Je tomu už pár roků, co jsem se zřekl politických gest podobných těm, která jsem provozoval a za které jsem ochotně pykal v dobách svého mládí. Rád jsem je přenechal mladé generaci, které však svobodný režim nedopřává, aby si taky trochu zapykala, a odešel jsem do klidu pasivity, kde se chci soustředit na svou práci. Vyšel jsem ze skutečnosti, že náš národ je zase jednou, po letech, natolik svobodným, že se bez mého brojení obejde.

 V minulých dnech se však semlelo tolik zneklidňujících událostí, že to s mým rozhodnutím poněkud zamávalo a usnesl jsem se, že ho na chvíli poruším. Výsledkem jsou následující řádky:

Do Prahy přijel dalajláma. Jsou lidé, kteří si ho váží jako osobnosti, jež jezdí po světě s poselstvím podobným Havlově Pravdě a Lásce. Jiní Jeho Svatost nenávidí, a to ze stejného důvodu. A pak jsou tu i tací, kterým by byl dalajláma jedno, kdyby jeho názory neohrožovaly jejich příjmy.

Takže – ještě jednou: do Prahy přijel dalajláma. Ti první ho přátelsky přivítali. Ministr kultury D. Herman či vicepremiér P. Bělobrádek se zachovali tak jako třeba slovenský prezident A. Kiska. Četl jsem kdesi, že to bylo od nich statečné. Ano, bylo.

Projevili statečnost tím, že se chovali jako normální svobodní občané.

Díky této návštěvě jsme se oficiálně dověděli, že naši politici musí získat povolení od cizí velmoci, s kým se smějí či nesmějí setkat. To jsme dopadli.

A tato veliká Čína prý hrozí Slovensku „zatím nespecifikovanou odvetou“ za to, že jeho prezident se sešel, s kým uznal. A i u nás čínská ambasáda vydala prohlášení, ve kterém oznamuje, že se důrazně staví proti tomu, aby kterákoliv úřední osoba vstoupila do kontaktu s dalajlámou. Dalo by se předpokládat, že představitelé našeho suverénního státu zdvořile naznačí této velmoci, že u nás se smí každý scházet, s kým chce, a své čínské přátele ujistí, že na oplátku naše vláda nebude ani slůvkem určovat čínským úředním osobám, s kým se smějí scházet.

Místo toho učinili naši volení zástupci to, co učinili.

A aby to nebylo tak jednoduché, přiletěl si z Kanady starý pán pro vyznamenání. Přestože, jak prý se ukázalo, nebyl vlastně ani v seznamu vyznamenaných, ví se, že měl dostat Řád TGM. Je to vysoké vyznamenání, o tom bych měl něco vědět. Hrad projevil pro mne nepochopitelnou absenci velkorysosti – pan Brady se tu dověděl, že dopadl jako Anton Špelec. Ostrostřelec Vlasty Buriana je tragikomickou figurkou, na kterou slíbená medaile nevyšla, a já, být udělovačem vyznamenání, udělil bych Burianovi tuto medaili in memoriam, byť s pětaosmdesátiletým zpožděním. Ale na případu pana Bradyho není nic tragikomického – je tu jen pachuť, která se možná dala elegantně zlikvidovat, kdyby ve vší tichosti byl starý pán do seznamu připsán.

Možná ale, že to nejde, protože rezervní řád se tč. na Hradě nenachází. Mám tento vzácný řád. Není můj, je mi propůjčen do konce života, takže až zemru, musím ho jít vrátit. Kdyby bylo nutno, tak bych ho ochotně a diskrétně poskytl už nyní.

Že tato nepříjemná situace, ať už k ní došlo jakkoliv, nebyla důstojně vyřešena, mě naplňuje lítostí.

A už je tu další kauza. Projev pana doktora Pitharta.

Lidové noviny13.10.: Petr Pithart před pár dny pronesl v pražském Rudolfinu velmi kritický projev, který zvedl sál plný politiků, diplomatů a společensky velmi významných lidí ze židlí. Vzbudil nejen několikaminutový potlesk vestoje, ale i nebývalý ohlas ve společnosti.

Pár dní na to mě ale překvapil politolog A. Tomský článkem, ve kterém se pokusil vysvětlit, že „sál plný politiků, diplomatů a společensky velmi významných lidí“ byla jen česká humanitní a antipolitická inteligence. (No a?)

Alexander Tomský doznává, že si Petra Pitharta cení a dokonce, že ho má i rád,

• za jeho konzervativní patriotismus
• za jeho disidentskou odvahu
• za obhajobu politického realismu
• za devastující kritiku komunistických „osmašedesátníků“
• za obranu tradice příkladných světců
• za kritiku „tatíčkovského“ neživotného mýtu čackého československého národa
• za to, že jako politik prosadil Volkswagen do Škodovky
• za to, že první veřejně odhalil korupci šéfa banky…

Jako většina disidentů však prý Petr Pithart postrádal politický talent. Nu, výčet Pithartových činů je pozoruhodný, a uvážíme-li, že to všechno způsobil člověk bez politického talentu, pak je to menší zázrak.

Absence politického talentu by nejspíš způsobila, že by se Petr Pithart nezmohl ani na tak jednoduchou věc, jakou je poselství čínské komunistické vládě, v němž by se omluvil za politiky, kteří se chovají, jako by byli občany nějakého suverénního státu.

Co je to politický talent? Snad schopnost politika riskovat, že ho dřív nebo později odvede policie s želízky na rukou. Stačí se ohlédnout do blízké minulosti a musíte uznat, že na tak malý stát skončilo v kriminále dost politiků. A stejně to budí v občanstvu dojem, že za mřížemi skončili pouze ti, co měli smůlu.

A tak logickým pokračováním zmíněných událostí jest, že je to právě ministr kultury Daniel Herman, který vyznává podobné kvality jako Petr Pithart, a tak si – na rozdíl od politologa Tomského – myslí, že Petr Pithart by velmi důstojně reprezentoval náš stát.

A pokud jste četli rozhovor s Petrem Pithartem v Lidových novinách z 13. října, určitě vám neušlo, s jakou noblesou a téměř laskavostí dokáže mluvit i o svých odpůrcích, jak nachází pochopení i pro některé jejich skutky, jak jsou mu cizí urážky, chytračení, kompromitování odpůrců, samolibosti, podpásovky, zkrátka všechno to, co se dneska nosí a klimatu ve společnosti neprospívá.

 
 
 

*

 
 
 

A ZASE JEDNO ZAMYŠLENÍ NAD HUMOREM

 

Mastičkář, ta gotická sprosťárna, kterou jsem tu rozebíral minule, by měla pokračovat renesancí, což jsem původně taky zamejšlel. Ale ta gotická hra mi nasadila do hlavy jiného brouka. Brouka současnosti. Příště na tu renesanci dojde, ale ty gotické veršíky mě přiměly k úvaze o tom, jak se dnešní provozovatelé humoru velmi často přibližují k tomu gotickému sprosťákovi Pustrpalkovi a jak ho občas v lascivitě i překonávají.

Začnu tím, jak jsem kdysi kdesi četl rozhovor o současnosti humoru. Ondřej Sokol, jehož režisérské práce si velmi vážím, tam vysvětluje, proč humor V+W a humor takového Miroslava Horníčka nikomu nic dnes už neříká. Nejdřív jsem se načepejřil: Jak to nikomu? Já jsem nikdo? Jitka Molavcová je nikdo? A hned mě napadala další jména významných spoluobčanů, které zmíněný humor pořád oslovuje. Když ze mě spravedlivé rozhořčení jaksi vyvanulo, musel jsem uznat, že pan Sokol má vlastně pravdu. Různost našich pohledů spočívá v tom, že zatímco my mluvíme za naše vrstevníky a za jejich padesátileté děti, on mluví za svou generaci. A ta má už jiné idoly.

A tak jsem se zamyslel nad tím, jaké nové kvality nám za náš archaický humor dnešní tvůrci legrace nabízejí.

Vraťme se nejdřív o šedesát let nazpátek. Miroslav Horníček na otázku, která mu byla položena divákem: „Kam se poděje tma, když se rozsvítí?“, odpovídá: „Tma je tam pořád, jenže není vidět.“

Tuhle vzpomínku jsem před nedávnem uplatnil v improvizovaném večeru na divadle. Sál zabouřil smíchem. No jo, ale v sále převažovali diváci, kterým bylo v průměru padesát. Zkrátka od čtyřiceti do šedesáti. Ale taky tam seděli i mladší. A jeden z těch mladších zůstal evidentně tímto humorem nedotčen. Řekl bych, že civěl. Nejspíš mu nešlo do hlavy, jak ten Horníček mohl vědět, že tma je tam pořád, když nebyla vidět?

A tady jsme u jádra pudla: v naší generaci musel divák vtip nejdřív pochopit a pak měl teprve právo se zasmát. Smích mu byl odměnou za to, že dokázal během zlomku vteřiny odhalit, jaký je k smíchu důvod.

Snahou dnešních bavičů je nezatěžovat diváka myšlením. Viděl jsem na vlastní oči, jak komik ve směšném kostýmu poskakuje a skřehotá směšným hlasem a žasl jsem, že to stačí, aby se konzument tohoto humoru popadal za břicho. Publikum v hledišti se svíjelo smíchy a mě napadla paralela. Vzpomněl jsem si na úžasnou scénu z filmu Andrej Rublev, kde (v roce 1400) do jakéhosi altánku, v němž se sešla skupinka lidí, přiběhne šašek a hopsáním a skřehotáním, směšným metáním kozelců počne bavit přítomné. Přihlížející se jeho počínání řehtají, nad ničím se nezamýšlejí, na pointu nečekají, poskakování a blábolení nemá žádnou konstrukci, žádný vývoj, ale některým lidem to ke štěstí stačí – zkrátka středověk. Geniálně ztvárněný režisérem Tarkovským. Děj se odehrával přibližně ve stejné době jako náš Mastičkář.

Ale na totéž jsem hleděl, když baviči v 21. století zaútočili na bránice svých diváků. Uznávám, že se jim to dařilo, jejich práce byla profesionální, pokud přiznáme, že hlavním úkolem komika je rozesmát své publikum. Jsem poslední, kdo by o tom pochyboval.

Dlužno ale dodat, že Horníček při svých vystoupeních nemluvil fistulí, neskřehotal, nezadrhával, nekřičel, neměl směšný kostým, zkrátka nedělal to, co dnes patří k běžnému komickému náčiní. Používal jen své charisma. Působil. A v tom tkvěl jeho úspěch. Odmítal se snížit k lacinému vtipkování. V tom byla jeho síla. Miroslav Horníček byl šlechtic mezi komiky. Jeho humor byl noblesní, a přesto fungoval. Ale, pravda, ne všude. Prostším lidem k srdci nepřirostl. Ale copak v naší vlasti žijou jen prostí lidé?

Nenáročnému diváku lze buď nabídnout humor, který je srozumitelný a neselhávající, ale zároveň na žebříčku kvality o šprušli výš než tuctové zboží. O to by mělo být usilováno, si myslím. Anebo je tu druhý přístup, pustrpalkovský: vyhovět těm nenáročným, dát jim, po čem prahnou, a nevzrušovat se zvolna klesající morálkou občanů kdysi úctyhodného národa, který v devatenáctém století dokázal vzkřísit skomírající jazyk a vrátit do hry hrdost a sebevědomí, neboli to staré harampádí, které už dneska nelze brát vážně.

Názor, že Horníčkův humor a humor V + W je pro další generaci už nezajímavý, je možno akceptovat. Ale co se to stalo, že se dere do popředí lascivita a obhroublost? Pozor: i dnes má dejme tomu Karel Šíp úspěch a získává si publikum způsobem vlídně kultivovaným, má úspěch i Divadlo Járy Cimrmana a Ypsilonka. Ale je tu invaze humoru, kterému není zatěžko podbízet se divákovi nejméně náročnému.

A teď malá odbočka s trochou matematiky:

Ostatně i v Semaforu pravidelně burácívá nepodbízivý smích, byť jsme dostali poněkud zavádějící nálepku divadla, kam si chodí staří pánové a dámy zavzpomínat na „Semafor zlatých šedesátých“. Rád bych jen připodotkl, že většina našich diváků si vzpomínky na tu éru k nám nechodí osvěžovat, protože tou dobou ještě nebyli na světě, nebo jim bylo pět. Kádr našich diváků tvoří ti, kterým je kolem čtyřiceti. Narodili se dejme tomu roku 1976, ale nepamatuji se, že by v sále sedávala nemluvňata. Takže Semafor si povětšinou počali objevovat, když jim bylo dvacet, neboli v roce 1996, a o „zlatých šedesátých“ se maximálně doslechli z bájného vyprávění starců. I těch padesátiletých je tu hodně, ale ani oni si k nám na tu dobu nechodí zavzpomínat – mluvívám s nimi, a tak vím. Chodí k nám i starší, ale ti už jsou v menšině.

Tyto řádky jsem si nedokázal odpustit, ale už spěchám k věci:

Pustrpalkovská středověká vulgarita se dostala i na obrazovky nejrůznějších televizí, kde reprezentuje novou vlnu humoru.

Pro zajímavost: filmy Vlasty Buriana bodují ještě dnes, po osmdesáti letech, a hledat v nich nějakou vulgaritu by dalo větší práci než najít nedohledovatelný Peroutkův článek Hitler – gentleman.

Vladimír Dvořák s Jiřinou Bohdalovou pořád ještě po padesáti letech platí a jejich elegantním výstupům nelze upřít vtip.

Ani Grossmann se Šimkem nestavěli svůj humor na sprostotě a kvalitu jejich humoru nelze popřít.

Když tady brojím proti vulgaritám a lascivnostem, musím popravdě dodat, že nejsem prudérní a občas používám i výrazy, se kterými bych na veřejnost nešel. Nedovedete si představit můj slovník, když se mi něco nedaří, když mi něco upadne, a co teprve, když to, co upadlo, jsem já! Mám ale ten starodávný pocit, že jsou to slova jaksi ilegální, privátní a vypustit je do éteru lze jen se zvýšenou dávkou soudnosti a s citem pro míru. Zdeněk Svěrák takovým slovům příhodně říká „šrapnel“. Já jsem si zatím pro ně název nenašel a hrdost mi velí, abych pojmenování převzal od konkurence. Ale snad mi ještě něco napadne.

Pro dnešek končím své lamento a příště se rozepíšu spíš o té renesanci a o funkci dvorních šašků.    JS

 
 
 

***