ŠEDESÁT – A CO DÁL?
Možná, že by otázka měla být položena jinak: Šedesát – a zda dál? Tou šede-sátkou jsme už překročili plán a jde o to, jakou náplň by měla mít další šede-sátka, na jejímž konci už budu určitě velmi unaven.
Teď však mi jde o 61. sezónu – 2019 až 2020. Snad nejsem příliš domýšlivý, když mám za to, že tou dobou budu ještě schopen napsat nějaký text, sehrát ne-velkou roli a zazpívat píseň s minimálním hlasovým rozsahem. Ovšem jde taky o to, zda bude publikum ochotno se na to přijít podívat. Vůkol se to hemží novými talenty, což je silná konkurence. Pokračovat by mělo smysl kdyby bylo divákům nabídnuto něco objevného, aniž by se opustilo to, co dělá Semafor Semaforem.
Není to tak dlouho, co jsem se pokusil o dvě inovace: tou jednou byl vznik Big Bandu Semafor – orchestru, který hraje divadlo. Ukázalo se, že je to dobrý nápad. Orchestr, jehož členové odvádějí profesionální práci jazzového muzikanta a záro-veň vystupují i jako herci. (Felix Slováček ml. jako Jindřich VIII. či spisovatel Kví-do Maria de la Camera van Obscura.) Orchestr složený z herců, kteří jsou schop-ni chopit se hudebního nástroje a ještě k tomu na něj zahrát. A jak to dopadlo? Orchestr byl skutečně přijat s nadšením, ale za pár měsíců se stal samozřejmou částí divadla a diváka už tento počin nevzrušuje. Nejhorší na tom je, že na to má platící divák právo.
Druhý takový experiment dopadl ještě hůř. Možná že jistě ale určitě snad – to je název hry patřící k těm hrám, o nichž říkám po básnicku „představení, od něhož publikum odvrátilo svou tvář“. Napsal jsem libreto, ve kterém nescházel náš semaforský humor, složil jsem texty k písničkám (někdy i hudbu), hru jsem obsadil zajímavými lidmi a následně zrežíroval, účinkující jsem oblékl, z hlavní představitelky jsem udělal s pomocí paruky a šatů ze secondhandu úplně jinou postavu, než byla ta, co přišla do divadla z domova, a měl jsem za to, že tímvším budu v představení přítomen a nemusím tam být i fyzicky. Ó, jak jsem se mejlil!
Divácká obec mi dala znát, že nad mým literárním počinem netřeba žasnout a jestli si myslím, že se někdo bude chodit dívat na to, jak Suchý a Molavcová. nepřijdou do práce, tak jsem na omylu. Zkrátka, dovolili jsme si příliš.
A teď si představte, že jsem měl v úmyslu nabídnout publiku tímto způsobem i další své práce a odepřít mu pohled na mou nepříliš atletickou postavu. Věřil jsem, že si publikum zvykne a bude chodit. Publikum rozhodlo, že nebude.
Platící divák má právo takový požadavek vyslovit a placenému herci je velkoryse dopřána možnost tomuto požadavku vyhovět. Jen ať si herci hrají klidně dál, co je jim libo, publikum jen využije svého práva se nedostavit.
DIVÁCI A JEJICH REAKCE
Po šedesáté jubilejní sezóně vstoupím do další, nejubilejní. Tedy, vstoupím-li. Budu dál po večerech předstírat, že jsem svěží, a diváci mě za to odmění potles-kem. Malý problém tkví v tom, že jsem byl zvyklý si s diváky rozumět. Výtečný divadelní teoretik Ivo Osolsobě to nazýval metakomunikací publika s jevištěm. A nechci si lhát do své vlastní kapsy – za šedesát roků tato metakomunikace občas krní. Divák je někdy vstřícný, jindy lhostejný – jak se kdy sejde. A já zírám do hlediště a vidím, co diváci nevidí.
Světlo z jeviště dopadá tak nejvýš do čtvrté řady – co se děje dál, můžu usuzo-vat jen z akustického poselství, kterému se říká potlesk, výkřiky bravo nebo zapískání, které za jistých okolností může být projevem nadšení, jindy odsouze-ním. Odsuzující pískot jsme u nás ale dosud nezažili. Nezažili jsme ani tzv. buče-ní. To se prý ozývá někdy i v opeře. (Nebo ve chlévě.) Publikum tak vysloví ortel, a není mu líto vybučeného tenora, režiséra, či skladatele. Divák si zaplatil vstupné, umělec nesplnil jeho představu, a tak je třeba se mu za to pomstít. A protože se nehodí počkat si na nešťastníka u zadního vchodu a tam ho zmlátit, je třeba ho aspoň ponížit. Ano, publikum nebývá vždycky šlechetné.
Semaforu naštěstí projevilo publikum svou nelibost nanejvýš slabší odezvou, než na jakou byl zvyklý, ale většinou pod jeho stropem burácí smích. A někdy na závěr propukne i něco, čemu se ve světě říká standing ovation. Mám ale za to, že tímto druhem pocty se nemá plýtvat. Občas si nejsem jist, zda nám publikum tleská vestoje za to, že se nám podařilo dohrát kus až do konce. V takových přípa-dech mám ve zvyku požádat stojící diváky aby usedli, že hymna se hrát nebude.
Vím, lidé tleskají vestoje proto, že se jim hra líbila. Ale hra má přece povinnost se líbit. Že se líbí, to není zásluha. Standing ovation ochotně přijmu, až se dožiju sta roků, pakliže se mi to povede. To už totiž bude výkon, na jaký se nejspíš zmůžu jen jednou za život.
TAKŽE JEŠTĚ JEDNOU: ŠEDESÁT – A CO DÁL?
Mám-li na tuto otázku odpovědět poctivě, znám jen jednu odpověď: To se uvidí. Budu bedlivě sledovat stav návštěvnosti, intenzitu reakcí, rady přátel a hlasy těch druhých – a vážit. Ale ne na decimálce! Na lékárnických vážkách, protože divadlo je věc křehká a slona snesu spíš v porcelánu než v hledišti.
KDO JINÉMU JÁMU KOPÁ
- květen 2018. Toho dne jsem kráčel (svou octavií) k divadlu za zvláštním úkolem. Ve vzduchu tehdy dlel problém nesmírné důležitosti. Šlo o hymnu. Některým našim spoluobčanům se zdála být krátká, a tak podali návrh na její prodloužení. Důvody, které k tomu vedly, byly opravdu závažné. Utkvěl mi ten, v němž si někteří sportovci stěžovali, že pokud zvítězí v mezinárodním utkání, tak že si na stupni vítězů užijí pocit hrdosti kratší dobu než sportovci jiných států.
Nevím, co mě to napadlo, že jakkoliv státní hymna je věc vážná, klání o její dél-ku je dobrý motiv k legraci. Navrhl jsem své profesní partnerce, že bychom se k problému mohli vyslovit po našem. Ochotně souhlasila. A tak vznikl impro-vizovaný večer, jehož úspěch, ve srovnání s minimem práce, kterou si vyžádal, byl olbřímí. (Zná ještě někdo toto slovo? Znamená to hodně velikej.)
Začal jsem uvažovat o tom, zda to není cesta. Po šedesáti letech existence Semaforu jsem v hledání dalšího směřování našel zálibu. A tak jsme se pokusili 6. ledna 2019 připomenout si další vlasteneckou záležitost, tentokrát však ne směšnou, nýbrž opravdu významnou. Ke stoletému výročí ČSR jsme uskutečnili další takový happening: vzpomínání na to, co se za uplynulých sto let u nás zpí-valo. Úspěch večera byl ještě větší než úspěch našeho boje za hymnu co nejdelší. A tehdy jsem si řekl: Napsat hudební komedii mI trvá půl roku. Čtvrt roku ji pak zkoušíme. A když sestavíme jeden večer během půl dne a pak na to jdeme vabank, úspěch je větší než u toho muzikálu. A tak jsme se rozhodli, že na tuto cestu vsadíme. Pouze Molavcová, Suchý a náš věrný hudební doprovod.
Název našeho dalšího večera byl záhadný: Kdo jinému jámu kopá, toho píseň zpívej. A podtitul: Dočkej času, až se ucho utrhne. Tato zkomolenina nás nasmě-rovala k poezii nonsensu, ke svobodě dadaismu a k humoru recese. Tím náš ve-čer začal. A pak jsme přešli k písním závažnějším, které nás formovaly po celá ta desítiletí, co jsme nezdárnými obyvateli planety Země. Večer plynul a, jak to už bývá, taky skončil. Měl jsem však dojem, že závěrečný potlesk nebyl tentokrát tak bouřlivý jako u předešlých dvou akcí. Dobrý pocit, který jsem původně měl, mě začal už během představení zvolna opouštět. Následovaly gratulace, o nichž se nikdy neví, zda jsou zdvořilé, nebo upřímné, a posléze odchod domů. Cestou se mi v hlavě rojily myšlenky. A dospěl jsem k tomu, že tentokrát můj záměr nevyšel.
Ráno jsem se probudil, jak už to naštěstí bývá mým zvykem, a šel jsem k počítači, jak je rovněž mým zvykem. A tam jsem našel e-mail:
Milý Jiří, dnešní večer byl krásný, vtipný a dojemný. Zdálo se, žes chytil z vesmíru příděl energie, střihačka Blanka říkala, žes vypadal jako kluk. Děkuju Ti za všechno, čím jsem dnes byla obdarována, Olga.
Dobrá duše režisérky Olgy Sommerové jako by vycítila mé zmatky a vyslala slo-va útěchy. Obratem jsem jí odepsal:
Milá Olgo, drahá, vzácná a momentálně pro mne i potřebná, já totiž, na rozdíl od Tvého sdělení, považuju ten včerejší večer za průser. Jediné plus vidím v tom, že jsem ještě zřejmě nezblbnul a že si dovedu říct do očí pravdu, byť neblahou. Ale včera jsem dočasně zblbnul. Po evidentním úspěchu oněch dvou večerů, o nichž jsem se zmiňoval, jsem pozbyl sebekontrolu a, jako bych se utrhl z jakéhosi pomyslného řetězu, blábolil jsem zcela nekontrolovaně – a jako totální hovado jsem si začal připadat teprve, až když všechno skončilo.
Vůbec taky nechápu, jak jsme mohli vytýčenou hranici devadesáti minut pře-kročit o „pouhých“ čtyřicet. Může za to náhle zduřelá sebedůvěra, kterou jsem, naštěstí, po celej život postrádal.
Tvá vlídná slova zabrala jako medicína konejšení – před upotřebením zatřepat. Přišla mi velmi vhod. Neupadl jsem do malomyslnosti, což by bylo už to poslední, a řekl jsem si, že v tom promarněném večeru se zřejmě sem tam našla krůpěj čehosi, co dřív jsem měřil na půllitry.
Chci Tě ale ujistit, že se mě nezmocnila poraženecká nálada, už se začínám otřepávat a poučen se pouštím do dalších projektů. Moc Ti děkuju. Jiří
Vzápětí mi na displeji naskočila odpověď:
Milý Jiří, to je teda zvláštní, ten rozdíl mezi subjektivním a objektivním hodno-cením. Ta moje mladá střihačka, pankačka, byla u vytržení, smála se a vej-skala, a děkovala mi, že jsem ji vzala s sebou, protože vás dva nikdy ne-viděla naživo při představení, jen v našem filmu. A mně bylo tak dobře, žádné blábolení jsem nezaznamenala. Ten večer nebyl promarněný, byl skvělý.
A já přece nebyla v Semaforu žádná prvnička, pro mě to bylo něco nového, překvapivého a zcela radostného a úctyhodného. Tvá Olga
Přiznám se, že mě ten vlídný pohled na mé nevlídné dílko pomohl dostat se z jakéhosi pokleslého stavu, který u mě nebývá zrovna obvyklý. A vzápětí tu byl další mail. Ing. Jaroslav Majerčík, přítel, dlouholetý štamgast, a dnes předseda dozorčí rady Semaforu, o. p. s., mi píše:
Milý Jiří,
právě jsem dorazil do Brna z vydařeného večera, který vysoce ocenili všichni mí tři pozvaní hosté. Po mé pravici Přemek Rut s manželkou Markétkou Potužákovou (mimochodem, je po náročné operaci v rekonvalescenci a na Tebe přišla načerno…), po mé levici spisovatel Pavel Kosatík, známý svými knihami především z historie, ale také například scénářem k filmu Hovory s TGM.. Večer se jim moc líbil, a mně také.
Ale překvapil jsi mne taky svými pohybovými schopnostmi. S obdivem jsem Tě sledoval ve chvíli, kdy Ti upadl list s textem jedné písničky. Hbitě jsi se sehnul způsobem, který je dnes pro mne už scifi.
Tímto jsi mi potvrdil to, co vím dávno, že jsi totiž v obdivuhodné nejen psy-chické, ale i fyzické kondici, což Ti upřímně závidím, ale především přeji. Po ukončení mládí se Ti tyto kondice sejdou k tomu, aby jsi úspěšně proplouval léty dozrávání a na pomalý či rychlý odchod z jeviště abys co nejrychleji za-pomněl. Jsi s Jitkou dokonalá dvojice, kterou budou chodit davy diváků obdi-vovat ještě drahně let. Toto vše Ti píšu především proto, že kdybych to chtěl napsat ráno, určitě bych to zapomněl.
Přeji příjemný závěr víkendu a těším se na další představení. Jaro
Další šlechetný člověk, který mě nechce nechat utonout ve víru pochybností, pomyslel jsem si. A tak i jemu jsem poslal zprávu o svém názoru.
Milý Jaro,
na rozdíl od Tebe mám o včerejším večeru jiné mínění. Nejradši bych se o tom zevrubně rozepsal, a to jsem právě udělal, když mně Olga Sommerová poslala chvalozpěv podobný Tvému. A tak dovol, abych Ti tu přiložil můj dopis Olze. Přesně to bych totiž napsal i Tobě.
A ušetřil jsem si psaní další zprávy tím, že jsem poslal milému Jaroslavovi onen dopis Olze. Jeho další mail na sebe nenechal dlouho čekat:
Milý Jiří,
děkuji za bleskovou odpověď. Znám názor Tebe–tvůrce a nyní si dovo-lím vyjádřit názor sympatizujícího diváka.
Včerejší představení zařazuji do zlatého fondu semaforských her živých, kdy publikum aktivně spolupracuje a vyjadřuje okamžitě svůj názor na zhlédnuté. Navazuje na předchozí skvělá představení Zavíráme, pojďte dál a současná Co na světě mám rád. Včera došlo k absolutnímu sou-znění herce a diváka, který vítá všechny možnosti nahlédnout do divadelní kuchyně, což jsi mu Ty umožnil měrou vrchovatou. Dlouhotrvající potlesky dávají za pravdu mému optimistickému pohledu.
Přeji příjemný večer a ještě jednou děkuji za včerejší parádní představení. Paní Sommerová měla pravdu. Jaro
A to už mi na displeji naskočil další mail. Náš stálý zákazník, který nevynechal jedinou premiéru a navíc dlouhá léta dbal o zdravotní stav členů našeho divadla, docent Petr Bartůněk, se ozval:
Vážený pane Suchý, vážená a milá paní Jitko,
srdečně a s obdivem děkujeme za úžasný večer, který nám bylo – díky vám – včera prožíti. Shodli jsme se se ženou jednoznačně, že jste byli oba ve vrcholné životní formě.
Vaši Petr a Staša Bartůňkovi
Byl to další hlas, který mě sice potěšil, ale pochybností nezbavil. I odepsal jsem to, co jsem si stále myslel:
Milí a vlídní Bartůňkovi,
na rozdíl od Vás si o tom včerejším večeru nemyslím nic pěkného. Dostávám sice velmi nadšené dopisy, a to mě těší, ale odpovídám jim mejlem, který obsa-huje zamyšlení se špetkou trpkosti navíc. Myslím, že mi adresáti prominou, že Vám dám nahlídnout do naší korespondence. Píšu jim vesměs to, co bych na-psal všem. Toto jsem napsal Olze Sommerové:
A opět jsem připojil svůj e-mail pro Olgu Sommerovou. Ještě téhož dne mi přišel od Bartůňků další mail a v něm stálo:
Vážený pane Suchý,
je to nezdvořilé, ale musím Vám zásadně oponovat. Je to právě naopak – to, co vy v poněkud sebemrskačském kontextu považujete za „pozbytí sebekon-troly“, bylo vůbec to nejhezčí. Taková míra uvolnění – a dovolte mi ten výraz – klukovského třeštění Vás lidsky úžasně přiblížila.
Za padesát let lékařské profese jsem se nikdy nesetkal s osobou téměř na konci devátého decenia života s takovou mírou kreativity, vitality, o fyzické kondici nemluvě. Vaše míra sebekritičnosti není přiměřená situaci.
S úctou Petr Bartůněk
A ohlasů přibývalo. Ing. Ivan Englich, kdysi provozní šéf Semaforu, po oslovení
Milovaná Jitko, milý Jiří,
zhodnotil naše představení slovy:
Bylo úžasné. Jedno z nejlepších za poslední léta. Děkujeme a gratulujeme. Moc jsme se bavili a nasmáli, ale za vámi už jsme nešli. Bylo tam příliš mnoho důležitějších gratulantů.
Obdiv a úžas. Děkujeme. Ivan a Lída
P.S. Strašně bychom chtěli získat texty zejména některých písniček. Nešlo by to nějak?
S podobnou odezvou jsem se setkal i v řadě telefonních rozhovorů a potkával jsem známé i neznáme diváky, kteří mluvili obdobně. I přihodilo se mi něco, co se mi běžně nestávalo: Pokud se někdy některé představení minulo s názory diváků, namlouval jsem si, že chyba je v nich. Nic nepochopili. Tentokrát to bylo obrá-ceně: diváci ve své většině možná pochopili to, co mně nedošlo. Začal jsem si připouštět, že na tom večeru přece jen něco bylo. Pochybnosti mě sice neopustily, jen někam zalezly a čekají na svou šanci.
Pak jsem dostal několik e-mailů, které mě upozorňovaly na text, který zavěsil na svůj blog dr. Radkin Honzák. Vyhledal jsem si ten doporučovaný text a byl jsem příjemně překvapen. Z jeho obsáhlejšího článku nadepsaného Až Jiří Suchý bude starý vyjímám:
Celý předchozí odstavec je tu k ilustraci mých emocí: už tehdy jsem znal Jiřího Suchého a měl pocit, že máme společný životní azimut. Tuhle pravdu jsem si průběžně ověřoval dalších šedesát let a potvrdil znovu včera na představení Kdo jinému jámu kopá, toho píseň zpívej, které mi evokovalo večery v Redutě. Jen s tím rozdílem, že jsem neseděl na schodech a neměl na zahájení bílou myšku v deliriu, ale neméně úžasnou Jitku Molavcovou.
Zazněla zde myšlenka Járy Kohouta, že stáří je čas, kdy člověk zná od-pověď na řadu otázek, chyba je ale v tom, že se ho na ně nikdo neptá. Dobře, že jsme se tam sešli všichni zvědaví, než bude Jiří Suchý starý, a bylo mi tam mezi diváctvem moc dobře, nejen proto, že to jednou za čas bylo společenství, kde jsem nebyl nejstarší. A Suchý s Molavcovou tu téměř 150minutovou kládu unesli s lehkostí starců na chmelu. Suchý nám na závěr vysvětlil, jak to bude v divadle dělat, až bude starý.
Nedávno mě někdo přesvědčoval, že Semafor nejde s dobou. Myslím, že nej-trefnější odpověď na tuhle námitku dal Franz Kafka, když napsal: Moudří lidé kráčejí rovnoměrným krokem a ostatní kolem nich tančí dobové tance.
Je mi jasné, že Franz Kafka, když tu větu vyřkl, neměl na mysli mě. Slova „moudří lidé“ se vznášejí příliš vysoko, než abych na ně dosáhl. Ale ta zmínka o dobových tancích, ta mě zaujala.
– – –
Dnes je 11. května a za chvíli odcházím do divadla, odehrát první reprízu našeho večera. Bude poučená o minulé omyly a jsem zvědav na to, jak se publikum zachová.
– – –
Právě jsem se vrátil ze Semaforu a nezbývá mi než pokorně přiznat, že Olga Sommerová a ti ostatní měli pravdu. Reakce publika dnes byla velmi, velmi bouřlivá, porozumění tentokrát bylo na obou stranách a já mám za to, že jsme našli do budoucnosti Semaforu počátek další cesty. Počátek. Nebylo by dobré, kdyby nás zmátl úspěch, a my jsme přestali hledat a vylepšovat.
Došlo mi též, že toto představení by mohlo spadat do kategorie Nedivadlo. Toto slovo si však pro sebe vymyslel kdysi Ivan Vyskočil a já se nehodlám na něm přiživovat. I napadlo mě slovo a n t i t e á t r . Má příchuť divadla, i když se ho zároveň zříká. A vlastně vystihuje tím i charakter našeho představení. Jde už jen o to, zda se takové slovo vžije.
Řekl bych, že ne.
– – –
- květen: Pozdržel jsem proti původnímu záměru, tisk Staré fronty ZÍTRA, abych mohl poreferovat ještě o další repríze té naší Jámy. To nadšené přijetí nás ubezpečilo, že ano, to bude jedna z nových cest Semaforu.
co na to recenzenti, co na to kritici
K dnešnímu dni jsme zaznamenali ohlasy, které tu předkládáme. V tom prvním ze 3.května věnuje v Lidových novinách svou pozornost našemu počínání Marta Švagrová. Ta sleduje Semafor už značnou dobu a tak nepřipadá v úvahu, že by po nás chtěla to, co nejsme. Jinými slovy – píše s porozuměním:
Na cosi mezi představením a vzpomínáním na písně, které pro Jiřího Suchého a Jitku Molavcovou v minulosti něco znamenaly, se jde s vědomím jisté nostalgie, kvality výběru i s předpokladem, že bude dost improvizace, která někdy působí vtipně, někdy roztomile až dojemně. A s jistotou, že spletitý název Kdo jinému jámu kopá aneb Dočkej času, až se ucho utrhne určitě nevyjadřuje obsah produkce.
Marta Švagrová pojednala svou recenzi jakou jakousi dvojkritiku: rozepsala se o Semaforu a taky o Cabaretu Calembour. (Musím se tam jít někdy podívat, už dlouho si to slibuju.) A nachází v obou divadlech mnoho společného:
…slovní bohatství, hříčky, chytrý humor, nadsázka, schopnost “shazovat” sebe i publikum, které je jednou velkou spřízněnou duší a chodí – tam i tam – naladěné vstřícně a vděčně. K tomu patří ještě neodmyslitelná kvalita hudební.
A ještě je tam větička “Tam i tam je příjemně”. Ta mě potěšila nejvíc. O to nám totiž jde, k tomu směřujeme každým našim představením. Jsem už natolik zkušený, že neusiluju o to, co nám není vlastní. A Semafor jsem pasoval na jakýsi útulek pro všechny, kterým je tam příjemně.
V posledním čísle Divadelních novin (se rozepsal o našem představení Ivan Žáček. Z článku nazvaném Semafor zahleděný do minulosti mě zaujaly následu-jící řádky:
Přijde na to, s jakým očekáváním divák přichází. Jistá dávka trpělivosti se žádá i od něj. Já jsem se chvílemi výtečně bavil, chvílemi trochu nudil – to když se řeka vzpomínek začala rozlévat do přílišné šířky a představení se začalo zadrhávat. Ne-závazné listování minulostí, a to nejen semaforskou, jistě naplní duše mnohých milovníků divadla nostalgickými vzpomínkami. Protože v publiku nebyl takřka ni-kdo jiný než pamětníci slavné éry Semaforu, nemá příliš smysl klást si otázku, zda tento tvar má co říci i mladé generaci. Své publikum si Semafor stále dokáže udržet, ale nešlo přehlédnout, že i starší ročníky se ve druhé polovině počaly jaksi ošívat a zívat. Možná by představení prospěla přestávka. Naštěstí vzápětí přišel nějaký hit, zazpívaný Jitkou Molavcovou o poznání jistěji než některé z těch mr-tvých ryb vyta-žených na světlo, a představení se zase chytlo.
Ivan Žáček těmito slovy dává zapravdu mému lamentování, které jsem poslal Olze Sommerové a ostatním. Kdyby místo na premiéru přišel na první poučenou reprízu, psal by úplně jinak. Ale recenzent vždy hodnotí premiéru, tak je to zave-deno. A nemůžeme se přece vymlouvat na to, že měl přijít jindy. Recenzent musí počítat s tím, že premiéra se někdy nevydaří, zatímco další reprízy ano, a spo-kojení účastníci repríz pak na něho zanevřou. Je to nespravedlivé, ale je to tak.
Ivan Žáček píše dál:
Navíc zde bylo i leccos předstíráno. Trochu zbytečně, přišlo mi. Předstíraná improvizace je ovšem už dávno specifickým fenoménem české scény, sema-forská verze patří ještě k těm snesitelnějším.
Ivanu Žáčkovi neušlo, že občas jsme měli nachystán prefabrikát, pro případ, že by se tok představení zadrhl. Počínal jsem si nejspíš nešikovně, když se tahle berlička proflákla.
Je jisté, že šarm obou členů nerozlučné dvojice je stále tu, stále dokáže okouzlit a být zdrojem příjemné zábavy, minimálně pro své publikum. Sve-de-li stále bavit – toto divadlo, o němž mnozí soudí, že již patří minulosti, není to právě málo. Kladu si jen otázku, zda by Semafor neměl dokazovat svůj raison d’être současnějšími projekty. Nedávat tolik střelného prachu svým odpůrcům.
Jistěže už dávno není, a vlastně ani nikdy nechtěl být tím, co má v názvu, tedy semaforem ukazujícím cestu vpřed. Ale přesto se mi nechce věřit tomu, že prohrabování se vlastní šedesátiletou minulostí je opravdu to jediné, co dramaturgii Semaforu dnes zbývá.
My ale směřujeme vpřed – připomenu zde znovu obrázek, který jsem na-maloval jako vysvětlení našeho záměru být konzervativními tradicionalisty.
a ještě k me too
V minulém čísle jsme zveřejnili ohlasy kritiků na muzikál MeToo. Nedávno se v Právu objevila další recenze na tuto komedii. Napsala ji Radmila Hrdinová. Pod titulem „Citová újma jako zdroj výdělku“ čteme řádky, kterými Radmila Hrdinová 2.dubna jakoby předběžně a bezděčně polemizovala s pozdějším článkem Ivana Žáčka (z 28.května).
Jiří Suchý už před lety pochopil trik úspěšného divadla, který před ním vyzná-vali mnozí kolegové principálové, včetně jistého Williama Shakespeara. A sice, že divadlo se hraje o tom, co právě hýbe světem. A tak jeho bystrému oku nemohlo ujít ani hnutí MeToo, jež před pár lety odstartovalo lavinu skutečných či smyš-lených obvinění ze sexuálního obtěžování.
Suchého hudební komedie nesoucí název hnutí si dělá legraci nikoliv z problému samého, ale z jeho zneužívání, kdy se z citové újmy stává zdroj snadného výděl-ku. A činí tak s velkou noblesou, vtipem a nadsázkou, která aktuální námět povy-šuje do obecnější roviny. O příběh samotný tentokrát ani tak nejde, ostatně se do něj vejde kromě samotného „metoo“ i parodie opery, televizních soutěží, planých literárních ambicí a mnoho dalšího, včetně satiry na rozpoznatelné politické stra-šáky.
Ale především je tu opět úroda krásných textů, v nichž třeba verš Leč když dlaň se s tempem hlemýždě /sune pomaloučku na hýždě mě okouzluje jazykovou i obrazovou hravostí. Každý z aktérů tu má svou parketu, od lehkonohého popěvku až k černému blues. Olina Patková, Lucie Černíková, Jolana Smyčková, Jiří Štědroň či Michal Stejskal jsou jistoty, k nimž už dávno přibylo hvězdné dívčí trio Eliška Hurábová, Magdalena Jedličková a Eva Přívozníková. To vše doprovázeno skvěle šlapajícím combem z hráčů orchestru divadla Semafor.
Diváci se samozřejmě nejvíc těší na Jiřího Suchého a Jitku Molavcovou, ale ti dva si dnes už mohou dovolit svěřit větší část večera výše zmíněným kolegům. A užit si svou hvězdnou chvilku ve dvou kabaretních výstupech, v případě MeToo jako dvojice Jiří Sudý a Jitka Lichá.
Bonusem pro ty, kteří si zakoupí program, je text, v němž se Jiří Suchý vyrovnává se svými divadelními profesemi od libretisty a autora písňových textů přes komponistu, herce, režiséra až po scénografa. Je to čtení, z něhož by mohl být bez jediného škrtu excelentní divadelní výstup, natolik je psaný Suchého sebeironickým jazykovým gestem ostatně, kdyby nic, tak bonmot Jiřího Suchého alias Sudého z představení MeToo stojí za připomenutí a poděkování: Člověk je v zásadě dobrý, jenomže o tom neví, a proto je takové hovado.
V Žáčkově článku je zmiňován fakt, že Semafor neoslovuje mládež. Ale nejen Ivan Žáček, je to výtka s níž se setkávám častěji, a tak jsem ji musel vzít v úvahu. A ta úvaha už vznikla, leč do tohoto čísla našeho listu se už nevejde. Uložil jsem ji do zásuvky a na podzim ji vložím do čísla 4.
co se událo a co se chystá
kufřík
Šel jsem nedávno Kyjevskou ulicí, co je hned za rohem u Semaforu, a zjistil jsem, že prostory, ve kterých byl donedávna obchod s módním zbožím, jsou k pronajmutí. Ještě dřív tam byl obchod, do nějž jsem kdysi rád chodíval, protože to byl obchod se starožitnými předměty, které miluju. Prodával je příjemný a vlídný pan Kučera, se kterým jsem se zastavil někdy jen na kus řeči. Nazval tehdy svůj obchod Antik Semafor, a už to svědčilo o tom, že mu nejsme jedno.
Teď byl ten prostor k pronajmutí, a já se rozhodl. Potřeboval jsem někde uskladnit spoustu věcí, které se vázaly k minulosti divadla Semafor, takže vyhodit je by byl zločin. A vzápětí jsem si řekl, že tomu skladišti dám podobu jakési stálé výstavky. Moje firma Semafor s.r.o. do toho investuje peníze, které se mně nejspíš nikdy nevrátí, takže se stanu mecenášem, a to jsem zatím ještě nikdy nebyl, tak si to aspoň vyzkouším.
A teď už to zkrátím: Na podzim okázale otevřeme tuto výstavní síňku, která ponese název KUFŘÍK, do nějž jsem nasypal hrst divadelních vzpomínek. Píšu to v první osobě, protože i písemně, na cedulkách, budu jakýmsi průvodcem po této expozici já. A prosím – nepodezírejte mě ze zduřelé neskromnosti. Důvod je totiž ten, že jsem dnes jediný obyvatel planety Země, který všechno, co se týká Semaforu, pamatuje.
V Kufříku se zatím intenzivně pracuje a že jsem se zapojil i já, toho jsou dokladem dva snímky z mnoha, která pořídila fotografka Ajrín.
jednašedesátá sezóna
- října nám bude kulatých šedesát. Toho dne nám v roce 1959 vznikl Semafor, a tím nám vypukla první sezóna. A toho dne oslavíme letos šedesátku a vykročíme do 61. sezóny. Bude kolem toho hodně slávy, což já, notorický neslavič, ke svému štěstí nepotřebuju. Ale protože se to sluší, podřídím se.
Tentokrát se bude ta sláva konat v našem divadle, kam Česká televize pozve ty, kteří byli spolutvůrci legendy Semafor. Přátelé našeho divadla můžou tento večer zhlédnout na svých obrazovkách, anebo během listopadu přímo v hledišti Semaforu. Budeme tam program opakovat v deseti reprízách, jejichž data budou zveřejněna, jen co z externích herců vymámíme jejich volné termíny. Oproti tomu televiznímu bude tento program proveden v prodloužené verzi. Budeme se v něm zabývat propadáky, od kterých publikum odvrátilo svou tvář, v nichž však zazářily výstupy a písně, přijaté tehdy s nadšením. Zachránit celé představení však nezvládly, a tak upadly do zapomnění. Pořad se bude jmenovat TO NEJLEPŠÍ Z NEJHORŠÍHO.
Chci ale budoucí diváky ujistit, že v tom večeru se nakonec hodláme po-chlubit i tím nejúspěšnějším, takže námitka ve smyslu „koukat se na ňáký propadáky nepotřebuju“, je lichá.
olga sommerová a semafor
Když se významná režisérka, oceněná celou řadu uznání a cen, rozhodla po dnes už slavném filmu o Soně Červené natočit film o další bytosti, vybrala si mě. Takovou poctu pochopitelně nešlo odmítnout. A tak vznikl film nazvaný JIŘÍ SUCHÝ – LEHCE S ŽIVOTEM SE PRÁT. Znalci semaforských textů si možná vzpomenou na čtyřverší z písně: Ten kdo se řehce / mračit se nechce / ten bude lehce / s životem se prát. Vložit mé jméno do titulu písně si pak vyžádala Česká televize, ne já.
Film je dokončen a v září bude mít premiéru. O kameru se postarala další Olga – Špátová. Tím seznam Olg končí a už jsou tu další jména: samozřejmě je to Jitka, tedy Molavcová, která už půl století věrně stojí po mém komediantském boku a bez níž by to nešlo. Na plátně, případně na obrazovce, se bude vyskytovat i má asistentka Ajrín, neboli Irena Zlámalová, kterou Olga Sommerová vybrala jako asistentku režie, a ve fragmentech her se objeví i další členové našeho souboru. Film bude k vidění v kinech i na obrazovkách.
nové cesty
Na Big Band Semafor už si publikum zvyklo a nad tím, že jeho členové se prezentují i jako herci, už se nikdo nepozastavuje. A směšná tragédie Možná že jistě ale určitě snad po nadšeném přijetí zaznamenala rapidní sešup do suterénu popularity.
Dnes už vím, proč tomu tak je, a v čem spočívá můj omyl. Návštěvnost v divadle je však stále dobrá, ale říkám si, že tomu tak nemusí být pořád. Už v dávných dobách jsem zaznamenal, že úspěch je závislý na tom, jak se divadlo zavděčí, a každý chybný krok způsobí, že část diváků své milované divadlo klidně odepíše.
Kdybych já nebyl já, zanechal bych veškerého experimentování a přestal bych naslouchat hlasům nadšenců, kteří mé počínání ochotně přijímali. Měl bych jim jen poděkovat a pak zařadit zpátečku. Ale co mám dělat, když jsou to lidé, jejichž úsudku si vážím.
Pokus o nový radikální krok na sebe nedal dlouho čekat. Po dvou impro-vizovaných a přesto veleúspěšných večerech (Za hymnu co nejdelší a ČSR a Tři králové) jsem usoudil, že mé komedie, které jsem celé měsíce vypiplával, byly překonány těmi večery, kdy stačil nápad, jedna krátká zkouška, a šlo se do toho. Večery, které by přiznaly, že nejsou divadlem, ani koncertem, ani besedou, ale tak trochu vším tím dohromady a ještě něčím navrch. A to navrch z nich dělá nový pohled na to, jak na to.
Večer nazvaný Kdo jinému jámu kopá toho píseň zpívej tu cestu naznačil. Je na čem stavět, ale i co vylepšovat. Krok, který jsme vykonali od premiéry k první repríze, nás přesvědčil, že se dokážeme poučit, a tak o to chceme usilovat dál. Těch pár zkušeností nám našeptává, že to půjde.
Naším ideálem je jak známo divák, který nechodí do divadla za příběhem, za skvělým hereckým projevem či za vynalézavou režií, nýbrž přichází do hlediště s úmyslem usednout a cítit se dobře. Řada diváků už nám dala na vědomí, že tento pocit už u nás nalézá. A my se radujeme z toho, že se nám to daří.
nový záznam dávného představení
DVD, v katalogu PERPLEX uvedené pod číslem 25, právě vychází. Kromě kompletní komedie ÚNOS TURECKÉ HOUSLISTKY obsahuje i připomínky dvou představení: Galakoncert a jiné ptákoviny a Je mi nějak česko, jejichž záznamy se nedochovaly, nejspíš proto, že nebyly pořízeny.
V komedii Únos turecké houslistky se vedle Jiřího Suchého namísto obvyklé Jitky Molavcové tentokrát objeví Václav Kopta, v roli nepříliš bystrého příslušníka SNB. Tureckou houslistku hraje Denisa Kubová a v představení, jehož děj se odehrává v létech šedesátých, zazní řada dobových písní. Ujišťuji vás, že důvod ke smíchu je tu nadstandardní.
(Svého času v nejmenovaných novinách byla hra z nepochopitelných důvodů pojmenována Unes turecké housličky!)
možná že jistě
V urputné snaze protlačit směšnou tragédii Možná že jistě ale určitě snad do přízně diváků přicházíme se sdělením, že od nové sezóny, která začne v polovině září, budeme ke vstupenkám na toto představení přidávat zdarma vstupenku na posezení v Semaforu. Vždy jednou za půl roku budou mít majitelé této „vstupenky navíc“ možnost popovídat si s autorem. Ten se tímto pokusí odčinit svou absenci ve hře, kterou vrhl do repertoáru a v níž je postrádán. S Jiřím Svobodou u klavíru a s Jitkou Molavcovou po boku se postarají o vlídný improvizovaný večírek.
Protože jedno představení hry Možná že jistě… se hraje už v červnu, kdy je část vstupenek prodána, obdrží návštěvníci tuto mimořádnou vstupenku z rukou uvaděček, hned při příchodu do divadla. Snad se takto publikum časem naučí chodit i na taková komorní představení, kde protagonisty zastoupí jejich mladí přátelé (o kterých třeba časem uslyšíte a budete si říkat: ty pamatuju z časů, kdy jejich jména ještě nebyla slavná).
nemyslete si
že když je červen, tak Vánoce jsou v nedohlednu. Budete se možná divit, jakým fofrem se dostaví. Jiří Baur a Vlastimil Hála složili song, který Vratislav Blažek opatřil textem. V něm se praví, že čas je běžec s dlouhým krokem. Je to pravdivá píseň, a tak už dnes se v Semaforu zaobíráme podobou našeho tradičního vánočního programu. A usmyslili jsme si, že tentokrát se každoroční Tiše a ochotně bude odehrávat jen v první polovině večera. Tu druhou pak bude tvořit nová verze naší vánoční zpěvohry, nazvané OPERA BETLÉM.
a nakonec přání
Vánoce se blíží, ale připusťme, že dřív tu budou prázdniny, a tak vám přejeme, aby proběhly dle vašich představ, abyste se neutopili v některém oceánu nebo rybníku, a abyste si nadměrným opalováním nepřivodili rakovinu kůže. A taky abyste po prázdninách nezapomněli na Semafor, kde 11. září zahájíme jedna-šedesátou sezónu starým dobrým muzikálem Čochtanův divotvorný hrnec. Bude to jeho sedmdesátá repríza.
Pokud se vám někdy přihodí, že vás posedne nepřekonatelné nutkání nakrmit žirafu, prostudujte si důkladně toto poučení.
JAK SE KRMÍ ŽIRAFA
Ten kdo někdy viděl žirafu a nevšiml si, že má krk delší než ostatní zvířata, je na tom nejspíš špatně s očima, popřípadě je dokonce mdlého rozumu. Rozhodně si to žádá návštěvu očního lékaře nebo psychiatra.
Vy však zaručeně žirafu podle dlouhého krku ihned poznáte, a jste tudíž způsobilí žirafy krmit. Dokonce jste možná už žirafu krmili, ale to neznamená, že byste si neměli zopakovat některé poučky v této příručce obsažené.
Poučka první
Není dobré krmit žirafu ze země – dokáže se k vám sice sehnout, ale musí při tom potlačit svou hrdost, a tím raníte její sebevědomí. Proto je lépe krmit žirafy z balkonu prvního patra libovolného domu. Ale pozor: na druhé patro už zvíře nedosáhne a bude mít za to, že se mu vysmíváte.
Poučka druhá
Do libovolné ruky uchopte jablko a ruku pak přibližte žirafě k jejímu obličeji. Není třeba se bát. Zvíře sebere jablko z vaší dlaně velmi opatrně. Jen ve zcela výji-mečných případech se stane, že ukousne krmícímu ruku, ale protože žirafa není masožravec, vzápětí ruku vyplivne a zručný chirurg vám ji dokáže znovu přišít.
Poučka třetí
Žirafa se obvykle nespokojí s jedním jablkem, a proto se doporučuje mít v zásobě jablek více, minimálně tři. Nabídnete-li žirafě pouze jedno jablko, urazíte ji. A nanejvýš uražena se cítí být, pokud jí nabídnete jablko nakousnuté. Protože žirafa je zvíře noblesní, nedá na sobě nic znát, nakousnuté jablko přijme, ale co si při tom o vás myslí, to si nepřejte vědět.
Poučka čtvrtá
Chybu neuděláte, když se žirafě před podáním prvního jablka představíte. Stačí říct své jméno a příjmení. Jakýkoliv akademický titul jí nic neříká, a tak je lépe od něj upustit. Žirafa je tvor vděčný a má výtečnou paměť. Jestliže ji jednou nakrmíte, nezapomene vám to do smrti (dožívá se pětadvaceti roků.)
Poučka pátá
V Zimbabwe žije vládce všech žiraf, bedlivě sledující, jak se kdo k žirafám chová. Jmenuje se Žirafissimus XIV. a vy, kteří jste, byť jen jednou nakrmili žirafu, můžete se, kdykoliv navštívíte Zimbabwe, u něho ohlásit. Určitě vás přijme. Pozor: Je ale naprosto nevhodné začít ho krmit. Na to má své lidi. Bylo by to totéž, jako kdybyste chtěli prezidentovi republiky při audienci nabídnout rohlík.
Poučka šestá:
Podáte-li si žádost, dostane se vám povolení nechat se s Žirafissimem XIV. vyfotografovat, ovšem bez blesku – mohl by se splašit. Nikdy ho však nežádejte, aby vám fotografii podepsal. Vyšlo by totiž najevo, že je analfabet a je velmi pravděpodobné, že opustit hranice Zimbabwe s touto informací by vám nebylo dopřáno. Za minulý rok tam záhadně zmizelo 365 lidí, z čehož 354 jich před tím žádalo Žirafissima o autogram.
