Nepřátel se nelekejme Na množštví nehleďme Jan Žižka z Trocnova
ÚVODEM
Ano, kromě Staré fronty ZÍTRA vychází v naší vlasti deník s podobným názvem, jenže naruby: Mladá fronta DNES. Pravda, vychází v mnohem větším nákladu než náš list, ale už Jan Žižka z Trocnova nás učil, že na množství nemáme hledět. Beru si z toho poučení, i když zrovna do fanklubu Jana Žižky nepatřím. Budiž mi dopřáno, abych se zde a teď porozhlédl po minulosti, smyslu a poslání naší Staré fronty ZÍTRA.
Všechno začalo někdy v roce 2014. Tehdy jsme vytušili, že Mladá fronta DNES se zrovna nehrne do řad našich přátel, ale dokud se to dělo v běžné normě, vzali jsme to na vědomí a nijak zvlášť nás to nezneklidňovalo. Tenkrát se však přihodilo cosi méně obvyklého: Mladá fronta DNES prorokovala Semaforu na svých stránkách brzký zánik. Zbystřili jsme. Zánik se však ne a ne dostavit. A já nabyl přesvědčení, že to proroctví vzniklo na bázi přání a že v tom má prsty generační problém. O tom tu ostatně píšu v jiné stati. A tak jsem si řekl, že si zkusím po čase zase jednou zabrojit. A začal jsem psát směšné článečky a posléze jsem vymyslel pro své řádky název. Slovo Mladá jsem nahradil slovem Stará, abych se veřejně přiznal ke svému trapnému věku, frontu jsem ponechal, aby bylo jasné, koho chceme mít na mušce, a slovo DNES nahradil slovem ZÍTRA, to abych dal najevo, že ač vetchý, počítám stále s budoucností. A pak už jsem se bavil článečky, které jsem umístil na internetu a v nichž jsem si začal z Mladé fronty DNES utahovat. Jak? Schválně si jeden z nich přečtěte:
*
Je 7. březen 2015 a já otevírám při snídani jako obvykle Mladou frontu DNES. Je plná pozoruhodných informací. A tak se například dočítám, že Kocáb a Abbasová spolu nejsou od Vánoc. Ano, to je dobré znát. Člověk by se mohl domnívat, že spolu strávili Štědrý den, a to by nebyla pravda. A tak jsem rád, že konečně vím, na čem jsem. Dokonce se dovídám, že za koncem jejich vztahu je někdo třetí. Věřím, že to nebude dlouho trvat a dočtu se, kdo to je.
Ale pozor! Tady je důležitá zpráva! Slibný nápis hlásá, že „Řepková šla potřetí na plastiku prsou!“ Tedy, tato informace má pro mne cenu zlata!, jak říkával Vladimír Svitáček. Dodnes jsem se domníval, že šla na operaci prsou pouze dvakrát! A co teprve, když se dočítám, co modelka Řepková (33) dává na vědomí čtenářům tohoto listu! Říká: V zásadě mám prsa pořád krásná, ale jedno má větší pokles než druhé. Tak to jsem netušil. Teď bych jen potřeboval vědět které. Mrzí mě, že zmíněný pokles Mladá fronta neupřesňuje. Je to jen centimetr? Nebo snad deset? To je přece důležitý rozdíl.
Hned vedle je fotografie fotbalisty Diega Maradony (54) a pod ní závažné odhalení: Maradona měl „v televizním pořadu viditelně nafouklé rty.“ To je úžasné! Ale mýlil by se ten, kdo si myslí, že to bylo všechno. Maradonna měl nejen viditelně nafouklé rty, ale i „v uších náušnice s diamanty ve tvaru perly“.
Pak je tu zpráva, že „Roman Vojtek opustil svou ženu krátce před porodem“. A dovídáme se, že „podle deníku BLESK už začal s vypořádáním majetku“. Takže je mi už jasné, odkud Mladá fronta DNES přebírá informace.
Pak je tu pod titulem „Cameron Diazová doporučuje sex“ cenná rada, kterou Cameron Diazová (42) poskytuje čtenářům. Říká: „Sex je něco zdravého, co byste měli dělat z mnoha různých důvodů“. Škoda však, že důvody si nechává pro sebe. Zřejmě je to její know how.
„Upadla Madonna v přímém přenosu schválně?“ To je titulek dalšího článku, který se zaobírá tímto závažným problémem. A dočítám se tu, že „v anketě na Revue iDNES.cz většina čtenářů hlasovala pro názor, že Madonnin pád nahraný nebyl“. Škoda, že jsem o té anketě nevěděl, rád bych se takového hlasování také zúčastnil. V závěru nás MF DNES ubezpečuje, že „právě ona nemá zapotřebí pro články v bulváru hazardovat svým zdravím“.
A už jsou tu další zvěsti. Díky MF DNES se dozvídám, že „Sara Gilbertová (40) se k lesbické orientaci přiznala před čtyřmi roky“. A já, Jiří Suchý (83), se nestačím divit, jak to utíká.
Pak je tu informace, že „lidské výkaly, které zůstávají po horolezcích na Mount Everestu, způsobují čím dál tím větší problémy“. Takže nejen, že znám, co způsobuje čím dál tím větší problémy, ale vím už i to, že výkaly, které zůstávají na Mount Everestu po horolezcích, jsou lidské. Děkuji MF DNES za toto upřesnění. Už si nemusím lámat hlavu s tím, čí jsou výkaly, které tu po horolezcích zůstávají.
Tak toto všechno jsem se dočetl v jediném čísle Mladé fronty DNES ze 7. března 2015. Po těch všech zprávách projel mou duší BLESK a já si řekl: AHA! Je doba bulvarizace a žádný progresivní list nechce zůstat „na chvostu“, jak se po sovětském vzoru u nás říkávalo, a jak psávala Mladá fronta v létech padesátých.
Všechno ale začalo tím článkem ze 13. března 2014, který prorokoval náš zánik, a to do konce sezóny, neboli do tří měsíců. Pak došlo i ku článku, který jakoby přímo žadonil o žalobu. Leč tehdy jsem se rozhodl, že toto škemrání nevyslyším a žaloby přenechám těm, kteří v nich našli zalíbení. A sám že se s Mladou frontou vyrovnám způsobem mně bližším – legrací. Vzal jsem si k srdci i tu první část Žižkova sloganu: Nepřátel se nelekejte. A tak jsem začal na internetu vydávat recesistickou Starou frontu ZÍTRA. Nejprve ve www podobě, a dnes i na papíře. A to je všechno.
ALE :
Od té doby uplynul nějaký čas, v Mladé frontě DNES už se objevilo i několik pozitivních článků o Semaforu, a tak někdejší důvod k nevraživosti pominul a Stará fronta ZÍTRA není jakousi symbolickou filipikou proti těmto novinám. A jen naše záliba v tradici je důvodem, proč si říkáme Stará fronta a proč Zítra. Shrnuto: Stará, protože mládí nás zvolna opouští, a Zítra, protože věříme v budoucnost našeho počínání.
SEMAFOR NA ROZCESTÍ
Už šedesát roků ujíždí Semafor po dálnici, která je poměrně udržovaná, i když se sem tam nějaký ten výmol vyskytne, jak se na dálnici sluší. Semafor se řítí po této dálnici krajinou muzikálů a jazzu šedesát let, takže už to není poslední model automobilu, spíš úctyhodný veterán, který by mohl být ozdobou muzea, kde by ho obdivovali hlavně ti, co dovedou ocenit křivky jeho blatníků a kapoty, eleganci nárazníků a tvar světel.
Podobenství pokračuje: Vyrazili jsme na tuto dálnici v roce 1959 a dnes, kdy píšeme rok 2018, jsme dojeli k rozcestí. Kde se vzala, tu se vzala, je tu nečekaná odbočka, směřující k lesní cestě. Zatím se mi daří dodávat našemu veteránu, který je dosud pojízdný, pohonnou hmotu, ale jsem si vědom toho, že počet mých kanystrů není nekonečný. A tak jsem u zmíněné odbočky požádal několik pasažérů – členů souboru, aby vystoupili a vydali se po té lesní pěšině pěšky. Kam dojdou? K menšímu experimentu s většími ambicemi. Ten experiment už začal, a sice hrou MOŽNÁ ŽE JISTĚ ALE URČITĚ SNAD.
Proč je to experiment?
To máte tak: Naproti Semaforu se nachází divadlo Hurvínka a Spejbla a divák tam chodí za Hurvínkem a Spejblem. V Semaforu je Hurvínkem Molavcová a Spejblem Suchý. Na ně se chodí, tak se to prostě přihodilo. A experimentem je představení, které se bez obou obešlo. Představení bez Hurvínka a Spejbla.
A teď těm, kteří nám nepřejou, udělám radost – proč ne, my si to můžeme dovolit. Jak se totiž ukázalo, ale i předpokládalo, náš první pokus o odbočení z dálnice nezískal masovou podporu!
Ale teď zase trochu ty naše antifandy otrávím: Diváci, kteří se dostavili, si libovali. Oželeli přítomnost legendárních protagonistů a spokojili se s tím, že jeden z nich přítomen byl: svým libretem, svým humorem, svou poetikou, hudbou a režií. A kupodivu pohled na jeho osobu nikomu ani moc nescházel. Diváci se spokojili s tím, co vytvořil. A přítomna svou hřivnou byla i druhá polovina dvojice, která během zkoušek na toto zvláštní představení dotovala inscenaci četnými drobnými postřehy.
Proč se protagonista nedostavil?
Protagonista Suchý se nedostavil, protože si říká, že ho možná záhy počne opouštět mládí a on začne pomejšlet na volnější pracovní tempo. A tak není od věci zvykat publikum, aby si zkusilo vystačit pouze s jeho výrobky. Vsadil bych se, že těch diváků, kteří přistoupí na tuto pěšinku, nebude mnoho, protože jsme naučili diváky, že když už si zakoupí vstupenku, tak to chce vidět komplet, včetně autora.
A tak, zatímco po dálnici posviští Semafor dál od muzikálu k muzikálu a Suchý za volantem bude dál prozpěvovat své songy, lesní pěšina k nám dovede ty, kteří nás mají rádi jaksi nadstandardně. Kterým postačí ta tvorba zmíněného Suchého, protože třeba mají rádi jeho knížky a jsou ochotni taková představení považovat za četbu před spaním, ilustrovanou písničkami a živými herci divadla Semafor. V knížce taky neposkakuje živej Suchý, ale jeho slova jo.
Protagonista si stěžuje:
To, že značná část našeho publika vyžaduje mou bezpodmínečnou účast, by mně vlastně mělo lichotit, ale mě to spíš mrzí, protože to znamená, že jako autor jsem selhal. Nepodařilo se mi svým psaním zaujmout, je třeba ho doplnit grimasami, směšnými pohyby a tajtrdlíkováním na jevišti. Teprve pak náš divák přijme i mé dílo. Samotné plody mé práce zaujmou jen ty, jimž neušlo, že Semafor má i svou skrytou tvář. Ta ale neunikne jen těm divákům, kterým neušlo, že nejen hudba a humor jsou těmi základními kameny, na nichž stojí, ale že je tu taky semaforská poetika, které si ovšem povšimnou jen ti, co ji potřebují. Pokud jich bude tolik, aby za to stálo chystat další a další premiéry, to se teprve ukáže. Když jich tolik nebude, budu dělat jako že mi to nevadí, a začnu bojovat proti nepřízni osudu. S tím mám jisté zkušenosti a v minulosti jsem párkrát položil ten osud na lopatky, má-li vůbec nějaké.
A protagonista slibuje:
Mám v úmyslu ty diváky, kteří se budou zajímat o tyto komornější aktivity, odškodnit tím, že se s nimi občas sejdu při jakémsi pobesedování, na němž se bude debatovat a na mé konto i popíjet a lehce hodovat. A ty, kteří uznávají jen komfort dálnice, tam nepustíme. Pokud tedy zabloudíte na tu lesní pěšinku, která vás zavede na naše komorní představení, schovávejte si, prosím, vstupenky. Ty budou jakousi legitimací na různé aktivity, o nichž vás bude informovat tento náš samizdatový list. Ten bude k nalezení i na adrese www.starafrontazitra.cz
Tentokrát jde o vstupenku na naši truchlohru, která je k smíchu. Jmenuje se Možná že jistě ale určitě snad. Může být poukázkou na zlevněnou vstupenku na připomenutí 100 let ČSR, pojednané posemaforsku. Nazývá se: ČSR A TŘI KRÁLOVÉ.
CO MŮŽE SOUČASNÝ SEMAFOR NABÍDNOUT?
Podle toho, co se mi občas donese, tak nic. Nikdo nám to sice přímo neřekl, ale i to vznešené ticho, které se okolo nás ve sdělovacích prostředcích nejrůznějšího kalibru rozestřelo, nám to naznačuje. Kdybych chtěl dělat frajera, napsal bych zde, že nás ten tichý nezájem nepoškozuje a že je nám to tudíž jedno. Pravdou však je, že nás poškozuje. Naštěstí ne zhoubně, o tom ostatně svědčí skutečnost, že jsme dodnes solidně fungujícím divadlem, navštěvovaným převážně inteligentním a vnímavým publikem. Semafor měl na kvalitní štamgasty vždy štěstí. Za těch šedesát roků se k nám hlásily četné významné osobnosti. Není v mých silách vybavit si tu všechny, tak alespoň ty, kteří mi při psaní této statě vytanou na mysli. A za štamgasty, neboli stálé zákazníky, považuju ty, kteří k nám nepřišli jen jednou, ale kteří se k nám nepřestávali či nepřestávají vracet.
Pohlédneme-li do minula, byli to: Jiří Trnka, Jan Werich, František Hrubín, Miroslav Holub, Miloš Kopecký, Miroslav Horníček, František Filipovský, Oldřich Nový, Zdenek Seydl, Josef Škvorecký, Ludvík Vaculík, Adolf Branald, Vladimír Páral, Miroslav Holub, Arnošt Lustig, Vladimír Preclík, Vladimír Sís, Věra Chytilová, Miloš Forman, Libor Pešek, Adolf Born, profesor František Dvořák, Ladislav Smoljak,…
I ministři kultury byli našimi stálými diváky: František Kahuda, Čestmír Císař, Milan Lukeš, Miroslav Galuška, Pavel Tigrid, Pavel Dostál, Daniel Herman.
Prezidenti se k nám, pravda, nehrnuli: Antonín Novotný na poslední chvíli svou návštěvu odvolal a poslal za sebe dvanáct čelných členů ÚV KSČ, kteří toho památného večera rozhodli, že můžeme pokračovat v existenci.
Václav Havel byl štamgastem v době, kdy ještě nebyl prezidentem, pak už byl u nás jen jednou, rovněž Miloš Zeman k nám chodil v oněch předprezidentských dobách, slovenský prezident Michal Kováč se na nás přišel podívat až po ukončení funkčního období.
Ale prezidentů není zase tolik, aby nám večer co večer zaplnili sál, takže nejsme na jejich přízni až tak moc závislí.
Štamgasty byli i někteří kritici a recenzenti, a dokonce nás prosadili do svých tiskovin: Kdysi to bývali to Sergej Machonin, Jiří Hájek, Pavel Grym, dnes jsou to Marta Švagrová, Radmila Hrdinová, Jan Kolář…
Zato dodnes vídáváme v hledišti Jana Hrušínského, Stanislava Zindulku, Soňu Červenou, Richarda Haana, Miloně Čepelku, Jiřího Srnce, Karla Šípa, Prof.Jana Císaře, Olgu Sommerovou a Olgu Špátovou, manžele Hudečkovy, prof. Ivana Havla, Karla Plíhala, prof. Pavla Pafka, semaforské lékaře doc. Petra Bartůňka, prof. Adámka a jeho dr. choť, dr. Radkina Honzáka, také Jiřího Slívu, Vladimíra Suchánka, senátora Jaromíra Štětinu, Vladimíra a Jiřího Justy, Karla Hvížďalu, Vladimíra Franze, Jiřího Grygara, Jiřího Menzela (jemuž přejeme, aby byl brzy zdráv a opět na nás koukal z ně-jakého nenápadného místa, jak to míval ve zvyku), dr.Radima Uzla, … a to jsem si určitě nevzpomněl na řadu neméně důležitých osobností. Budiž mi to odpuštěno a přičteno mému pokročilejšímu věku.
Ale po celých šedesát let jsme měli své stálé nepřátele. Nebylo jich mnoho, ale byli vytrvalí, to se jim musí přiznat. Za celé ty roky se mezi nimi našel jen jeden odpadlík, který nás původně těžce postihoval svými kritikami a nakonec byl snad jediný, kdo veřejně uznal, že se mýlil. Byl to redaktor komunistického týdeníku Jiří Hájek, který o nás posléze napsal, že si uvědomil, že naše tvůrčí cesta zkrátka povede jinudy, než by si on přál. Nejsou to moudrá slova?
Slavný britský shakepearovský divadelní i filmový režisér Peter Brook sepsal krásné myšlenky v článku o „lámání hranic mezi takzvaně populární a takzvaně vážnou kulturou“ a o „destrukci snobského postoje k umění“. A dokonce jsme mu posloužili za příklad.
Píše: „Není rozdílu, kterým se díváme na Leara a na Semafor. Musíme se ptát, jestli ta která věc je dobrá ve svém vlastním žánru, a Semafor (v každém případě to, co jsem viděl já) dobrý je.“
Ve článku, který mi mluvil z duše, píše dál:
„Před dvaceti léty by si lidé říkali: Proboha, tady by měl být nějaký profesionál, aby jim řekl, jak se to dělá! Dneska potřebujeme profesionála, aby nás naučil, jak si udržet zdání naprosto namátkové improvizace při celém představení.“
Za ta slova bych mu udělil Řád čestného rytíře, kdyby ho jím už nepoctila britská královna. A to ještě není všechno, můžu se klidně vychloubat dál, to mi jde:
Významný americký manažer, když mě na Floridě představoval Jane Fondové, pravil, že Semafor bylo nejlepší divadlo, které v Praze viděl. Tím se však vychloubat nebudu, protože nevím, zda viděl v Praze ještě nějaké jiné divadlo. Pro dnešek konec vychloubání – musím si taky nechat něco pro nějaký další článek.
Na výrocích Petera Brooka mě zaujal jeho názor, že každý tvůrčí počin je třeba posuzovat podle toho, jak plní svá vlastní zadání. O to jsem žadonil už léta, ale teď už jsem dožadonil, protože jsem pochopil, že další žadonění je to marné. Mnozí recenzenti, když o nás kdysi ještě psali, hleděli na naše počínání nevlídně. Dokonce jsem se dočetl v kritice na představení Ypsilonky, které prý se neprovedlo, že je přesto tisíckrát lepší, než to, co se předvádí v Semaforu. Opravil jsem tehdy recenzentku, že je to lepší jen pětsetkrát. Z toho, co o nás psali, čouhala jejich vlastní představa, jak by měl Semafor vypadat, aby ho uznali za hodna jejich chvály. Tyto podmínky jsme však nedokázali splnit.
Chodím do divadel, jak jen mi to blbec čas umožní. A tak vím, jak moderní nebo lépe postmoderní divadlo vypadá, obdivuji ho a vím taky, že bych to nedokázal. A tak dělám to, co jsem se za šedesát let naučil a skončím, až mi diváci naznačí, abych toho nechal. Mají k dispozici jeden způsob, s nímž nelze polemizovat: přestanou pro-stě chodit a já se dovtípím.
V ČEM TEDY VIDÍME NAŠE POSLÁNÍ
Už šedesát let se snažíme přesvědčovat některé odborníky, že smyslem existence Semaforu není divadelní umění. Je tu přece plno skvělých divadel, která to dokážou excelentně, zatímco těch, ve kterých po šedesát let zní smích, zase až tak moc není. A k nim patříme. To mám zjištěno, protože obecenstvo nám to šedesát let stvrzuje.
Dočetl jsem se v nejrůznějších statích, že smích je našim tělům nesmírně prospěšný a dokonce někteří učení tvrdí, že prodlužuje život. Takže my se snažíme prodlužovat váš život! Pokud si toto uvědomíte, musíte uznat, že cena za vstupenku není vlastně vůbec vysoká. A je v ní zahrnut nejen souhlas se vstupem na představení, ale i právo ho cestou domů rozebírat a dokonce i odsoudit, pakliže se vám nelíbilo.
Dnes, kdy žijeme v éře všeobecného zhrubnutí, nám k tomu přibyl ještě jeden úkol: postarat se o ty, kteří se potřebují smát, ale ne všemu. O ty, pro které jsou vulgarity kazem na humoru. Král českých komiků, jak se říkalo Vlastovi Burianovi, kraluje dodnes, aniž by pronesl jediné sprosté slovo. Jeho filmy, staré tři čtvrtě století, jsou dodnes ozdobou televizního silvestrovského veselí a dodnes je lid miluje.
Bez vulgarit se obešli i dodnes vzpomínaní V+W, Oldřich Nový a později i Grossmann a Šimek, Miroslav Horníček a další. (Ostatně i v Semaforu se bez nich občas obejdeme.) Někteří naši baviči hájí současné drsné trendy tvrzením, že humor těch, co jsem zde výše vyjmenoval, je passé. Dodal bych k tomu: Jak pro koho.
V Semaforu padne občas i drsnější slovo, ale jen v případě, že splní jistý záměr, který tkví v tom, že má diváka, zpravidla svou nečekaností, překvapit. Zdeněk Svěrák říká takovému slovu šrapnel. I on má za to, že jedno takové nečekané slovo jednou za večer obstojí. Obvykle uvádím jako příklad výrok krále v baladě Zlatý kolovrat (Kytice), kde na větu matky, vnucující mu svou dceru slovy Dobře přede. Její nit toť hedváb!, odpovídá monarcha větou: Seru na hedváb, babice! Nebýt onoho hedvábu a královského majestátu, nikdy bych to slovo do rozhovoru nenapsal. Vtip netkví v tom slově, ale v okolnostech, za nichž bylo proneseno.
Ne, nebrojím proti současným drsným trendům; taková je prostě doba, ale ony jsou právě jedním z důvodů, proč se nepřestávám ohánět tvrzením, že jsme divadlo konzervativní a tradicesivážící. A takový je i náš humor.
Nepřestávám si připomínat krásný výrok jednoho z našich prezidentů:
NIC NENÍ LEPŠÍHO PRO LIDSKOU DUŠI, NEŽLI UČINITI, ABY SMUTNÁ DUŠE BYLA MÉNĚ SMUTNÁ.
Tuto moudrou a dojemnou větu pronesl smutný Emil Hácha ve svém vánočním projevu k národu, který prožíval své nejtěžší období. Ostatně on sám svůj vztah k hu-moru osvědčil tím, že přeložil do češtiny slavný humoristický román, který napsal Jerome Klapka Jerome: Tři muži ve člunu.
BEJVÁVALO
Říkají to hlavně pamětníci, že bývaly doby, kdy každou naši hru někdy pitvali, jindy oslavovali četní kritici. Což už se dneska neděje. Proč?
Snad proto, že kritici a teoretici se rádi ro-zepisují o divadlech, která je zaujala svou současností, formou či obsahem. A Semafor, který se do omrzení ohání svým programovým konzervatismem, už je mimo oblast jejich zájmu. A kdo jiný by to měl lépe chápat než já, který jsem před šedesáti lety boural tehdy běžné divadelní formy a dočítal jsem se dokonce cosi o avantgardnosti či experimentalitě našich amatérských snah. Tehdy ani odborníkům nedošlo, že jsme módní jev a naše avantgardnost spočívala jen v tom, že jsme netušili, jak se divadlo dělá. A publikum, unavené divadlem klasickým a socrealistickým, uvítalo naši naivní upřímnost, vydatně podporovanou tehdy nežádoucím jazzem a zakázaným rokenrolem.
Nedávno mi někdo vyprávěl, že když Divadlo Na zábradlí zahájilo svou činnost komedií Kdyby 1000 klarinetů, kde s námi hrála Ljuba Hermanová, tak nějaký divák-cizinec se ptal: Proč to ti mladí té starší dámě kazí? Tak to viděl člověk nezatížený zkušeností s českým divadlem. Netušil, že to jsou začátky nového divadelního trendu. A zatímco se Na zábradlí profesionalizovali, odešli jsme se s Jiřím Šlitrem tápat na jinou scénu, kterou jsme nazvali Semafor. Po šedesát roků tu pilně pracujeme ve službách diváků a fakt, že dnes už nás nesledují odborníci, nám musí být jedno. My prostě dělat postmoderní divadlo neumíme, a naše štěstí tkví v tom, že ho semaforské publikum po nás nevyžaduje.
Naší snahou je, aby sál zaplnili kultivovaní diváci prahnoucí po humoru, jaký jim je dnes často upírán. O ty se někdo přece starat musí.
A JEŠTĚ PODĚKOVÁNÍ
Chci poděkovat Komunistické straně Československa za to, že mně na počátku mé kariéry dopomohla k rychlému startu do veřejného povědomí. Učinila to svými zákazy a šikanami, díky kterým si mně totiž začali všímat mí spoluobčané, kteří by jinak o mně neměli tušení. Když pak mě od
soudil i Československý svaz mládeže, nasměroval tím do onoho zapomenutého lokálu mladé lidi. Korunu pak tomu nasadilo Rudé právo s články jako Kam kráčí Semafor?, Semafor v říši mlhovin apod. Tím upozornilo veřejnost, že se v Semaforu nehraje podle směrnic KSČ, nýbrž naopak, a to byla úžasná reklama, o kterou se nám postaral stranický tisk.
V sedmdesátých letech nám pomohly další zákazy a postihy a Semafor, aniž o to usiloval, stal se pro mnoho našich občanů symbolem odporu proti režimu. Náš odpor byl velmi jednoduchoučký: prostě jsme nedělali to, co se po nás chtělo. Pravda, nebrojili jsme, nevzpouzeli jsme se, protože jsme věděli, že by naše vzpouzení trvalo jen jeden den a že na to právě ona strana čeká. Naběhli bychom na vidle. My jsme jen ignorovali pokyny a občas dělali nechápavé. Ale hráli jsme. A náš divák, ovládající čtení mezi řádky, dešifroval různé skryté narážky a navíc nám působil potěšení, když v našich textech objevoval vzpurné myšlenky, které tam skutečně byly, a my jsme to ani netušili. A tak nejen KSČ, ale i chytrý český divák si zaslouží dík.
Tehdy jsem poznal, že dojde-li ke konfliktu mocné blbosti s plebejskou chytrostí, může z toho překvapivě vytrysknout dojem svobody. A za ním se tehdy do Semaforu chodilo.
(to podle staré americké písně Goodnight Irene) je k vidění na scéně Semaforu ve hře Šest žen, v roli Kateřiny Howardové. Je herečkou, zpívá, skládá hudbu, hraje na piano, píše texty, vyrábí oblíbené šperky a kromě toho, že je asistentkou Jiřího Suchého, pozoruhodně fotografuje. Některými jejími snímky jsme vyzdobili dnešní číslo Staré fronty ZÍTRA. Jsou to snímky, které pořídila na zámku Liteň, kam přivedla své kamarádky a nechala je skotačit. Citlivě organizovala skotačení a neméně citlivým okem chytala ty správné momenty a při tom citlivým prstem mačkala spoušť svého fotopřístroje.
Kamarádky, které se pro to nedělní odpoledne staly modelkami, znáte nejspíš z našeho divadla. Jsou to Eliška Hurábová s dcerou Leou, Veronika Tichá, Magdalena Jedličková a Eva Přívozníková.
Za zmínku by stálo, že neméně náruživě fotografuje i její manžel, a tak vám tu jako bonus předkládáme dva jeho snímky z demonstrace v listopadu roku 1989. Na prvním snímku je zachycena Česká filharmonie v nezvyklé úloze, na druhém pak zachytil tvář demonstrující dívky, kterou si posléze vzal.
