Stará fronta ZÍTRA byla před léty www-odpovědí Mladé frontě DNES za proroctví, že divadlo Semafor nedožije konce sezóny 2011-12. V současné době však panuje na obou frontách vlídné příměří.
milovat nepřítele
Prezident Havel a evangelista Lukáš – ti dva dokážou našemu člověku zahejbat žlučí. Jeden mluví cosi o vítězství pravdy a lásky, druhý dokonce nabádá, že máme milovat své nepřátele!!! Někteří tyto názory tvrdě odsuzují, ti rozumnější z nich je jen ignorují. Chcete znát názor můj? Ne? Tak tady je.
Trochu to v následujícím fiktivním rozhovoru přeženu:
- Vy idiote, kreténe, blbče!!!
Možná, že se vám tak jevím, pane – je to váš názor, vaše právo, váš slovník. Mám dokonce porozumění pro vaše výrazy, kterých bych se sám nedopustil, protože každý máme jiné vychování, ale řekl bych, že hledat nějakou střední cestu by snad stálo za to, kdyby odměnou nám byl život v poklidném vzájemném respektování.
- Co to plácáš, ty hovado? Máme snad couvnout před výplodem chorých mozků nějakých pitomých snílků?
Proč couvnout? Necouvat, stát si za svým a pokoušet se jim přiblížit svůj názor pomocí argumentů. A to způsobem, který by nepostrádal základní lidskou slušnost. Svedete to?
Taková zdánlivě prostoduchá tráva se dokáže tráva uskrovnit a poskytnout díl svého životního prostoru houbě čirůvce, která, když odumře, dá na oplátku trávě živiny. Ty způsobí, že tráva je kvalitnější a příště věnuje čirůvce ochotně další kus prostoru a čirůvka může vesele bujet. A to se opakuje. Čirůvka rozšiřuje své teritorium a moudrá tráva jí to umožňuje, protože ví, že… atd.
Mahatmá Gánhí vymyslel fintu: neodporovat zlu zlem.A jeho následovníci šli proti pendrekům, aniž kladli odpor. Výsledek? Pendreky to vzdaly.
A u nás? Víte, jak by vypadal náš rozdělený národ, kdyby hrubý pytel byl spravován záplatami z lyonského hedvábí? Dovedeme ale být tolerantní k názorům z opačného břehu? To se neví, protože se to zatím nezkusilo. Myslím, že je dobré důsledně trvat na vlastní pravdě, a přitom se ale urážením soupeře nepřipravovat o vlastní důstojnost. Stačí si říct: I můj protivník má na svůj hovadnej názor právo a to je, bohužel, nutno respektovat.
Vraťme se ale k trávě a čirůvce. Kdyby byla tráva blbá, řekla by si ne, ty kreténská čirůvko, ty stará ku.vo zas…á, jdi už do pr…e, jsi zm.d – Ne nebudu už pokračovat, vyplejtval bych na to všechny tečky, co jich mám v počítači. Zkrátka kdyby tráva byla blbá, vzkázala by čirůvce: Ty se mi nebudeš roztahovat na mým pozemku! A jala by se čirůvku dusit, čímž by se bezděčně připravila o živiny, které jí čirůvka poskytuje. A z čirůvky by se stal živořící nepřítel, jenž by počal zoufale bojovat o své místo na slunci. Místo toho žijí rozumná tráva a vděčná čirůvka v poklidném režimu vzájemného respektování, a ono jim to svědčí.
Shrnuto: Tráva a čirůvka jsou moudřejší než mnohý člověk.
semafor na dvd
Společnost Semafor s.r.o. vydává pod značkou PERPLEX historii našeho divadla od jeho počátku, až po naše časy. Chceme vás zde informovat o posledních novinkách.
V prosinci znovu vyšel rozebraný Jonáš dejme tomu v úterý, tentokrát v rozšířené a obrazově zkvalitněné verzi.
Vyšla též současná podoba Kytice – box obsahuje, podobně jako Jonáš v úterý, dva disky.
Připravujeme k vydání další dvě komedie: Život je náhoda v obnošený vestě a Sladký život blázna Vincka.
Tato DVD nevycházejí v chronologické řadě, jednotlivé hry vydáváme až když se k nim podaří shromáždit sdostatek materiálů. Mají však chronologické číslování.
A až dosud vyšlo:
- 13 Smutek bláznivých panen
- 15 Dr Johann Faust Praha II Karlovo nám. 40
- 18 Nižní Novgorod
- 24 Víkend s Krausovou
- 26 Pré
- 27 Noc v synagoze
- 32 …nikoho nezabije
- 34 Penzion Rosamunda
- 37 Lysistrata
- 39 Šlitr s námi a zlý pryč
- 40 Já jsem otec Bemle a já matka Žemle
- 41 Dnes večer v hotelu Modrá hvězda
- 42 Kytice
- 48 Laura a Oliver
- 49 Opera Betlém
V blízké době má vyjít komedie Únos turecké houslistky. V hlavních rolích Jiří Suchý a Václav Kopta jako půvabný příslušník VB. A zní tu hrst písniček a vzpomínek pojednaných v duchu socialistického realismu. Což dohromady slibuje, že bude čemu se smát.
A tak, pokud chcete mít za pár roků celou historii Semaforu doma, není nic snazšího než zajít do obchůdku Klokočí. Cena jednoho disku je 199 Kč a 299 Kč za dvojdisk, není zase až tak moc.
novinky ze semaforu
V uplynulém roce nás napadlo, sejít se a improvizovat jeden večer na téma prodloužení naší hymny, kterého se část veřejnosti tehdy dožadovala. A tak se zrodil spontánní a srandyplný večírek. Publikum si nejen libovalo, ale bylo nadšené. A nám neušlo, jaká mimořádná atmosféra onoho večera vznikla. Usoudili jsme, že by bylo dobré v takových večerech pokračovat.
A tak jsme letos 6. ledna pokračovali pořadem, nazvaným ČSR a Tři králové. Náplň večera byla jednoduchá. Vzpomněli jsme na Tříkrálovou deklaraci, která předcházela vzniku republiky a pak jsme vzpomínali na písničky, které u nás zněly od roku 1918 až po naše časy. A zase tatáž jedinečná atmosféra a nadšení v hledišti i na jevišti.
A tu nám došlo, že i naše improvizované jazzové večery nazvané Co na světě mám rád, mají tutéž náladu a jsou stále navštěvovanější. Při tom prvním byly obsazeny čtyři řady. Při posledním bylo narváno. A že improvizace, kterou jsme v minulosti příliš neprovozovali, je dnes našim nejžádanějším zbožím. A výsledek?
Na repertoáru Semaforu se v dubnu poprvé ocitne náš nový pořad, nazvaný „Kdo jinému jámu kopá, toho píseň zpívej.“ Podobně jako v našem tříkrálovém večeru chceme se i tady věnovat historii české písničky za posledních sto let. A věříme, že to budou večery se stejnou atmosférou, jako všechny ty dva předešlé, které tu byly zmíněny. Upřímně Vás zve firma Suchý a Molavcová, a s nimi semaforský band s Jiřím Svobodou.
játra
text písně z hudební komedie MeToo
Jo jeden král když ráno vstal
Tak začal ihned chlastat
A i když král nás děsně štval
My chceme se ho zastat
Ten král se ptal a rád by znal
Proč jeho tělo chátrá
On nevěděl že ač je král
Má jenom jedny játra
A proč ten král pil dál a dál
My známe důvod pravej
To proč tak pil nám prozradil
On nechtěl umřít zdravej
jak jsme dopadli
poznámky k naší poslední premiéře
Při premiéře se naší hudební komedii MeToo se dostalo velmi vlídného přijetí a hned první repríza zaznamenala ještě výraznější diváckou odezvu. V tisku jsme dopadli následovně:
LIDOVÉ NOVINY: ME TOO V DEJVICÍCH NEURAZÍ
Marta Švagrová se rozepsala o MeToo vlídně a s porozuměním. To, že píše o naší hudební komedii jako o pásmu dialogů a písniček, lze akceptovat. Hudební komedie by patřila do opravdového divadla, což my už vlastně dávno nejsme. Podle reakcí publika soudíme, že se nám ta naše cesta vyplácí. To je potěšitelné, protože celá semaforská produkce je určena právě našemu publiku. Které není nekritické; občas už nám dalo znát, že se nám něco nepovedlo. Potěšitelnáí je taky zmínka o tom, že Molavcová a Suchý zvládají své výstupy „jako vždy skvěle“. (A to recenzentka netuší, že pracujeme na ještě skvělejší verzi.)
O našem mladším ansámblu píše, že dobře zpívá, dobře mluví a dobře vypadá. Co si přát víc.
PRÁVO: TROCHA SUCHÉHO POEZIE NIKOHO NEZABIJE
Zde je hra posuzována s výhradami. Vyzdvihovány jsou hlavně písňové texty, zatímco děj je označen jako nebohatý. J. P. Kříž se pak zmiňuje o obsahu hry, ale trochu to popletl: tři dívky v naší komedii se nesnaží vyprovokovat tři členy poroty televizní soutěže k tomu, aby se dopustili onoho „metoo“, a pak je připravily o peníze, nýbrž jedna dívka se neúspěšně pokusí se stejným ůmyslem svést operního zpěváka. V závěru pak J. P. Kříž konstatuje: „To, co v MeToo vysoko ční nad tím ostatním (…), to je ze všeho nejvíc a především nádherná poezie.“
LITERÁRNÍ NOVINY: SEMAFOR OPĚT NA SCESTÍ
Jan Plachetka nabízí na náš muzikál jiný pohled: „Jiří Suchý neví, kdy přestat. Sveřepě nedbá na galantní pobídky k odchodu na zasloužený odpočinek… atd.“ V recenzi stojí za pozornost i sdělení: „Sedmaosmdesátiletý Jiří S. už drahně roků zastává názor, že humor je solí života. Ale tentokrát přesolil, a na scestí, po kterém skotačí už bezmála šedesát roků, stáhl i celý soubor jemu svěřeného divadla, v němž se vyskytuje řada talentovaných jedinců,dokonce i mladých, kteří by za jiných okolností a s jiným materiálem jistě projevili ještě lépe své umění a dočkali se širšího ocenění.“ V podobném duchu je nesena celá recenze Jana Plachetky.
Ale pozor! Vysvětlení!
Plachetkova recenze vyvolala nesmírné pobouření nejen v souboru. V divadelních novinách reagoval Jan Kolář článkem nazvaným Místo recenze nactiutrhání a e-maily a dopisy přátel Semaforu byly vesměs nesené v obdobném duchu. Nedovedl jsem si vysvětlit, proč dlouhodobý přítel našeho konání se najednou takhle utrhl. Že by to v něm celou dobu doutnalo? Uveřejnil jsem tu pár jeho invektiv v rubrice Jak jsme dopadli a vysvětlení se mi obratem dostalo od samotného šokovaného Jana Plachetky. Napsal tu recenzi jakoby rozhořčený hlas zaryté feministky, v domnění, že bude jeho parodistický záměr pochopen. Jak se ukázalo, nebyl.
Tak jsme si to z nešťastným Janem Plachetkou vysvětlili, a je mu odpuštěno. Přeju mu, aby rozruch, který způsobil, upadl záhy v zapomnění a jsem rád, že můžu s klidem zase říct: Plachetka je slušnej člověk
DIVADELNÍ NOVINY: JÁ TAKY S ÚSMĚVEM
Divadelní noviny posuzují hru velmi kladně. Jan Kolář tu píše, že v MeToo jde o „umně vykonstruovanou hru, v níž do sebe vše pěkně zapadá“ a děj, na rozdíl od Práva, popisuje tak, jak se skutečně odehrává, tedy jako „intriku dvou prohnaných dam, které radí nezkušené třetí, jak s pomocí inscenovaného sexuálního ataku přijít k penězům“. Zmiňuje se o swingové hudbě a o textech, které mají „tradiční semaforskou úroveň“, a pochvaluje si i výkony hereckého souboru. Vytýká hře jen to, že je účelově aktuální a že, až hnutí MeToo pomine, bude to mrtvý text. S tím lze jen souhlasit.
pohled na metoo zevnitř
A teď jak hru vidíme my, co jsme ji stvořili.
Premiéru přijalo publikum nadšeně a reprízy dokonce ještě nadšeněji, což způsobilo, že jsme se oddali vlídnému sebeuspokojení. Já jako autor jsem zaznamenal pár nedostatků, ty však byly nepatrné a napravitelné, a o mnohých vím nejspíš jen já.
Ale:
- ledna večer jsem odcházel do divadla a těšil jsem se, jak to zase pěkně rozbalíme. Mírně mne zneklidňovala jen myšlenka, že mezi předchozím a tímto představením uplynulo 32 dní, a to nemusí být hře, která byla hrána pouze třikrát, zrovna ku prospěchu. Ale věřil jsem, že soubor, jenž není souborem, nýbrž sdružením externistů, kteří se můžou sejít, jen když můžou, odvede profesionální práci. Jenže nadšený divácký ohlas jako v předešlých třech představeních se ve čtvrtém nekonal.
Už po vstupní operní scéně, kterou jsem sledoval odposlechem ve své šatně, jsem zneklidněl. Nadšení se nedostavilo. Ozval se jen zdvořilý potlesk. A tak to šlo dál. Talentovaná uvaděčka, která nastoupila za otěhotnělou herečku, svou roli zvládla, ale profesionální provedení to nebylo a ani nemohlo být. (Ale vsadím se, že bude. Takto u nás začínala celá řada hereček, o kterých se dnes ví.)
Pak nastoupila řada profesionálních herců a hereček, ale v sále sedělo, jak řekla přítomná a věhlasná režisérka Olga Sommerová, mrtvé publikum. A naším zadáním bylo tyto nebožtíky rozesmát. Ne, nechci svalovat vinu na publikum, bylo by to nemravné. Víme, že když hlediště nerezonuje tak, jak jsme zvyklí, může to herce zaskočit. Ale tomu je třeba čelit tak, že se skomírajícímu publiku poskytne jakási injekce – herectvo zmobilizuje své síly a neblahou atmosféru překoná. Ale může to být i naopak: publikum vbodne hercům injekci se sedativním sérem a to herce rozhodí. Tohoto večera se, bohužel, stalo to druhé. Špatný soubor hrál špatnému publiku. A tak došlo k nejhoršímu představení v této sezóně. Já sám, ve snaze představení zachránit, jsem se dopustil toho, co u jiných nesnesu: přehrával jsem. Tlačil jsem na pilu, jak tomu říkával Jiří Menzel.
Termín mrtvé publikum použil shodou okolností ještě téhož večera i přítomný Vladimír Just, který se mi svěřil, že v dobách, kdy pracovali s bratrem Jiřím jako dvojice kabaretiérů, se jim stávalo totéž. A tak i on měl pro nás pochopení. Ale to byli jen dva lidé, a notabene z oboru. Jejich soud potěší, ale naše selhání nevy-gumuje.
Publiku můžeme klást za vinu jen to, že se nedostavilo ve složení, jaké je v Semaforu obvyklé. A tu mě napadlo, kdo ví, zda titul MeToo, který se nám zdál chytře vymyšlený, nepřilákal k nám jiný druh publika? Publikum, kterému titul sliboval něco, čeho se mu nakonec nedostalo. Přemejšlím a zatím nevím. Pátá repríza se blíží a ta mně napoví. V příštím čísle Staré fronty ZÍTRA dám vědět, jak to dopadlo. A protože vsázím na poctivost a kvality svých spolupracovníků na scéně, věřím, že další reprízy už zase budou takové, na jaké jsme u nás zvyklí.
možná, že ušlo vaší pozornosti
… že v anketě na téma Kniha roku, kterou uspořádaly Lidové noviny se třikrát objevil titul Klaun si povídá s Bohem. Autorem této knížky si dovoluji být právě já a svůj hlas jí dali Jiří Grygar, Radkin Honzák a Vladimír Just.
…že Semafor s.r.o. vydal před časem CD s názvem GEORGE DRY composer. Občanům, kteří neovládají angličtinu, možná nedošlo to, co vysvětluje nenápadný překlad, umístěný níže: JIŔÍ SUCHÝ skladatel. a tak o George Drye, composera neprojevili zájem, ač na Jiřího Suchého nedají dopustit. Toto CD je jeho vizitka jako skladatele a jejím smyslem je upozornit na tuto méně sledovanou stránku jeho tvorby.
VIKTOR SODOMA senior
- byl grafik ateliéru Propagační tvorby, ale dnes bývá spíš připomínán, jako zakladatel skupiny Akord club, která hrála v padesátých létech ve vinárně Reduta a byla jakousi předehrou ke vzniku divadla Semafor. Viktor Sodoma hrál v tomto seskupení na kytaru a zpíval (s ním zpívala i jeho žena Vlasta) ale nezaslouženě opomíjená je jeho výtvarná činnost, které měla mimořádné kvality. On sám ji nikdy neprosazoval – řekl bych, že ji považoval spíš za zdroj obživy. Mnohem později, když už jsme se vídali jen sporadicky, mě překvapil, když přišel do našeho divadelního klubu (v pasáži Alfa jsme ho měli) a věnoval mi několik svých grafických listů. To už nebyla práce velmi pozoruhodného reklamního grafika, byla to úctyhodná umělecká dílka. Nevím, kolik jeho přátel o tom ví. A tak tu předkládám dva jeho listy. (Technika: litografie a suchá jehla)
počtení
Ještě, než přestane sněžit, předkládám milým čtenářům povídku, kterou jsem napsal do našeho adventního večírku, ale nakonec jsem ji tam neuplatnil.
jak láďa zlobil
Ten chlapeček se jmenoval Láďa nebo tak nějak, a měl odjakživa smůlu. Ta největší spočívala v tom, že se narodil nesmírně chudým rodičům. Zatímco spolužák Libor se narodil do rodiny známého šikovného tuneláře Vacka, jemuž se nedalo nic dokázat, Láďa se narodil nešikovnému kapsáři Helebrantovi, jemuž se dalo dokázat všecko, a tak ruzyňská věznice se mu stala druhým domovem.
Každé Vánoce se Láďa těšil na to, co najde pod stromečkem, ale obvykle nenašel ani ten stromeček. Zkrátka Osud byl k němu krutý, ale je známo, že Osud si na spravedlnost nikdy moc nepotrpěl.
Padal sníh a schylovalo se k svátku svatého Mikuláše. Nevím, jak je to dnes, ale za mého dětství bylo dětem vyhrožováno, že když budou zlobit, nadělí jim světec místo dárků uhlí a brambory. Láďa si nedělal iluze o tom, že by ho světec podaroval nějakým dárkem, ale naopak toužil po tom, aby mu nadělil uhlí a brambory, protože mu byla zima a měl hlad. Zároveň si však uvědomoval, že na to mají nárok jen děti, které zlobí, a tak pokud nebude zlobit, nemůže s uhlím a bramborami počítat. Láďa však byl dítě hodné, plaché a úslužné, a tak mohl o uhlí a o bramborách jen snít.
Ale pak se náhle rozhodl! Rozhodl se, že začne zlobit.
Jenže nevěděl, jak na to. Pak ho napadlo, že by mohl svému otci rozbít kapesní hodinky. Že by třeba z nich vylomil rafičku. Ale kterou? Rozhodl se pro tu delší, že by jako škoda byla větší, než kdyby vylomil tu malou. Ale nakonec k tomu nedošlo, protože si uvědomil, že otec žádné kapesní hodinky nemá.
Láďa přišel domů ve velice nešťastném stavu, doma se zabalil do staré vojenské houně, aby neomrzl, a toho dne už nepromluvil ani slovo. Nejspíš proto, že nebylo ani s kým. Otec byl – jak tomu říkával – na lovu a maminka na čekané.
Druhý den si Láďa uvědomil, že den svatého Mikuláše se kvapem blíží, a tak jestli nezačne zlobit hned, tak má po uhlí, protože později už to nemusí dohonit. I nenapadlo ho nic lepšího, než napsat oplzlou říkačku a nepozorovaně ji vsunout do kabelky paní učitelky Vrázové. V říkačce popisoval Láďa velmi nepěkné vymyšlené skutky paní učitelky Procházkové, učitelky dějepisu, které měla pravidelně provádět každou sobotu se školníkem.
Paní učitelka Vrázová si lístku dlouho nevšímala, ale pak náhle, před Láďovými vyděšenými zraky, lístek z kabelky vyndala a, aniž by si Láďovu básničku přečetla, napsala na jeho rub vzkaz své kolegyni Procházkové, učitelce dějepisu. A pak vyzvala Láďu, aby šel do sborovny, lístek paní učitelce Procházkové tam předal, a počkal na odpověď.
Do sborovny šel Láďa se smíšenými pocity. Bál se toho, co se stane, až paní učitelka Procházková přečte vzkaz od své kolegyně. Jestli pak lístek obrátí, nastane něco hrozného. Ale na druhou stranu – měl by zaděláno na trojku z mravů, a tím i na uhlí a brambory. Paní učitelka Procházková lístek přečetla, aniž ho obrátila. Zírala totiž na oplzlou říkačku a byla v šoku, a tak ji nenapadlo, že by měla lístek obrátit. Chvilku civěla a pak se rozplakala a zvolala: „Už je to tady. Už se to provalilo.“ Poté se rozběhla po schodech do suterénu, kde měl školník Prouza byt. Běžela a cestou vydávala plačtivě skřeky, občas přerušované výkřikem: „Karle, jsme prozrazeni!“
Když dorazila až do suterénu, začala bušit a posléze i kopat do dveří. Chtěla školníka varovat, aby si vymyslel něco pro uchlácholení manželky. Bušila a kopala, pak se náhle otevřely dveře, a v nich se objevila robustní postava školníkovy ženy. Poslední kopnutí už nebylo, bohužel, do dveří, nýbrž do holenní kosti paní školnice. Ta zařvala a hleděla vyděšeně, protože nechápala, proč ji paní učitelka kopla. Nechápala ani, proč paní učitelka před ní padla na kolena a zuřivě jí počala líbat ruce. To jí ještě žádná učitelka dějepisu neudělala. Paní učitelka chtěla totiž školnici odprošovat a žádat o odpuštění, ale k tomu nedošlo, protože omdlela. Paní učitelka. Paní školníková zatím zavolala manžela a odnesli omdlelou do místnosti, kde ji položili na gauč.
Když se po chvíli počala učitelka probírat, první, co uviděla, byla tvář školníka, který se nad ní skláněl. I pravila zastřeným hlasem: „Dnes ne, Karle.“
Školníkova žena, stojící opodál, znervózněla: „Co dnes ne? Jaký dnes ne?“ A zmatený školník ze sebe vyrazil: „Asi nechce, abych jí dneska donesl křídy.“
Paní školníková byla prostší osoba a nejspíš by se s vysvětlením spokojila, kdyby se ovšem mezitím paní učitelka neprobrala a všechno nepřiznala. Teď pro změnu omdlel pan školník.
Zatímco se v suterénu omdlévalo, ve druhém patře v 5.B nedokázal Láďa vysvětlit, proč paní učitelka Procházková neodpověděla paní učitelce Vrázové na její vzkaz. Posléze se zmohl na vysvětlení: paní učitelka odpověděla, ale on lístek asi vytrousil. „Jdi ho najít,“ zněl rozkaz.
Láďa opustil třídu a už se do ní nikdy nevrátil. Našli ho polozmrzlého na zasněžené mezi u lesa. Přijela sanitka a podchlazený Láďa skončil v nemocnici. Ve škole mezitím došlo k vyšetřování, ale nic se nevyšetřilo, protože výpovědi svědků nedávaly smysl a doličný předmět – Láďovu básničku – paní učitelka Procházková snědla.
A zatím Láďa ležel v nemocnici, bylo mu teplo a dostal najíst. Psal se 5. prosinec, byl předvečer svátku sv. Mikuláše.
zamyšlení
Když jsem v minulém čísle citoval výrok prezidenta Emila Háchy napadlo mě, že nebude na škodu, když v každém čísle připomenu myšlenky moudrých. Tentokrát půjde o jiného prezidenta. A o jeho rozhovor s předsedou vlády:
Premiér: Kultura není pupkem světa.
Prezident: Souhlasím s premiérem. Kultura není pupkem světa, pupkem světa je konzum. Kultura je srdcem světa.
Prezidentem v tomto případě byl Jiří Hromada, prezident Herecké asociace.
trocha poezie nikoho nezabije,
řekl kdysi kdosi moudrý. Na repertoáru Semaforu se ocitla hra s podivným názvem Možná že jistě ale určitě snad. Je to náš pokus o uvádění komorních představení, v nichž by byla dána příležitost mladší generaci, zatímco vetchá generace, k níž se hrdě hlásím, bude přítomna jen autorsky, režijně, výtvarně, textařsky a v několik případech i skladatelsky. A taky svým humorem, v Semaforu dobře zavedeným.
Text písničky Poslední flám, kterou zpívá Františka svému zesnulému příteli Karlovi, hudbou opatřil Jan Neckář.
Láska má se rozplynula v slze
Která mi dnes oko zalila
Skrze ni tě vidím jako v mlze
Chápu co jsem nepochopila
Vem si s sebou svou termosku s čajem
A až ti dám pusu poslední
Budem dělat že si jenom hrajem
Hru poněkud smutně nevšední
Vem si s sebou prkna pilku
Hřebíky a hoblík
Máry si snad umíš udělat
Vrať se domů aspoň chvilku
Špatně jsi se oblík
V almaře ti visí černej šat
Okamžiky kdy se halí
Člověk v černou barvu
Čas od času zavítají k nám
Šaty jsou ti sice malý
Já tě do nich narvu
Pod hlavu ti černou cihlu dám
A to bude náš poslední flám
a co dál? kdo jinému jámu kopá toho píseň zpívej
26.dubna 2019 se uskuteční premiéra, která se bude lišit od těch dosavadních tím, že libreto, které by bylo podkladem k nastudování, neexistuje. Nebude vlastně existovat ani nastudování – večer bude čirou improvizací na dané téma. Podobně jako se v Semaforu konají improvizovaná jazzová představení nazvaná Co na světě mám rád, budou se tentokrát Jitka Molavcová a Jiří Suchý probírat písničkami, která poznamenala sto let naší republiky. Od Karla Hašlera, přes pražské kabarety, Červenou sedmu, dojde samozřejmě i na Osvobozené divadlo, éru protektorátního swingu, nevynecháme ani budovatelské písně ani Semafor a doputujeme až k současnu. Tak tomu bude i v dalších reprízách, jen jejich náplň bude obměňovaná, podle toho co zrovna přijde interpretům na mysl. Ale rozhodli jsme se, že jedna píseň bude na programu pokaždí. Na rozdíl od ostatních, nebude k smíchu – toho ostatně během večera bude dost. Ale chceme ji připomínat dokud bude třeba.
Když doba zlá
Nás tupou šavlí protne
Jak na povel
Se přestaneme smát
Nastane klid
A národ tiše zkrotne
A my jen žasnem
Co se může stát
Máme se rádi
Pijem z jedný flašky
Někdy i láska
Se k nám dostaví
A pak nám dojde
Že je konec frašky
Idylka končí
Klackem do hlavy
Nám totiž velmi
Odjakživa svědčí
Když do nás hrom
A bída zabuší
A proto dík
Za každý nebezpečí
Které nám lásku
Vrací do duší
Poprvé zazněla tato píseň ve hře
Mé srdce je Zimmer frei (1997)
a platí dodnes (2019).
a ještě pár slov k našemu listu
V prvním čísle Staré fronty ZÍTRA nebylo uvedeno, jak často a jak pravidelně bude tento list vycházet. Nebylo to uvedeno, jelikož se to nevědělo. Teprve praxe měla ukázat, jak tomu bude. A praxe to ukázala. Stará fronta ZÍTRA bude vycházet nepravidelně. A to proto, že je vyráběna jaksi podomácku. Za šéfredaktora jsem se zvolil já, Jiří Suchý, neboť tento list se skládá z mých osobních úvah, což přede mnou dělali i jiní. Jakub Deml ve svých Šlépějích, F. X. Šalda ve svém Šaldově zápisníku… Já vím, co vám teď zatanulo na mysli: Co se Suchý cpe mezi ty velikány! Rozhořčenci mají pravdu. Má nezřízená touha – být alespoň tím nejmenším velikánem – mě dohnala k tomuto nesoudnému skutku. Ale řekl jsem si, že když už mě tam dohnala, tak to tak nechám.
V redakci plním funkci nejen šéfredaktora – jako takový vlastně jen zahálím. A vzhledem k tomu, že je to funkce nehonorovaná, myslím si, že je to vlastně v pořádku. Plním ale i (nehonorovanou) funkci sazeče, a ta mě zaměstnává víc než dost.
Dalším sazečem je sazečka Zlámalová, řečená Ajrín, I její funkce je nehonorovaná, protože šéfredaktor rozhodl, že to bude funkce čestná. Tuto spolupracovnici dohání k zoufalství dvousloupcová podoba našich stránek, ne snad proto, že je dvousloupcová, ale proto, že téměř každou druhou hodinu měním její obsah, a ty dva sloupce se rozsypou, a je třeba začít znova. A tak zvažujeme od příštího čísla najet na tisk přes celou šířku stránky. S tím je pak méně práce, a list může vyjít o pár dnů dřív.
Pak jsou tu ještě obětaví spolupracovníci, kteří nabídli ujmout se korektury. Ty ale nelze jmenovat, protože při tom neustálém obměňování obsahu, jehož se dopouštím s jistou rutinou, dochází k četným změnám, které jejich práci maří. Není nic horšího, než když člověk vidí, jak je jeho práce mařena. (Žádná Mařena s tím nemá nic společného.) Takže v poslední chvíli už přibudou gramatycké chyby, za který ovšem kolektor nemúže, neboď je oběví až kdyš je list napultě.
Třetí, neméně důležitý podíl na vzniku listu má tisk. Obstarává ho kancelářská kopírka. Tu ovládá produkční divadla Semafor Lenka Řiháčková.
Vzhledem k tomu, že náš list vzniká zásluhou novinářských diletantů, žádám novinářské profesionály, rozhořčené všemi jeho profesními chybami, aby projevili sdostatek soucitu a vzali v úvahu, že na rozdíl od jiných novin neubližujeme známým osobnostem tím, že bychom bavili pokleslejší část našich spoluobčanů zveřejňováním toho, do čeho nikomu nic není, a navíc dokonce ani nelžeme. Bulvární tisk se nemusí bát, že bychom se stali jeho konkurenty, protože náš náklad je o několik set tisíc výtisků nižší než jejich.
