když se každý první pátek v měsíci koná klubová plenární schůze tak nikdo na ni nepřijde, prezenčka zůstává prázdná… Ale já mám dobrej pocit.

Prostřednost, když už o ní mluvím, je věc, proti které může bojovat i komik. A sice tím, že se nepodbízí, nýbrž nadbízí. Co myslím slovem nadbízení? Riskovat, a dávat lidem trochu víc než co by zaručeně brali. V tom mám možná přece jenom trochu zásluhu. Kdybych vzal dejme tomu všechny vtipy, které jsem kdy při psaní vyřadil, protože se mi zdály laciné, a sestavil z ních estrádu, patřil bych dneska možná k nejúspěšnějším komikům v zemi. Ale já pokleslejší vtipy většinou vyřazoval, nerealizoval jsem je a tím jsem se vlastně taky zasloužil o nápravu věcí lidských, aspoň v oblasti vkusu. Je to krásný doklad, jak člověk může být společnosti prospěšný tím, co neudělá. Doufám jenom, že tu dnešní cenu nedostávám za to. A i kdyby, tak za ni děkuju.

A děkuju taky všem kamarádům, kteří dneska přišli. A je mně líto, že nemůžu poděkovat jednomu kamarádovi, kterej nepřišel a kterej by tady měl být, Jiřímu Šlitrovi.

NASHLEDANOU V PŘÍŠTÍM ČÍSLE STARÉ FRONTY ZÍTRA. NA MÉM A SEMAFORSKÉM FEJSBUKU VÁM DÁME VĚDĚT, ŽE VYŠLO.

***

Sdělení

Předkládám vám informaci, kterou jsem uveřejnil v minulém čísle Staré fronty ZÍTRA. A protože ne každý měl příležitost si toto sdělení přečíst, usoudil jsem, že by bylo dobré ji zopakovat dnes pro ty, kteří si zvykli prvního dne v každém měsíci nahlédnout do těchto stránek.

Po zkušenosti s dosavadní Starou frontou ZÍTRA se už nechci zavazovat k pravidelnému vydávání – pracovní vytíženost mi nejednou zabránila dodržet termín a vy netušíte, jak pak trpím. Abyste alespoň tušili, sděluji, že kvůli nedodržení termínu nemůžu kolikrát usnout, dá mi velké přemáhání nebýt nerudný, stávám se nepozorným a dělám víc chyb, než je obvyklé, a kdybych popsal ještě další důsledky, mohli by se mi přátelé začít vyhýbat. A proto, kdykoliv se začne schylovat k nějakým novým informacím, najdete anonci na mém fejsbuku a na stránkách divadla Semafor.

A tak dnes poprvé využívám s čistým svědomím tuto možnost. Naše nedávná premiéra hry o lady Pamele mě přehltila prací a já nedokázal seriózně uchystat nové stránky Staré fronty. Chce to ještě pár dnů. Zatím tedy plním to, co jsem si minule předsevzal a využívám dobrodiní nepravidelného vydávání. Kdy vyjde další číslo vám prozradí tato adresa kde dáme včas vědět. Zatím odhaduji, že to bude záhy – během příštího týdne.

Jiří Suchý, 1.května 2016

Stará fronta zítra č. 26 – 1. dubna 2016

Jiří Suchý, zakladatel nové Staré fronty ZÍTRA (2016) (foto Irena Zlámalová)

James Gordon Bennett starší, zakladatel listu New York Herald (1835) (foto Mathew B. Brady)

KAM ZAŘADIT DIVADLO SEMAFOR?

Vladimír Just se nedávno pokusil v Divadelních novinách zařadit nezařaditelné: Semafor do určité rubriky. Šel na to chytře – tu rubriku si pro Semafor vymyslel a pak nás do ní zařadil.

Tím se liší od kritiků a recenzentů, kteří už o nás přestali psát, protože shledali, že do jejich rubrik nepatříme. Možná došli k názoru, že divadlo Semafor není hodno jejich fundovaných soudů. Oni mají vlastně ze svého hlediska pravdu. Jejich hledisko však není mým hlediskem, a tak si říkám, ponechme si každý své hledisko a žijme si v pokoji každý svůj vlastní život.

Vladimíru Justovi a těm recenzentům, kteří o nás píšou neušlo, že brát na Semafor měřítka, podle kterých se posuzují jiná divadla, je ošidné. Semafor totiž nezvládá některé tradiční divadelní disciplíny, za což by zasloužil zatracení, kdyby náhradou za ně nenabízel disciplíny méně tradiční. Zmiňoval jsem se v minulosti v této souvislosti o humoru, o naší specifické poetice, o verbální komice apod.

Vladimír Just mi ale připomenul ještě další zdroj, který činí Semafor Semaforem. Začalo to tak, že jsem se při premiéře Čochtanova divotvorného hrnce dopustil několika kiksů pro které mají vzdělanci termín lapsus memoriae, zatímco prostý lid jim říká vokno. Čas od času se mi to přihodí. To, když se sedm funkcí, které v divadle zastávám, spojí s mým pokročilým věkem a ruku v ruce s premiérovými problémy, které někdo vyřešit musí (zpravidla já), způsobí stav totální únavy, kterou je třeba během premiérového představení překonávat.

A Vladimírovi Justovi neušel můj zvyk: nic si z takového lapsu nedělat a vzít ho do hry. Pro mnohé naše diváky tím vzniká kouzlo nechtěného a mnohdy, když k něčemu takovému dojde, se publikum uvolní, jako by vítalo takovou událost, která není k vidění v televizi, ale v Semaforu jo. Vzít takový lapsus do hry znamená nesnažit se ho kamuflovat a retušovat, ale veřejně se k němu přihlásit. Je to taková naše specialita – na Národním divadle jsem něco takového nezaznamenal. U nás takové vybočení zpravidla způsobí, že se divák rozesměje.

Nedovedu si představit, že by se v Národním divadle, dejme tomu, Eduard Kohout blahé paměti v roli Hamleta přeřekl, a hlediště se dalo do hurónského smíchu – zvědavo, jak se Mistr z toho vykroutí. U nás je taková věc běžná. To kdykoliv, když se rozhodnu z výpadku paměti vytěžit směšno. Neznám většího hereckého potěšení, než dělat si legraci sám ze sebe.

A proto Vladimír Just v Divadelních novinách mohl o nás napsat:

Myslím, že je omylem – jak se to děje – zařazovat současný Semafor mezi standardní muzikálové produkce. A poměřovat pak inscenaci regulérními muzikálovými měřítky, z nichž se jako hlavní ctnost automaticky chápe interpretační přesnost, preciznost, herecká, pěvecká i pohybová dokonalost a věrnost originálu. A tak i vcelku vlídné recenze na Čochtanův divotvorný hrnec chválí nenásilnou úpravu i přesné interpretační provedení, a doufají, že se po „premiérovém chaosu“, různých výpadcích, nadbytečných odbočkách a komentářích, vše „řádně usadí“. Já naopak doufám, že se nic „neusadí“. A že premiérový „chaos“, různé „odbočky“, „výpadky“, „aluze“, „komentáře“ a „komentáře komentářů“ v dalších představeních zůstanou, a ještě porostou. (…) Neboť právě tyto komponenty tvoří jádro semaforské poetiky.

Vladimír Just se tu strefil. Ano, Semafor je divadlo, které nelze brát vážně, protože se samo nebere vážně. Je to místo, kam se chodí za radostí. Náš divák vycítí, že nám dělá radost dělat mu radost a že se snažíme toto poslání odvádět co možná nejprofesionálněji. A mnohdy se nám to i podaří.

Tím se dá vysvětlit i případ, kdy v minulosti obdržela naše hra v kritikách tak rozdílná hodnocení, že nám nezbylo než žasnout. Od naprostého odsouzení až po nadšené přijetí. Odsouzení od těch, kteří nenašli pro nás vhodnou rubriku, a nadšené přijetí od těch, kteří ji našli.

        (Lapsus memoriae je povětšinou záležitost premiér – při reprízách se vyskytuje jen vzácně. Ale vyskytne-li se, stojí to za to.)

*

Pár písniček z naší nové komedie

ZLOMENÉ SRDCE LADY PAMELY

Některé z nich se tváří jako excelentní kýč:

FRANCESCO

Má krásná paní
Já nežádám víc
Jen jednou smět políbit
Vaši bledou líc
Splňte mi sen
A rcete jen
Že ten váš rudý ret
Já přec jen zlíbat smím

PAMELA

Řekněte že mě
Vroucně milujete
Já odpovím
Polibte mi co chcete
Ty jeden ďáble
Pro tebe náhleLáskou plám

FRANCESCO

Jsem láskou zmámen

PAMELA

A já láskou chořím

FRANCESCO

Jsem žhavý plamen

PAMELA

Já zas ráda hořím
A nota bene
Cosi mě žene
V náruč tvou

OBA

Nadejde život plný krás
Říká se tomu lásky čas

V jiné zase to zajiskří humorem:

KLÁRA

Jak jen bych mohla nepět
O bídě Mařeny
Vídala jsem ji dřepět
Na klíně stařeny
A blábolila šplechty
Tupě a zmateně
Okusujíc nehty sobě
I tý stařeně

Teď přebývá tu s náma
A je z ní nóbl dáma

HUBERT

Když v pangejtu se pohnul
Jakejsi chuchvalec
Tak já se k tomu ohnul
Abych prohlíd si tu věc
I pochopil jsem že je
To zanedbanej hňup
Co místo obličeje má jen
Jeden velkej strup

Dneska má nóbl paní
A kdekdo se mu klaní

KLÁRA

Tam U plesnivý fazole
V hospodě bylo živo
Tu holku vyhrál v tombole
Jistej Karásek Ivo
Ta než aby se ve škole
Starala o učivo
Tak ležela tam na stole
A lili na ni pivo

A dneska dřepí v knihovně
A mluví pouze spisovně

HUBERT

Ten Ivo kůže líná
Byl zvyklej na rvačky
A čišela z něj špína
A lákal školačky
A dosvědčit vám můžu
Že dívky bohužel
Za pralinky a žužu
Mu daly to co chtěl

A dneska
Je ředitelem ústavu pro dívky padlé…

KLÁRA

Na hlavu?

HUBERT

Jo.

Úroda písniček je ve hře velká.  Přijďte se podívat.  Premiéra se uskuteční 28. dubna 2016 v Semaforu, Dejvická 27.

*

Fotografie Dušana Dostála ze zkoušky na naši novou komedii Zlomené srdce lady Pamely:

Foto Dušan Dostál

Na této fotografii můžete vidět několik nových tváří našeho divadla. Kromě Jitky Molavcové,  Petra Šudomy, Jolany Smyčkové a Lucie Chlumské tu jsou vyfoceni i Barbora Šampalíková,  Jan Fanta a Michal Merhaut. U piana jako obvykle sedí Jakub Přibyl.

Foto Dušan Dostál

Bára Šampalíková a Jan Fanta provádí různé taneční kreace. Mají na to totiž talent.

Foto Dušan Dostál

Pod dohledem Petra Šudomy tančí v této hře i Jolana Smyčková a Jiří Štědroň

Foto Dušan Dostál

Zatímco já s Jitkou a Jakubem Přibylem se nacházíme u piána v klidném stavu

Foto Dušan Dostál

A u piána pilně nacvičují i další: Zuzana Maxa, Dáša Zázvůrková a Marta Falvey Sovová

*

V našem Divotvorném hrnci se zpívá:

Slovani a Taliáni
Maj děti
Ba i vegetariáni
Maj děti
Herci básníci a blázni
Maj děti
Hosté z Františkových lázní
Maj děti…

A i herečky našeho divadla maj děti. Ty, kterým už nedělá problém chůze a řeč, vyskytují se v našich komediích. Ty menší se zúčastní aspoň našeho zkoušení.

Foto Dušan Dostál

Jan Fanta se seznamuje s dcerkou Lucie Černíkové Sofií na zkoušce Pamely

Foto Dušan Dostál

Zatímco Jitka už se se Sofií delší čas zná

Foto Dušan Dostál

Marta Falvey Sovová se svým synkem Hugem zaujali i nováčka Michala Merhauta

Foto Petr Sankot

V Prstenu pana Nibelunga už suverénně vystupuje dcera Elišky Hurábové, Lea

Foto Dušan Dostál

A dcera Michala Stejskala Natálka stojí po boku Michala Malátného ve hře Osvobozené divadlo Semafor

*

Ireně Zlámalové jsem kdysi začal říkat Ajrín. Po anglicku, protože tou dobou letěla světem píseň Good Night Irene,  ve které se shodou okolností jméno Irena vyslovuje rovněž po anglicku. To už je ale poměrně dávno. Dnes je Ajrín mou asistentkou, a já tvrdím, že dokáže zařídit všechno.

Ví se o ní taky, že skládá písničky, že si je zpívá, doprovází se na piáno, dělá krásné šperky a výtečně fotografuje – pár jejích fotografických prací nechť je zde toho dokladem. Její všestrannost si zaslouží, aby byla představena i širší veřejnosti. Což se stane na podzim, kdy jí chceme uspořádat v Semaforu reprezentační večer. Včas dám zde vědět kdy to bude.

Foto Irena Zlámalová

Foto Irena Zlámalová

Foto Irena Zlámalová

*

Tak už máme v Semaforu třetí Thálii

Tuto prestižní cenu dostala naše Karolina Gudasová. Píšu naše, protože v Semaforu se uskutečnily její herecké začátky a dodnes tu hraje v řadě komedií. (Hodiny jdou pozpátku, Mam´zelle Nitouche, Kytice, Prsten pana Nibelunga, Čochtanův divotvorný hrnec…) Posílám jí touto cestou gratulaci k jejímu úspěchu.

Dvě předešlé Thálie náleží Jitce Molavcové a Jiřímu Suchému. I když tu mou, „Za celoživotní dílo“, by bylo možno si vysvětlovat, jakože už toho bylo dost a už bych toho mohl nechat. Jenže, jak jsem prohlásil, své činnosti na divadle zanechám teprve až si začnu plést Molavcovou s Koptou.

A ještě jednou: Karolino, gratuluju.

Karolina Gudasová v muzikálu Prsten pana Nibelunga.

Foto Dušan Dostál

Foto Dušan Dostál

Foto Dušan Dostál

Foto Dušan Dostál

*

Nechal jsem si u pana Rostislava Čapka postavit hudební nástroj – je to kříženec banja a ukulele. V Britanii se tomu říká banjolele. A taky můj vnuk Vítek po něm zatoužil. A tak jsme se vydali do dílny pana Čapka a tam vznikly následující fotografie.

Teprve na fotografiích jsem zjistil jak vypadám mezi lidmi, kteří zapomněli přestat růst. O to smutnější je, že oba jsou členové mé vlastní rodiny – syn Jaub a vnuk Vít.

***