JIŘÍ SUCHÝ: MINULOST, PŘÍTOMNOST A BUDOUCNOST HUMORU
Kdysi jsem kdesi napsal děsně moudrou větu – myslím, že do programu nějaké naší hry. Nevím už které, ale nebudu ten program hledat – nechci vás zdržovat. Spokojte se, prosím, s tím, že tu řeknu svými slovy, o čem ta věta byla. Ta věta byla o tom, že je vědecky prokázáno, že smích prodlužuje člověku život, a tak si myslím, že ty tři stovky za vstupenku do Semaforu nejsou z tohoto hlediska zas až tak moc.
Vědci – smícholozi – nám předkládají důkazy, které nechápu, ale kterým věřím. Primář MUDr. Karel Nešpor, CSc., například píše, že sledování veselých filmů snížilo spasticitu bronchů po metachokinu. A já ani vteřinu nepochybuji o tom, že spasticita mých bronchů díky mým milovaným klaunům Laurelovi a Hardymu skutečně klesá.
Ne, neznevažuju ta bádání, zabalená do slov mně nepochopitelných, a věřím, že díky sekreci endorfinů zvyšuje smích odolnost proti bolesti, a věřím i v další předkládané důkazy. Myslím si dokonce, že kdybych denně neprořehtal minimálně hodinu, odpočíval bych už dávno v pokoji, což ostatně občas dělám, byť v jiném slova smyslu. K tomu abychom se smáli nám dopomáhá tzv. humor. Zapamatujte si, prosím, to slovo. Je životně důležité.
Humor má mnoho podob. Vezměme si třeba jen takovou anekdotu. Kolik druhů anekdot existuje! Anekdoty politické, erotické, o Skotech, židovské, anekdoty postavené na černém humoru, anekdoty o blondýnách, anekdoty o policistech…
Jak tak doba plyne, dnes už celá řada anekdot, kterým se smáli naši předci, nefunguje. Tak například anekdoty o manželkách (velmi často čekajících na manžela s válečkem na nudle v ruce s úmyslem vytvořit mu na hlavě směšnou bouli), anekdoty o zapomnětlivých profesorech, anekdoty ze školního prostředí – hodina přírodopisu:
– Pověz nám, Pepíčku, kolik má pavouk nohou.
– Vaše starosti bych chtěl mít, pane učitel.
atd. atd.
I samotný humor jako jev by se dal takto rozškatulkovat, ale co bychom z toho měli? Pro náš účel snad postačí, když připomenu termín chytrý humor. V minulosti byl tímto titulem poctěn humor Miroslava Horníčka. Opakem byl humor laciný, který bujel na estrádách.
Chytrý humor se obešel bez vulgarit, ale za to vyžadoval od posluchačů cit pro jazyk, pozornost, potěšení z toho, že se nesměje volovinám a taky alespoň mírně nadstandardní dar inteligence.
Když na divákovu otázku: „Kam se poděje tma, když se rozsvítí?“, odpověděl Horníček: „Tma je tam pořád, jenže není vidět“, vnímavý divák ocenil jednak kvalitu vtipu a zároveň i Horníčkovu jedinečnou schopnost reagovat na otázku samu o sobě vtipnou ještě větším humorem.
Kde jsou ty časy, kdy dialog, v němž Jan Werich vysvětluje Miroslavu Horníčkovi, jak se středověk posouvá s přibývajícími věky stále dál k našemu současnu, dokázal rozesmát plný sál divadla ABC. A že je to dialog, který naložil na mozkový potenciál diváka pořádný úkol! Ale diváci to zvládli. Tehdy. A když tak čtu, kterak jeden z tvůrců televizní Partičky vysvětluje, jak je Horníčkův a Werichův humor pasé, tak s ním souhlasím. Jen – na rozdíl od něj – dodávám: bohužel.
V Semaforu mi šlo a vlastně dodnes jde o to, aby se člověk od srdce nebo od plic zasmál a odcházeje z divadla nemusel se stydět sám za sebe. Aby měl dobrý pocit, že se smál jaksi na úrovni.
Je to známá historka: počátek 19. století, do ordinace vstoupil muž a stěžoval si doktorovi na trudnomyslnost. Propadal melancholii a byl vnitřně rozháraný. Lékař mu doporučil léčbu smíchem: „Běžte se podívat do divadla Funambule na mima Deburaua, ten vás rozesměje.“ Ano, už tehdy se našel lékař, který doporučovat smích jako terapii! Malý problém však byl v našem případě v tom, že nešťastný muž smutně odpověděl: Já jsem Deburau.
Z toho vyplývá, že dělat humor je věc, která se nedá vyložit jednoduše. Osudy těch, kdo humor vyrábějí, svědčí o tom, že proces a výsledek jsou často vůči sobě v jakémsi rozporu. Nejen Deburau, ale třeba i takový Michail Zoščenko. Když se člověk řehtá nad jeho knihou, tuší, co o sobě napsal on sám?
„Byl jsem:
6x vězněn,
1x odsouzen k smrti,
3x raněn,
2x jsem spáchal sebevraždu,
3x jsem dostal pořádný výprask.
K tomu všemu nedošlo z nějaké touhy po dobrodružství, ale „jen tak“, byl jsem smolařem.
Teď jsem si vysloužil srdeční vadu, a proto jsem se stal spisovatelem.
To by tak bylo všechno.“
Humor je milovaný a zároveň podceňovaný. Vždyť jsou to jenom srandičky – to je názor nejen prostého člověka, ale i mnohého intelektuála. Říkám mnohého, a ne každého – v tom je rozdíl.
Nikdo neví kolik třeba potu
Aby se v sobotu
Povedlo dvěma komikům
Rozhejbat publikum
A když jo tak je to
Vážně unikum
zpívali Voskovec a Werich ve hře Fata morgana (1929). A já to můžu dnes (2016) potvrdit. Kdykoliv píšu novou hru, mám strach. A jsou na to svědci. A čehože se bojím? Že se mi nepodaří „rozhejbat publikum“, jak říkali moji předchůdci.
Myslím, že je už konečně veřejným tajemstvím, že kloudného příběhu se divák na scéně Semaforu nedočká. Prostě není mi dáno. Nestalo se, že by se náš divák bál o osud hlavního hrdiny, že by doufal v potrestání padoucha – tyhle věci jsou našim divákům jedno. Dokonce mám pocit, že většině diváků po představení ani nedojde, že hra nějaký děj vůbec měla. Náš divák ale velmi dobře vnímá humor, který se ze scény na něj řine. To vím, protože smích publika je mi toho důkazem. A ten je náhradou za regulérní dramaturgickou stavbu díla – na tu se chodí zase do jiných divadel.
Před časem jistý novinář, zalykající se nenávistí k Semaforu, napsal něco v tom smyslu, že diváci se mi smějou ze soucitu. Snažím se být k sobě kritický, ale v tomto případě vím bezpečně, že blb nejsem já. Dovede si někdo představit občana, který bude, mnohdy opakovaně, platit tři stovky vstupného jen proto, aby mi přišel projevit soucit? A že by takových bloudů byly tisíce? Ale to odbočuju. Chci vlastně říct něco jiného, že humor, který až doposud kanul – a tajně doufám, že nadále pokane – z našeho jeviště, vzniká ve stavu strachu.
Za ta desetiletí jsem si zmapoval onu alchymii, která probudí v organizmu diváka proces, odborně popsaný panem primářem Nešporem. Taky bych se rád pokusil o rozbor tohoto jevu, byť jen z mého hlediska. Ale nevím.
Jak je možné, že mě napadají vtipy – a že jich byly za ty roky stovky nebo snad i tisíce – to opravdu nevím. Dovedu jen odhadnout, který z nich zabere a který ne, a to skoro neomylně. A přece! Občas se ve hře vyskytne vtípek, který je můj miláček, a ten pak vzbudí na tváři diváka jen letmý úsměv, ale vzápětí se tentýž divák na celé kolo rozesměje něčemu, o čem jsem se domníval, že vzbudí na jeho tváři jen letmý úsměv.
A aby věc nebyla tak jednoduchá, druhý den je náhle reakce opačná. Můj miláček vtípek konečně zabere – ale dalších dvaatřicet repríz zas na tváři diváka vyvolává jen letmý úsměv.
Jak s Miroslavem Horníčkem, tak s Janem Werichem jsme často mluvili o našem řemesle. Oba pánové byli toho názoru, že napsat vážnou hru je lehčí než napsat komedii, nebo dokonce crazy komedii. Svědčí o tom i skutečnost, že málokterý teoretik se pokusil o rozbor humoru, zatímco rozebrat drama se nezpěčuje. Ono je to taky důstojnější. Dokonce podezírám některé z nich, že je to způsob jak zviditelnit své intelektuální kvality – humor je přece jen pokleslejší umělecká forma.
Píšu ty své komedie s úmyslem rozesmát diváka. Můj úmysl mi povětšinou vychází – diváci se smějou a někteří mi dokonce píší psaníčka o tom, jak se nasmáli. V recenzích se pak dočítám, jak se mi hra povedla, nebo nepovedla – a proč, dozvím se, kdo hrál špatně a kdo dobře, jak jsem dopadl jako režisér, ale o humoru ani zmínka. A přitom to je ten nejzákladnější kámen, na němž stojí už bezmála šedesát let naše existencce. Pokusil jsem se v minulosti v různých článcích a rozhovorech vzkázat recenzentům, že bych potřeboval vědět, jak si mého humoru cení. Nedočkal jsem se. Nejspíš nepochopili, že humor je naše hřivna, a to ostatní je jen přidaná hodnota! Vytrvale se zaobírají tím, co nedovedu, a tomu, co mi jde, nevěnují ani trochu pozornosti. A nejhorší na tom je, jak se berou vážně. Bože můj, jak já je chápu! Vždyť oni dělají ve svém oboru jen to, co dělám ve svém oboru já: věnuji mu veškeré své úsilí a schopnosti – a taky se beru vážně, i když ne zas tolik.
Do pátrání v labyrintu humoru se nikomu nechce, a tak se o něj pokouším sám a jen pro svou potřebu. Hledám, sleduji, porovnávám, činím si úsudek, a poznané pak se snažím zužitkovat. Je to nesmírně zajímavá práce, ale kdybych si ji nemohl neustále ověřovat praxí, asi by mě nebavila. Takže chápu divadelní vědce, kteří se humoru vyhýbají; vědec, má-li objevit nový bacil, musí ho objevovat koukáním do mikroskopu, a ne uvažováním za psacím stolem. Já si své názory ověřuju koukáním do rozesmátého hlediště.
Že je humor záležitost generační, to si ověřuju večer co večer. Na každém představení sedí v hledišti určitý počet mladých lidí. Někdy víc, jindy míň, ale vždycky. Jejich tváře mě zajímají nejvíc. Čtu si v nich zprávu o budoucnosti Semaforu. A tak dnes vím, že naše hudba už ty nejmladší povětšinou nevzrušuje. Ne vždy a ne všecky, ale většinou ne. Ostatně, mě ta jejich taky moc nevzrušuje, i když se snažím. Ale o humoru jsem se vždycky domníval, že směšno funguje napříč generacemi. A víte, že ne?
Velmi často se stává, že v hledišti divadla hřmí smích. (Až jednou dohřmí, diváci k nám přestanou chodit.) A ejhle, mezi smějícími se sedí šestnáctiletý hoch a hledí před sebe, aniž by hnul brvou. Nevím, co si myslí o těch kolem, kteří burácejí. A smějou se i vrstevníci toho hocha. On jen sedí a hledí. Když se publikum roztleská, tleskne třikrát aby se neřeklo, a pak opět složí ruce v klín. Co si asi myslí? Nepochopil vtip? Anebo pochopil – a připadá mu vousatý jako nám připadají Vilímkovy Humoristické listy? Nebo humor nepotřebuje ke štěstí a do Semaforu přišel omylem? Snažím se tomu přijít na kloub.
Kdysi jsme se dopustili s Jiřím Šlitrem takové malé opery. Jmenovala se Dobře placená procházka. Byla postavena na standardním semaforském humoru. V Semaforu ji režíroval Ján Roháč, Miloš Forman pak jeho inscenaci převedl do filmové podoby a posléze z té naší komorní opery udělal velkolepou inscenaci v Národním divadle. Před časem ji uvedlo Klicperovo hradecké divadlo v režii mladého Radka Balaše.
Seděli jsme na představení s Jitkou jako zmrazení. Křehká poetika hry byla v hajzlu – řečeno v duchu té inscenace, kde WC hrál poměrně významnou roli. A zatímco u nás Teta z Liverpoolu (Hana Hegerová) zemře na pohovce na infarkt, v této inscenaci je umlácena baseballovou pálkou. Objevil se tam i Superman a nevím-co-ještě. Když jsem vyslovil podiv, byl jsem poučen, že hra dostala tento háv proto, aby byla přístupnější mladým.
Chtělo se mi dodat: mladým hovadům. Protože znám mnoho mladých kultivovaných lidí, kteří vnímají moderní umění, a přitom dokážou oželet vulgarity, brutality a podobné atributy současné progrese. Nebo se mýlím? Prodaná nevěsta, v níž by Kecal nedostal přes držku, by byla pro mladého člověka skutečně nestravitelná? Kam jsme se to dostali!
Občas, když jsem vyzván, abych někde uskutečnil tzv. besedu s umělcem z Prahy, jedu tam s nadějí, že najdu odpověď na tuto svou otázku. Většinou jsou to totiž besedy s mladými lidmi. Jezdím tedy na ně s nadějí, ale smůla je, že na univerzitní půdě nebo na shromáždění mladých lidí s nadstandartní inteligencí se objektivní pravdu nedozvím. A kdybych si chtěl své poznatky doplnit na besedě s průměrnou mládeží, tak na ni nikdo nepřijde.
A zatím běží sezóna za sezónou, divadlo je třeba naplnit a já vím, že ho naplní jen příslib smíchu – na ten se k nám chodí, a tak je to všechno na mně. A jsem rád. Opakuji si s Voskovcem a Werichem, že nikdo neví, kolik třeba potu, aby se mi povedlo rozhejbat publikum, a věřte mi to, nebo nevěřte, mám docela rád i ten strach, o němž jsem se tu zmiňoval. Ten mi totiž dělá z psaní dobrodružství.
Jenomže ke své lítosti zjišťuju, že pro intelektuální elitu, které si jinak velice vážím, jsme něco jako pro mě ta Dobře placená procházka v Klicperové divadle, jehož si jinak taky velmi vážím. A někdy mě tak napadá, že chyba není ani tak v oné intelektuální elitě, ani v mladých lidech prahnoucí po „akční podívané“, ba ani ve mně, nýbrž v době. V době, která se obejde bez poezie (náklady lyriky jsou nesrovnatelně nižší, než byly třeba v roce 1960,) v době, která se obejde bez tolerance k odlišnému názoru (kdo si nemyslí to, co my, je idiot), v době, kdy televizní stanice mezi sebou provozují dostihy v počtu mrtvol… V době, kdy politik musí být zároveň sprosťák, aby se zavděčil širokým vrstvám…
V této době provozovat humor našeho ražení je, myslím si, záslužná věc. Nejsem tak prostý, abych si od toho sliboval, že razíme tomuto humoru cestu do budoucna – jeho smysl je jiný. Chceme aby v Semaforu nacházeli útočiště lidé, kterým je z pokleslého humoru nevolno, kterým v jiném humoru zase uniká ono směšno, protože mají na humor odlišný názor. Chceme, aby se u nás potěšili lidé, kteří humoru, jenž se snaží vycházet z tradic V +W či Horníčka, zkrátka přivykli – pro ty je tu Semafor a nemá jiné ambice, než poskytovat těmto slušným zájemcům své služby. Jinými slovy, chcete-li po nás progresivní divadlo, slibuji, že nepochodíte. Děláme prostě to, co dovedeme.
S nezájmem, který nás po poslední léta provází ve sdělovacích prostředcích, jsem se smířil od té chvíle, kdy stačí, aby nám do divadla natekla voda. Tehdy jsem se ocitl na titulních stránkách časopisů v barevném provedení a novináři si u mě předávali kliku, zatímco když po několika měsících napíšu novou hru, předám ji souboru a další měsíce trvá perné zkoušení, uskutečníme premiéru, která rozesměje a roztleská publikum, objeví se v tisku dva tři článečky, a někdy ani to ne. Dá se to pochopit: zatímco hra, na kterou se během několika roků dostaví dejme tomu sto tisíc diváků, nemůže konkurovat zatopenému divadlu, protože povodeň se koná jednou za pět set let a zájemců o ni jsou miliony. Napustit divadlo vodou a hrát divákům ve skafandrech by bylo řešení. Myslím ale, že by to bylo natolik technicky náročné, že by nám na to nestačilo ani tisíc grantů. A dostat od magistrátu tisíc grantů by znamenalo, že by nás ostatní divadla umlátila baseballovými pálkami.
Příště se na téma humor rozepíšu systematičtěji, než se mi to povedlo v těchto roztěkaných řádcích…
*
JE TOMU PADESÁT LET,
co se v Semaforu konaly dvě premiéry v těsném odstupu – ta první 28. 9. 1966, ta druhá den poté: Benefice a Ďábel z Vinohrad. Pozvánka na premiéry vypadala takto:
Hrál jsem tam potulnýho komedianta, který s sebou světem vláčel holku – jmenovala se Káča a hrály ji střídavě Magda Křížková a Lenka Hartlová. Toto je Lenka Hartlová:
Přes přestávku Káča vyrostla, a tak ji musela v druhé polovině večera hrát Zuzana Burianová. Ferdinad Havlík a Evžen Jegorov se tu uplatnili nejen jako hudebníci, ale i jako herci.
Na dalším snímku meditují oba potulní komedianti nad kozí lebkou, zda by se s ní dal hrát Shakespeare. Káča se vnutila do role Ofelie a hrála se semaforská variace na téma Hamlet.
V druhé polovině Káča v dospělé podobě hrála se mnou variaci na téma Faust. A nakonec se sešla se svým dětstvím, abychom všichni tři zazpívali finalovou písničku:
Bloumáme v povětří
Nedbáme na rady
Nikdo nás nešetří
Nemáme doklady
Náš cíl je vzdálený
Za modrým obzorem
Krásný a schválený
Národním výborem
Druhý den měl premiéru Ďábel z Vinohrad.
Jak bylo jeho zvykem, obklopil se Jiří Šlitr nejrůznějšími dívkami, jejichž jména jsou mi dnes už utajena.
Byly ale mezi nimi Miluška Voborníková a Naďa Urbánková.
Na dalším snímku studuje Jiří Šlitr nohy Milušky Voborníkové pohledem znalce. Myslím, že text ústřední písně, který jsem pro něho napsal, lze považovat za výstižný:
Mějte se dámy dnes
Přede mnou na pozoru
Se mnou si není
Radno hrát
Plá ve mně vášní běs
Mám v srdci tolik vzdoru
Vždyť jsem ten nespoutaný
Ďábel z Vinohrad
Benefice byla vybrána francouzským manažerem na festival Divadlo národů, který se odehrával v divadle Odeon v Paříži.
Pro francouzské publikum jsem uchystal speciální verzi, kde obsah česky zpívaných písniček vysvětlovala Magda malé Francouzce Monice Jimini.
Monica byla členkou sourozenecké skupinky Les Jimminis 3 – a já už dnes nevím, která z těch tří je ona.
A na závěr ještě jedna fotka – před divadlem mě nafotil fotograf, který, žel, nezanechal na rubu snímku svůj copyright, a tak mi zůstal neznámý.
Pokud byste měli zájem přečíst si libreta obou těchto her, dostal jsem avízo z obchodu Klokočí (Dejvická 27), že mají, jako snad poslední prodejna, ještě na skladě zbylé Encyklopedie Jiřího Suchého (to je ten, který tu je na fotkách z Benefice). Encyklopedie je dvacetidílná, ale není ji třeba kupovat celou, prodávají se i jednotlivé zbylé díly – pokud někomu některý schází. Benefice a Ďábel z Vinohrad se nacházejí v desátém dílu. A prodávají se za 149 Kč.
Když už jsem začal tu reklamní kampaň, rád bych upozornil na DVD, na nichž chceme během příštích čtyř roků zachytit celou historii divadla Semafor.
Momentálně jsou k mání tyto hry a filmy firmy Perplex.
*
Abych zbytečně nezahálel, píšu taky humoristický román. Pro zajímavost vám tu předkládám fragment. Jednu kapitolku jako ukázku:
ROZHŘEŠENÍ
Ačkoliv mé členství v klubu mi přineslo už několik výhod, v mé hlavě se usadily neblahé myšlenky. Nebo lépe – pochybnosti. Je počínání klubu skutečně morálně v pořádku? Případ Pes Apolenky Kalouskové jsem měl vyřešen: neukradli jsme ho a odměnu jsme dostali poprávu. Teď mě ale trápilo vyloupení zlodějovy garáže. Stokrát jsem si opakoval, že okrást zloděje je vlastně akt spravedlnosti a nelze proti němu nic namítat. Ale přece jenom! Kdybychom ukradené věci vrátili původním majitelům, to by bylo něco jiného. Ale my jsme si je buď ponechali, anebo prodali vetešníkům. Víno, které jsme potom pili na zdraví zesnulého Václava Budínského, mně hořklo na rtech a stával jsem se zádumčivým. Pak mě napadlo vyhledat nějakého zpovědníka a vyznat se mu ze své viny – ale ne, to nepřipadalo v úvahu. Musel bych se přiznat i k dalším hříchům – a mezi nimi bylo několik, které jsem si zatím hodlal nechat pro sebe. A tvrdit mu, že jsem okradl zloděje a jinak jsem bez hříchu, to nevypadalo příliš pravděpodobně. Nicméně začal jsem bezmezně toužit po rozhřešení. Snad by mě zbavilo pocitu, který si vláčím životem.
A tak jsem se nakonec přece jen rozhodl vyhledat kněze a připustit, že krom okradení zloděje mám i další hříchy. Budu mít jednou konečně v duši uklizeno. Tahle myšlenka byla povznášející.
Zpovědnice se nacházela v temném koutě kostela, již tak dost temného. V ní seděl stařičký farář, jemuž milosrdenství zářilo z očí, a čekal, jestli se dostaví nějaký hříšník. V lavicích posedávalo několik starších žen, dva tři muži a jedna dívka. Přistoupil jsem ke knězi a on vlídně pokynul, že mohu přikleknout. Přiklekl jsem a spustil jsem bez úvodu: Okradl jsem zloděje. A tu jsem s hrůzou zjistil, že ten muž je poněkud nedoslýchavý. Nahlas! – zašeptal.
Přidal jsem tedy na hlase: O k r a d l j s e m z l o d ě j e ! Ani teď mu to nestačilo. Když jsem mohutným hlasem oznamoval potřetí, že jsem okradl zloděje, bylo mi jasné, že se vyznávám nejen knězi, ale i všem přítomným věřícím. Po sdělení, že jsem okradl zloděje pokýval zpovědník hlavou a naznačil, abych pokračoval.
I rozhodl jsem se, že když už mám dostat rozhřešení, musím na sebe říci všechno, a to nahlas. Vzal jsem pěkně popořadě sedmero hlavních hříchů a přiznal jsem se ke všem: k pýše, lakomství, smilstvu, závisti, nestřídmosti, hněvu i lenosti. Hlaholil jsem svá přiznání a lidé v lavicích se otáčeli. Jedna starší osoba sykla směrem ke zpovědnici: Potichu! Ale druhá ji okřikla: Jen ho nechte, teď je to zajímavý. Byl jsem právě u smilstva a přiznával jsem se ke kajutovému dobrodružství s Anitou.
Své vyznávání jsem zakončil leností, u níž jsem, na rozdíl od smilstva, nedokázal určit, kolikrát jsem se jí dopustil. Byl jsem dotázán, jestli svých hříchů lituji, a řekl jsem, že ano, čímž jsem se dopustil dalšího hříchu – lhaní. To jsem však ještě dodatečně nahlásil – nelitoval jsem totiž úplně všeho. Rozhřešení jsem ale dostal, a když jsem s pocitem úlevy opouštěl zpovědnici, dámy sedící v lavicích se otáčely, aby si mě prohlédly, a jedna klečící u vchodu, kterou jsem tudíž musel míjet, zašeptala, když jsem šel okolo: Dobytku!
Ale – ulevilo se mi. Zřejmě se budu teď zpovídat častěji – pokud najdu zpovědníka, který dobře slyší. Když jsem pak přišel na schůzi Mušketýrů, cítil jsem se nad ně povznesen. Pohrdal jsem jejich černými dušemi, ale pak mi došlo, že se dopouštím pýchy, a tak jsem změnil taktiku: litoval jsem je. Netušil jsem, že okolnosti mě zanedlouho donutí dopustit se nových ohavností. Že mně dokonce bude souzeno promluvit „křivé svědectví proti bližnímu svému“ a navíc „požádat jeho manželky“, což obojí se v Desateru silně nedoporučuje. Ale o tom až později.
