Vážení čtenáři Staré fronty ZÍTRA,
nejdřív se omlouvám za to, že bylo vynecháno říjnové číslo a nahrazeno listopadovým dvojčíslem – příčina netkvěla ani tak v našich ekonomických problémech, jako spíš v úsilí, které bylo třeba vynakládat, aby se zdolaly. A tak si myslím, že Vás můžu s klidným svědomím požádat, abyste nás od listopadu přestali litovat, protože jsme z toho venku.
Zkušenost, kterou jsme podstoupili, byla k nezaplacení. Dokázal jsem si, že lze každou podobnou situaci zvládnout, čemuž jsem sice věřil, ale osud mi dopřál, abych si tu svou víru ověřil i v praxi.
Chci poděkovat všem, kteří nás přispěchali podpořit, ať už sponzorským darem, či zakoupením vstupenky na galakoncert o čtyřech kapitolách, pro který jsem honem napsal nové původní texty, děkuji i těm, kteří si pořídili tu recesistickou Předraženou vstupenku na jakékoliv představení, i těm, kteří podpořili naše divadlo zakoupením grafického triptychu Mackie Messer, za tím účelem zhotoveného, nebo tím, že si koupili tu Ilustrovanou historii pohrom, které potkaly Semafor.
(Všechno, o čem zde píši, je dosud k dostání v prodejně Klokočí, a tak si říkám, že by se to třeba hodilo jako vánoční dárek, a nám to pomůže.)
Dalo to všechno dost práce, ale způsobilo mi to nesmírnou radost.
Nejrůznější noviny a časopisy uveřejnily se mnou rozhovory, mnohdy několikastránkové, a tak i jim patří můj dík. Ty rozhovory rozvířily hladinu přesně podle mých představ, a tak se o naší situaci vědělo a přineslo to ovoce.
Můj apel na diváky, aby nepřehlíželi náš Prsten pana Nibelunga, zabral – návštěvnost se dnes vyrovná ostatním hrám a mnozí z těch, co se dali přemluvit a šli se na hru podívat, mi dodatečně blahořečili – co víc si může autor přát.
Taky jsem ale zaznamenal na tom svém fejsbuku hlas, který zřejmě narážel na můj bonmot, v němž říkám, že kapitalismus je lepší než socialismus, ale horší, než jsem čekal. Bylo mi naznačeno, že jsem snad už pochopil, že kapitalismus není lepší než socialismus, když nás takhle ničil. Já to však nepochopil, a tak dovolte, abych vám, kteří sdílíte s oním pánem stejný názor, řekl, co si o věci myslím a proč.
Prožil jsem řadu režimů, naposled socialismus a kapitalismus, a tak je můžu porovnat.
V ČSSR jsme ekonomické problémy neměli. Byli jsme zaměstnaní zpočátku Osvětovou besedou, později Státním divadelním studiem, pak Národním výborem hlavního města Prahy, a od těchto institucí jsme dostávali své výplaty, a jim jsme odevzdávaly faktury za výpravy, nájem, za všechno, co patřilo k provozu divadla, a instituce to zaplatily. Bylo to pohodlné.
Abychom se dostali do podobné situace jako dnes v kapitalistické éře, nepřipadalo v úvahu. Cena za to byla tehdy jen to, že jsme si museli nechat všechno líbit, že nekompetentní lidé rozhodovali, co smíme a nesmíme hrát, že jsme mnohokrát měli na kahánku a jednou nás dokonce zrušili, naštěstí se to podařilo zvrátit.
Kdo byl nepohodlný, byl všemožně postihován, byly tu zákazy, příkazy a šikany, a muselo se mlčet. Veřejně se ozvat znamenalo konec.
Oč je mi milejší stát dnes na svých vlastních nohou, kdykoliv je možno projevit nesouhlas, aniž by za to hrozil kriminál, pravda, své místo na slunci je třeba si vybrojit, ale víme, že nikdo nám nediktuje, co smíme a co nesmíme hrát, v hledišti nesedí tzv. dozor, nemusíme si lámat hlavu s tím, kdo nás udává a kdo ne, nemusím už nikdy jít jásat do prvomájového průvodu jen proto, že se mi doneslo, že příslušný ředitel čeká, že nepůjdu a bude to moci proti mně použít a já mu nechci to potěšení dopřát.
Tak to je pro mne socialismus, jak jsem ho poznal, a tak se nedivte, že ekonomický problém, který jsme (s pomocí věrných diváků a přátel) během tří měsíců zlikvidovali, je maličkost proti oněm dvaceti letům nenormální éry, která si říkala normalizace.
*
A tady je ještě pár fotek z našeho galakoncertu. Celý ho zaznamenala Česká televize a až bude rozhodnut termín vysílání, dáme vám vědět.
Foto Petr Sankot
Foto Dušan Dostál
A teď ještě jedna písnička, která na tom koncertu zazněla.
HANS A FRANZ
Šel Hans do války a šel tam i Franz
A ne že by se jim chtělo
Šli život v sázku dát neboli všanc
Dostali za to dělo
Jednou když pršelo
Vojákům na dělo
To dělo zrezivělo
Bůh války vraštil čelo
A nad bojištěm tiše zněl
Kanonýrů pláč
Hans to byl Honza a dovedl se prát
Dotáh to až na seržanta
S medailí na svý hrudi slavně pad
A zbyl tu jen Franz čili Franta
Jednou zas pršelo
Pršelo na dělo
Franta si na něj vlez
Odstranit hodlal rez
A při tom z děla spad na zem
A zabil se rázem
Smrt není hloupá nerozezná však
Že Honza pad v boji slavně
Červenou krev měl stejně tak
Jako Franta co spadl z tý hlavně
*
Ti, které jsme si na našich stránkách už připomněli:
Beneš Svatopluk / Blehárová Helena / Břežková Jana
Černíková Lucie / Černoch Karel / Dolinová Michaela
Freimanová Veronika / Gudasová Karolína / Harapes Vlastimil
Havel Ondřej / Hurábová Eliška /Jedličková Magdalena
Kopta Václav / Kotiš Bronislav / Křesadlová Věra
Kubařová Veronika / Machálková Leona / Malátný Michal
Novák Petr / Nováková Jitka / Novotný Datel Jiří / Ožana Petr
Patková Olina / Patrasová Dagmar / Ročáková Lilka
Silken Lucie / Smyčková Jolana / Sovová Marta
Stejskal Michal / Šafr Jakub / Schwab Radim / Štědroň Jiří Šudoma Petr / Tichá Veronika / Trapl Tomáš
V minulých číslech jsme připomínali jména herců, kteří prošli Semaforem a uspěli i na jiných scénách nebo ve filmech a v televizi. Připomněli jsme u nich, byť stručně, některé jejich úspěchy, a to proto, abychom se bránili výtce, že se tu obklopujeme samými bezvýznamnými osobami. K dnešnímu dni jsme jich připomněli celkem 35. Rád bych v této předposlední letošní Staré frontě ZÍTRA připomenul dalších patnáct, abychom došli k padesátce. A protože jde o umělce, u nichž dokládat, co vykonali by bylo zbytečné, protože každý, kdo se zajímá o naše divadlo bude velmi dobře vědět, o koho jde, připomeňme si jen jejich jména.
Významní režiséři, kteří u nás odvedli kus práce:
Jiří CÍSLER / Juraj HERZ / Jiří MENZEL
Ján ROHÁČ / Evald SCHORM
Ladislav SMOLJAK
Pravda, v poslední době se do seznamu režisérů snažilo vloudit i jméno Jiří Suchý, ale je známo, že to byla akce z nouze – ten jediný dosud vykonával u nás práci režiséra zadarmo. Rád bych při této příležitosti oznámil, že režie naší příští inscenace se ujímá zase jednou Jiří Menzel, který předem oznámil, že odmítá honorování své práce. To se nám příliš nelíbí, ale byli jsme samotným Jiřím Menzelem donuceni jeho návrh přijmout, jelikož jinou variantu pan režisér nepřipouští. Tímto ho zase po čase v Semaforu vítáme a těšíme se na spolupráci.
Kdo má rád jazz, bude důvěrně znát i další jména:
Ferdinand HAVLÍK / Evžen JEGOROV
Jiří JELÍNEK / Rudolf ROKL / Karel RŮŽIČKA
A herci? Je tu pár dalších známých jmen:
Miroslav HORNÍČEK / Miloš KOPECKÝ
František FILIPOVSKÝ
Jiří GROSSMANN a Miloslav ŠIMEK (nerozlučnou dvojici počítám oba jako jednoho)
Na ty, které jsme zde uvedli dnes, budeme od ledna uveřejňovat vzpomínky jejich kolegů.
*
Nabízejí se ještě další jména. Namátkou: F.R.Čech, Anna K, Sabina Laurinová, Miroslav Homola a další, až po Jiřího Šlitra, kterému věnujeme v příštím ročníku rozsáhlou vzpomínku jeho divadelního partnera. Jiří Šlitr nám výčet významných jmen uzavře. Další padesátka je však na obzoru.
*
Dobrá zpráva nám došla ze Spojených států: dostali jsme souhlas k uvedení muzikálu Finian´s Rainbow, který se v naší, po semaforsku upravené verzi, bude nazývat Čochtanův divotvorný hrnec. K premiéře by mělo dojít 15.prosince. Bude to poněkud převyprávěný příběh o Divotvorném hrnci, který byl v roce 1948 prvním americ-kým muzikálem uváděným na evropské pevnině ve skvě-lém překladu pánů V + W. Zazní v něm písně Burtona Lanea a v roli Čochtana vystoupí Jiří Suchý. S ním bude na scéně i Jitka Molavcová v roli Belindy (hrála ji tehdy Ljuba Hermanová). A dále tu budou hrát Michal Malátný, alternovaný Davidem Krausem, Lucie Černíková, Karolína Gudasová, Vlastimil Harapes, Jiří Štědroň, a pak ještě řada těch, které jste rádi vídali na naší scéně. Režie se ujímá Jiří Menzel.
Je tomu už 67 let, co se objevil na české scéně první americký muzikál Divotvorný hrnec s Janem Werichem, který je na snímku spolu s Václavem Tréglem.
*
Protože svátek svatého Mikuláše je na dohled, přikládám k přečtení následující povídku:
Ten chlapeček se jmenoval Láďa, nebo tak nějak, a měl odjakživa smůlu. Ta největší spočívala v tom, že se narodil nesmírně chudým rodičům, zatímco spolužák Libor se narodil do rodiny známého šikovného tuneláře Vacka, jemuž se nedalo nic dokázat. Láďa se narodil nešikovnému kapsáři Helebrantovi, jemuž se naopak dalo dokázat všecko, a tak ruzyňská věznice se mu stala druhým domovem.
Každé Vánoce se Láďa těšil na to, co najde pod stromečkem, ale obvykle nenašel ani ten stromeček. Zkrátka Osud byl k němu krutý, ale je známo, že Osud si na spravedlnost nikdy moc nepotrpěl.
Padal sníh a schylovalo se k svátku svatého Mikuláše. Nevím, jak je to dnes, ale za mého dětství bylo dětem vyhrožováno, že když budou zlobit, nadělí jim světec místo dárků uhlí a brambory. Láďa si nedělal iluze o tom, že by ho světec podaroval nějakým dárkem, byla mu však zima a měl hlad, a tak uhlí a brambory by mu přišly docela vhod. Ovšem zároveň si uvědomoval, že pokud nebude zlobit, nemá na něco takového nárok. Láďa však byl bohužel dítě plaché, tiché a úslužné, a tak mohl o uhlí a bramborách jen snít.
Ale pak se zamyslel a po zralé úvaze se rozhodl, že začne zlobit.
Zpočátku mu to moc nešlo. Když se například pokusil rozbít sousedovi okno, počínal si tak nešikovně, že kámen mu vyklouzl z ruky a dopadl na sádrovou opičku, jeho jedinou a milovanou hračku. Byla ze sádry, ale tělo měla polepené králičí kožkou a visela původně na gumičce, takže když se rozkmitala, hýkal Láďa radostí, protože to vzdáleně připomínalo poskakování. A teď ležela opička rozdrcena pod šedým kamenem. Láďa kámen zvedl a naskytl se mu děsivý obraz. Opička byla rozdrcena celá, až na levou polovinu tváře, z níž na Láďu smutně zíralo jediné vytřeštěné oko, které jako by žalostně volalo: Proč? Proč? Láďa přišel domů ve velice nešťastném stavu, doma se zabalil do staré vojenské houně, aby neomrzl, a toho dne nepromluvil ani slovo. Ostatně nebylo ani s kým. Otec byl – jak tomu říkával – na lovu, a maminka na čekané. Tuhle mysliveckou terminologii zdědil otec Helebrant po svém tatínkovi, který byl pytlák.
Druhý den si Láďa uvědomil, že den svatého Mikuláše se kvapem blíží, a tak jestli nezačne zlobit hned, tak má po uhlí, protože později už to nemusí dohonit. I nenapadlo ho nic lepšího, než napsat oplzlou říkačku a nepozorovaně ji vsunout do kabelky paní učitelky Vrázové. Říkačka obsahovala lživé líčení ohavných skutků, které měla adresátka údajně uskutečňovat pravidelně každou sobotu se školníkem. Paní učitelka si lístku dlouho nevšímala, ale pak náhle, před Láďovými vyděšenými zraky, lístek z kabelky vyndala, a aniž by si Láďovu básničku přečetla, napsala na jeho rub vzkaz své kolegyni, učitelce dějepisu, a vyzvala Láďu, aby ho zanesl do sborovny, předal paní učitelce Houdkové a počkal na odpověď.
Do sborovny šel Láďa se smíšenými pocity. Bál se toho, co se stane, jestli paní učitelka Houdková lístek obrátí, ale na druhou stranu si byl vědom, že by měl zaděláno na trojku z mravů, a tím i na uhlí a brambory. Paní učitelka Houdková lístek přečetla, ale neobrátila, a tak se nikdy nedověděla, co jí na druhé straně kolegyně vzkazuje. Chvilku zírala na Láďovo oplzlé dílko, a pak se se rozplakala hořkým pláčem. Láďa nechápal proč, myslel totiž, že tu nechutnost o učitelce a školníkovi si vymyslel a nemohl vědět, že to byla pravda.
Paní učitelka Houdková si dočetla sprostou básničku, a pak pravila: „Už je to tady. Už se to provalilo“. Poté se rozběhla po schodech do suterénu, kde měl školník Prouza byt. Běžela a cestou vydávala plačtivě skřeky, občas přerušované výkřikem: „Karle, jsme prozrazeni!“
Když dorazila až do suterénu, začala bušit a posléze i kopat do dveří. Chtěla školníka varovat, aby si vymyslel něco pro uchlácholení manželky. Bušila a kopala – pak se náhle otevřely dveře a v nich se objevila robustní postava školníkovy ženy. Poslední kopnutí už nebylo bohužel do dveří, nýbrž do holenní kosti paní školnice. Ta zařvala a hleděla vyděšeně, protože nechápala, proč ji paní učitelka kopla. Nechápala ani, proč paní učitelka před ní padla na kolena a zuřivě jí počala líbat ruce. To jí ještě žádná učitelka dějepisu neudělala. Paní učitelka chtěla totiž školnici odprošovat a žádat o odpuštění, ale k tomu nedošlo, protože omdlela. Paní školníková zatím zavolala manžela a odnesli omdlelou do místnosti, kde ji položili na gauč.
Když se po chvíli počala učitelka probírat, první, co uviděla, byla tvář školníka, který se nad ní skláněl. I pravila zastřeným hlasem: „Dnes ne, Karle.“
Školníkova žena, stojící opodál, znervózněla: „Co dnes ne? Jaký dnes ne?“ A zmatený školník ze sebe vyrazil: „Asi nechce, abych jí dneska donesl křídy.“
Paní školníková byla prostší osoba a nejspíš by se s vysvětlením spokojila, kdyby se ovšem mezitím paní učitelka neprobrala a všechno nepřiznala. Teď pro změnu omdlel pan školník.
Zatím co se v suterénu omdlívalo, ve druhém patře v 5. B nedokázal Láďa vysvětlit, proč paní učitelka Houdková neodpověděla paní učitelce Vrázové na její vzkaz. Posléze se zmohl na vysvětlení – paní učitelka odpověděla, ale on lístek asi vytrousil. „Jdi ho najít“, zněl rozkaz.
Láďa opustil třídu a už se do ní nikdy nevrátil. Našli ho polozmrzlého na zasněžené mezi u lesa. Přijela sanitka a podchlazený Láďa skončil v nemocnici. Ve škole mezitím došlo k vyšetřování, ale nic se nevyšetřilo, protože výpovědi svědků nedávaly smysl a doličný předmět – Láďovu básničku – paní učitelka Houdková snědla. A zatím Láďa ležel v nemocnici, bylo mu teplo a dostal najíst. Psal se 5. prosinec – předvečer svátku sv. Mikuláše.
*
Včera mi kdosi poslal e-mail a v něm informaci, která mě poněkud zarazila. Už titulek byl ve stylu těžkého bulváru, a tak jsem si řekl: Aha. A v zápětí jsem toto slovo zopakoval, tentokrát už ne jako citoslovce, ale jako název tiskoviny.
Pak jsem však zjistil, že jde o Parlamentní listy, které převyprávěly můj rozhovor pro Aktuálně.cz. To jsem tedy zíral. První podlůstku jsem zaznamenal, když v titulu byla jistá nechutná věta zasazena do uvozovek, takže to sice nemusí, ale může vyvolat dojem, že je to můj výrok. Záleží na čtenáři, jak si ten titulek vyloží.
A pak to, co jsem řekl pro server Aktuálně.cz je tu převyprá-věno. A na závěr jsou citována, opět volně, má slova na adresu současného prezidenta republiky. Zde jsou má slova, jak byla zaznamenána původně. Přišla tu otázka na mé převzetí Řádu TGM. Odpovídám:
Ať se nám tenhle prezident líbí nebo nelíbí, Zeman je demokraticky zvolená hlava státu, nepřivezly ho žádný sovětský tanky. A pokud se rozhodl ocenit mou půl stoletou práci, kterou také nepovažuji za marnou, není zločinem přijmout vyznamenání z jeho rukou. Navíc se mi líbilo, že ačkoliv jsem kdysi odmítl Zemanovu nabídku, abych se přidal na jeho stranu, přesto se rozhodl mou práci ocenit.
Jak jste vnímal jeho lánské vystoupení ve stylu – dámské přirození sem, dámské přirození tam?
To bych si já jako komediant na jevišti nikdy nedovolil. To bylo ve stylu nejpokleslejších bavičů. Zeman sliboval, že bude prezidentem plebejců. A tady to plebejství vybalil na plný pecky. Mně už ten jeho slib, že bude plebejským prezidentem dost nadzvedl. Protože to poslední, co národ potřebuje, je mít za prezidenta plebejce. Takových prezidentů jsme si užili dost – od Gottwalda až po Novotného. My bychom teď, víc než kdy jindy, potřebovali prezidenta, který by nás zase táhl nahoru.
Kupodivu jsem vzápětí objevil ve své poště reakci:
Pane Suchý. S velkým údivem jsem si dnes přečetl Vaše vyjádření, které znělo: POSLEDNÍ CO POTŘEBUJE NÁROD JE PLEBEJSKÝ PREZIDENT, TAKOVÝCH JSME ZAŽILI DOST.K tomuto dodávám svůj názor: Plebejský prezident byl i první prezident Československé republiky – jeho otec byl kočí. Druhý prezident Československý prezident byl synem dělníka a byl poslední z deseti dětí.
I Vy jste synem plebejce, Váš otec byl truhlář.Bylo by asi z Vaší strany velmi vhodné nežli něco závažného vyslovíte přemýšlet o tom co vůbec vyslovíte.
Evžen Veselý.
*
Vážený pane Veselý,
děkuji Vám za Váš názor a posílám svou odpověď.
Po Vaší výtce jsem zapochyboval, zda jsem opravdu použil správné slovo, když jsem napsal to, co zmiňujete. Reagoval jsem tak na někdejší slova Miloše Zemana, který když se ucházel o prezidentský úřad, prohlásil, že chce být prezidentem plebejců.
I zalistoval jsem ve Slovníku spisovného jazyka českého, jsou to čtyři velmi tlusté svazky, a tam jsou uvedena a vysvětlena slova plebejec a plebejský hned na třech příkladech. Tady jsem Vám je opsal:
– peníze mají, ale jinak jsou to plebejci – lidé nekultivovaní
– plebejské chování, způsoby – nekultivované
– čpět na hony plebejstvím – nekultivovaností
Myslíte tedy, že prezident Masaryk, syn kováře byl nekultivovaný?
Nebo prezident Edvard Beneš, syn dělníka a poslední z desíti dětí byl prost kultivovanosti?
Dívám se na fotografie obou těchto prezidentů: tvář T.G.Masaryka má přirozenou důstojnost, Edvarda Beneše tu mám na fotografii s paní Hanou, ale nedovedu si představit, že by někdo řekl: Hle, plebejci. To slovo by při pohledu na syna kováře a syna dělníka ani nenapadlo, vsaďte se.
Ano, příslušníky plebsu byli označováni ve starém Římě občané z nižších vrstev, v době feudalismu pak chalupníci, chudí lidé. O TGM jsem samozřejmě četl, že byl synem kováře, ale nepamatuji si, že by o něm někdo psal, že byl plebejec. Vy jste nejspíš první.
Tak jsem Vám zase napsal svůj názor a nakonec ještě řečnickou otázku (pro jistotu se dívám do slovníku, je to tázací věta, na níž se nečeká odpověď). Myslíte si, že by některý ze zmíněných dvou prezidentů vyslovil do rozhlasu onen – mimochodem nesprávný – překlad anglického slova pussy tak, jak ho vyslovil současný prezident naší republiky?
Dovolte, abych si na závěr od Vás vypůjčil větu, kterou Vy končíte svůj e-mail: „Bylo by asi z Vaší strany velmi vhodné nežli něco závažného vyslovíte přemýšlet o tom co vůbec vyslovíte.“
Nic ve zlém. Jiří Suchý
