Situace kolem Semaforu se mi jeví býti zjitřenou – napsal by nejspíš Vladimír Vančura. Za zjitření beru na sebe odpovědnost. Usmyslel jsem si totiž, že zkusím požádat o pomoc diváky věrné Semaforu, jeho humoru, jeho písničkám a jeho poetice. Nejspíš jsem to trochu přepískl – reakce je mnohem spontánnější, než jsem čekal. Na jednu stranu je dojemné, kolik lidí nás nechce nechat ve štychu, na druhou stranu ten kámen, který mi spadl ze srdce, jsem neměl hodit na klidnou hladinu veřejného mínění – zčeřil jsem ji víc, než jsem chtěl, a tak cítím povinnost ji trochu zklidnit.
Kolikrát ve své historii už jsme se ocitli v situaci, kdy ekonomie se nám jaksi vysmekla z rukou! No a co?
Tentokrát je to snad o trochu horší. Když nás srovnatelná pohroma potkala naposled, bylo to tehdy v roce 2008, bylo to o to horší, že pravidla grantu byla změněna jaksi za pochodu, polovina grantu nám byla odebrána bez předběžného varování a nikoho nezajímalo, že i divadlo musí mít nějaký rozpočet, s nímž musí hospodařit, a tudíž plánovat. (Radní se tehdy rozhodl, že grant budou dostávat velká výdělečná divadla jako odměnu za to, že ho nepotřebují, a peníze na to se odeberou malým divadlům jako trest za to, že jsou malá.) Tehdy se postižená divadla spojila a šla si zademonstrovat.
Tehdy jsme v neskutečné rychlosti napsali, secvičili a odehráli satirický kabaret Děti kapitána Granta. Dopadlo to dobře – než magistrát vrátil grantu jeho původní smysl, šlechetný muž nám věnoval nemalou částku a divadlo bylo zachráněno.
O grantu na kulturu má většina našich spoluobčanů své pochybnosti. Peníze na sport nikoho nepopuzují, ale kulturu většina ke svému štěstí nepotřebuje: Já do divadla nechodím, proč mám na něj přispívat? Odpověď je jednoduchá: protože já přispívám na městskou hromadnou dopravu, přestože ji nepoužívám, přispívám na sportovní areály, do nichž jsem nikdy nevstoupil, přispívám na platy politiků, dokonce i na platy těch, které jsem nevolil, přispívám na dětské domovy, ač mému synkovi už bylo padesát, zkrátka přispívám na všecko, co jde státu k duhu, i když mnohé vůbec nevyužívám.
Rozhořčení těch, kteří přispívají v dani i na divadla, ač do nich nechodí, bych chápal v případě, že by jim bylo v návštěvě divadla bráněno: proč platit na divadla, když tam nesmím.
Nebylo by ani dobré, kdyby občan, který svými daněmi na divadlo přispívá, byl za to povinen divadla navštěvovat. O své návštěvě divadla se může svobodně rozhodnout. Snad jenom školní mládež musí občas do divadla vyrazit povinně, ale tak tomu bylo vždycky; už jako školák si pamatuju, jak si žáci pestřili pobyt v hledišti tím, že prakem stříleli po hercích, zatímco dneska zase lepí vyžvýkané žvýkačky pod sedadlo. Zkrátka každá doba má své vlastní kouzlo. Ale ani tehdy ani dnes nemusel plnoletý člověk divadlo navštěvovat povinně. A těm, co si myslí, že přispívají v dani na divadlo proti své vůli, navrhuji: Myslete si, že zrovna ty vaše peníze šly třeba na hokej, zatímco na divadlo doplácí soused.
Ale teď konečně konkrétně k současnu:
Divadla dostávají finanční posilu v celém kulturním světě, protože, kupodivu, peníze investované do kultury se státu vyplatí. Nedávno mě navštívil Jiří Hromada, prezident herecké asociace, a vysvětlil mně, jak stát přichází díky divadlům k penězům. Už třeba to, že někteří občané jdou do divadla ve slušném obleku, který si někdy museli koupit, jiní jedou do pražského divadla dejme tomu z Chomutova, a tak museli zaplatit za vlak nebo za benzin, někteří spojí návštěvu divadla s večeří v nějakém restauračním zařízení, někdo zase inspirován hrou si jde koupit do knihkupectví knihu o jejím autorovi, a pokud je jako já, neodolá a koupí si ještě tři knihy navíc… a tak bych mohl vypočítávat dál a dál. Za to všechno je třeba utratit peníze, z nichž část se státu vrací. Na daních, na DPH. A to všechno, sečteme-li, vrátí státu třikrát tolik, než kolik poskytl svým grantem. Je to prý prokázáno, říká prezident Jiří Hromada.
Ostatně část peněz divadlu státu vracíme i my – pokud vím, náš zisk z pronájmu sálu jiným subjektům je zdaněn, já platím daň ze svých autorských honorářů, zaplatit musíme i výrobu výprav a kostýmů, všechny materiály, atd. atd. A z toho všeho platíme daně. Když se to sečte, tak na ten grant si krásně vyděláme a státu ještě něco zbyde, tak co.
JAK POMOCI SEMAFORU?
S touto otázkou se na mě denně obrací řada lidí, a tak tu chci podat zevrubné vysvětlení.
Za prve odmítám pořádání sbírek. Mám pocit, že pokud mám fungující kompjútr, zdravé ruce a hlavu, která, ač šedá, tak ještě pořád trochu myslí, musím si umět se situací poradit.
Čekání na sponzora či mecenáše je těžší než čekání na Godota. Kámen úrazu tkví totiž v tom, že se nedokážu obracet na firmy a žadonit. Ne, že bych už to někdy nezkusil, ale číst zdvořilá vysvětlení, proč to nejde, není věc příjemná a odpověď hulváta, kterou jsem kdysi poslal do světa a dodnes koluje, zbytečně člověku hne žlučí. Jen výjimečně se stalo, že nám bylo sponzorství či mecenášství nabídnuto bez našeho přičinění, a to jsme pokorně přijali. Tentokrát jsem se rozhodl, že se z problému vymaním vlastními silami. A pustil jsem se do toho s velkou chutí.
Nejdřív jsem se zřekl dovolené, což je pro workoholika radostné rozhodnutí. Pak jsem si vzpomněl na film Williho Forsta Opereta, viděl jsem ho kdysi za války. Divadelní ředitel tam říká: „Peníze v divadle se musí vyhazovat oknem, chceme-li, aby se nám dveřmi vrátily.“ I dal divadlu k dispozici formou půjčky všechny své dosavadní úspory, a pakliže se ředitel ve filmu mýlil, mám smůlu – z věřitele se stanu mecenášem. Konečně – proč ne?
A pak jsem začal psát, kreslit, zkoušet… a výsledek tu předkládám v jakémsi „Devateru, jak pomoci Semaforu.“
DEVATERO ZPŮSOBŮ JAK ZACHRÁNIT SEMAFOR
O tom už jsem se rozepsal v minulé Staré frontě ZÍTRA a teď to chci upřesnit: co kdy jak a kde.
Ten první bod je nejjednodušší. Majitelé facebooků nás můžou podpořit tím, že budou na své stránky přebírat naše zásadní články a sdělení, a tak je šířit dál. Popřípadě zmiňovat se o tom, že Stará fronta DNES všechno vysvětluje, a poskytovat její adresu. Což už se taky často děje.
Rovněž druhý způsob je celkem jednoduchý. Vycházím z toho, že zatímco v zimních měsících je divadlo plné a mnohdy se nedostane na diváky, kteří by rádi představení navštívili, v září, kdy se sezóna rozjíždí, nebývá někdy hlediště zaplněné ani když uvalíme na vstupenky slevu. A to víte, že tak nečiníme rádi. Takže jedním z nejjednodušších způsobů, jak nám pomoci, je přesunout zamejšlenou návštěvu Semaforu z prosince na září. Jak jednoduché! Pokladna bude otevřena od 17.srpna.
Kromě osmi různých titulů na vaši návštěvu čeká osmisté představení Kytice a naše nejnovější (a zdá se, že nejúspěšnější) hra Mizina číhá. V září vyprodaná představení budou pro náš rozpočet silnou injekcí.
Třetí způsob je poněkud bizarní. Protože nejsem přítelem stálého zdražování vstupenek, napadlo mi nechat to na divácích. Pod heslem „Národ zase jednou sobě“ nabídnout divákovi Předraženou vstupenku, pro kterou se může každý rozhodnout zcela dobrovolně, přihodí-li k ceně vstupenky ještě 100.- Kč. Dostane se mu za to osvědčení, že se stal sponzorem divadla Semafor. To osvědčení výtvarně zpracoval můj syn Jakub, já jsem do něj přikreslil obrázek slečny s poněkud vyvaleným pozadím, aby se ten certifikát netvářil příliš vážně. Obdrží ho každý, kdo se rozhodne Předraženou vstupenku zakoupit.
A tady je ukázka, jak bude certifikát o sponzorství vypadat:
Za čtvrté nás může podpořit ten, kdo si zakoupí bibliofilské vydání publikace, nazvané Ilustrovaná historie pohrom, které potkaly Semafor během jeho 56 sezón. Autorem kreseb i textu bude Jiří Suchý, neboli já. Publikace vyjde v nákladu 300 kusů, z nichž každý, jak už to u bibliofilií bývá, bude mít své číslo a autogram autora. Bude to šest volných listů s ilustracemi a dalšími listy s fotografiemi a popisem zmiňovaných událostí. K mání bude tato publikace od počátku sezóny v prodejně Klokočí při vchodu do divadla Semafor. Je možno si ji zarezervovat u mé asistentky na adrese ajrin.z@seznam.cz. Cena složky bude 1 500.- Kč. Celý výtěžek přenechává autor Semaforu.
Připojujeme ukázku titulního listu a dvou ilustrací, z nichž první se víže k vyhnání Semaforu z jeho původního působiště, druhá k úmrtí Jiřího Šlitra.
Pátý bod naší nabídky je určen zámožnějším občanům – i oni nám můžou vydatně pomoci, pokud je zaujme chystaná galapremiéra koncertu nazvaného KURT WEILL – BALADY A SONGY JINAK. Zmíněný skladatel je nejvíc znám jako autor písní ve slavné Žebrácké opeře Bertolda Brechta. Složil však i písně do jiných her a dobrodruh Jiří Suchý se pokusil tuto klasiku odít do současnějšího roucha. O to se ostatně pokusila už řada jiných autorů, ale tentokrát se překladatelova snaha ubírá jinou cestou. Nádheru Weillových melodií chce, neboli chci, zprostředkovat i těm, kteří obsah oněch her neznají. Měly by být atraktivní i pro ty, kteří je budou vnímat jako krásné balady a songy.
Proč balady a proč songy? Balady skládal Weill spolu s Brechtem ve dvacátých a třicátých letech, než uprchl z Německa před jistým Adolfem nedobré pověsti. V USA pak skládal songy k řadě broadwayských muzikálů. Obě etapy jeho tvorby budou zaznamenány na našem koncertě, jehož premiéra bude velmi okázalá a gala. Bude ji přenášet Česká televize, zaznamená ji i náš rozhlas a vstupenka bude nelevná: 2 500.- Kč. Od diváků se bude žádat večerní oděv a počínaje 19.30 budou vítat dvě krasavice diváky s welcome drinkem. Ve 20.15 se dovědí vše o průběhu večera. Diváci, ne krasavice – ty už to bude vědět dřív. Přesně ve 20.20 hod. začne samotný koncert. Čas stanovila Česká televize.
V těchto letních dnech zkoušíme s Jitkou Molavcovou a s Jiřím Svobodou u klavíru písně do našeho koncertu a není to snadná práce. Věříme však, že výsledek bude stát za to.
Upřesnění: Televize nám v těchto dnech sdělila definitivní vysílací čas, a tak můžeme oznámit, že premiéra koncertu se bude definitivně konat v sobotu 17.října ve 20.20 hod. Původně uváděná hodina tedy neplatí.
Za šesté: Další akce se bude týkat spíš firem, než jednotlivců. Firmám, které by nám nabídly své sponzorství, chceme poskytnout kromě obvyklého dokladu o sponzorství pro finanční úřad i poděkování, které bude mít výtvarnou podobu. Nabízíme i zapůjčení divadelního sálu rovněž neziskově, jen za pokrytí našich nákladů. Zajistíme i účast vyžádaných protagonistů našeho divadla, kteří vystoupí rovněž bez nároků na honorář. A zvažujeme řadu dalších protislužeb, na kterých by se obě strany dohodly při osobním jednání. Nic z toho, co budeme pro svého sponzora podnikat, nebude pramenem našeho zisku. Bude to projev naší vděčnosti za pomoc v horších časech.
Sedmým bodem našeho devatera jsou dárkové bianco vstupenky , které budou k dostání v naší pokladně od listopadu. Budou mít výtvarně pojednanou vánoční obálku, a obdarovanec už si může jen vyměnit tuto vstupenku za vstupenku na vybrané představení.
Za osmé: Pro sběratele, kteří se zaměřili na Semafor, budou od prosince k dostání v obchodě Klokočí tiskoviny z nedávné i dávnější minulosti našeho divadla. Budou to novoročenky, jak Semaforu, tak i rodiny Suchých, pozvánky na premiéry, programy dávných i nedávných her, které už nejsou na repertoáru. A různé další tiskoviny.
Poslední bod, k němuž nejspíš nedojde, ale přichystaný pro všechny případy je: byla by to podpora veřejnému apelu adresovanému všem našim příznivcům, aby – jak jen to nazvat? Aby pozvedli svůj hlas. Bližší instrukce bychom vydali, až kdyby předešlé aktivity selhaly. Všechno však nasvědčuje, že neselžou.
Dnes opět uveřejňujeme jména pěti herců, kteří si v Semaforu odvedli hezký kus práce, a které nelze pořehlédnout. Uveřejňováním těchto jmen čelíme nařččení, že se v Semaforu obklopujeme bezvýznamnými osobami. Pro dnešek si připomeňme tato jména:
Svatopluk Beneš
Foto Dušan Dostál
byl jednou z největších hvězd československého filmu let třicátých a protektorátního v létech čtyřicátých. Počet filmů v nichž hrál byl značný. Připomeňme si třeba jen Pohádku máje a další legendární filmy jako Minulost Jany Kosinové, Pacientka doktora Hegla, Řeka čaruje, připomeňme si jeho nadporučíka lukáše ve filmu Dobrý voják Švejk. A jeho poslední film Želary.
Byl členem souboru Divadla na Vinohradech a pak Městských divadel pražských. V Semaforu si odehrál celkem 278 repríz hry Dr.Johann Faust
Helena Blehárová
Foto Otto Dlabola
vynikající zpěvačka orchestru Gustava Broma. Později vystupovala s řadou jazzových orchestrů.Se Semaforem spolupracovala jen jednu sezónu, převážně na našem zahraničním turné.
Karel Černoch
Foto Ivan Englich
byl nejen populární zpěvák, ale i herec, obsazovaný významných rolí různých muzikálu, z nichž si připomeňme alespoň tituly Evita, Dracula a Bídníci. V Semaforu účinkoval v revui Zuzana v lázni.
Pavel Novák
Foto internet
byl rovněž velmi oblíbený zpěvák, jako herec působil v divadle Maringotka. V Semaforu alternoval s Karlem Černochem v revui Zuzana v lázni
Lilka Ročáková
Foto archiv
ve svých čtrnácti letech začínala svou kariéru v Semaforu. Studovala operní zpěv a spoluúčinkovala s orchestry Karla Vlacha, Gustava Broma a skupinou Olympic. Byla stálým hostem v Národním di-vadle a ve Státní opeře. Stala se sólistkou Divadla J.K.Tyla v Plzni a profesorkou herectví na Plzeňské konzervatoři.
Tato dnešní pětice přibyla k 35 jménům doposud uveřejněným:
Anna K | Břežková | Černíková | Dolinová | Freimanová | Gudasová | Dvořák | Datel Novotný |
Harapes | Havel | Hurábová | Jedličková | Kopta | Kotiš | Křesadlová | Kubařová Machálková |
Malátný | Nováková | Ožana | Patková | Patrasová | Prokop| Rut | Schwab | Silken | Sovová |
Stejskal | Šafr | Šudoma | Smyčková | Štědroň | Štěpánová | Tichá | Trapl |
Pokud si na někoho z nich nevzpomínáte, neváhejte se s jeho činností seznámit zalistováním v předešlých číslech Staré fronty ZÍTRA.
*
V Dejvicích, v Praze 6, vychází nezávislý měsíčník, který se nazývá VAŠE 6. V červencovém čísle nám vysekl poklonu, opravdu hlubokou, Michal Malátný, kterého u nás můžete vidět v muzikálu Prsten pana Nibelunga a v revui Nejveselejší tragedie v Česku. A pak, samozřejmě, na koncertech jeho veleúspěšné skupiny Chinaski. Jeho účast v Semaforu má pro nás značný význam – je to most mezi dvěma genera-cemi. Swing a rock. Podobný význam má pro nás i spolupráce s dalším rockerem, je jím Michal Pavlíček, který složil krásnou hudbu pro komedii Rytíři z Blaníku a krasavice Lída.
Část článku, na kterou jsem nejvíc hrd a pyšen jsem pro vás vystřihl:
*
A na konec další píseň z našeho chystaného galakoncertu songů Kurta Weilla v překladu Jiřího Suchého:
BARBARA SONG
Barbara song
Die Dreigroschenoper (1928)Text Bertold Brecht
Já bejvala jsem
Holka tak nevinná
Že nad tím zůstával
Rozum stát
Ach bože rozbože
Měla jsem za to že
Někdo snad
Přijde mi svou
Lásku dát
Bude mít prachy
Já zblednu strachy
Až elegantné rukou pokyne
A přijde s ním
Tajemná
Vůně parfému
Já ale řeknu mu: Ty ne
Hrdě hlavu zvedám
A odpověď hledám
Co se stane dál
Bledý měsíc se mi za mrak skryl
Můj člun uplaval nebo se potopil
A můj sen si s sebou vzal
Jo když nechci se hned na znak položit
Samota mě za to nemine
Místo srdce ve hrudi mám kámen
Když říkám zas a zas: Ty ne.
A pak přišel den
Kdy ve dveřích stál ten
Co jako pravej muž se mi zdál
Vzápětí byl tu však
Frajer co nosil frak
A třetí zas jak blázen vypadal
A měli prachy
A já bledla strachy
Co hroznýho se z toho vyvine
Až řeknu jim
Každýmu popořadě
Dvě slova upřímná: Ty ne
Hrdě hlavu zvedám
A odpověď hledám
Co se stane dál
Bledý měsíc skryl se do mraků
Člun můj uplaval do země zázraků
A můj sen si s sebou vzal
Jo když se nechci hned na znak položit
Samota mě za to nemine
Místo srdce ve hrudi mám kámen
A já říkám do očí: Ty ne.
A pak byl tu ten
Blankytnej letní den
Divnej chlápek pojednou tu stál
Co chtěl dát co chtěl brát
Nechtějte radši znát
Svý boty pod mou postel hned si dal
Ač nemá prachy
Ani vychování
A elegantně rukou nekyne
Ač tajemná
Vůně parfému
Se nekoná
Já nedokážu říct: Ty ne
Tiše hlavu skláním
Kéž se neubráním
On se jenom smál
Bledý měsíc svítí na můj strach
Leč můj člun se zas už houpá na vlnách
Já čekám co bude dál
Pak se vidím jak se naznak pokládám
Co mě čeká to mě nemine
Co se stane to se musí státi
Toho dne jsem neřekla: Ty ne
