Ačkoliv jsem udělal tlustou čáru za Aférou Varyš, musím se k ní vrátit. Pořád mi docházejí další ohlasy – pan Varyš musel ty lidi asi značně namíchnout. Dokonce i profesor Pafko se ozval a MF Dnes jeho názor otiskla. Takže všem, kteří nebyli zahrnuti do první vlny mých díků, posílám své poděkování č.2 a ujištění, že si jejich podpory velice vážím.
A teď už znovu dělám tlustou čáru za tímto zbytečným počinem novináře, který jen vydal svědectví o sobě a svých Sekvestorech nového žití.
Pokud netušíte, o čem je tu řeč, nalistujte si starší Staré fronty ZÍTRA, počínaje číslem 24.
***
ZLOMENÉ SRDCE LADY PAMELY
Premiéru už máme za sebou a teď se budu dočítat, jak dopadla. Chci touto cestou poděkovat za intenzívní práci a nasazení nejen herectvu a muzikantstvu, ale i technickým a administrativním složkám Semaforu. Musím říct, že všichni pracovali na 160 %, ne-li na víc. Ostatně já taky.
Teď nezbývá než se vrhnout do budoucnosti. Práce na poslední verzi muzikálu Skleněné prkno mi od včerejška začala a já si v ní libuju. Přináší zbrusu nové problémy a já, jak nemám co řešit, jsem nesvůj. Takže díky Skleněnému prknu se cítím být svůj.
Našim stálým divákům jistě neušla má snaha o to, aby se každá nová inscenace lišila od té předešlé pokud možno diametrálně. A tak velkorysou Kytici vystřídala onehdy Elektrická puma – muzikál pro tři klauny, dnes vedle intelektuálně náročnějšího Prstenu pana Nibelunga máme na repertoáru lidovku Rytíři z Blaníku a krasavice Lída, a po Pamele, která se vlídně smiřuje s plytkostí románků červené knihovny bude následovat Skleněné prkno, což je komedie pro diváka citlivého, ale ne zas příliš. Ostatně ochotu zamyslet se nad oním známým „co tím chtěl básník říci“ budeme honorovat zvýšenou dávkou srandy.
HISTORIE HRY, KTERÁ DOSUD NEEXISTUJE.
Na konečné podobě Skleněného prkna už intenzivně pracuji. Ač dosud nedohotoveno, má už Skleněné prkno pohnutou historii.
Všechno začalo tím, že má generace si v dobách mladické bujarosti libovala v recesi, což byla vlastně česká varianta dadaismu. Byla to doba, kdy Jeho Veličenstvo Nesmysl byl zdrojem nejrůznějších radovánek.
Za války to byl legendární dr. Arnošt Kavka, kdo si takto pestřil chmurné protektorátní časy. Členem jeho orchestru býval i Ferdinand Havlík a od něho jsem měl informace z první ruky. Však jsme o tom taky napsali knihu – Historky Ferdinanda Havlíka se jmenuje. Od něho jsem se dovídal o recesistických skutcích Arnošta Kavky a taky Jiřího Krejčíka, který se později stal významným filmovým režisérem.
V Kavkově orchestru nasál Ferdinand Havlík recesistické fluidum a dlužno říct, že ani později, když recese odezněla, Havlíka neopustila. Nepřestával ji zkrátka provozovat. Například nám vymýšlel názvy divadelních her. Ostatně podobně se svého času bavil i kontrabasista Luděk Hulan, ten napsal dnes už zapomenutou hru Ha, ty svině uzená. (Citát ze hry: „Já nejsem svině uzená, já jsem jen princezna líbezná…“)
Když jsem hledal název pro čerstvě napsanou komedii, radil mi Ferdinand Havlík absurdní tituly. Většinu z nich, jako například Podvazek v turbíně jsem zamítl, ale jeden mi přece utkvěl: Skleněné prkno.
A tak jsem tímto nesmyslným titulem opatřil rovněž nesmyslnou hru o tom, jak Chodsko napadne Honduras. Pro hru jsem našel režiséra; byl jím Jan Kratochvíl. Ten však neshledal hru vhodnou pro uvedení a požádal mě o malou změnu: Chodsko nenapadne Honduras, nýbrž to bude o pomatenci, který je přesvědčen, že má největší sbírku magnetofonových nahrávek na světě. Bude se považovat za krále zvuku.
Napsal jsem tedy jinou komedii a vymyslel jsem si, že Skleněné prkno bude název jediné skladby, která pomatenci schází do sbírky. A je nedosažitelná.
Pro hru jsme našli ideálního představitele – Miroslava Homolu z Činoherního klubu. Byl to už starší pán a naučit se tuto hlavní roli bylo pro něj nadmíru obtížné. Ale zvládl to.
Hru naše tehdejší, shůry dosazená dramaturgyně, označila posléze za protistátní pamflet a jistý vysoký činitel ji jako protistátní zakázal. Tu hru. Samozřejmě, že neměla ani v nejmenším protistátní charakter, protože jsem si byl vědom toho, že dopřát si protistátní hru by znamenalo konec Semaforu a velmi těžké období pro jejího autora.
Skleněné prkno jsem uložil do zásuvky, kde se mělo dočkat lepších časů. Když nastaly, zjistilo se, že ideologii vystřídala ekonomika a o inscenaci výpravnější komedie se nedalo uvažovat, když se grant z původně slíbené částky smrskl na necelou polovinu.
Skleněné prkno jsem tedy znovu uložil do zásuvky, kde se mělo dočkat ještě lepších časů. A ty konečně pro nás nadešly. Komise přidělující granty si snad uvědomila křivdu, které se na nás dopustila předešlá komise přidělující granty, a příspěvek nám značně vylepšila.
Protože od napsání původní verze uplynulo 37 roků a protože noty se skladbami Ferdinanda Havlíka nám nenávratně odebrala rozvodněná Vltava, napsal jsem novou verzi s novými písněmi – a tu se chystám našim divákům předložit. Připisuji ji památce Ferdinanda Havlíka, kapelníka a vynálezce názvu hry. A věřím ve smích, který se při jejím provozování bude ozývat z hlediště divadla na Dejvické 27.
***
Fotografií ze hry Pamela vzniklo bezpočet. A protože bezpočet fotografií tu uveřejňovat nelze, vybral jsem od dvou fotografů a jedné nepřehlédnutelné asistentky Jiřího S. po pěti snímcích, o nichž se domnívám, že připravit o ně veřejnost by byl hřích.
Pokochejte se tedy fotografiemi Dušana Dostála…
Kochejte se dále fotkami Petra Sankota…
A posléze se pokochejte i fotografiemi, které vytvořila zmíněná asistentka Ajrín Zlámalová…
***
OHLÉDNUTÍ
Občas bych tu rád pro zajímavost a jako dokument uveřejnil texty z dob dávno minulých. Domnívám se, že tyto pozapomenuté řádky by mohly potěšit skalní příznivce Semaforu spíš na těchto stránkách než u mě v šuplíku.
12.prosince 1993 jsem v Divadle Na Vinohradech obdržel cenu nadace Pangea „Za úsilí o nápravu věcí lidských“, předpokládalo se, že za ni poděkuji. A tak jsem si napsal projev, který jsem přečetl a který vám tu, téměř po třiadvaceti létech, předkládám.
Když jsem tady dnes slyšel na sebe tolik chvály, přiznám se, že mě to dojalo. (Samozřejmě, že jsem si tuhle větu napsal už včera, ale dlužno dodat, že kdyby se dneska ukázalo, že není pravdivá, tak jsem ji škrtnul.)
Už jednou, před časem, když jsem děkoval dopisem za tuto cenu, jsem vyslovil názor, že pocta, které se mně dostává, je nezasloužená. Je mi udělena cena za práci, která mě těšila a živila, kterou jsem vlastně potřeboval dělat, tak jakápak zásluha. Je to tak trochu jako kdybych byl pochválen za to, že dejchám, a že, ač už je mi dvaašedesát, jsem se dosud neudusil. Skoro bych řekl, že mi ta cena nenáleží. Ale ještě než mi ji vezmete, rád bych něco dodal.
Možná, že mi přece jenom trošku náleží. Když jsem totiž četl ta ctihodná jména těch, kteří mi cenu přiřkli, tak jsem si zase řekl, že tihle lidé se přece nemůžou všichni mejlit. A když uznali, že si cenu zasloužím, nejspíš si ji přece jenom zasloužím. A děkuju za to uznání. Je pravda, že o nápravu věcí lidských, jak zní myšlenka, na níž tato cena je založena, mi vždycky šlo. U lidí je pořád co napravovat. Zvířátka už můžeme nechat tak, jak jsou. Tam už je to v pořádku. Ale lidstvo se Tvůrci všehomíra evidentně vysmeklo a kráčí si vlastní cestou, velmi neblahou, na tom se jistě všichni shodneme. A říkám si – jestli jsem opravdu po celou dobu usiloval o nápravu věcí lidských, tak, jak tak koukám kolem sebe, byl jsem dost neúspěšnej. Ale na druhou stranu – z té ceny se dá odvodit, že to mohlo být bez mého přispění ještě horší.
Pokud jsem se kdy snažil o to, aby bylo líp, nedělal jsem to programově. To přiznávám. Psal jsem písničky, hopsal po jevišti, říkal více či méně vtipné věty, a tam někde mezi lidma to fungovalo. O tom vím, doneslo se mi to. To, co jsem dělal, dělal jsem nejspíš proto, že jsem byl od přírody založen pozitivně, a to kladno, které jsem v sobě nosil, mi přetékalo i do těch textů. Stejně jako dneska se některým hudebním skupinám přelívá do textů žluč a hněv, protože je to moderní. Kdoví, možná, že kdyby mně bylo dneska osmnáct, tak bych s kytarou v ruce vykřikoval úplně jiné pravdy než dosud, kdoví. Možná, že bych dokonce stál na ulici s holou lebkou a šťouchal do cikánů. Kdoví. Takže o tu cenu bych se měl podělit s tím, kdo mě takříkajíc predestinoval.
Psal jsem vždycky to, co mi leželo na srdci. Většinou to byly problémy tuzemské. Přál jsem si, když už se jednou nacházíme v tom srdci Evropy, abychom tady nefungovali jako srdeční vada. A jestli moje tvorba proti něčemu kdy brojila a brojí záměrně, vědomě, pak je to snad jediná věc: a to je česká prostřednost. S tou jsem se vždycky utkával a měl jsem na to svůj fígl. Nešel jsem příliš vysoko nad ní. Jenom o kousek. Občas jsem trochu přidal. Ale jen tolik, abych neunikl z dohledu. Kdo ví, jestli bych vůbec z dohledu uniknout dovedl. A tak ve snaze o povznesení našeho člověka jsem začal jednou uvažovat dokonce o založení jakéhosi ušlechtilého klubu opravdových gentlemanů českých. Pravda, byl bych asi první, koho by tam nevzali, ale mně by nešlo o to, abych tam byl, jako spíš o to, abych měl ke komu vzhlížet.
V naší vlasti jsou osobnosti, ku kterým se vzhlížet dá, ale není jich mnoho, a tak se brzy okoukají. A mít ke komu vzhlížet je důležitá věc. Jiná věc je, že to mnoho lidí nedovede. Těm, kteří ční, se obvykle přihodí, že časem se stanou společnosti prostředních na obtíž. Protože ji usvědčujou z malosti a to se u nás neodpouští. Klub opravdových gentlemanů českých by asi brzy šel národu na nervy. A tak jsem si řekl, že bude lepší o takovém šlechetném klubu jenom snít a představovat si ho, než ho zažít ve skutečnosti. Založil jsem si takový pomyslný klub jenom pro vlastní potřebu a jeho členové – a je v něm řada vynikajících lidí – o něm vůbec netuší. A proto, když se každý první pátek v měsíci koná klubová plenární schůze tak nikdo na ni nepřijde, prezenčka zůstává prázdná… Ale já mám dobrej pocit.
Prostřednost, když už o ní mluvím, je věc, proti které může bojovat i komik. A sice tím, že se nepodbízí, nýbrž nadbízí. Co myslím slovem nadbízení? Riskovat, a dávat lidem trochu víc než co by zaručeně brali. V tom mám možná přece jenom trochu zásluhu. Kdybych vzal dejme tomu všechny vtipy, které jsem kdy při psaní vyřadil, protože se mi zdály laciné, a sestavil z ních estrádu, patřil bych dneska možná k nejúspěšnějším komikům v zemi. Ale já pokleslejší vtipy většinou vyřazoval, nerealizoval jsem je a tím jsem se vlastně taky zasloužil o nápravu věcí lidských, aspoň v oblasti vkusu. Je to krásný doklad, jak člověk může být společnosti prospěšný tím, co neudělá. Doufám jenom, že tu dnešní cenu nedostávám za to. A i kdyby, tak za ni děkuju.
A děkuju taky všem kamarádům, kteří dneska přišli. A je mně líto, že nemůžu poděkovat jednomu kamarádovi, kterej nepřišel a kterej by tady měl být, Jiřímu Šlitrovi.
NASHLEDANOU V PŘÍŠTÍM ČÍSLE STARÉ FRONTY ZÍTRA. NA MÉM A SEMAFORSKÉM FEJSBUKU VÁM DÁME VĚDĚT, ŽE VYŠLO.
***
