TY GRANTY!

Divadlo Semafor je subvencované magistrátem, což je a) příjemné, b) nevlídné.

Proč je to příjemné tady nebudu rozebírat, to je pochopitelné. Nepříjemné na tom je, že ne všechna divadla dostávají grant, jaký by si zasloužila, a ta nám to pak dávají pocítit.

Po královském grantu deset milionů, který jsme původně dostávali a který nám byl slíben za to, že se zprivatizujeme, dostávali jsme grant osm milionů – pořád ještě královský. Ten však po čase byl snížen a už nebyl tak královský, ale ustáli jsme to, protože ohánět jsme se dovedli. Až se dospělo ke grantu 4 950 000.-  a ten už nedosáhl na naše náklady. Byly totiž čím dál tím vyšší, na rozdíl od grantu.

Začal jsem pracovat na záchraně divadla, rozpoutal jsem mediální kampaň a magistrát, snad že si uvědomil, že nesplnil slib, který nám dali předchůdci současných hodnostářů v roce 2002, přichází s návrhem: Semafor obdrží sedm milionů a dvě stě tisíc Kč. Což nám umožní vymanit se ze zadluženosti a dopřát si výpravu, o jaké se nám v posledních letech ani nesnilo – hráli jsme ve starých kostýmech mezi rekvizitami z dávných inscenací. Ale už se doslýchám a dočítám, jak to, že tak neperspektivní divadlo jako je Semafor, dostává tak vysoký grant.

Pro všechny, kteří nám ho nepřejí nebo závidí, mám radostnou zprávu: až poplatíme všechny resty a vyměníme všechno, co se nachází v havarijním stavu, tak už nám toho moc nezbude a budeme na tom jako ostatní. A zase budu vymejšlet akce, jak se dostat ze složité situace, vynaložím úsilí na to, abychom nemuseli herectvu snižovat honoráře, což se donedávna dělo, zase začnu ochotně dělat zadarmo výtvarníka i režiséra s dobrým pocitem, že hlasy o tom, že jsme na huntě, budou spíš než pravda jen zbožným přáním těch, co nám nefandí.

 

TA PAMĚŤ!

Když bylo Miloši Kopeckému sedmdesát a já byl teprve jednašedesátiletý mladíček, seděli jsme spolu – nevím už kde – a povídali jsme si – nevím už o čem. Utkvělo mně však tehdy, že si Miloš Kopecký velmi stěžoval na slábnoucí paměť. Poslouchal jsem ho s účastí, ale nedokázal jsem k tomu nic říct.

A léta plynula, dvacet roků kolem mě jen profrčelo, dostavila se osmdesátka, a tak než jsem se nadál, mládí bylo pryč – stanul jsem na prahu středního věku. A na tomto prahu se potácím dodnes a namlouvám si, že stáří je dosud v nedohlednu. Asi to nebude tak docela pravda, protože i mě začíná opouštět to, čemu se říká krátkodobá paměť, zatímco ta dlouhodobá si vede celkem dobře. Nedávno jsem si vzpomněl na shakespearovský monolog z Veselých paniček windsorských, který jsem deklamoval na jevišti ochotnického spolku Palacký před pětašedesáti lety. Ani ve snu by mě nenapadlo, že jsem ho po celou tu dobu choval v šedi svého mozku, ale zřejmě jsem ho tam choval. Za to však mi začíná dělat potíže paměť krátkodobá, takže se mi přihodí, že něco slíbím a než si to zapíšu do diáře, tak to zapomenu.

Monology, dialogy a písně, které provozuji v těch jedenácti hrách, které máme na repertoáru, zaneřádily mě paměťové buňky natolik, že musím vynaložit značné úsilí, abych tam dostal každou novou hru, kterou se mi podaří vyprodukovat.

A tak nedávno jsem dokončil na jevišti svůj monolog a nevěděl jsem, co mám dělat dál. Když mi to naskočilo, pokračoval jsem, jen mi ušlo, že mezi těmi dvěma akcemi měla mít kolegyně Jolana písničku, kterou jsem přeskočil, a tím na ni nedošlo. Což jsem se dozvěděl, když představení skončilo. A tu jsem si s hrůzou uvědomil, jak mě začne soubor nenávidět, pakliže se to bude stávat častěji.

Zvláště pak lituji diváky, kteří přišli na premiéru, kdy hra zbrusu nová, a tudíž ještě nevstřebaná, se mi jaksi vysmekne a úsilí o to, abych ji dovedl ke zdárnému konci, způsobí, že buď v textu něco přeskočím, nebo naopak nedoskočím. No, a škodolibý divák se tím baví. Jako útěchu si po představení říkám „ … a tím se právě liší divadlo od filmu.“

Tato zkušenost mi vnukla předsevzetí, že napříště si budu psát jen menší role, což se ponejprv uplatní ve hře Zlomené srdce lady Pamely. Právě píšu roli pro Jitku a pro sebe, zkrátka pro nás dva, přičemž hlavní role přenecháme tentokrát jinejm. To už se nám vlastně osvědčilo v případě komedie Já jsem otec Bemle (a já matka Žemle). Takže do nové premiéry v novém roce vstoupíme bez stresu.

V době, kdy jsem byl ještě sedmadvacetileté děcko, napsal jsem báseň, která se úzce dotýkala slábnoucí paměti. Jmenovala se Okno, ale nebylo tím míněno okno, kterým se díváme, ale okno, které občas míváme. Recitoval jsem ji v pražské Redutě v roce 1958.

OKNO

Včera jsem proved divnou věc:
skočím vám do rychlíku…
Jsem já to ale pitomec,
včera jsem proved jinou věc:
včera jsem chytil štiku.

A ta vám byla… – co to říkám!
Včera jsem přece nešel nikam.
Nebyl jsem na rybách.
Seděl jsem doma a chytal lelky
jak se říká.
Jo, to byl lelek a ne štika!

Teď jsem na pochybách a rád bych věděl
byl jsem to já, kdo doma seděl?
Anebo pudl, který patří strejci.
Jsme s pudlem podobni si jako vejce vejci
tak nedivte se, můj ty světě!
že se mi v hlavě stále plete
kterej jsem já a kterej on.

Teď hlavou myšlenka mi bleskla hrozná,
že bych se propad, hanbou že bych zrudl,
kdybych, až večer přijdu domů, poznal
že jsem byl doma, tady že byl pudl.

A teď co je to dlouhodobá paměť: dnes, po osmapadesáti letech jsem ji zde vepsal zpaměti. Akorát si nemůžu vzpomenout proč.

 

TY VYHLÍDKY!

Vyhlídky na další aktivity Semaforu jsou od ekonomické stránky odvislé pouze nepatrně. Vzali jsme si jen poučení z toho, že je lépe vsadit na vlastní repertoár. Náš galakoncert na němž  zazněly písně Kurta Weilla, nám způsobil mnoho starostí – ty finanční byly zanedbatelné. Ale překlady mých překladů zpětně do původního jazyka, které jsme museli předložit ke schválení, nesouhlas majitelů práv s některými, to vše nám zamotalo hlavu. Zamýšlená podoba koncertu se nám rozsypala a bylo narychlo nutno přeložit texty spirituálů – na ty jsme vsadili, poněvadž jejich autoři jsou neznámí. Tohle všechno byly skutečnosti, jaké jsme dosud v našem divadle jednoho autora nepoznali. Rovněž Čochtanův divotvorný hrnec byl předmětem vyjednávání – tisíc dolarů předem, patnáct set dolarů za zapůjčení notového materiálu (část těchto peněz by nám měla být vrácena, až my vrátíme noty), seznamy písní a použitých scén jsme pak ještě museli doložit v procentech – tak to zkrátka chodí, ale my jsme to netušili. Teď už to tušíme, a tak budeme radši vsázet na starýho dobrýho Suchýho. Tomu je totiž naštěstí jedno to, co jiní považují za důležité. A tak v dubnu bude uvedena nová komedie Zlomené srdce lady Pamely.

Protože jsme získali povolení uvést znovu náš Koncert o čtyřech kapitolách, hodláme ho v květnu zopakovat.

Na konci sezóny se budou snad konat předpremiéry muzikálu Skleněné prkno.

A v sezóně příští jsem pojal prapodivný oumysl: udělat ze svého prvního celovečerního filmu Nevěsta – vznikl v roce 1970 – muzikál pro divadlo. Nápad mě zaujal natolik, že bych se nejradši do toho pustil hned. Ale jistá autorská kázeň mi to nedovoluje. Nejdřív Pamela, pak Prkno a posléze Nevěsta. A co bude dál, to se uvidí.

 

KURIOSITY

Tak jsem hledal nějaký text pro někoho, kdo ho potřeboval na něco, ale už nevím na co (ta paměť!), ale o to tady nejde. Už vlastně ani nevím, zda jsem ho našel nebo ne, ale ani o to tu nejde. Jde tu o to, že jsem narazil na písničku, která mi povědomá byla, to ano, ale kdybych na ni nenarazil, už nikdy bych si na ni nevzpomněl. Četl jsem ten text, a tak trochu jsem žasl. Ne zase moc, jen jsem si tak lehce zažasl a musel jsem sebekriticky uznat, že text se mi povedl. Obsah byl celkem banální, ale forma nevšední.

Kdysi, psal se rok1999, požádal mně Jiří Menzel, abych napsal pár textů na hudbu Jaroslava Ježka. Šlo pouze o třináct písniček. Ježkovo jméno a přátelství s Jiřím Menzelem zapůsobilo, že jsem slíbil. Některou písničku jsem měl hned, jiná dala trochu práce, ale pak došlo na drby. Ty byly obsahem písně. To by zase nebyl takový problém, kdyby melodie nebyla složena z kraťounkých fragmentů, pojednaných ve značném tempu.

Nebudu to protahovat. Napsal jsem text, vlastně vypotil, který má podobu dešťovky:

Paní
tamta
Paní
téhle
Řekla
milá
Paní
hlehle:
Víte
to že
teta
kmotry
Svádí
syna
Svádí
fotry?
A ta
její
Stará
matka
Je prej
matkou
Toho
spratka
Co se
zaplet
s neteří

Vyžeňme ho
ze dveří!

To byl do té doby nejtěžší úkol, kromě Chopinova Minutového valčíku, který tak bravurně kdysi zazpívala Naďa Urbánková a rovněž Jolana Smyčková. Ale jak to tak bývá, když člověka něco postihne, tak obvykle třikrát. Ten třetí šok mi způsobila jistá Dáda Patrasová, když mě požádala, zda bych ji v poměrně krátkém termínu nenapsal text k písničce, kterou má zpívat v nějakém veselém televizním pořadu. Slíbil jsem.

Pak přišla a řekla, o čem ten text má být. V televizi běžel pořad, v němž různí interpreti zpívali písničku, která vycházela ze začátečního písmene jejich jména. Pěkně podle abecedy. Aha, pomyslel jsem si, Patrasová – to bude něco jako potkal potkan potkana pod kamenem, pod kamenem, počkat pane potkane… atd. Jenomže jsem se dověděl, že P už bylo, ale že nemají nikoho na X a ona hrála v jiném seriálu Xenii, a tak jsem musel napsat písničku, v níž hlavní roli mělo hrát písmeno X. Ono se moc slov na X v češtině nevyskytuje. Znáte snad nějakou národní písničku, v níž by bylo, byť je jediné, slovo na X? Já ne.

I začal psát, a tak vznikla snad nejkurióznější píseň v mé textařské kariéře.

V Xaverově u Tuzexu
Fixovala Xandra Lexu
Xandra byla sexy kus

A tak před tou Xandrou sexy
Do kaluže Lexa klek si
A uhnal si hexenšus

Lexa hrával na xylofon
V sextetu
V tuzexovém fungl novém
Žaketu

Lexa pro tu sexy husu
Díky tomu hexenšusu
Což je extra pochmurné

Nesedne si do taxíka
Nepojede do Mexika
Se sextetem na turné

V sextetu teď bude Lexa
Děsně scházet
Na saxík měl Felix Lexu
Doprovázet

Doprovázet
Na turné do Mexika

 

A NAVRCH TROCHU POLITIKY

Občas utrousím nějaký slogan či nějakou větu na politickou situaci. Neumím myslet politicky, myslím jen tak po občansku a neodpustím si občas něco okomentovat. V roce 1989 jsem řekl: Přináším vám zprávu skvělou, Boží mlýny už zas melou. Bylo to pak leckde citováno. V osmašedesátém jsem zase pronesl: Hlavně neztrácejte naději. Když ji ztratíte a někdo ji najde, myslíte, že vám ji vrátí? Ne. On si ji nechá. A tak jsem se dopracoval až k poslednímu výroku: Kapitalismus je lepší než socialismus, ale horší než jsem čekal. Výrok byl přijat celkem nadšeně všude, kde jsem se ho dopustil. Ale dvakrát mně bylo taky vyčiněno.

Oba autoři výtky mně, vždy velmi slušně či dokonce vesele, vylíčili hrůzy a podlosti kapitalismu, a ten druhý pochválil kapitalismus pouze za to, že vlak mu teď jezdí každé dvě hodiny, a tak nemusí hledat v jízdním řádu.

Nu, ten pán, snad neúmyslně, přehlédl pár maličkostí. Já ne. A tak vidím, jak vypadá Praha dnes, kdy se domy vrátily majitelům, na zájezdech projíždíme upravenými vesničkami, byly doby, kdy jeden zahraniční host, kdykoliv přejel naše hranice, si povzdychl: Wieder die Ruinen! A ta městečka jak prokoukla… Povšiml jsem si taky, že trh už není zásoben amatérsky – vzpomínám si, věřte tomu nebo ne, že kdysi v padesátých letech vznikl kritický nedostatek toaletního papíru, až nějaký vládní činitel oficiálně oznámil, že Čína nám posílá bratrskou pomoc: Vlak toaletního papíru!!! (O něco později už byla Čína nepřítelem a docházelo na řece Ussuri k přestřelkám mezi CCCP a Čínskou lidovou armádou.) Ale hlavně si vzpomínám, jak jsem musel pokorně vyjednávat s nekompetentníma prosťáčkama, kteří měli moc nám zakazovat a přikazovat a určovali, co se smí hrát a co ne.

A za to, že jsem vyslovil svůj názor, jsem nesměl 18 roků do sdělovacích prostředků a divadlo poskytla neskutečně smutná a zároveň směšná šikana. Jednou to sepíšu.

Dneska si smím hrát to, co chci a pokud pociťuji nějaký ústrk, smím se ohradit, což činím. Většinou s velmi dobrým výsledkem. Dokonce ani už po mně nikdo nechce, abych šel do sídla StB – kachlíkárny, abych se obhajoval a zíral při tom do očí, z nichž vyzařovala zvláštní tupost, kterou jsem mimo tuto budovu nezažil.

Poprvé jsem tam byl předvolán pár let po tom, co Nikita Chruščov vyrazil Stalina z Mausolea. V kachlíkárně byly přesto chodby vyzdobeny Stalinovými citáty. A místnost, která byla jakousi čekárnou, byla vyzdobena nahačkami z Playboye. Určitě se tím něco sledovalo, ale netuším co.

Fronty na všecko, zlodějna, které se říkalo Tuzex, kde si člověk mohl za bony nakoupit druhořadé, za to však předražené zboží, domy v pražských ulicích byly lemovány jakýmisi tunely z trámů a fošen, aby lidem nepadaly na hlavy kusy fasády, o kterou se nikdo nestaral, protože domy byly nás všech, pamatuji si, že Spálená ulice byla takto ošetřena téměř celá. Ale tunely se nevyhýbaly ani Václavskému náměstí.

Pamatuju si taky, jak zaměstnanci museli jít do májového průvodu a jásat, pokud nechtěli mít kádrový škraloup. Já byl pouze dvakrát, a to proto, že jsem věděl, jak tím naštvu našeho soudruha ředitele, který čekal na to, že nepřijdu a on si na mně zgustne. Mimochodem, tento ředitel, který vládl několika pražským divadlům, byl původním povoláním výpravčím vlaků, a tak domluva s ním byla nemožná. On nerozuměl divadlům a já nerozuměl vlakům.

Ale musím uznat, že vlaky, jak píše ten pán, jezdí teď každé dvě hodiny, a tak přece jen byl listopadový převrat k něčemu dobrý.

 

POSTŘEHY

V těchto dnech si uvědomuju, že asi nejsem nejmladší, když vidím ty, se kterými jsem se stýkal, se kterými jsem si povídal a s některými z nich jsem se i trochu přátelil, vyobrazené na poštovních známkách.

*

Na mém fejsbuku pan Šlapeto Patrola (prokoukl jsem okamžitě, že se jedná o Radana Dolejše) píše, že na každé křižovatce se kouká po semaforu. A dělá dobře. Semafor je užitečná věc a ty, kteří ho přehlížejí, to stojí mnohdy i život. Semafor se nesmí přehlížet!!!

*

Dělat si novoroční předsevzetí? Z toho už jsem vyrostl. Dřív jsem si dělal, ale už na Tři krále z nich zbylo jen torzo a co s torzem? A tak jsem v následujících dnech upustil od toho zbytku. Ale pravda je, že mít na Nový rok předsevzetí se sluší. A tak jsem si letos řekl, že už nebudu kouřit. A vzhledem k tomu, že jsem notorický nekuřák, nebudu s tím mít problémy.

*

Možná, že vám neušlo, že dnešní Stará fronta ZÍTRA je bez obrázků. Chystám totiž, s jistou Ajrín Z. přílohu,  tak jak to mají i jiné noviny. Ta vyjde, počítám, do týdne a bude tam obrázků…! Jé, tam bude obrázků!!! A budou tam taky významné osobnosti, které s námi spolupracovaly v minulých šestapadesáti letech. Tentokrát na závěr jen dvě novoročenky. Ta jedna je vážná a je určena lidem vážným, druhá pak je rozverná, ta je pro ty ostatní. Vy si sami vyberte.

Když doba zlá

PF 2016 konečné k poslání

 

Jo, a ještě něco. Právě se dostalo na pult obchodu Klokočí naše nové DVD ze série Historie divadla Semafor. Na propagačním letáčku je tento záznam anoncován spolu se vzpomínkou na představení Začalo to Akordem. Protože jsme však těsně před vydáním obdrželi zajímavé materiály o Akord clubu, budou vydány jako zvláštní DVD. Aby nám to nenabouralo číslování naší Historie, je Pension Rosamunda označen jako 34 a, a následující Začalo to Akordem 34 b.

A připravujeme další. Minulá složitá sezóna nám trochu bránila ve vydávání semaforských her, a tak doufáme, že se nám to dnes, kdy se hladina uklidnila, doženeme všechno zameškané. Za tři roky byste mohli mít doma dějiny Semaforu od jeho založení po současno.

 

Penzion Rosamunda dvd

 

 

A taky ještě dvě doporučení.

Divadlo Semafor má své stránky:

ZDE

A já mám svůj fejsbůůk:

ZDE