V tomto čísle:

Informace o dění v Semaforu, pokračování úvahy o humoru a v úvodu omluva.

V posledních týdnech nabraly události v Semaforu nebývalé tempo a Stará fronta, k mé velké lítosti, musela zůstat stranou. Přispěly k tomu i moje choroby, které se dostavily bez pozvání, jak už to choroby mívají ve zvyku. Naštěstí jsem už v minulosti vyhlásil, že upouštím od pravidelnosti vydávání, a jak vidíte, dodržel jsem slovo.

 

*

 

14.září 2016 načal Semafor svou 57. sezónu představením Kytice. Na naší scéně byla v ten den hrána po osmisté patnácté. (Slovy 815 x.) Bylo – jak jinak – vyprodáno. Ne tak příští den, kdy jsme hráli novinku Zlomené srdce lady Pamely, hudební komedii, která rozkmitala bránice divákům teprve osmkrát. Zajímavá věc: naši diváci jsou opatrní a do divadla se hrnou, až když věhlas hry je ujistí, že si jejich pozornost zaslouží. Děkujeme jim za nedůvěru, díky které víme, že zrození zájmu přichází teprve po několika testovacích reprízách. Smích, který na tomto představení v hledišti obvykle burácí je plebiscitem, který odhlasoval naší nové inscenaci úspěšnou budoucnost.

V deníku Právo (sobota, 10.9.2016) si se vzácným pochopením povšimla recenzentka (Radmila Hrdinová) některých zvláštností této naší poslední inscenace (Zlomené srdce lady Pamely) a vůbec se nedivila tomu, že herectví, mluva a forma dialogů jsou jiné, než bývá v Semaforu zvykem. Pochopila, že jde o hru napsanou v kýčovém slohu, což při premiéře docházelo mnoha divákům jaksi postupně a chvíli to trvalo, než to v Semaforu začalo bouřit, jak je tu zvykem.

Recenzi tu předkládám ne proto, že nás chválí, ale proto, že autorka tu prokazuje dokonalou znalost humoru a poetiky, které jsou klíčem ku vnímání Semaforu.

 

RECENZE: Srdceryvný půvab zlomeného srdce lady Pamely

Principál pražského Divadla Semafor Jiří Suchý potěšil diváky dejvické scény svou poslední hrou Zlomené srdce lady Pamely. Vrátil se v ní k zálibě v umělecky pokleslých zákoutí literatury a po holdu městskému písňovému folklóru, jímž byla revue Slečinky a lupiči, se vyznal z okouzlení červenou knihovnou.

Jolana Haan Smyčková v titulní roli semaforské inscenace

FOTO: Dušan Dostál

sobota 10. září 2016, 15:29

Nebyl by to ale Jiří Suchý, kdyby do příběhu vdovy truchlící po ztraceném kapitánovi zaoceánské lodi a ocitnuvší se na značně prošlapaném pražském chodníku nevmísil i trochu ryze dnešního koření v podobě bahamského daňového ráje či podobně neveselých legrácek. Naivní půvab „ušlechtilých“ dialogů a songů jakož i drsnější jazyk šlapek, to vše dokáže Suchý mistrně napodobit a ještě k tomu přidá lehce úsměvnou nadsázku, v níž se shovívavost mísí s nostalgií zašlých časů románů pro paní a dívky.

Totéž platí i o jeho hudbě, z níž to na diváky dýchne R. A. Dvorským i Karlem Hašlerem, ale nelze nevycítit, že svou stopu tu zanechal i Kurt Weill s Bertoltem Brechtem, v jejichž společnosti Suchý strávil v poslední době dost času. Ostatně sobě a Jitce Molavcové „na tělo“ ušil postavy manželů Mariášových, nikoli vzdálených příbuzných Peachumových z Žebrácké opery, ovšem s ryze českým zájmem o Národní divadlo. A oba jsou v nich neodolatelní.

Jako lady Pamela se na scénu Semaforu po mateřské pauze úspěšně vrátila Jolana Haan Smyčková, jež typově i hlasově přesně odpovídá postavě sladce unylé brakové krásky, Jiří Štědroň má pro jejího manžela, kapitána Zeno Googla, patřičně omšelý šarm a Lukáš Kunst ďábelskost pro padoucha Francesa Lozorna, ale i mladí a sympatičtí představitelé mnoha dalších rolí skládají příjemnou podívanou, nenásilně režijně dirigovanou Jiřím Suchým, do níž patří i přesně zvolená nadsázka retro scény a kostýmů (obojí rovněž Suchý) a choreografie Petra Šudomy, který alternuje i roli Lozorna.

Zlomené srdce lady Pamely je další trefou do vkusu diváků, kteří do Semaforu přicházejí za inteligentním humorem Suchého textů, výbornou muzikou a také za mladou partou, která si s téměř pětaosmdesátiletým, leč neuvěřitelně čilým principálem skvěle rozumí. Nejbližší reprízy se konají 15. a 23. září.

Radmila Hrdinová

Celkové hodnocení: 80 % 

 

*

 

Během okurkové sezóny jsem usoudil, že bude lépe se na nějaký čas odmlčet, než, jak se říká, mlátit prázdnou slámu. Ale sezóna přestala být okurkovou a tak spěchám, abych Vás informoval o tom, co se chystá v Semaforu.

Zatím budou na repertoáru všechny hry, které tam byly v minulé sezóně, ale některé se budou zvolna vytrácet. A tak pokud nechcete přijít o představení Kdyby 1000 klarinetů, v jehož druhé polovině zazní ty nejslavnější songy Jiřího Šlitra, nebo o swingový muzikál Hodiny jdou pozpátku, přijďte se podívat, protože v nové sezóně se objeví na repertoáru jen sporadicky a do další už se nepřehoupnou. Obě inscenace už jsou na repertoáru několik let, takže musí uvolnit místo novinkám. Tvrdošíjně však budu setrvávat na muzikálu Prsten pana Nibelunga, na který se nám diváci nehrnou, ale o němž si myslím, že patří k tomu nejlepšímu, co se kdy u nás hrálo. A reakce diváků, kteří představení viděli, byly vždycky nadšené. Ale, pravda, není to lidovka.

A novinky? Bude to hlavně Skleněné prkno, hra, která byla v minulém režimu zakázána, ale netřeba v ní hledat nějaký protisocialistický jinotaj, ten nikdy neobsahovala, pouze z toho byla nařčena. Ve skutečnosti hru postihl zákaz, protože ji napsal Suchý, jemuž se bylo třeba pomstít. To jí ovšem přidalo na věhlasu, a tak dnes je očekávána s jistým napětím. Premiéra se měla konat 27.října, ale vzhledem k chorobám, o kterých jsem se tu zmínil, byla přeložena na 2.prosinec 2016!

Na jaro se chystá v Semaforu mimořádná událost: Vest Pocket Revue od Voskovce a Wericha, která se bude konat 27. dubna 2017, přesně 90 let po její premiéře v Osvobozeném. A bude to první inscenace, kterou neuskuteční DIVADLO SEMAFOR, nýbrž SWING BAND SEMAFOR – ORCHESTR, KTERÝ HRAJE DIVADLO. Takových orchestrů není ve světě mnoho. Možná, že budeme jediní. Zkrátka bude to něco, co Evropa dosud nezažila. A že už toho zažila hodně! Bude to experiment, od něhož si slibujeme vybočení z našich vyježděných kolejí směrem k lepším zítřkům. Zazní tam hudba, nebude scházet humor ani oblíbení interpreti, až na to, že to bude všechno jinak. Jak? To se dozvíte z nadšených ohlasů těch, kteří budou svědky počátku tohoto nového směřování Semaforu.

V závěru roku dojde k další premiéře, případně k předpremiéře o níž podám hlášení jen co budu mít jistotu, že je to právě ta hra, která by se měla na repertoáru objevit. Tuším už, která to bude, ale neřeknu. Až jindy.

Na repertoáru přibude však ještě jeden titul: Dveře dokořán pro… A místo těch tří teček bude jméno osoby, kterým budou dveře otevřeny. A kdo to bude?

V říjnu to bude Radim Schwab. Osobnost, kterou diváci Semaforu znají z několik inscenací, hlavně pak jako Umrlce z balady Svatební košile v naší Kytici. Po nenápadných začátcích bylo jasné, že se jedné o herce výjimečného, herce, který vládne mimořádným hlasovým fondem a neobyčejnými pohybovými schopnostmi, pro které další úspěchy na sebe nedaly dlouho čekat. Naposled byl vybrán do hlavní role slavného muzikálu Fantom opery, když prošel sítem přísných zkoušek u anglických producentů. V Semaforu už jednou dokázal, a v tomto večeru to dokáže znovu, že když na to přijde, umí stát na scéně zcela sám, a při tom zaujmout pozornost diváků na sto procent. Doporučujeme, abyste si nenechali ujít tento zážitek.

V listopadu otevřou Jiří Suchý s Jitkou Molavcovou dveře Ireně Zlámalové. Což je moje asistentka Ajrín – pod tímto jménem ji bude znát víc lidí. Není jen perfektní asistentka, která svému šéfovi (Suchý) dokáže dokonale nahradit jeho selhávající paměť, zvládne zařídit i věci, které zařídit nejdou, a při tom si získávat sympatie všech, s kým jí kdy bylo jednat. Pouze s těmito vlastnostmi ji postavit na scénu by ale nešlo. Ajrín však nabízí schopnosti, které zůstávají většinou utajeny. Píše pozoruhodné texty, které si pak sama zhudební, sama zazpívá, sama se doprovodí na klavír, zatímco na projekční ploše se uskuteční světelná výstava šperků, které vyrábí a které jsou mimořádné a úspěšné, a pak budou promítnuty i její výjimečné fotografie.

Aby nemusela o sobě hovořit v superlativech, což jí není vlastní, učiní to za ní Jitka Molavcová a Jiří Suchý, kteří ji na oplátku zazpívají i pár zapomenutých písniček. A tak až najdete na repertoáru Semaforu večer s názvem Otevřené dveře pro Ajrín Zlámalovou, pokud se na ni přijdete podívat, nebudete litovat.

A poslední akci připravila Semaforská produkční s.r.o.: Bude to koncert, se kterým hodláme v novém roce objet Českou i Slovenskou republiku. Jeho název Nezapomenutelné písně, na které se zapomnělo dává tušit, že nepůjde jen o rutinní vystoupení s oblíbenými písněmi, ale že tu bude překvapivě zaloveno i v jiných vodách. Zazní tu písničky z prehistorie Semaforu, které byly kdysi odrazovým můstkem pro další činnost tohoto divadla, ale diváci se nakonec dočkají i těch nejslavnějších, které doloží, že se nezapomnělo na všechny.

 

*   *   *

 

Má úvaha o humoru, kterou jsem načal v minulé Staré frontě, pokračuje exkurzí do dávného minula.

Češi mají mimořádný smysl pro humor – říkají Češi. A tak jsem si řekl (jsem taky Čech) že toto tvrzení potvrdím nebo vyvrátím. Pouštím se do toho. Ale dnes už předem prosím čtenáře decentnějších povah, aby se čtení této statě zřekli. Trochu drsně dokládá, že pro český naturel je ode dávna charakteristický nejen smysl pro humor, ale i jiné aspekty. Pokud jste dostatečně zvědaví nebo otrlí, čtěte.

HUMOR GOTICKÝ

Začnu prvním, ale docela prvním českým písemným projevem, jenž se dochoval. Je ze 13.století a dokládá jak tehdy vypadala naše řeč. O tom se píše v mnoha odborných statích, ale já bych chtěl tento písemný projev použít jako první písemný doklad o existenci humoru v Čechách. Na zbožných latinských stránkách Svatojiřského antifonáře by člověk nečekal tak světské poznámky, která tam ve třináctém století přičinila na okraj listu čísi ruka:

Aldík krásen jako anjelík jenž u blátě se válé. A vedle nápisu je hezky nakreslená hlavička zřejmě mnicha (hlavička má tonsuru). Aldík je krásný jako andělíček v blátě vyválenej – zní můj překlad do současné češtiny.

Ale pak následuje věta (mimochodem ve většině případů širší veřejnosti zatajovaná) týkající se intimních partií zmíněného Aldíka. A tu už by tam nikdo teprv nečekal: Tet anjelík jmieše lokty ptilík. Překládat tentokrát nebudu ač překlad je mi znám. Ostatně že loket je míra asi víte, a co je ptilík si domyslíte.

A pak je v té zbožné knize ještě jeden malý portrýtek, už méně zdařilý a vedle něho připsáno: Lector Vitus nekrásný kurvy syn. (Jiní vědci luští nápis jako „je krásný“. ) Kurvy syna čtou všichni stejně.

A tak tu máme první písemný doklad, že už tehdy měli Češi nejen smysl pro humor, a taky že to byli pěkný sprosťáci.

To ostatně dokládá i další písemný dokument, tentokrát ze 14. století: Mastičkář. Hra, kde se zbožný obsah (tři Marie, které nakupují masti k pomazání Kristova těla) střídá se sprosťárnama dosti drsného kalibru:

Rubín s Pustrpalkem, mastičkářovi pomocníci to rozbalí naplno.

Mastičkář:

Rubíne, vo pist tu kvest

Rubín:

Teď sem, mistře, polib mě v pezd!

Rubín si dovoluje k pánovi řadu dalších neuctivostí:

Rubín:

Velikým sě pánem zdáš
však proto i hovna nemáš!

Publikum se tehdy určitě srdečně smálo, když jokulátor či žakéř v roli Rubína zazpívá ve hře další rozpustilou písničku. (Hra Mastičkář byl totiž muzikál!)

Straka na strace přěletěla řeku,
maso bez kostí provrtělo dievku,
okolo turnejě, hoho,
i vrazi sě mezi nohy mnoho!

Ani jeho kolega Pustrpalk se nevyjadřuje příliš decentně:

Milý mistře odpust mě vyníti
a věru ihned chci přijíti
aneb již nemohu státi
ano mě se chce velmi sráti

Hurónský smích se nejspíš ozýval, když Rubín oznamoval, že chce

…staré báby pod nos pzdieti.

To jsou tedy první písemné doklady o českém humoru. Mohl bych ještě pokračovat, protože ve hře je kromě zbožných a mnohdy latinských pasáží značné množství vět, dokazujících, že humor a sprosťárny nebyly našemu lidu zas až tak vzdáleny. A tak je tomu, žel, dodnes. Sprostota se však ozývá i z míst, kde bychom to nejméně čekali. A povětšinou bez humoru.

Pokračování příště.

 

*

 

A navrch ještě jedna písnička z chystané hry Skleněné prkno. V ní jsem se pokusil upozornit ve vší skromnosti na své lidské kvality:

 

Já docela jiný jsem nežli si kdo o mně myslí
Jsem šlechetný udatný bystrý a moudrý pán
Jsem úžasně zdatný a částečně nezávislý
Mně skromnosti dar je osudem do vínku dán

Když plamen mé lásky srdce žen zažehne žehem
Já ruku svou pro jejich krásu do ohně dám
Já oči mám zaváté zdá se mi že nejspíš sněhem
A známo je o mně že dosti předností mám

V další části písně se pokusí Jitka Molavcová tuto mou výpověď bagatelizovat:

JM

Já žasnu co vlastností skvělých se ve vás tu sešlo
Vždyť ono by stačilo kdyby jich bylo jen půl

JS

Já divím se sám kolik nádhery do mně se vešlo
A pod její tíhou že dosud jsem nezahynul

JM

Leč zatímco zpíváme krutý čas kolem nás kvačí

JS

Já nemůžu za to že zdobí mě nejedna ctnost

JM 

Teď ale chci oznámit že už to pro dnešek stačí
A mám za to že jste se dneska už nachlubil dost

 

 

A jak je zvykem, nakonec hrst fotek. Má asistentka Ajrín pro vás vybrala snímky z oněch her, o nichž se zmiňuju výše. Ano, těch, které si zatím získaly sympatie těch diváků, kteří je viděli, ne však těch, kteří otálejí s jejich shlédnutím. Jestli je nezískají ani ty fotky, tak už nevím.

Několik písní z muzikálu Prsten pana Nibelunga najdete na CD s lákavým titulem GEORGE DRY – COMPOSER. Britský název má tento disk proto, aby bylo vidět, že composer je in.