Stará fronta zítra č. 29 – 19. červenec 2016

V minulém čísle Staré fronty ZÍTRA jsem zauvažoval o humoru. Dnes pokračuji.

O HUMORU, KTERÝ V SEMAFORU NABÍZÍME

Dávno, pradávno tomu, co jsme s Jiřím Šlitrem zakládali divadlo Semafor. Tehdy jsme si řekli, že ho vystavíme na třech základních kamenech:

HUMOR
HUDBA
POEZIE

(Sorry, tato věta má od roku 1959 už asi pětistou reprízu, ale pořád ji opakuju, protože nám vznikají noví a noví diváci a ti hloubavější se o historii Semaforu kupodivu zajímají. Ti ostatní k nám jenom chodí, což taky vítáme.)

Mluvím tu o třech základních kamenech, ale vlastně byly dva. Neboť:

hudba se bude snoubit s poezií v písních
a písně budou součástí našeho humoru

Pozor: tenkrát v roce 1959 nás nenapadlo proklamovat, že chceme hrát divadlo, to se jaksi rozumělo samo sebou. Divadlo jsme potřebovali proto, abychom měli kde ty naše základní kameny postavit, samo však základním kamenem nebylo.

To, že jsme neuvažovali o tom, jakou by mělo naše divadlo mít tvář, to bylo naše štěstí. Kdybychom zauvažovali, nejspíš bychom si celý ten Semafor rozmysleli, protože tolik soudnosti jsme měli, abychom věděli, že divadlo hrát nedokážeme. Byli jsme dobrodružná tlupa amatérů, která přizvala do hlavní role profesionála Horníčka (později Miloše Kopeckého nebo Františka Filipovského) abychom platícímu divákovi nabídli za jeho vstupné nějakou protihodnotu. Ta hra se jmenovala Člověk z půdy.

Ale pozor! V další inscenaci jsme se bez profesionální hvězdy obešli a diváci chodili dál. Ne proto, že bychom už tak skvěle hráli, či že by naše hry byly tak perfektní, ne, naše herectví bylo stále přibližně stejně mizerné (a v tisku nám to nikdo nevyvracel), ale chodilo se k nám kvůli muzice a kvůli legraci, která tam byla všudypřítomná. Hudbu u nás tehdy reprezentoval jazz a rock´n´ roll a humor, osobitý ráz, na který publikum ochotně přistupovalo. Že na písňové texty dokápla často krůpěj poezie, to platilo hlavně na intelektuály, kteří se tehdy o Semafor začali intenzivně zajímat a o mně, k mému překvapení, prohlásili, že jsem básník, což jsem do té doby netušil – chtěl jsem být komikem, nic víc.

Po celou dobu existence Semaforu hřměl v jeho prostorách smích – nikdo mi nemůže namluvit, že nehřměl. Smích se stal jakýmsi mým akustickým argumentem. K mé lítosti recenzenti posuzují v tisku pouze to ostatní a naše hlavní hřivna jim připadá nedůležitá. Chápu to. Rozebírat náš humor by znamenalo nejdřív mu porozumět. Protože se domnívám, že vyrábím-li směšno, které funguje, asi mu i rozumím, a tak se zde chci do jeho rozebírání pustit.

S Jiřím Šlitrem jsme si myslívali, že s lidmi, kteří postrádají smysl pro humor není něco v pořádku a že je dobré se jich stranit. Mýlili jsme se. Poznal jsem v životě lidi, kterým byl tento dar odepřen, a byli to bezvadní a dobří, mnohdy i moudří lidé. Shledal jsem, že smysl pro humor je něco jako hudební sluch. Ne každý ho musí mít. Ovšem rád se slejzám s lidmi, o nichž vím, že smích potřebují k životu stejně jako já. Je radost s nimi posedět, jsou to lidé, se kterými lze prořehtat celé odpoledne. A vzhledem k tomu, že smích prodlužuje člověku život, věnovat čas této blahodárné činnosti má smysl.

V Semaforu, v divadle které výrobou humoru proslulo, mám při představení možnost vidět z jeviště tři až čtyři řady – tam až dopadá světlo ze scény. A zvykl jsem si, že po každém gagu nebo vtipu na němž jsem si dal záležet, studuji tváře diváků. Skoro všechny jsou rozesmáté, rozzářené. Ale jen skoro. Jsou to tváře našich stálých zákazníků, kterým vděčíme za to, že jsme. Ale sem tam tu narazím i na tváře smíchem nedotčené. A ty jsem si jednou provždy roztřídil do několika kategorií.

Kategorie první: Jsou to ti, o nichž říkávám, že během představení myslí na to, že je čas vyměnit zimní pneumatiky za letní.

Důvod jejich návštěvy Semaforu může být různý. Protože tu převládají muži, mám za to, že mnozí k nám museli jít, protože si to přála jejich manželka. Šli, ale dávají manželce najevo svou nelibost. I když, pravda, zažil jsem jednou i muže, který se upřímně bavil, smál se a tleskal, zatímco manželka si pilníčkem šlechtila své nehty, aniž by za celý večer pozvedla oči ke scéně. Když si někdo dvě a půl hodiny dokáže brousit nehty, zasloužil by si, aby jeho čin byl zapsán do Guinessovy knihy rekordů.

Kategorie druhá: Přišli omylem.

Přišli, s přesvědčením, že Semafor je divadlo, kde se zpívá o tom, že „včera neděle byla a na okně seděla kočka“. Přišli si zavzpomínat jak si při písni Ach ta láska nebeská žmoulali ruce s milovanou bytostí. Mají stále před očima svá mladá léta, kdy si přes noc vystáli frontu na vstupenky, jenomže mezitím se to tehdejší „to všechno odnes čas“ stalo skutkem a my do nich místo toho Lysistratou či Prstenem pana Nibelunga. V jejich očích jsme něco jako zrádci. Myslím však, že si jen vybrali nesprávný kus, protože ani na pamětníky se u nás nezapomíná – na skladě máme vždy nějaké představení, ve kterém se ohlížíme nazpátek. K naší vlastní minulosti se neobracíme zády, i když je to velká konkurentka současného Semaforu.

Kategorie třetí: Diváci, kteří uznávají semaforskou poetiku a nadšeně tleskají i našim hrám, pokud připomínají opravdové divadlo.

Ale ouha! Ocitli se na představení, které má k opravdovému divadlu dost daleko. Tím, že jsme nesplnili jejich představu o tom, jak by mělo naše představení vypadat, jsme je zklamali a oni na tu naši představu nebyli ochotní přistoupit. Cítí pak intelektuální převahu nad tou rozesmátou tlupou diváků sedících vůkol a v jejich tvářích čtu, jak si váží sami sebe. Pokud jim zvyšujeme sebevědomí, má naše hraní i tentokrát smysl, byť trochu jiný, než bychom si přáli. Někteří z nich pak přijdou jindy na jiný kus, který přece jen trochu splní jejich očekávání a oni nám to dávají nadšeně najevo – už jsme zase jejich Semafor. A jiní už k nám přestanou chodit – nezasloužíme si jejich sympatie. Tím nechci říct, že by pravda byla vždycky na naší straně. Nejsem tak prostý, abych se domníval, že každé naše představení si zaslouží obdiv a o to víc si vážím diváků, kteří dovedou najít zdařilá místa i na hrách, které dopadly jinak, než by dopadnout měly. Ti čekají na každou příležitost, kdy nám svým smíchem můžou dát najevo, že si přesto rozumíme.

Kategorie čtvrtá: Divadelní vědci, recenzenti, zkrátka odborníci přes divadlo.

Před časem jsme se zúčastnili divadelní přehlídky a v malém sále jsme hráli pro divadelní odborníky náš swingový muzikál o hodinách, které jdou pozpátku. Hra měla za sebou teprve šedesát repríz, ale to stačilo, abychom měli zmapováno, že publikum se dostává do varu zvolna, ale když se pak do něj dostane, dá nám to najevo bouřlivým smíchem. Který pak vládne až do konce, kdy graduje. Na oné divadelní přehlídce v sálku obsazeném divadelními teoretiky tato naše divadelní praxe vzala za své. Za celý večer tu smích nezaburácel ani jednou(!), netleskalo se a na závěr jsme se dočkali potlesku, kterému říkáme útrpák. V novinách se pak objevil těžce zdrcující posudek.

Odborníci nemívají obvykle ve zvyku se upřímně rozesmát, a to ani v tom případě, kdy o hře vydají kladné svědectví. Protože zatím co se publikum směje, odborník hodnotí. Nezazlívám mu to, je to jeho práce. Není mu dopřáno zapomenout po dvě hodiny na své poslání, která spočívá ve sledování na jaké úrovni odvádí herec svou roli, zda děj hry je strhující nebo ne, nebo zjištěním, že režisér není režisér. Za to však odchází od nás s názorem. Někdy kladným, jindy záporným. Divadelním odborníkům toto velí profese a mají náš respekt. Trochu je mi jich líto, že je jim odepřena schopnost nechat se unášet proudem humoru a na ostatní zapomenout. Jednou z mála výjimek je Vladimír Just. Píše kritiky a přes to se při představení směje. Jsem přesvědčen, že je to tím, že původně stál se svým bratrem na scéně a útočil na bránice svých diváků. Ví tedy, co to naše řemeslo obnáší a z tohoto hlediska soudí.

Kategorie pátá, výjimečná: Člověk, který svou návštěvu Semaforu si zvolil jako nástroj pomsty.

Byl to například známý režisér, který se k nám chodíval potěšit a měl kdykoliv volný přístup, protože byl tak trochu členem souboru. Jednou si však lístek zakoupil – první řada střed – a při představení po několika minutách usnul. Několikrát za večer se sice trochu probral, ale pak spal dál. Nebo spíš dělal, že spí. Dalo by se věřit, že byl velmi unaven, kdyby tu ovšem nebyla ta maličkost: Chtěl totiž tuto hru režírovat, ale my jsme ji tehdy svěřili Jiřímu Menzelovi.

Jindy to byl zase novinář, který si rovněž zakoupil vstupenku do první řady (v obou případech šlo o to, abychom protest viděli). V hledišti, kde jako obvykle hřímal smích, seděl tento mstitel se svým kolegou s kamennou tváří a v polovině představení zanechali po sobě dvě prázdná místa. Své počínání pak vysvětlil veřejnosti článkem, ve kterém jsem byl vylíčen jako nesvéprávný ubožák. Takže i rozlitá žluč může být důvodem k návštěvě Semaforu. Zatím co u režiséra jsem důvod pomsty znal, u novináře mi zůstal utajen. Myslím si, že když psal ten nactiutrhačný článek, tak mu bylo dobře. A tak i v tomto případě byla naše práce trochu záslužná.

Kategorie šestá: Snobi.

Teď se, vážený čtenáři těchto řádků, prosím pěkně podrž. Čekáš nejspíš, že zesměšním pojem snob tak, jak se to všeobecně dělá. Ale já to udělat nemůžu. Byl jsem totiž původně taky snobem, a tak jsem si na vlastní kůži vyzkoušel, co ten pojem obnáší. A tuto zkušenost zatracovatelé snobství neabsolvovali. Když jsem se totiž jako mladý muž počal v Propagační tvorbě potácet mezi kvalitními výtvarníky, začal jsem s nimi chodit i na výstavy. Sám jsem, díky své zastydlosti, neměl na vystavené výtvory žádný názor, ale obdivoval jsem ty, kteří ho měli. Postávali před jednotlivými obrazy a pokyvovali hlavami, občas prohodili o vystaveném díle pár slov. To se mi líbilo. A tak jsem taky postával před jednotlivými obrazy a pokyvoval hlavou jako oni, a kdybych znal pár slov, která bych měl občas prohodit, prohodil bych je.

Pak jsem začal chodit na výstavy i sám, o moderním výtvarném umění nemaje ani šajna, ale ve výstavní síni se mě začal zmocňovat blažený pocit, že tak trochu patřím mezi tu útlou vrstvu zasvěcenců. A po čase jsem se naučil i prohodit pár hodnotících slov. Povětšinou to byla slova, která jsem si přečetl v katalogu. Byl jsem snob.

Ale když jsem absolvoval snad padesátou výstavu, zjistil jsem, že díla na mě opravdu nějak působí, a že to vlastně ani nemusím předstírat. A tu mně došlo, že přestávám být snobem. A proto si myslím, že snobství může být užitečnou cestou k poznání. Snob, který chodí na výstavy, do divadla a na filmy, listuje v knihách aniž by tomu všemu rozuměl, má přece jen k umění blíž než ten, kdo zůstává tím vším nedotčen. A pokud v něm zážitek zanechá nějakou stopu, má jeho snobství smysl.

Snobů si vážím taky proto, že mají, byť jen ze společenských důvodů, čich na to, kde se co zajímavého děje a kde je třeba se objevit. Když k nám začali proudit do Reduty hosté, z nichž snobství přímo čišelo, bylo jasné, že přestáváme být bezvýznamnou partou. Té by svou pozornost nevěnovali. Snob byl pro nás jakýmsi lakmusovým papírkem.

A sedmá kategorie? To jsou všichni ti ostatní.

Do Semaforu přicházejí pookřát, protože tam, kde prosmáli celé hodiny, je zalejvá blažená spokojenost. Tito diváci jsou našimi diváky, protože my jsme jejich divadlo. Pro nás jsou výhodní v tom, že nestudují kvality hry a tak jim ujdou různé větší či menší nedokonalosti. Oni totiž o nich soudí, že je to taková naše bezděčná specialita, a zvykli si na ně. A oni jsou ti, kdo se radují z každého kazu, který se na scéně před jejich očima zrodí, tleskají mu a rozesměje je jak herectvo z toho vyvázne. Jakoby si byli vědomi, že toto v Národním divadle nezažijou. Že by se Hamlet uprostřed monologu zarazil a pravil: Počkejte, ono je to vlastně jinak, teď vám to řeknu správně – toho se na seriózní scéně nedočkají. A u nás jo. A pokud by se to náhodou přihodilo v kamenném divadle, ručím za to, že v hledišti by zavládlo trapné dusno. V Semaforu taková věc diváky rozesměje. Proč? Protože nepředstíráme, že jsme Hamlety. Jsme něco jako kamarádi těch, co hledí z hlediště na nás, kteří se jim jevíme na jevišti.

Jsou to diváci, kteří dokážou každou naši hru shlédnout dvakrát, třikrát, a někteří i padesátkrát! A když těch her máme na repertoáru dvanáct, zkuste si spočítat … Ne, cifry zde nehrají roli. Roli tu hraje to vzájemné porozumění.

Tak to jsou ty kategorie, ku kterým jsem dospěl pozorováním semaforského publika.

Omlouvám se, že v dalších statích se budu při mapování humoru, často dovolávat své semaforské praxe. Odtud jsem své zkušenosti čerpal a nechci předstírat, že jde o plod mého abstraktního uvažování.

Začnu to od konce, dokud mám premiéru naší poslední hry (Zlomené srdce lady Pamely) ještě v živé paměti a znám její úskalí i její klady, takže nám může posloužit jako příklad. Tak tedy:

Přiznám se, že první část komedie jsem protrpěl v šatně. Mám tam odposlech a slyším nejen co se mluví na jevišti, ale i divácký ohlas. Ten se sice dostavil, ale v tak zanedbatelné míře, že jsem měl co dělat, abych přesvědčil sám sebe, že tam vůbec je. Občas se blýsklo na časy, to když dozněla skrze slzy odzpívaná stará lidová píseň o husičce, která plavala po Dunaji. (Zpívající dívky si původně myslí, že slova o myslivečkovi, který zastřelí starou a mladé nechá, se týkají jeho manželky a dcer.) Tam zazněl smích v kýžené intenzitě a pak to zase zavládl útlum, kdy smích jen ševelil. V jiném divadle by to bylo v pořádku, ale na Semafor to bylo málo.

Po celou dobu hráli na scéně herci. Dva klauni, Molavcová a Suchý, zatím čekali v zákulisí na svůj výstup a vzájemně se utěšovali, že to zase až tak hrozné není. Když pak klauni předstoupili před publikum, splnili své zadání. Smích, který se z hlediště ozýval, měl už obvyklé decibely. O přestávce spadly ze srdcí dvou komiků na prkna Semaforu dva kameny.

A pak se stalo něco důležitého: zafungovala má teorie, že jakmile se divák jednou důkladně rozesměje, je pak ochoten smát se všemu. První výstup v druhé polovině představení rozjeli tři mládenci, kteří zpívali písničku a doplňovali ji znamenitou choreografií, kterou stvořil Petr Šudoma. Hlediště zaburácelo a potlesk a halekání nebraly konce. Bylo vyhráno. Každý další vtip, každý další gag už zabíral, a finale večera bylo, s odpuštěním, triumfální. Tak se to jevilo mně, autorovi toho všeho, který je zahleděný do svého způsobu práce. Neboli viděno neobjektivně.

Na tomto případě chci dokumentovat váhu, kterou přikládáme našemu publiku. Jsme s ním tak sehraní, že stačí aby nám dalo nesmíchem pokyn a my zbystříme. Pak už stačí, abych si s některými soudnými diváky pohovořil, a oni mě nasměrují. A tak jsem pochopil chyby, kterými byla velká část první poloviny představení postižena. Ta první chyba (jak jen jsem to mohl pominout!) spočívá v tom, že část publika si nekupuje program, druhá část si program koupí, ale pročítá si ho až doma. A tak mnoho diváků zaskočí, že jindy uvolněné chování herců na scéně je dnes toporné, dialogy pokroucené, a to proto, že náš kus je jakousi variací na příběhy někdejší červené knihovny a odehrává se na samém začátku třicátých let. Ti, kdo sledovali filmy pro pamětníky, jistě mi dají za pravdu, že počínání herců, mnohdy i významných, je v nich velmi často za hranicí únosnosti. A povětšinou pochopili náš záměr. Ty, co nepochopili, jsme uvedli ve zmatek.

To, jak diváci přijali naše Zlomené srdce lady Pamely byla pro mě dobrá lekce. Neuštědřili mi ji teoretickým rozborem, nýbrž jednoduše prostřednictvím smíchu. Jejich důraznou připomínku mně nezbylo než akceptovat, protože divákům věřím – vědí co po nás mají a nemají chtít. A tak při jedné z dalších repríz jsem před představení umístil „zprávu radiožurnálu Praha“, kde hlasatel oznamuje způsobem rozhlasových hlasatelů dávných dob, že jde o srdceryvný příběh z červené knihovny. A ejhle, třicetivteřinová informace způsobila, že reakce při oné první polovině představení byly od té chvíle zřetelně spontánnější. Přede mnou jsou divadelní prázdniny, a tak, podaří-li se mi, vymyslet do oné první půlky naší komedie pár dalších gagů, o budoucnost naší hry o Pamele netřeba mít obavy.

Tak toto je první doklad toho, jaký vliv mají na naši práci signály, které vznikají na základě jakési metakomunikace s publikem, které nám svým smíchem vysílá signály. Reakce diváků nejsou totiž kritikou, je to referendum.

V předešlé kapitolce jsem naznačil, jak nás humor sbližuje s naším publikem. Přesněji by se dalo říct, že nás sbližuje skutečnost, že humor preferujeme přede vším, a že náš divák k nám chodí v první řadě za ním. Mám-li tu uvést genesi tohoto vztahu, musím se vrátit v čase zpět do let, kdy jsem byl velmi mlád, neboli musíme couvat směrem ke středověku.

Mnoho let unavuji své diváky informací, že k tomu, co dělám, mě nasměroval britský komik George Formby a po něm dva čeští klauni, Voskovec a Werich. A tak to zde už jen připomenu, stejně jako fakt, že právě V + W ve mně vyvolali potřebu vystupovat ve dvou.

Tenkrát se našel člověk, který měl podobnou touhu, protože měl i podobné vzory: V + W. Byl to Jiří Šlitr, mladý právník. A také výtvarník, pianista a skladatel. (Mluvím zde pořád o tom jednom člověku.) Dohromady nás dal jistý pan Osud, kterého si lidstvo vymyslelo. Nebo si on vymyslel lidstvo? Kdo ví, jak to všechno bylo… Jisté je jen to, že jsme začali psát písničky, mezi nimiž ty veselé a směšné silně převládaly. A posléze jsme se dopracovali k tomu, že jsme stáli vedle sebe na scéně, abychom po večerech hleděli do rozesmátých tváří. Humor, který stvořil Jiří Šlitr se tu pokusím později ještě podrobit jakémusi rozboru.

Když Jiří Šlitr opustil náš neblahý svět a s ním i naše blahé divadlo, našla se další bytost, v níž byl velký potenciál humoru ukryt a jednoho dne vyhřezl v nečekané intenzitě a my jsme žasli. Že jde o Jitku Molavcovou snad ani nemusím říkat. Zase ten Osud. Později tu vydám svědectví i o jejím zvláštním daru, kterým si podmanila statisíce spoluobčanů, ne-li víc.

Recenzentka, která hořekovala, že Jitka Molavcová obětovala svůj herecký talent na oltář Semaforu, vycházela z přesvědčení, že seriózní herectví je víc, než schopnost atakovat diváky silou humoru. Jakoby tyto dvě kvality nemohly žít vedle sebe, aniž bychom porovnávali, která z nich je větší. (Co je víc: brambory nebo pšenice?)

Šlitr a Molavcová, to jsou dvě osobnosti, na kterých je vysta-věna legenda Semafor. Obě spojuje láska k hudbě a k humoru. A já se k nim, s dovolením, přidám. Tato naše trojka se hlásila k od-kazu Osvobozeného divadla, Jiří Šlitr se stýkal jak s Jiřím Vos-kovcem, tak i s Janem Werichem, já už jen s Janem Werichem, ale s Jiřím Voskovcem jsem vedl dosti košatou korespondenci. A Jitka Molavcová se znala už jen s Janem Werichem a to, že když Jan Werich, se dověděl, že je jí dvacet sedm let, řekl: To jste už te-dy stará bréca, to Jitka dodnes považuje za vyznamenání, význa-mnější než titul národní umělec. *)

Naše závislost na vzorech V + W vznikla, když jsme si uvědomili, že ti dva byli vynálezci nového humoru. Jan Werich mi jednou věnoval celou svou sbírku gramofonových desek, povětšinou His Masters Voice, na nichž byly zaznamenány hlasy komiků jeho mládí. Tím významně doplnil mou stávající kolekci, protože já jsem sbíral totéž. A tak jsem měl možnost poznat, co ti dva študenti původně milovali a od čeho se posléze, když začali moudřet, distancovali. Byl to pivní humor, pronášený většinou hlasy různě zpitvořenými. Tak například Alois Tichý, jeden z nejslavnějších, prohlašuje na fonografovém válečku směšně huhňavým**) hláskem:

„… ta moje mi to ženský pohlaví tak zvošklivila, že se nemůžu na ženskou od padesáti let nahoru ani podívat.

Tím se na samém počátku dvacátěho století bavili naši bodří dědečkové v pražských „zpěvních síních“. A tehdy dva mladíci, ovlivnění jazzem, bauhausem, dadaismem a veškerou modernou té doby, vedli své dialogy zcela novými cestami:

V+W pochodují

V: Levá – levá – levá – –
W: Co levá?
V: Co? Noha!
W: Tak to řekněte. Slyším levá, pomyslím si třeba levá ruka – –
V: No a co by bylo?
W: Co by bylo! Mávnu levou rukou a rázem máme čtyři sirotky.
V: Jak to? Jaké sirotky?
W: Ubohé.
V: A čípak sirotky?
W: No toho stařečka, co šel náhodou okolo a co jsem ho zasáhnul, když jsem mávnul rukou.
V: A ublížil jste mu?
W: Ne, zabil jsem ho.

Tak tomu se zase smála mládež ve dvacátých létech století rovněž dvacátého. Aby bylo jasno: ten humor našich bodrých dědečků neodsuzuji a dívám se na něj s vlídnou shovívavostí, pokud reprezentuje svou dobu.

Pokračování příště.

________________________________________________________________

*) bréca, -i, ž. – vulg. nadávka ženám: stará b.(Šal),
národní umělec byl čestný titul, udělovaný jako nejvyšší pocta umělci. (v ČSSR po vzoru SSSR – dodávám).
Slovník spisovného jazyka českého.

**) huhňati ned. (1.j. –ám) mluvit nosem, s nosovým pazvukem: expr. opilec cosi huhňal mluvil nesrozumitelně.
Slovník spisovného jazyka českého.

Rekapitulace uplynulých dnů:

Divadlo Semafor ukončilo svou 56. sezónu a mně nastaly prázdniny. To znamená, že večery mám pro sebe a to je pro mne vzácnost. Přes den mám úkolů dost, ale večer si budu připadat jako normální člověk, který po šichtě usedne k tomu, co ho baví a těší, a relaxuje.

Nicméně nezahálím. Pokračuji v práci na muzikálu, kterého by se mělo ujmout velké divadlo. Michal Pavlíček skládá hudbu a já příběh a texty k jeho písním.

Taky jsem dokončil hudbu ke Skleněnému prknu, což je semaforský muzikál, který by měl mít premiéru 27.10. 2016. a pouštím se do návrhů kostýmů a scény.

Když už je řeč o mé výtvarné činnosti, 5.července jsem v Manětíně zahajoval svou výstavu – den poté, co jsem vystupoval s Jitkou M. na Velehradě ve velké cyrilometodějské televizní šou, a poté co jsem úspěšně absolvoval zánět ústní dutiny, se kterým jsem musel trávit pět dnů v posteli. Pět dnů v posteli – to není tak špatná věc, ale se zánětem ústní dutiny?!

Dokončuju taky tu knížku o klaunovi, který si povídá s Bohem – práce na ní byla velmi rozvleklá. Deset let? Nebo dokonce patnáct? A přitom to bude knížka poměrně útlá, ale neustále jsem ji předělával, protože toto téma se nedá brát na lehkou váhu.

A taky chystám vydání dalších DVD, mapujících představení Semaforu od první hry po dnešek.

Kromě toho chci taky realizovat dovolenou občasnými výlety do českých míst, která stojí za návštěvu. Ajrín pak o tom podá fotozprávu, podobnou té o návštěvě Manětína, kterou můžete najít na mém fejsbuku.

Jo, a když je řeč o paní Ireně Zlámalové, neboli Ajrín – v Semaforu chystáme večer, na němž se představí jako interpretka svých písní (pozoruhodných!), doplněných promítanou výstavou šperků z její dílny a četných fotografií. Večerem ji bude doprovázet Jitka Molavcová a Jiří Suchý, neboli já, a ještě několik členek našeho divadla. Stane se tak v říjnu.

NAHLÍDNUTÍ DO ARCHIVU

slitr

Jiří Šlitr sleduje svého partnera, kterého se zmocnila filmařská vášeň a tak si zakoupil kameru AK 16, neboli Pentaflex.

FOTOZPRÁVA O VÝLETĚ DO VETEŠNICTVÍ V MARTINICÍCH

(fotila Ajrín)

O svých prázdninách jsem si dopřál dva dny dovolené. Ten první jsem prožil v neobyčejném vetešnictví, které na zámku v Martinicích vytvořil pan Pavel Kuře.

IMG_20160715_161526_905